Základ našeho
dnešního kázání jsou slova z druhé knihy Mojžíšovy, Exodu 13, 20-22
SUSPIRIUM: Pane,
tento rok se chýlí ke konci. Děkujeme ti za všechno dobré, co jsme v něm
prožili. Prosíme tě: Pomoz nám zvládnout to, co přineslo bolest a trápení,
odpusť nám naše provinění, a dej nám možnost znovu začít. Tobě buď sláva
navěky.
Milé sestry, milí
bratři!
Máte rádi konec roku? Všichni bilancují
počítají co prožili po tento odcházející rok, někdo ho opouští nerad a někdo
zase by přibouchl dveře za ním, jenom už aby nebyl. Přiznám se, že se v mě
osobně mísí oba dva pocity. A je normálním vidět nejen nedobré věci, nýbrž i
to, co nasvítil náš nebeský Otec naší cestou následování. Nebo ještě jinak
vyjádřeno, jen s jeho pomocí a andělů strážných jsme směli prožít rok 2017 v
Boží ochraně a alespoň sem tam i k Boží slávě a jeho radosti.
Naše první čtení z Písma svatého, z evangelia
v podání evangelisty Lukáše přináší výzvu k připravenosti a střízlivosti. Obojí
se hodí, abychom se nepotáceli a neplácali v dříve zmíněných pocitech, které
bereme v krajních variantách. Je potřeba neztratit nikdy ze zřetele skutečné
priority, nejdůležitější věci. Poté vše ostatní, z pohledu věčnosti, dostávají
to správné místo. Ostatně co z našich životů není v Boží dlani, to jenom my se
nesprávně domníváme, že jsme schopni dělat něco jenom „za sebe“ a na „své triko“.
Evangelista tam připomíná jednu podstatnou
vlastnost, kterou bychom si měli pěstovat, povzbuzovat se v ní a dělat vše
proto, aby to tak mohli prožívat i ostatní stejně jako my. A tou vlastností je
pozornost, vnímavost pro situace, pro druhé lidi, období atd. Stejně jako s tím
obrazem pozdě přicházejícího Pána. Služebníci, služebnice mají na něj očekávat,
však nejsou nikoho jiného služebníky, než tohoto Pána. To je důvod i našeho
očekávání, i toho, že v našich diářích, které každý z nás máme ve svých srdcích,
má mít vždy první místo náš Pán, všechno ostatní počká, jistě o to nepřijdeme,
právě naopak, více a více to oceníme a dostane to správné místo, na které nikdy
nezapomeneme …
20 I vytáhli ze
Sukótu a utábořili se v Étamu na pokraji pouště.
Zdánlivě náš dnešní text s dnem, který prožíváme nesouvisí. Naštěstí
je to jenom zbrklý a tedy nesprávný pohled, protože i tento text je nám schopný
něco podstatného otevřít. Především tedy z Boží osobnosti, toho kterak se Bůh k
nám chová a my si toho ne vždy všímáme. Totiž i bilance na konci roku by měla
být spravedlivá a ne jen jednostranná.
Tento verš nám přináší zdánlivě
jenom cestovatelské údaje, které bychom si lehce našli na mapě a řekli si –
tudy ta cesta vedla, případně bychom dodali, že si museli dost dát dost do
těla, když šli dlouhou cestu. Podstatnější jsou dva jiné motivy, které zde v
tomto verši mimo reálií, které jsou vyjádřeny dvěma místy zeměpisu.
Těmi motivy jsou cesta a poušť.
První je výsostným znakem Izraele, když bychom chtěli udělat nějakou
statistiku, mnohokráte (tedy v prvních pěti knihách Bible) bychom jej nalezli
na cestě, jako poutníky. Souvisí to s jejich životním stylem, totiž těch, kteří
putují se stády dobytka, ovcí a koz na místa, kde zrovna je dostatek pastvy,
kde prostě mohou žít. Asi bychom se divili, co těmto zvířatům stačí k jejich
nasycení, ostatně je to možné vidět i dnes, v dnešním Izraeli.
Co je pro poutníka, putujícího
charakteristické? Je vázán na pomoc shůry, i když může mít doslova v krvi mapu,
itinerář své cesty a je obdarován schopností najít třeba vodu na místě, kde ji
běžnými smysli my neobjevíme. Ta závislost na pomoci shůry také znamená
schopnost vnímání za běžnými, viditelnými hranicemi. A právě v tomto mohou být
i pro nás zdravou výzvou hledat to, co je za běžnými věcmi, záležitostmi, které
vnímáme.
Druhé téma je poušť – tu také
často vnímáme jako oblast, kde není voda, zato je tam nadměrné množství písku a
také je tam velké vedro, prostě obraz a symbol nehostinosti. Není to místo k
životu, nýbrž k jeho opaku – a přece lze i na takovém místě být, žít a nadít se
budoucnosti, dostat povzbuzení pro další životní cestu. Je tam totiž ticho,
pokoj a možnost k soustředění, člověk tam není ničím rozptylován a rušen …
Proto není náhodou, že právě tam odcházeli první poustevníci a právě tam
vznikali první mnišské řády. No a na takovém místě se usadili i příslušníci
vyvoleného lidu Izraeleského.
21 Hospodin šel před nimi ve dne v
sloupu oblakovém, a tak je cestou vedl, v noci ve sloupu ohnivém, a tak jim
svítil, že mohli jít ve dne i v noci.
Příslušníci vyvoleného
lidu byli obdarováni velkou zkušeností, ze které mohli čerpat a kterou mohli
dávat i dále, jako příklad péče skutečného Boha. Toho, kdo si na své postavení
nehraje a není jenom na papíře. Tou zkušeností je jejich doprovázení.
Často i my jsme vystavováni otázkám typu, kde
ten váš Bůh je, nebo v jiném gardu kde byl, když jsem ho potřeboval. Bůh má
přece působit jako ideální člověk na ntou. Poté je ve skutečnosti problém se
otevřít Bohu, když mu předem klademe podmínky, v plnosti dořečené
„nesplnitelné“. Proč, protože prostě „Bůh není člověk“ i když se pro přiblížení
jeho Syn člověkem stal.
Co s tím? No přece uvádět na pravou míru, a do
pravého světla KDO Bůh je a JAK působí, kterak je s námi, jak utváří s námi
společenství a vede nás, abychom v podobných vztazích byli s druhými lidmi,
kteří se nám pro rozšíření našeho srdce stanou sestrami a bratřími, protože
mají v něm své místo.
Předně je Bůh bytost, která cítí, vnímá,
naslouchá, má zájem na každé bytosti. Aby se nám všem dobře dařilo a všechno
směřovalo ke svému cíli, aby nemuselo nic a nikdo bloudit bez cíle, jen tak
naprázdno. Protože není nic horšího, než to, když člověk, živá bytost nemá svůj
úkol, své poslání.
Z této charakteristiky vyplývá, že Bůh nemůže
být bytostí, která slepě odsekává osud jednotlivé bytosti a nechá ji se v něm
plácat. Někdy je bytostí, která připomíná naslouchající vrbu a někdy zase
vnímavého rodiče, který nejde daleko pro láskyplný pohlavek, který vede člověka
k nápravě ..
Nic jiného vlastně nebyla ani zkušenost
Izraelců, aby mohli putovat bez strachu a v klidu, v pokoji dal jim jako
zvláštního vůdce oblakový sloup, pro noční putování pak sloup ohnivý, aby jim v
noci i nadto vedení i svítil, aby věděli, kudy a kam putují.
A právě takovým vůdcem v záplavě nabídek
životních cest i nám může posloužit Bůh, jeho slovo, které tak přenádherně pro
nás uschoval v Bibli. Je nám tak blízké, srozumitelné, otevře se nám, když mi
poprosíme o přítomnost Ducha svatého a otevřeme i své srdce, své životy.
A platí to i naopak, ten kdo nemá svého vůdce,
pořádný směr v životě, tak často chodí ode zdi ke zdi a ztratí se v chaosu.
Zdánlivě troubí o velké svobodě, že se nemusí na nic vázat, jde si kam chce.
Jen je otázkou, který cíl sleduje a může takové toulání mít nějaké dobré
vyústění?
Hospodin chtěl udělat něco dobrého pro svůj
vyvolený lid a dovést ho do země, kterou mu už dávno (předem vybral) chtěl dát,
protože tušil, že to pro něj bude to pravé, ořechové. Jen museli projít před
tím, než do tohoto svého domova došli i svou vnitřní proměnou, aby si vůbec
uvědomili, co pro ně jejich nebeský Otec vlastně dělá, a proč je i takovou
cestou vlastně vede.
Při bilancování na konci roku se také
nevyhneme rozvaze, zda naše životní kotva nás udržela v blízkosti Boha, v
dosahu jeho lásky, podněcovala nás k odpuštění a nenechala nás zkamenět v
sobectví, či v pýše. Jistě bychom měli především poděkovat Bohu za ty
zkušenosti, která nás pohnuli ve změně přístupu – když nám dodali schopnost
větší vděčnosti, radosti, také však pokory, která nás nenechá si myslet, že
jsme středem všehomíra, naopak vidíme si nejen na špičku svého nosu, ale také k
naší neschopnosti, bez Božího sklonění k činění dobrých krůčků a kroků. Dost
jich jsme v Boží blízkosti podnikly a nadějeme se, že naše životní cesta v
novém roce jí bude ještě více protknuta ...
22 Sloup oblakový se
nevzdálil od lidu ve dne, ani sloup ohnivý v noci.
Tento verš přibližuje další Boží vlastnost, kterou smíme také běžně si
všimnout, na konci roku ještě více – totiž Boží spolehlivost. On nikdy neuteče,
při prvním závanu problémů. Prostě je na něj spolehnutí, obrazně vyjádřeno jako
skálu, jako na něco co neuhne v rozhodujících okamžicích.
Jistě, že to je opakem našich
lidských zkušeností, při kterých prožíváme často právě rozčarování z toho, že
přátelé, kamarádi a někdy bohužel i životní partneři nejsou naší oporou i když
nám to ve slovech a jinak dávali najevo. Na konci roku si můžeme udělat i
těchto zkušeností pomyslné účetní zrcadlo, jistě i se zaznamenáním toho, kdy my
jsme selhali, protože my z tohoto nesprávného přistupování nejsme zcela
vysvobozeni.
A právě ve srovnání s naší
lidskou, pozemskou zkušeností vystupuje opora, kterou máme v Bohu o to více. Je
to stejné jako s častým připomenutím, že kam přichází Bůh, jeho zvěst, tam nemá
strach, obavy pravé místo. Snad jenom bázeň před Bohem, což znamená respekt
před Boží svatostí, protože je potřeba sledovat jeho pravidla, abychom se
připravovali na to, kterak to bude chodit v Božím království. To je ostatně náš
společný cíl, tedy těch, kteří jsou Bohu otevřeni a pocítili dotek jeho lásky
ve svém srdci.
Když si s touto pomocí projdeme
dnešním dnem uzavírající se rok, pak nemůžeme než poděkovat za to, že nás v něm
Bůh podržel nad propastí, a dal nám nový výhled, znova nám Duchem svatým
promnul oči a ukázal nám, že všechno nesměřuje v katastrofu, ne co se drží
Boha, jeho strany, ten má budoucnost v každém okamžiku svého života.
Bohu buď chvála za uplynulý rok
2017 a kéž nám otevře dveře dalšího roku 2018 svou láskou a milostí.
MODLITBA PO KÁZÁNÍ
Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za ta mnohá povzbuzení, ponaučení,
které jsme letošního roku prožít. Děkujeme ti, že i přes naše kopance a
přešlapy si nás neopustil a dáváš nám zahlédnout parádní budoucnost v obecenství
s tebou a našimi sestrami a bratřími. AMEN
Žádné komentáře:
Okomentovat