Kázání z Neděle po Zjevení Páně 7.1. 2018 Nové Sedlo

Základ našeho dnešního kázání jsou slova z epištoly Římanům 1, 26-31

SUSPIRIUM: Pane, náš Bože, rádi bychom měli v životě jasno a viděli věci jednoznačně. Prosíme tě: Dej nám poznat, co s námi zamýšlíš, a pomoz nám přijmout tvou vůli. Dej nám také sílu splnit to, co je nám uloženo. Ty jsi naše pomoc navěky.

Milé sestry, milí bratři!

 Dnešní neděle je nedělí křtu Páně. Když to člověk slyší poprvé, pak si musí říci, jak to že Ježíš potřeboval být pokřtěný. Pak si také všimne toho krásného obrazu holubice sedající na něj. Holubice, která je poslední dobou spojena s pokojem, mírem – jenže už se málo ví, že zase tento její význam roste z jiného příběhu Písma, totiž o potopě. A první s ní byl v kontaktu, respektive ji vypustil Noe z archy.

 To naše první čtení přivádí před nás nejen Pána Ježíše, ale i jeho předchůdce Jana Křtitele, toho proslulého volače k pokání, k tomu, aby člověk šel do sebe a uvědomil si čí je a kterým směrem by měl směřovat, co je pro lidský život důležité, aby mu jeho život neprosvištěl jen tak mezi prsty. A ty, kteří na to přišli, chtěli toto pokání činit, byli Janem křtěni – pomyslně jim bylo dáno symbolické znamení toho, co se v nich odehrálo.

 Jenže ona ta situace neprobíhá „v pokoji“, protože se před křtem a pokřtěním Ježíše Jan brání. Proč? Protože moc dobře ví o tom, že spíše on by měl být křtěn od Ježíše, než naopak. Rozhodně je tento muž Boží nadán vhledem do Boží vůle přítomné i budoucí.

 Jeho obavy jsou však odmocněné tím prohlášením, že to prostě tak musí být. Všechno má nějaký postup a pravidla, a když nezatemňují obsah jsou k užitku. A tak se právě tím řídí i Ježíš a vlastně k takovému vnímání vede i Jana a skrze tuto zkušenost i nás. Ani v Božím světě si nemůže člověk dělat co by chtěl, i když by prožil sebevětší dotyk (a který z dotyků je menší a větší).

 Po křtu přichází i Boží přihlášení se k Ježíšovi, již bude moci každý vědět s kým má tu čest, pakliže nebude si vymýšlet a dělat že nic neslyšel a nečetli. Protože slova „Toto je můj milovaný syn, jehož jsem si vyvolil“ jsou více jak zřetelná..

 ²⁶ Proto je Bůh vydal v moc hanebných vášní. Jejich ženy zaměnily přirozený styk za nepřirozený ²⁷ a stejně i muži zanechali přirozeného styku s ženami a vzplanuli žádostí jeden k druhému, muži s muži provádějí hanebnosti a tak sami na sobě dostávají zaslouženou odplatu za svou scestnost.

 Dnešní oddíl není lehké číst a uvažovat o něm nahlas ještě více. Můžeme se totiž dostat do vícero zjednodušení – a jsou zde možné dva extrémy. Totiž buď vezmeme tento oddíl jako takový palcát, hůl, kterou budeme všechny, kteří s tím souvisejí být. Anebo z druhé strany budeme svolni mluvit o tomto oddíle jako o dobovém a nepatřičném koloritu, tedy že to při našem současném poznání není aktuální. Ani jedna z pozic není správná.

 Proč? Protože je potřeba se ptát komu byl text Písma svatého adresován, jaký měl účel. Jistě především chce apoštol Pavel – právě v opozici k dnešnímu svátku Křtu Páně a skvělému vztahu Boha Otce k Synu – jak to chodí ve světě, který vztah k Bohu odmítl a nastavil si pravidla jenom podle svých chutí a vášní, tedy ta nejméně omezující. A tu podvědomě cítíme, že se to bezprostředně dotýká i nás.

 Proto apoštol nemusí ani mnoho přidávat, jen popisuje zkušenosti z tehdejšího světa. Člověk by lidově řekl, lidé už nevěděli roupami co dělat a tak všechno přetočili, stejně jako Boží nepřítel přetáčí světlo ve tmu a pravdu v lež. I nádherný dar lidské sexuality, který patří do manželství, vztahu muže a ženy pokřivily svými touhami a vášněmi, které nebyli ukotveny a neměli žádné hranice.

 Je smutné, že skutečně dobré záležitosti se mohou tak utrhnout ze řetězu, že nad nimi jednak my nemáme žádnou moc (asi jako když pustíme pneumatiku z kopce) ale zpětně oni ohrožují i toho, kdo to spustil. Ten si toho v zdánlivém opojení svobodou, bez hranic, bez věčného ohlížení na druhého – nemusí všímat. Takový stav světa byl, když vstupovalo křesťanství na scénu

 ²⁸ Protože si nedovedli vážit pravého poznání Boha, dal je Bůh na pospas jejich zvrácené mysli, aby dělali, co se nesluší.

 To zpustnutí se opravdu netýkalo jenom oblasti intimní, té nejvnitřejší mezi mužem a ženou – to ostatně uvidíme v tom celém katalogu zlých věcí, které do sebe vpustili, když zavřeli dveře svého srdce, své mysli před Bohem a mysleli si, že půjde žít jenom podle sebe, však se dobré cesty doberou svým rozvažováním.

  Apoštol Pavel si nebere servítky, ona i ta léčba šokem je dobrá, protože vezmou za své všechny přetvářky a hraní, všechno popadá a ukáže se v reálnu jak kdo si ve vztahu k Bohu stojí, zda-li i víra není jenom nějaká rádoby póza, která třeba patří k dobré společnosti.

 Tím důvodem, kterým se to mohlo stát je to, že si nedovedli vážit pravého poznání Boha. Nestačilo jim to, co se otevírá v Písmu a to co nám Bůh sám odkryl, co je potřebné pro naši cestu spásy. Začali uvažovat jenom podle své lidské mysli a tak začali trochu dovysvětlovat třeba Boží slovo, aby bylo přijatelné.

 Dělo se to ostatně v celých dějinách církve, pokřivenost člověka se vždy projeví. A to za tím může být dobrá myšlenka. Jako příklad nám může posloužit dvě oblasti, které se současný papež František snaží otevřít – první je výbušná otázka vztahu křesťanů k homosexualitě. Ano můžeme konstatovat, že Bůh miluje každého hříšníka, nemiluje hřích. Na druhé straně musíme vždy dodat, že jeho pohledem je správným vztah muže a ženy (to bychom také s láskou měli umět dodat). Druhým příkladem, vlastně nejen papeže Františka, ale i v naší církvi byli letos podobné úvahy je snaha o změnu textu Modlitby Páně. Nelíbí se prý mnohým část „neuveď nás do pokušení“ - Bůh přece nemůže uvádět do pokušení, zlého. Jenže v originálu řeckého textu to tak přesně stojí a výklad už je něco jiného než překlad. Zase se bere větší váha na to, kterak si zrovna lidská maličkost představuje Boha a pak podle toho by vše ostatní upravovala. Jistě je potřeba zdůraznit, že ve zlém, pokušení je, či může Bůh být s námi, když ho o to poprosíme...

 ²⁹ Jsou plni nepravosti, podlosti, lakoty, špatnosti, jsou samá závist, vražda, svár, lest, zlomyslnost, jsou donašeči, ³⁰ pomlouvači, Bohu odporní, zpupní, nadutí, chlubiví. Vymýšlejí zlé věci, neposlouchají rodiče, ³¹ nemají rozum, nedovedou se s nikým snést, neznají lásku ani slitování.

Každý, kdo přestane bát vážně „váženého“ a toho, kdo má mít respekt, kdo nám může otevřít dveře, případně naznačit směr našeho životního putování nedopadne dobře. Proč? Protože otevře dveře všemu, co jsme před okamžikem slyšeli v tom, v čem dotyční svobodní od Boha lítali. Ano jde o něco, co vyznačovalo stav pozdního císařského Říma. Vskutku nic následováníhodné.

 Katalog začíná zdánlivě nevině – jsou plni nepravosti, „pravosti“, pravdivosti se přece vzdálili, tím, že přestali brát vážně jediný zdroj pravdy a tak se od ní oddělili, stejně jako naši prarodiči v rajské zahradě, v Edenu. Tak, že prostě přitakali na vemlouvání Božího nepřítele – spíše než aby poslouchali Boha a dělali vše, co by se mu líbilo.

 Prarodiče dostali, co jim ďábel „zaslíbil“ - opravdu se jim otevřeli oči, jenže viděli, že jsou jen nazí, to bylo jediné ovoce jejich počínání. Nedostali se hlubšímu poznání své bytosti, ani nebyli obdarováni jiným vhledem – mimo ten, že porušili dobrou Boží radu, proč se s ním neporadili, kde přišli o tu svou prvotní důvěru, co se zvrtlo. Jenže tento zdánlivý maličký přešlap stojí nebudoucnost jejich potomků, respektive pokřivenou budoucnost.

 Podobně ti, o kterých píše apoštol Pavel a snad je i vídal nejen na ulicí Říma – nedokázali docenit Boží příklon a dostali dary o které jistě nestály. Mělo by nás zaujmout, že katalog špatnosti nekončí ničím jiným, než že nemají lásku ani slitování. A na hlavu je to skutečně postavené, protože možná právě možností prožívání pravé lidské lásky se oháněli, když opouštěli společenství s Bohem.

 ³² Vědí o spravedlivém rozhodnutí Božím, že ti, kteří tak jednají, jsou hodni smrti; a přece nejenže sami tak jednají, ale také jiným takové jednání schvalují. (Rom. 1:26-32 CEP)

  Ten výše zmíněný katalog není ještě nejhorší … Horší je strkat hlavu do písku, dělat, že se nic neděje a ona – jak vyznával Komenský v Kšaftu - „vichřice Božího hněvu“ přejde. Ano, ale k tomu se může upínat někdo, kdo je schopen vyznat, že tam kam to dovedl bylo nedobré, nesprávné a ke škodě nejen jemu, nýbrž i všem, kteří spolu s ním putovali. Křesťané bez chuti, bez schopnosti vyjádřit, co je dobré a co není (samozřejmě s douškou, že my o tom nerozhodujeme, nám to bylo dáno) dopadnou jako ti křesťané z poslední knihy, kteří nejsou ani studení ani horcí, prostě nijací. Láska totiž nejen může, ale i musí. Ano i když to slůvko musí máme na seznamu minusovém, nepříjemném, protože láska má odpovědnost za druhého.

 Nevědomost o Boží vůli a kvůli pokoji nemluvení o ní není cesta k cíli. Pavel připomíná a to je to horší, že dotyční moc dobře ví, co je odměnou za takový životní styl. Na ostro, po pravdě řečeno „jsou hodni smrti“. Tvrdé slovo, ale musí zaznít slovo na hraně, protože nejde o nějakou maličkost, která se dá přehlédnout.

 A dokonce nejen že přecházejí Boží vůli ve svém životě, nýbrž i schvalují podobné jednání druhých. Ano, vím že máme strach mluvit o tom, co je dobré a nedobré, abychom nebyli označeni za moralisty, jenže ptám se svého srdce a prosím abychom se všichni ptali – nechá láska k bližnímu druhého se topit v nevědomosti ….

MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za dnešní oddíl, který patří mezi ty, které neradi čteme, slyšíme, otvíráme. Kéž však jej přijímáme jako znamení toho, kudy se nemá chodit a naopak ať nám je to povzbuzením k takové lásce, která to bude schopna vyjádřit i druhým, aby jejich cesta vyústila do společenství s Bohem. AMEN