Kázání z poslední neděle po Zjevení Páně 21.1. 2018 Podbořany, Horní Slavkov

Kázání z poslední neděle po Zjevení Páně 21.1. 2018 Podbořany, Horní Slavkov

Základ našeho dnešního kázání jsou slova z poslední knihy písma, Zjevení  1, 9-18

SUSPIRIUM: Všemohoucí Bože, tvé slovo nás chce uzdravit na těle i na duši: Vyslyš, prosíme, naši prosbu a dej, abychom tvé slovo slyšeli a vzali si je k srdci. Dej, aby tvé slovo působilo dále do světa, do kterého přišel jako Spasitel a zachránce tvůj Syn, Ježíš Kristus, který s tebou a Duchem svatým žije a vládne odvěků navěky.

Milé sestry, milí bratři!

Zvláštní oddíl, zvláštní téma – podobně byste dopadli, když byste se ocitli náhodou na hoře Tabor, kde podle biblické tradice k proměnění Páně mělo dojít. Proč je to zvláštní, protože nám evangelia především představují lidskou stránku Božího Syna.

 Zde však se odkrývá, ukazuje svým učedníkům a skrze ně i nám, že jeho příslušnost je Boží, je Božím Synem, proto to ohromující světlo. Asi podobné tomu, se kterým se setkal jiný svědek víry, totiž Mojžíš na Sinaji a byl tak oslněn Boží svatostí, že pisatelé ani nevěděli, kterak to mají zaznamenat do Písma svatého.

  V zázračné proměně se ukazuje Ježíšovo Božství, sice našimi schopnostmi neuchopitelné, přece však vábící, dotyční učedníci, nechtějí odtamtud odejít, naopak je tato zkušenost přitahuje, protože si je podmanila. Ne nepřišli o svůj zdravý, lidský úsudek, moc dobře tuší o rozdílu bytosti ze světa nesvatého a vztahu ke svatému, je to pro ně taková zkušenost, v pravdě životní zážitek, který si budou ve své rodině dále předávat.

 A tak v této zvláštní a překvapivé situaci se snaží být užiteční, proto alespoň nabízí postavit stany pro ty, které s Ježíšem na tomto místě spatří.

Mojžíš a Elijáš zde nejsou náhodou reprezentují Starý, totiž První zákon a jsou svědectvím sepětí toho, kdo je označen za Syna Božího s vyvoleným národem.

 Ne náhodou i v této šokující (příjemně) chvíli se ozývá to slovo, které máme i my slyšet. Jednak pro připomenutí toho, kdo to má ve své moci a taky toho, která atmosféra je Bohu blízká. Nebojte se, protože když jste v Boží blízkosti se nemusíte lidským strachem bát, ten u Boha nemá místa.

 ⁹ Já Jan, váš bratr, který má s vámi účast na Ježíšově soužení i kralování a vytrvalosti, dostal jsem se pro slovo Boží a svědectví Ježíšovo na ostrov jménem Patmos. ¹⁰ Ocitl jsem se ve vytržení ducha v den Páně, a uslyšel jsem za sebou mocný hlas jako zvuk polnice: ¹¹ "Co vidíš, napiš do knihy a pošli sedmi církvím: do Efezu, do Smyrny, do Pergama, do Thyatir, do Sard, do Filadelfie a do Laodikeje."

 Nejprve se nám představuje autor tohoto oddílu, vlastně poslední knihy Písma svatého. My ho známe pod jménem Jan – a to mohl být právě jeden z nejbližších spolupracovníků Pána Ježíše. Sám sebe označuje prostě, ale velmi zřetelně „váš bratr“, Tedy jedná se o někoho, kdo se cítí součástí kristovecké rodiny.

 Ta je spojena nejenom tím, ke komu vzhlížejí, jehož slova promýšlejí, ke komu volají na modlitbách. Jsou spojeni i v jeho soužení. Není náhoda, že právě toto slovo používá jako charakteristiku toho, co je spojuje. Psal v dobách, kdy se skutečně křesťanům nedařilo, byli pronásledováni a pro víru v ohrožení života.

 On sám je zrovna tohoto pronásledování dobrým příkladem – dostal se pro Slovo Boží a svědectví Ježíšovo na ostrov jménem Patmos. Tedy ne kvůli nějakému zločinu, špatné věci, nýbrž pro svědectví o Ježíši, šíření dobré zprávy, ke které jsme ostatně my všichni křesťané povinnováni. Trest byl dáván za protivení se vládnoucí ideologii, která prosazovala a nutila občany římské říše k uznávání božské podstaty panovníka etc. Cokoliv co by aspirovalo na to, že by i v oblasti víry si činilo exkluzivní návrhy, bylo zamítáno.

 A tam, zdánlivě na místě, které by člověka mělo uvrhnout do největšího splínu, skepse, smutku – právě tam se našemu svědku dostává zjevení, Bůh před ním odkrývá karty. Velké na tom je, že se nejedná o jeho následující osud, nýbrž má prostředkovat Boží vůli do křesťanských sborů, které jsou také v ohrožení. I když třeba jiného druhu, než je apoštol sám.

 ¹² Obrátil jsem se, abych viděl, kdo se mnou mluví. A když jsem se obrátil, spatřil jsem sedm zlatých svícnů; ¹³ uprostřed těch svícnů někdo jako Syn člověka, oděný řízou až na zem, a na prsou zlatý pás.

 Jan stejně jako my má však zájem se dozvědět, kdo to na něj mluví. Nemáme to rádi, když by na nás někdo mluvil a my nevěděli, kdo to byl. Myslím, že jsme však nadáni alespoň tím základním rozlišením, zda-li jde o dobrou bytost, někoho, kdo to s námi myslí dobře, či pravý opak.

 Apoštol však tušil, že jde o někoho jiného, než o nějakého spoluvězně, který byl pro nespolehlivost a vymazání jeho existence odvezen na Patmos. A když to byl někdo odjinud, pak musel souviset s tím, kdo bydlí nad námi v nebesích, místu, kterému přisuzujeme to nejlepší. Musel to být Bůh sám, či někdo z jeho pověření, nějaký jeho zvláštní posel.

Scéna byla navýsost mysteriózní, tajemná. Taková prostě není při běžné události, běžném setkání. Sedm zlatých svícnů musí člověka fascinovat a přitahovat zároveň, stejně jako světlo, které tyto svícny jsou schopné vytvořit. Navíc zde hraje svou roli (nejen proto, že se jedná o poslední knihu Písma přeplněnou symbolikou a hrající si s významem čísel), že jich je prostě sedm, což je číslo plnosti. A tak se Janovi, stejně i prostřednictvím něj má dostat plnost světla do této a dalších událostí cesty následování všem.

A uprostřed tohoto obrazu plnosti – plnosti se kterou se chce Bůh sdílet s námi prostřednictvím svého svědka – je postava, která je oděná řízou a má na prsou zlatý pás. Jan ji přibližuje tím, že je „jako Syn člověka“. Pro nás zvláštní označení, které se sice v Písmu objevuje, sám náš Pán se k němu nejvíce hlásí a přece je nám dosti vzdálené.

 Tato postava se pomyslně objevuje na scéně u proroka Daniele a má zřetelnou misi, na závěr věku všechno uvést na správné místo, do správného světla. Prostě odkrýt karty všech – za koho hrajou a jaké vlastně úmysly mají i kdyby na sebe nabrali ty nejlepší obličeje a masky, Bůh je chce odhalit ...

 ¹⁴ Jeho hlava a vlasy bělostné jako sněhobílá vlna, jeho oči jako plamen ohně; ¹⁵ jeho nohy podobné kovu přetavenému ve výhni a jeho hlas jako hukot příboje. ¹⁶ V pravici držel sedm hvězd a z jeho úst vycházel ostrý dvousečný meč; jeho vzhled jako když slunce září v plné své síle.

 Popis Syna Člověka, jako neobyčejné postavy pokračuje. Jistě všechny obrazy, se kterými se v tomto oddíle setkáváme jsou proto, abychom tuto postavu brali vážně. Je to vlastně stejné, jako když Pán Ježíš vyjadřoval svá poselství na hraně, aby byl vnímán. Protože se svět na svou hranu dostal a bylo potřeba, aby to začal vnímat.

 A protože je postava Syna Člověka spojena s rozlišením, soudem na konci věků, pak zde mají místo právě ty záležitosti, které s tímto rozčleněním pomohou. Bílá barva čistoty ukazuje všechny opaky, i kdyby se jednalo o malé drobečky, podobně jako symbolika ohně, který všechno přezkouší. A je jedno, zda-li se jedná o oheň zkoušek, ve kterých člověk neobstojí sám ze sebe, nýbrž jedině s Boží pomocí, či cokoliv dalšího.

 Konečně i hlas „jako hukot příboje“ ukazuje jistě jeho sílu, to že před ním nikdo neunikne, aniž by musel používat nějakou zvukovou techniku. Před takovým hlasem se nikdo neschová. Ale myslím, že nejde jenom o jeho sílu, nýbrž o schopnost dostat se do srdce, centra člověka, i kdyby se v něm člověk zabetonoval a vytvořil si sebevětší ochranu. On tento hlas totiž rozezvučí něco, co se nedá jen tak odhodit, asi jako rozcitlivělé svědomí, které se také neobejde bez odpovědi, bez dořešení.

  Tato situace nebude jenom radostná, to ukazuje i další obraz – totiž ten dvousečný meč, který zde je proto, že při tomto soudu půjde skutečně o život o budoucnost, zda-li se dotyčný přiklonil na její stranu, či zůstal spjatý, přilepený jenom k přítomnosti. I když a to je zde také nutno doříci měl tu možnost, že byl osloven a postavil se k této nabídce jak se postavil. Každý totiž má příležitost vyjádřit se, zda-li přijme nabídku Boží lásky a vydá se na cestu následování a nebo zůstane ve svém starém způsobu žití.

 ¹⁷ Když jsem ho spatřil, padl jsem k jeho nohám jako mrtvý; ale on vložil na mne svou pravici a řekl: "Neboj se. Já jsem první i poslední, ¹⁸ ten živý; byl jsem mrtev - a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu.(Zj 1:9-18 CEP)

 Celá reakce svědka víry Jana by se dala shrnout do toho sousloví „padl jsem k jeho nohám jako mrtvý“ - to přece vyjadřuje jako nic jiného strach a bázeň před někým, kdo nás přesahuje a kdo má ve svých rukách naše životní cesty, ba i to, co přijde a bude za hranicí zdejšího života. Co jiného ostatně před Bohem učinit?

 Bůh i v tomto případě jako na mnohých jiných místech v Písmu svatém odkrývá, že nevyžaduje, že si nepřeje, aby byli lidé ochromeni strachem. Nepoužívá tohoto způsobu, aby dosáhl své vůle, svých představ. Ne, chce pozitivními pobídkami dosáhnout proměnu naší maličkosti. A ví, že to pro nás není vůbec jednoduché.

Představení toho, kdo mu zvěstoval neboj se, je také zřetelné. Jde o bytost, která je „první i poslední, byl mrtvý a je živý“. Právě on je jediný, kdo má klíče od smrti a hrobu. Tím chce dosvědčit, že událost velikonoční neděle se netýkala jenom jeho, nýbrž každého dalšího, on ukázal cestu, kterou se dostat do věčnosti (smrtí smrt porazil).

 Po takovém prozření nemůže následovat nic jiného, než pocit vděčnosti. A místo, které by mělo člověka drtit, vést ke smutku a blbé náladě se promění v místo, kde člověk bude chtít prokazovat vděčnost a bude schopen vyjádřit touhu po tom, aby se mohl dozvědět více a tyto obdržené informace sdílet s dalšími.

 Myslím, že podobným stylem i naše častá údolí stínu smrti se mohou proměnit v cesty následování Páně, které budou ústit v jeho království ...

MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za dnešní slova, která nám představují tvého Syna v jeho slávě i nám připomínají jeho záchranou misi. Kéž i nám se tato nádhera otevře a ať umíme po této ukázané cestě jít. AMEN