úterý 15. listopadu 2022

ACTA DEOS NUNQUAM MORTALIA FALLUNT

 ACTA DEOS NUNQUAM MORTALIA FALLUNT

Jde o výrok, rčení, které je připisované Ovidiovi. Ano, tomu pěvci lásky, který ji uměl opěvovat jako nikdo jiný. Nejen v jeho dobách, člověk se k fíglům lásky, které v antice používali, smí připojit a leccos povzdělat.
Toto rčení připomíná, na co člověk "už od Adama" zapomíná. Totiž stále znova, notoricky si myslí, že vyhraje s Bohem hru na schovávanou. On ji přece nikdy nevyhraje ani sám se sebou.
Bůh vidí "za roh", vidí do všech zákoutí našeho života. Ano pravdivá jsou slova "činy lidské nikdy nejsou tajny bohům".

sobota 12. listopadu 2022

NULLA DIES SINE LINEA

 NULLA DIES SINE LINEA
 Je ještě pravdivé toto přísloví, které údajně přivedl na svět Plinius mladší. Opravdu je dobré, ba z tělesného i duševního hlediska napsat někam alespoň řádku?
 Ano, dobré ba prospěšné to je z ohledu vzpomínek - podobně nám slouží záznamy v podobě fotek, či videí. Je dobré se vracet k tomu, co jsme prožili - třebas, abychom to opět nemuseli prožívat, či aby se z toho poučili druzí.
 A také proto, abychom nezapoměli psát, vyjadřovat se právě touto cestou ...

pondělí 7. listopadu 2022

LZE SI Z PORÁŽKY VZÍT POVZBUZENÍ ?

 LZE SI Z PORÁŽKY VZÍT POVZBUZENÍ ?

Asi jste to zažili, že jste zažili ve svém životě velkou ránu, prohru, prostě něco dopadlo jinak, než jste si namalovali. Nebo jako já, když jsem se včera dozvěděl, že můj oblíbený hokejový tým dostal pořádnou dardu, porážku, která by rozmetala sebelepší oddíl.
Ano, první reakci může být vztek, zapoudřenost, odmítání všeho a zatáhnutí se do své vlastní ulity. Jenže je tento přístup schpný dosáhnout na budoucnost, vkročit do dveří budoucnosti, které nám někdo otevřel?
Ne, i cestou porážek se smí člověk dobrat k vítězství, ne jednomu, ale k tomu hlavnímu, životnímu. A to je to podstatné, o co v životě jde - získat život s přesahem, budoucnost "bez obvyklých časových hranic".
A tak přeji nám všem, kdo někdy prohráli, prošli nějakým debaklem, aby neztratili tu poslední a zásadní naději, však Bůh je Bohem šance a naděje.

pátek 4. listopadu 2022

VIRIBUS UNITIS

 VIRIBUS UNITIS
Některá hesla, rčení mají časový přesah. Kdo by řekl, že toto sousloví bylo motem habsburského rodu a ještě více císaře Františka Josefa I. Znamená nic menšího, než "společnými silami", nebo jak slovutná wikipedie vysvětluje "všichi spolu". Asi bychom v tomto neklidném čase si všichni přáli, abychom právě toto prožívali.
Ostatně není náhodou, že v jedné sloce rakouské hymny jsme více jak před sto lety společně zpívali
Stůjme k sobě každou chvíli:
Svornost jenom moci dá:
Spojené kde vládnou síly,
Snadno vše se vykoná.
Když se ruka k ruce vine,
Pak se dílo podaří;
Říš' Rakouská nepomine:
Sláva vlasti, Císaři!

čtvrtek 1. října 2020

Jsou bohoslužby jako divadlo?

 Jsou bohoslužby jako divadlo?

Na prvním místě chci poděkovat, kdokoliv bojuje s nemocí, která nás všechny omezuje a ohrožuje. Podobně chci nejprve poděkovat těm, které věci uvádějí na pravé místo a umí trochu osekat přemíru strachu, který se stále více "rozlézá" nejen v naší společnosti, ale i do našich srdcí, takže tvoří podhoubí "nedobré atmosféry". Strach nemůže k ničemu sám o sobě dovést, jedině k ochromení.
Na druhém místě chci připomenout otázku, kterou vlastně otevřel náš nový ministr zdravotnictví, který srovnal bohoslužby s divadlem. Respektive, že se bohoslužeb bude týkat stejná pravidla v podstatě (když pominu počty zůčastněných při bohoslužbách a při divadelním představení). Jenže já se ptám JSOU BOHOSLUŽBY DIVADELNÍM PŘEDSTAVENÍM? Opravdu se přítomní sestry a bratři dívají na to, co jim předvádí farář, kněz atd. Myslím, že jde o společné slavení. A to společné a to slavení se poslední dobou více jak zdůrazňuje. Již z tohoto sousloví "společná oslava" nemůže jít při bohoslužbách o diváky, kteří se dívají na účinkujícího kněze, faráře, který na závěr obdrží tleskot a proběhne děkovačka ...
Na třetím místě je, že pro mě prostě z principu nemohou být bohoslužby bez zpěvu, nota bene, když přítomní už tak jako tak mají přece roušky a tedy při společném zpěvu, při společné oslavě nemohou létat kapénky s COVIDEM kam by chtěli. A tak neplatí podobné odůvodnění, které třebas by se mohli brát na operu, operetu a další hudební představení. I když se mohu mýlit, jsem v této oblasti laik. Jen by mě zajímalo, zda ti, kdo připravovali dotyčné opatření se ptali nějakých sester a bratří z křesťanské církve jaké místo má společný zpěv při společné oslavě Boží při bohoslužbách.
Omlouvám se za svou opovážlivost, jen bych rád více rozuměl nastalé situaci. A také proto, že jsem byl vícekráte tázán ...
Radek Matuška, evangelický farář

pondělí 2. prosince 2019

Kázání z první adventní neděle 1.12 2019

Kázání z první adventní neděle 1.12 2019 Nové Sedlo, Jáchymov



Základ našeho dnešního kázání jsou slova z epištoly Židům 10,19-25
SUSPIRIUM: Pane Ježíši Kriste, víme, že nečekáme nadarmo, Víme, že přijdeš a dáš nám darem tvou milost.
Prosíme tě: Dej, abychom v této naději vytrvali. Tobě buď sláva navěky.
Milé sestry, milí bratři!
 Advent, to slovo pro nás voní zvláštní vůní – to protože se rychle blíží svátky narození Božího Syna. A tak období očekávání příchodu je neobyčejnou příležitostí, kdy přibývá světlo nejen na adventním věnci zapalováním jednotlivých svící.
 Smíme toto období přijímat jako jednu velkou příležitost, abychom se zastavili a připravili svá nitra po všech stránkách. I třeba proto, abychom se vydali znovu na cestu víry, na kterou nás zve nás nebeský Otec. Nikdo mu není jedno, každý má u něj šanci. Je jen na nás, na všech lidech, abychom ji přijali a druhým k jejímu přijetí pomáhali.
 Snad nám k tomuto očekávání a promýšlení pomohou naše dnešní biblické texty – abychom nebyli ochuzeni o skutečné kouzlo tohoto kouzelného období, které se opravdu do velké míry vyznačuje těmi protivami světla a tmy.
 Naše první čtení z Písma nám připomíná známý příběh o přivedení oslice a oslátka k Ježíšovi, aby právě na nich mohl přijet do Jeruzaléma. A snad se leckdo i dnes zeptá, proč zrovna tyto dvě zvířátka potřebuje Boží Syn v tento čas.
 A přece ten obraz je jasný, chce vykreslit, vyjádřit, že Ježíš byl král, právě na takovém zvířeti podle tehdejších představ přijede k vyvolenému lidu král, který promění jejich přítomnou situaci a pomůže k návratu jednotlivců k Bohu.
 Na druhou stranu se zde chce vyjádřit, že to co čteme a slýcháme v Písmu svatém se i naplní, nejde o slova, která by byla vyřčená do nějakého prázdného prostoru, nejde o něco co by nemělo smysl. Právě naopak jde o slova, která mají dovést každého k proměně. Vlastně stejně jako i nás, každého z nás dovedlo k proměně. Měli bychom poté i my dosvědčit tuto proměnu dalším ...
 19 Protože Ježíš obětoval svou krev, smíme se, bratří, odvážit vejít do svatyně 20 cestou novou a živou, kterou nám otevřel zrušením opony - to jest obětováním svého těla.
 Zvláštní oddíl si možná říkáte k první adventní neděli, ale myslím, že nám přináší byť jiný, pak přece podstatný pohled na toho „přicházejícího Pána“, kterým má vonět advent a ještě více první neděle adventní.
 Celé je to pro nás zvláštním ne pro nepřijatelná vyznání, nýbrž proto, že my bychom takto působení a místo Pána Ježíše nevyjádřili. Přitom víme, že jsou období, kdy jsou některá místa v Písmu, ba celé biblické knihy více srozumitelné, když zase v obvyklých obdobích mlčí. A tak není divu, že třebas v poválečném ovzduší a zkušenosti zničení mnohého byli blízké knihy Ezdráš, Nehemjáš, které popisují obnovu chrámu v zemi, kde by mohli mít na vlajce, erbu rozvaliny.
 Epištola Židům podává pohled na Ježíše jako na velekněze – s tím velkým přeznačením a v tom je právě velká, že když obvykle velekněz obětoval obětinu, tak v tomto případě obětuje sám sebe za hříchy, ve prospěch těch, které on reprezentuje. Kdo by mohl silněji a zřetelněji vyjádřit význam Ježíšovy oběti. Přiznám se, že pro mě osobně se jedná o velmi silný obraz, vyznání a ne vždy jej doceňuji.
 A jistě jde o příklad jeho lásky, protože v očištění jeho krví je i náš další život, zejména v tom, že smíme přicházet do svatyně svatých, která byla dříve vyhrazena právě tomu veleknězi. Nyní v ní smíme nalézt všichni příležitost k setkání s Bohem.
 Opona, která rozdělovala, totiž jej Boha svatého, od jeho nesvatého stvoření, byť vyvoleného lidu – byla zničena, zrušena právě obětováním jeho těla. Tak podstatná a nutná je a byla jeho oběť. Není náhoda, že si to velmi dobře uvědomujeme při Večeři Páně, když smíme se povzbudit jeho dary, které nám dává a smíme je sdílet. Navíc, když si uvědomujeme naši kvalitu a hodnotu ...
 21 Máme-li tedy tak velikého kněze nad celým Božím domem, 22 přistupujme před Boha s opravdovým srdcem a v plné jistotě víry, se srdcem očištěným od zlého svědomí a s tělem obmytým čistou vodou.
 I náš dnešní oddíl obsahuje velkou část povzbuzení, jako tomu je v každém kousku Písma svatého – proto se mi nedivte, že já to taky stále opakuji, že kazatelé by měli předávat povzbuzení, posilu k putování cestou víry jako nic jiného – i když s láskou je potřeba vždy dodat i to co nemusí být příjemné a stojí jako překážka mezi námi a Bohem.
 Náš Pán Ježíš je tím velkým knězem, který zasahuje do „celého Božího domu“ a není místa, kam by jeho působení, nejen zrak a sluch nedosáhl. A to je přece také dobrá zpráva, že jsme se Bohu neztratili z jeho vnímání, právě naopak. Má na mysli první i druhý Izrael, stejně jako všechny ostatní, které pod tato označení nejsou zahrnuti.
 A když si uvědomujeme toto jeho poslání i takové přistupování, pak i my máme proměnit náš přístup – nemůže nám to být jedno, respektive k tomu přistupovat nedůstojně. Protože nikdo jiný nám nedá „milióny chvilek věčnosti“ než právě náš nebeský Otec, skrze jeho Syna, kvůli tomu se sklání a kvůli této sdílené radosti přichází.
 Na nás je, pokud to jenom umíme a zvládneme – abychom projevovali víru „s opravdovým srdcem a v plné jistotě víry“ - v plném spolehnutí, že nejde jenom o naší sílu a touhu, nýbrž že je vybuzená mnohem dříve Božím záchraným skutkem. Navíc pro nás, kteří zrovna nejsme na tom prvním místě, kdo by si to zasloužili.
 Vedle tohoto opravdového a nehraného, nepokryteckého přistupování je potřeba ještě mít toto srdce „očištěné“ a podobně i „tělo obmyté“ čistou vodou, ne nějakou instantní tekutinou, která nás téměř zdarma očistí. Ne, opravdu to předpokládá i naši schopnost vysypat z nás ty nedobroty, nelásky a nedobroty, které dávají vyrůst překážky mezi naší maličkostí a naším Mistrem ...
 23 Držme se neotřesitelné naděje, kterou vyznáváme, protože ten, kdo nám dal zaslíbení, je věrný. 24 Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům.
 I dále jsou popsány charakteristiky tohoto neobyčejného velekněze. Kterého očekáváme o adventu a který přichází. Je potřeba vědět kdo to je a co bude s ním spojeno – takže i ta křesťanská víra má být „uvědomělá“.
 Nejprve a v celkem silném znění přichází rada, či příkaz – abychom se drželi neotřesitelné naděje. A když je něco neotřesitelné, tak to znamená, že přes třesot, kterým procházíme - víře se nic nemusí stát, když se budeme držet přijaté „nauky“. Jistě, nejde o nějaké formulky, které si strčíme do kapsy a v patřičné chvíli bychom ji vytáhli a odříkali. Věroučné texty nejsou zbytečné, jsou spíše vodítkem v situaci potřeby jasného a zřetelného vyjádření. Ostatně nejde v nich o nic jiného, než o rozvití prazákladního vyznání Ježíš Kristus je náš Pán, Spasitel, Zachránce.
 Podstatné na tomto příkazu je i ta větička „kterou vyznáváme“. Tím se předpokládá, že víru nenosíme schovanou někde ve skříni doma, nýbrž že ji prokazujeme, projevujeme navenek. Jednoduše řečeno, že se prostě za víru a z ní plynoucí naději nestydíme.
 A když si náhodou nebudeme vědět rady, v těžkých situacích, které jsou za hranicemi našich sil – pak smíme prožít i tu další Boží vlastnost, totiž věrnost jeho zaslíbením. Bůh vždy udělá všechno proto, aby se jeho vůle, jeho tah na branku prostě projevil, prokázal. Ještě jinak vyjádřeno – i kdyby ostatní od svého přístupu odstoupili, to se nikdy nestane u našeho nebeského Otce. A je to přece podstatná zpráva, že je tady přece jenom něco věrného, o co se dá opřít.
 A z této Boží věrnosti, Božího pečování má růst i náš přístup – nebo jinak vyjádřeno jde i o naše pečování o druhé, naše bližní. I proto hned v návaznosti na předchozí slyšíme:
Mějme zájem jeden o druhého Nemůže nám být jedno, jak druhý žije, ne proto, abychom ho zasypávali nějakými mentorskými rady, ale z lásky a snahy aby mohl dobře žít.
Povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům Vzájemné povzbuzení není podstatné jenom pro tu druhou stranu, ale i pro toho, kdo jí působí. Vlastně stejně jako u obdarování, kdy je obdarován jednak ten, kdo dar přijímá, pak i ten, kdo obdarovává. Povzbuzování jeden druhého je výsada i odpovědnost všech kristovců. A každý z nás by mohl říci nějaké svědectví, kdy ho potěšilo, darovalo mu podobné podnikání radost.
 25 Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův. (Heb. 10:19-25 CEP)
 Asi nás na závěr překvapí toto upozornění, rada a výtka. Člověk si totiž myslí, že to tehdy nebyl problém, aby dávali přednost něčemu jinému. Ne, myslím, že jde o záležitost, problém, který přechází hranice času. Žehrat však nestačí, je potřeba jim připomínat, že právě na těchto shromážděních dochází k nejméně dvěma záležitostem.
 Jednak se lze dostat k podstatným a vzájemně sdíleným znalostem – nikde jinde s k nim nedostaneme, protože Duch svatý je opravdu sděluje skrze obecenství, ne jednotlivců. Proto i když je víra záležitostí jednotlivce, máme společně vyznávat „my věříme“. Právě ve shromáždění kristovců se Duch svatý projevuje a z tohoto shromáždění si povolává jednotlivé služebníky.
 To druhé je právě povbzuzení, které se také nedostane nikde jinde tak silně, jako když smíme společně nést osudy a zkušenosti druhých sester, bratří. Opravdu nejsme na to sami. A to je více jak dobrá zpráva.
MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za dnešní slova, která nám připomínají Ježíše jako sebeobětujícího se velekněze. Kéž jsme schopni nejen toto vnímání přijmout, ale předávat i dál, abychom směli být povzbuzeni Bohem samým. AMEN

středa 27. listopadu 2019

K NOVÝM BOHOSLUŽEBNÝM NÁVRHŮM - PROSBA MINIMALISTY

K NOVÝM BOHOSLUŽEBNÝM NÁVRHŮM - PROSBA MINIMALISTY
(skromné, osobní poznámky aneb apel minimalisty

  Předchozí agenda nebyla "přednášková" oproti nově navrhovaným formulářům, které mají více nést formu "slavení". Podstatným bodem je i srozumitelnost, navazování na dědictví těch proudů, ke kterým se hlásíme například v preambuli Církevního zřízení.
 Myslím, že bez ohledu na označení jednotlivých pořádků, které vycházejí z označení současné Agendy, bychom měli vycházet z "minimální " a "maximální" verze bohoslužebného pořádku. V minimální by mělo být to, bez čeho se "řádné" bohoslužby neobešly. Z toho vyplývá, že by mělo být vysvětleno, co k těm základním sloupům bohoslužby patří.
 Středem evangelických bohoslužeb, v obou proudech, které utvořili v roce 1918 Českobratrskou církev evangelickou je KÁZÁNÍ, výklad Božího Slova. Tedy četba Písma, modlitby, písně tvoří obsah bohoslužeb, které vytváří vlastní církev, místní obecenství. Však církev není nic jiného, než lidé svolaní ke Slovu.
= "Církev pak jest shromáždění [všech] svatých, v němž se evangeliu čistě učí a [svaté] svátosti se náležitě [podle evangelia] vysluhují." (Augsburské vyznání VII,1)
i "Kdežkoli sám toliko Kristus ukřižovaný v celé zásluze své předkládá se a káže, slovo Boží z samých toliko Písem Svatých vzaté v čistotě a plně se zvěstuje, svátostmi Kristovými podle zřízení, ustavení i rozkázání jeho, v smyslu i v úmyslu jeho se cele přisluhuje; lid také věřící tomu celému přisluhování Kristovu dověrně obcuje, a skrze to v jednotu víry i lásky svaté se spojuje, a v svazku pokoje trvaje, na Kristu se vzdělává, kdežť se tyto věci při kterém lidu nalézají, tu nepochybně jest církev svatá, dům Boha živého; tu jsou chrámové Ducha svatého, tu oudové živí a částky Jeruzaléma nebeského" (Osmý artikul Bratrské konfese)
   Dalším bodem je i to, že bohoslužby jsou myslitelné i bez Večeře Páně (stejně jako Křtu svatého), toho Slova makatelného a není potřeba to tolik zdůrazňovat.
  Sestry a bratři v našich sborech potřebují SROZUMITELNÉ BOHOSLUŽBY a ty předpokládají "méně" než "více" - není dokladů, že by lidé byli více osloveni "hojnějšími" rituály, či větším mysteriem, tajemstvím pro širokost bohoslužebných částí (ad absurdum lze říci, že bychom mohli stavět i ikonostase)
   Agenda by měla přinášet v hlavní části náplně této minimalistické varianty pro příslušné neděle církevního roku, s příslušnými alternativami v hojné míře. Podobně i části které nejsou/nemohou být součástí každé bohoslužby, ale je možné je případně, kasuálně vložit.
   Mělo by se také přihlížet k PRAXI, tedy i časovému formátu bohoslužeb - např bohoslužby bez Večeře Páně do cca 55 minut, kdežto s Večeří Páně do cca 1 a půl hodiny. Často totiž kazatel církve neslaví jenom jedny bohoslužby - a ty často navazují na předchozí. A když budeme rozšiřovat bohoslužebný pořádek se stejným vymezením času, nutně budeme muset něco krátit. Otázkou je co (proč by to měli být sloky písní, proč by se mělo krátit kázání aj)
   Ani předkládané body nelze naplnit - např. Slovo k dětem bude těžko přítomno, když ve shromáždění děti nebudou. Na druhou stranu je vyznání viny obsaženo i v jiných částech bohoslužby (třebas té úvodní modlitbě), podobně je to i s vyznáním víry.
  V současné době je součástí bohoslužebného slavení cca 4 - 6 písní, podle nového ještě dvě budou navíc, opět bude nutno něco krátit ...
  Na závěr zopakuji i slavení slavících má být srozumitelné a pochopitelné, aniž by museli NEJEN PRVNĚ PŘÍCHOZÍ dostat školení "liturgické", či legendu bohoslužebného pořádku ...

Za minimalistickou verzi bohoslužebného pořádku je možné vzít nejobvyklejší osnovu dnešních našich bohoslužeb - pro dokreslení přidávám i variabilní části, které si můžeme označit ***:
1. POZDRAV
2. INTROIT (Žalm)
3. PÍSEŇ
4. VSTUPNÍ MODLITBA
5. I. ČTENÍ   + ***Dovětek (Haleluja verš)
6. PÍSEŇ
***SLOVO DĚTEM
***KŘEST SVATÝ + PÍSEŇ
7. KÁZÁNÍ  ***POZDRAV (z kazatelny)  SUSPIRIUM:
ZÁKLAD KÁZÁNÍ (2.Čtení)  MODLITBA PO KÁZÁNÍ
8. PÍSEŇ
***VEČEŘE PÁNĚ + PÍSEŇ
9. OHLÁŠENÍ
10. PŘÍMLUVNÁ MODLITBA + Modlitba Páně 
11. POSLÁNÍ  
12. POŽEHNÁNÍ
13. PÍSEŇ
14. SBÍRKA