Kázání z první adventní neděle 1.12 2019

Kázání z první adventní neděle 1.12 2019 Nové Sedlo, Jáchymov

Základ našeho dnešního kázání jsou slova z epištoly Židům 10,19-25

SUSPIRIUM: Pane Ježíši Kriste, víme, že nečekáme nadarmo, Víme, že přijdeš a dáš nám darem tvou milost.

Prosíme tě: Dej, abychom v této naději vytrvali. Tobě buď sláva navěky.

Milé sestry, milí bratři!

 Advent, to slovo pro nás voní zvláštní vůní – to protože se rychle blíží svátky narození Božího Syna. A tak období očekávání příchodu je neobyčejnou příležitostí, kdy přibývá světlo nejen na adventním věnci zapalováním jednotlivých svící.

 Smíme toto období přijímat jako jednu velkou příležitost, abychom se zastavili a připravili svá nitra po všech stránkách. I třeba proto, abychom se vydali znovu na cestu víry, na kterou nás zve nás nebeský Otec. Nikdo mu není jedno, každý má u něj šanci. Je jen na nás, na všech lidech, abychom ji přijali a druhým k jejímu přijetí pomáhali.

 Snad nám k tomuto očekávání a promýšlení pomohou naše dnešní biblické texty – abychom nebyli ochuzeni o skutečné kouzlo tohoto kouzelného období, které se opravdu do velké míry vyznačuje těmi protivami světla a tmy.

 Naše první čtení z Písma nám připomíná známý příběh o přivedení oslice a oslátka k Ježíšovi, aby právě na nich mohl přijet do Jeruzaléma. A snad se leckdo i dnes zeptá, proč zrovna tyto dvě zvířátka potřebuje Boží Syn v tento čas.

 A přece ten obraz je jasný, chce vykreslit, vyjádřit, že Ježíš byl král, právě na takovém zvířeti podle tehdejších představ přijede k vyvolenému lidu král, který promění jejich přítomnou situaci a pomůže k návratu jednotlivců k Bohu.

 Na druhou stranu se zde chce vyjádřit, že to co čteme a slýcháme v Písmu svatém se i naplní, nejde o slova, která by byla vyřčená do nějakého prázdného prostoru, nejde o něco co by nemělo smysl. Právě naopak jde o slova, která mají dovést každého k proměně. Vlastně stejně jako i nás, každého z nás dovedlo k proměně. Měli bychom poté i my dosvědčit tuto proměnu dalším ...

 ¹⁹ Protože Ježíš obětoval svou krev, smíme se, bratří, odvážit vejít do svatyně ²⁰ cestou novou a živou, kterou nám otevřel zrušením opony - to jest obětováním svého těla.

 Zvláštní oddíl si možná říkáte k první adventní neděli, ale myslím, že nám přináší byť jiný, pak přece podstatný pohled na toho „přicházejícího Pána“, kterým má vonět advent a ještě více první neděle adventní.

 Celé je to pro nás zvláštním ne pro nepřijatelná vyznání, nýbrž proto, že my bychom takto působení a místo Pána Ježíše nevyjádřili. Přitom víme, že jsou období, kdy jsou některá místa v Písmu, ba celé biblické knihy více srozumitelné, když zase v obvyklých obdobích mlčí. A tak není divu, že třebas v poválečném ovzduší a zkušenosti zničení mnohého byli blízké knihy Ezdráš, Nehemjáš, které popisují obnovu chrámu v zemi, kde by mohli mít na vlajce, erbu rozvaliny.

 Epištola Židům podává pohled na Ježíše jako na velekněze – s tím velkým přeznačením a v tom je právě velká, že když obvykle velekněz obětoval obětinu, tak v tomto případě obětuje sám sebe za hříchy, ve prospěch těch, které on reprezentuje. Kdo by mohl silněji a zřetelněji vyjádřit význam Ježíšovy oběti. Přiznám se, že pro mě osobně se jedná o velmi silný obraz, vyznání a ne vždy jej doceňuji.

 A jistě jde o příklad jeho lásky, protože v očištění jeho krví je i náš další život, zejména v tom, že smíme přicházet do svatyně svatých, která byla dříve vyhrazena právě tomu veleknězi. Nyní v ní smíme nalézt všichni příležitost k setkání s Bohem.

 Opona, která rozdělovala, totiž jej Boha svatého, od jeho nesvatého stvoření, byť vyvoleného lidu – byla zničena, zrušena právě obětováním jeho těla. Tak podstatná a nutná je a byla jeho oběť. Není náhoda, že si to velmi dobře uvědomujeme při Večeři Páně, když smíme se povzbudit jeho dary, které nám dává a smíme je sdílet. Navíc, když si uvědomujeme naši kvalitu a hodnotu ...

 ²¹ Máme-li tedy tak velikého kněze nad celým Božím domem, ²² přistupujme před Boha s opravdovým srdcem a v plné jistotě víry, se srdcem očištěným od zlého svědomí a s tělem obmytým čistou vodou.

 I náš dnešní oddíl obsahuje velkou část povzbuzení, jako tomu je v každém kousku Písma svatého – proto se mi nedivte, že já to taky stále opakuji, že kazatelé by měli předávat povzbuzení, posilu k putování cestou víry jako nic jiného – i když s láskou je potřeba vždy dodat i to co nemusí být příjemné a stojí jako překážka mezi námi a Bohem.

 Náš Pán Ježíš je tím velkým knězem, který zasahuje do „celého Božího domu“ a není místa, kam by jeho působení, nejen zrak a sluch nedosáhl. A to je přece také dobrá zpráva, že jsme se Bohu neztratili z jeho vnímání, právě naopak. Má na mysli první i druhý Izrael, stejně jako všechny ostatní, které pod tato označení nejsou zahrnuti.

 A když si uvědomujeme toto jeho poslání i takové přistupování, pak i my máme proměnit náš přístup – nemůže nám to být jedno, respektive k tomu přistupovat nedůstojně. Protože nikdo jiný nám nedá „milióny chvilek věčnosti“ než právě náš nebeský Otec, skrze jeho Syna, kvůli tomu se sklání a kvůli této sdílené radosti přichází.

 Na nás je, pokud to jenom umíme a zvládneme – abychom projevovali víru „s opravdovým srdcem a v plné jistotě víry“ - v plném spolehnutí, že nejde jenom o naší sílu a touhu, nýbrž že je vybuzená mnohem dříve Božím záchraným skutkem. Navíc pro nás, kteří zrovna nejsme na tom prvním místě, kdo by si to zasloužili.

 Vedle tohoto opravdového a nehraného, nepokryteckého přistupování je potřeba ještě mít toto srdce „očištěné“ a podobně i „tělo obmyté“ čistou vodou, ne nějakou instantní tekutinou, která nás téměř zdarma očistí. Ne, opravdu to předpokládá i naši schopnost vysypat z nás ty nedobroty, nelásky a nedobroty, které dávají vyrůst překážky mezi naší maličkostí a naším Mistrem ...

 ²³ Držme se neotřesitelné naděje, kterou vyznáváme, protože ten, kdo nám dal zaslíbení, je věrný. ²⁴ Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům.

 I dále jsou popsány charakteristiky tohoto neobyčejného velekněze. Kterého očekáváme o adventu a který přichází. Je potřeba vědět kdo to je a co bude s ním spojeno – takže i ta křesťanská víra má být „uvědomělá“.

 Nejprve a v celkem silném znění přichází rada, či příkaz – abychom se drželi neotřesitelné naděje. A když je něco neotřesitelné, tak to znamená, že přes třesot, kterým procházíme - víře se nic nemusí stát, když se budeme držet přijaté „nauky“. Jistě, nejde o nějaké formulky, které si strčíme do kapsy a v patřičné chvíli bychom ji vytáhli a odříkali. Věroučné texty nejsou zbytečné, jsou spíše vodítkem v situaci potřeby jasného a zřetelného vyjádření. Ostatně nejde v nich o nic jiného, než o rozvití prazákladního vyznání Ježíš Kristus je náš Pán, Spasitel, Zachránce.

 Podstatné na tomto příkazu je i ta větička „kterou vyznáváme“. Tím se předpokládá, že víru nenosíme schovanou někde ve skříni doma, nýbrž že ji prokazujeme, projevujeme navenek. Jednoduše řečeno, že se prostě za víru a z ní plynoucí naději nestydíme.

 A když si náhodou nebudeme vědět rady, v těžkých situacích, které jsou za hranicemi našich sil – pak smíme prožít i tu další Boží vlastnost, totiž věrnost jeho zaslíbením. Bůh vždy udělá všechno proto, aby se jeho vůle, jeho tah na branku prostě projevil, prokázal. Ještě jinak vyjádřeno – i kdyby ostatní od svého přístupu odstoupili, to se nikdy nestane u našeho nebeského Otce. A je to přece podstatná zpráva, že je tady přece jenom něco věrného, o co se dá opřít.

 A z této Boží věrnosti, Božího pečování má růst i náš přístup – nebo jinak vyjádřeno jde i o naše pečování o druhé, naše bližní. I proto hned v návaznosti na předchozí slyšíme:

Mějme zájem jeden o druhého Nemůže nám být jedno, jak druhý žije, ne proto, abychom ho zasypávali nějakými mentorskými rady, ale z lásky a snahy aby mohl dobře žít.

Povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům Vzájemné povzbuzení není podstatné jenom pro tu druhou stranu, ale i pro toho, kdo jí působí. Vlastně stejně jako u obdarování, kdy je obdarován jednak ten, kdo dar přijímá, pak i ten, kdo obdarovává. Povzbuzování jeden druhého je výsada i odpovědnost všech kristovců. A každý z nás by mohl říci nějaké svědectví, kdy ho potěšilo, darovalo mu podobné podnikání radost.

 ²⁵ Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův. (Heb. 10:19-25 CEP)

 Asi nás na závěr překvapí toto upozornění, rada a výtka. Člověk si totiž myslí, že to tehdy nebyl problém, aby dávali přednost něčemu jinému. Ne, myslím, že jde o záležitost, problém, který přechází hranice času. Žehrat však nestačí, je potřeba jim připomínat, že právě na těchto shromážděních dochází k nejméně dvěma záležitostem.

 Jednak se lze dostat k podstatným a vzájemně sdíleným znalostem – nikde jinde s k nim nedostaneme, protože Duch svatý je opravdu sděluje skrze obecenství, ne jednotlivců. Proto i když je víra záležitostí jednotlivce, máme společně vyznávat „my věříme“. Právě ve shromáždění kristovců se Duch svatý projevuje a z tohoto shromáždění si povolává jednotlivé služebníky.

 To druhé je právě povbzuzení, které se také nedostane nikde jinde tak silně, jako když smíme společně nést osudy a zkušenosti druhých sester, bratří. Opravdu nejsme na to sami. A to je více jak dobrá zpráva.

MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za dnešní slova, která nám připomínají Ježíše jako sebeobětujícího se velekněze. Kéž jsme schopni nejen toto vnímání přijmout, ale předávat i dál, abychom směli být povzbuzeni Bohem samým. AMEN

K NOVÝM BOHOSLUŽEBNÝM NÁVRHŮM - PROSBA MINIMALISTY

K NOVÝM BOHOSLUŽEBNÝM NÁVRHŮM - PROSBA MINIMALISTY
(skromné, osobní poznámky aneb apel minimalisty) 
  Předchozí agenda nebyla "přednášková" oproti nově navrhovaným formulářům, které mají více nést formu "slavení". Podstatným bodem je i srozumitelnost, navazování na dědictví těch proudů, ke kterým se hlásíme například v preambuli Církevního zřízení.
 Myslím, že bez ohledu na označení jednotlivých pořádků, které vycházejí z označení současné Agendy, bychom měli vycházet z "minimální " a "maximální" verze bohoslužebného pořádku. V minimální by mělo být to, bez čeho se "řádné" bohoslužby neobešly. Z toho vyplývá, že by mělo být vysvětleno, co k těm základním sloupům bohoslužby patří.
 Středem evangelických bohoslužeb, v obou proudech, které utvořili v roce 1918 Českobratrskou církev evangelickou je KÁZÁNÍ, výklad Božího Slova. Tedy četba Písma, modlitby, písně tvoří obsah bohoslužeb, které vytváří vlastní církev, místní obecenství. Však církev není nic jiného, než lidé svolaní ke Slovu.
= "Církev pak jest shromáždění [všech] svatých, v němž se evangeliu čistě učí a [svaté] svátosti se náležitě [podle evangelia] vysluhují." (Augsburské vyznání VII,1)
i "Kdežkoli sám toliko Kristus ukřižovaný v celé zásluze své předkládá se a káže, slovo Boží z samých toliko Písem Svatých vzaté v čistotě a plně se zvěstuje, svátostmi Kristovými podle zřízení, ustavení i rozkázání jeho, v smyslu i v úmyslu jeho se cele přisluhuje; lid také věřící tomu celému přisluhování Kristovu dověrně obcuje, a skrze to v jednotu víry i lásky svaté se spojuje, a v svazku pokoje trvaje, na Kristu se vzdělává, kdežť se tyto věci při kterém lidu nalézají, tu nepochybně jest církev svatá, dům Boha živého; tu jsou chrámové Ducha svatého, tu oudové živí a částky Jeruzaléma nebeského" (Osmý artikul Bratrské konfese)
   Dalším bodem je i to, že bohoslužby jsou myslitelné i bez Večeře Páně (stejně jako Křtu svatého), toho Slova makatelného a není potřeba to tolik zdůrazňovat.
  Sestry a bratři v našich sborech potřebují SROZUMITELNÉ BOHOSLUŽBY a ty předpokládají "méně" než "více" - není dokladů, že by lidé byli více osloveni "hojnějšími" rituály, či větším mysteriem, tajemstvím pro širokost bohoslužebných částí (ad absurdum lze říci, že bychom mohli stavět i ikonostase)
   Agenda by měla přinášet v hlavní části náplně této minimalistické varianty pro příslušné neděle církevního roku, s příslušnými alternativami v hojné míře. Podobně i části které nejsou/nemohou být součástí každé bohoslužby, ale je možné je případně, kasuálně vložit.
   Mělo by se také přihlížet k PRAXI, tedy i časovému formátu bohoslužeb - např bohoslužby bez Večeře Páně do cca 55 minut, kdežto s Večeří Páně do cca 1 a půl hodiny. Často totiž kazatel církve neslaví jenom jedny bohoslužby - a ty často navazují na předchozí. A když budeme rozšiřovat bohoslužebný pořádek se stejným vymezením času, nutně budeme muset něco krátit. Otázkou je co (proč by to měli být sloky písní, proč by se mělo krátit kázání aj)
   Ani předkládané body nelze naplnit - např. Slovo k dětem bude těžko přítomno, když ve shromáždění děti nebudou. Na druhou stranu je vyznání viny obsaženo i v jiných částech bohoslužby (třebas té úvodní modlitbě), podobně je to i s vyznáním víry.
  V současné době je součástí bohoslužebného slavení cca 4 - 6 písní, podle nového ještě dvě budou navíc, opět bude nutno něco krátit ...
  Na závěr zopakuji i slavení slavících má být srozumitelné a pochopitelné, aniž by museli NEJEN PRVNĚ PŘÍCHOZÍ dostat školení "liturgické", či legendu bohoslužebného pořádku ...

Za minimalistickou verzi bohoslužebného pořádku je možné vzít nejobvyklejší osnovu dnešních našich bohoslužeb - pro dokreslení přidávám i variabilní části, které si můžeme označit ***:
1. POZDRAV
2. INTROIT (Žalm)
3. PÍSEŇ
4. VSTUPNÍ MODLITBA
5. I. ČTENÍ   + ***Dovětek (Haleluja verš)
6. PÍSEŇ
***SLOVO DĚTEM
***KŘEST SVATÝ + PÍSEŇ
7. KÁZÁNÍ  ***POZDRAV (z kazatelny)  SUSPIRIUM:
ZÁKLAD KÁZÁNÍ (2.Čtení)  MODLITBA PO KÁZÁNÍ
8. PÍSEŇ
***VEČEŘE PÁNĚ + PÍSEŇ
9. OHLÁŠENÍ
10. PŘÍMLUVNÁ MODLITBA + Modlitba Páně 
11. POSLÁNÍ  
12. POŽEHNÁNÍ
13. PÍSEŇ
14. SBÍRKA

Obhajoba "svatých obcování"

Obhajoba "svatých obcování"
Letošní synod mezi dalším přinesl návrhy standartizovaných dvou textů, které jsou pro křesťany všech proveniencí podstatné. A snaží se přinést porozumění zejména pro mladší generaci. V tomto duchu jsou ty změny neseny.
Chtěl bych poděkovat za to, že jde o podnět k promýšlení textů, které jsou snad až příliš známé, že nejsme schopni nad nimi se zastavit, promyslet, meditovat je.
U Modlitby Páně jsem si vlastně uvědomil, kterak i drobné přesuny jsou velké - ne toliko pro jazyk, nýbrž význam i theologii. Myslím právě na záměnu viny naše a viníkům našim za naše viny a našim viníkům - o co v těchto souslovích jde hlavně - zda-li jsou to viny, nebo to zájmeno naše. Osobně si myslím - významem i pocitem, že to první, tedy viny.
U druhého katechismového textu jde o podstatnější změny, které nepokládám za obstojně, či příliš silně podloženy. Jestli budeme psát a recitovat Pontia, či Pontského - význam a ani zájem o Piláta, který si často v nás samých myje ruce - nevyvoláme. Podobně i údajná problematičnost "na pravici" je jenom zdánlivá, však i jiným termínům víry bychom měli rozumět jinak než jak jim rozumí svět, jako příklad můžeme uvést lásku, kterou přece Písmo svaté rozumí, především jako "obětující se" a rozumí ji tak svět?
Nejvíce však sám, osobně a pevně nesouhlasím se změnou u "svatých obcování" za společenství svatých, protože nejde o vysvětlení, ale oslabení. Obcování má v sobě větší element slovesa, děje než náhrada, kterou nám nabízí nová možnost. Nadto nesouhlasím s proměnou pořadí, které zase pozmění význam.
Obecně řečeno, sic pro mou malou zkušenost vidím za větší překážky při vnímání a vnitřním souhlase s jednotlivými částmi Apoštolského vyznání pasáže o narození z Panny a sestoupení do pekel. Vícekráte jsem to slyšel právě z úst mladších lidiček.
Domnívám se, že je potřeba něco tušit o "dobovém pozadí" těchto textů, radím aby se spíše vysvětlovali neporozumění, než na to jít cestou překládání, výklad by měl mít přednost. Navíc jde o příležitost vést o těchto textech rozhovor.

Kázání ze 14.7. 2019 4 neděle po Svaté Trojici Nové Sedlo, Ostrov, Oráčov

Základ našeho dnešního kázání jsou slova z Janova evangelia  8, 3-11

SUSPIRIUM:Bože, Ježíš nám ukázal, že jsi plný milosrdenství a lásky, Pomoz nám, abychom i my byli milosrdní, nebyli malicherní a úzkoprsí a nezraňovali druhé tvrdým soudem. Dej, abychom se naučili chápat druhé, dodávat jim odvahu a nacházet společně cesty ku pokoji. O to prosíme tebe, Otce našeho Pána Ježíše Krista, který s tebou a Duchem svatým žije a vládne navěky.

Milé sestry, milí bratři!

 Příběh o Josefovi velmi dobře známe. Jde o v pořadí čtvrtého patriarchu, svědka víry se kterým nás seznamuje první kniha Mojžíšova. Má nás jakoby informovat o vzmachu „izraelského národa“ a zároveň odpovědět na otázku „kterak se Izrael dostal do Egypta“. Má však v sobě i mnohem silnější náboj – řekněme pedagogický. Příběhy praotců totiž sloužily jako vzory pro další příslušníky vyvoleného lidu – jistě především jejich kladné stránky, ale a to je také vzácné – Písmo neretušuje ani ty temné a nejtemnější stránky. Důležité je, kterak se právě v takových situacích tito velikáni projevili, postavili ke svému „unfér“ zákroku.

 Naše první čtení nás přivádí do situace, kdy na Josefovy bratry doléhá jejich vina ve vztahu k Josefovi. I když jistě by mohl někdo říci, že Jákob si k tomu naběhl sám, když jej protěžoval a tím zaléval nepochopení ze strany druhých bratrů. Naštěstí nepřišli o „rozum a srdce“ a nepřešli nepřekročitelnou hranici, když by vzali svému bratru život. Zbavili se ho jinak, zametli s ním tak, že jej prodali do ciziny a tím se jim pomyslně ztratil z očí. Otazníky nad jejich chováním však zůstali v srdci a to si moc dobře oni také uvědomili – i když dosah jejich viny je dostihne později.

 A tak se snaží nyní pomocí otcovské autority dosáhnout odpuštění u Josefa, chtějí pročistit, napravit a narovnat jejich vzájemné vztahy, které se dají přirovnat bouřícímu moři. Jenže Josef tuto hozenou rukavici uchopí zvláštním způsobem, Hospodin to v něm promění ve vyznání – a snad by nám v podobných zlomových situacích mohlo vytanout na mysli i jazyku. Nebojte se, což jsem Bůh? Ne, on by oprávněně přitakal k tomu, že je také hříšník, jako každý další.

 ³ Tu k němu zákoníci a farizeové přivedou ženu, přistiženou při cizoložství; postavili ji doprostřed ⁴ a řeknou mu: "Mistře, tato žena byla přistižena při činu jako cizoložnice.

 Máme před sebou vzorové představitele Izraele, vyvoleného lidu, kteří chtějí zjistit, oťukat si Ježíše, kterak se dívá na jeden zřetelný problém. V posledku se však ukáže, že nejde o snahu rozplést těžkou kauzu, nýbrž nachytat na švestkách Božího Syna a dostat ho do pozice, aby nebyl přijatelným pro ostatní.

 Tím zdánlivě jasným případem je „žena přistižená při cizoložství“ - tedy zřejmě jak se dnes říká inflagranti, při činu. Na první pohled zcela zřetelné a jasné, že se jedná o hříšníci, která nemá ve svém srdci úctu k důležité Boží radě, kterou pro věčnost zaznamenal Mojžíš na dvě desky desatera.

 Pro mě osobně, bez dalšího je velké, že se snaží držet nějaké mantinely a nepronášejí nepatřičná dnešní moudra, že zákony a přikázání jsou zde právě proto, aby se překračovali. Nebo když sobectví vládne a jediným příkazem a snahou je, aby se to líbilo mě, by to bylo prospěšné pro mou maličkost.

 Na druhou stranu i operace slepého střeva může přinést komplikace, potíže a dotyčného neoperují na vrátnici nemocnice, podobně i zde mohou být sto a jeden podstatný bod, který bychom neměli přehlédnout. I zde je potřeba odlišit hřích a hříšníka, hřích Bůh nenávidí, ale hříšníkovi nabízí šanci, cestu.

 Jisté je, že tedy si dobře uvědomovali, kterak taková aktivita ničí rodinné vztahy, vazby. A polehčující okolností nemůže být „nová zamilovanost“ či nedostatek „intimity“ v dosavadním vztahu. Prostě dnešní zjednodušené omluvy-výmluvy nemají takovou váhu, jak se našinci zdá. Vždy je na místě se ptát, co kdo podnikl pro zotavení, uzdravení vztahu – zda-li se poradil s Bohem a bližními, nebo jen zbrkle jednal. I k této kauze je potřeba přistupovat až člověk vychladne a je schopný na ni nahlédnout...

 ⁵ V zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?" ⁶ Tou otázkou ho zkoušeli, aby ho mohli obžalovat. Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi.

 Zákoníci a farizeové mají hotovou, instatní odpověď. Tedy pozitivně řečeno přece podle Mojžíšova zákona a ten je pro něj slovem Božím, protaženou Boží vůlí do jejich obyčejných dnů, aby se měli čeho držet. Nicméně nemusí zákon, který platí v devadesáti devíti procentech záležitostí fungovat vždy. To, co se jeví někdy jako hrozná věc, může v druhé situaci být východiskem z nouze-

 A tak jistě je potřeba „potrestat“ ženu, která se provinila cizoložstvím – na druhé straně i tehdy bylo potřeba dosáhnout pohledu na celou kauzu a ne se nechat zbrkle svést k rychlému řešení. Bylo tehdy jako dnes potřeba zjistit, pokud to bylo možné, více okolností. Co když k dotyčnému byla svedena, či ji k tomu někdo nutil – nic nemusí být takové, jako se to jeví na první rychlý pohled, poslech.

 Navíc nám zde dává evangelista velmi zřetelné vodítko – Tou otázkou ho zkoušeli, aby ho mohli obžalovat. Upletli pomyslně na Ježíše síť do které ho chtěli chytit. Protože když by se vyjádřil jinak, než jakou má dikci zákon, pak by se přece stavil proti zákonu a jeho autoru. Pomyslně by jedním atakem na zákon boural zákon celý.

 Ježíš velmi dobře tušil, kterým směrem dotyční uvažují a proč se jej na to ptají. Myslím, že i lidé, kteří nemají příliš zkušeností dobře poznají o co druhým jde (i když to někdy po pravdě trvá delší dobu, než se lidská přirozenost projeví a ukáže). A Boží Syn, který byl nadán vhledem do Boží vůle i do lidských srdcí, ten moc dobře věděl, že nemá cenu přinášet odpověď, kterou stejně dotyční ohnou a nejsou ji prostě schopni pochopit, proto zdánlivě neodpovídá. Vlastně jako vždy odpovídá na jinou otázku, než která je mu položena.

 ⁷ Když však na něj nepřestávali naléhat, zvedl se a řekl: "Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!" ⁸ A opět se sklonil a psal po zemi.

A tak když na něj stále tlačí, tak jim odpoví, i když úplně jinak než by chtěli. Neuvědomují si stále, že se neptají správně, jejich otázka a často i naše otázka vůči druhému člověku by měla vypadat jinak. Nebo ještě jinak, když se nás někdo ptá hloupě, pak je lepší neodpovídat a tato neodpověď je myslím zcela zřetelná, může druhé přivést k lepšímu způsobu uvažování.

 Ježíš jejich otázku otočí na ně, na samotné tazatele – protože hledat viny a hříchy na druhých je tou nejjednodušší taktikou, co tak začít pohledem do svého vlastního zrcadla a až se uvidíme, poté přistoupit k dalším? Respektive s jistou proměnou a vědomím vlastní nedostatečnosti přistupujeme jinak. Toužíme třeba po tom, aby i další došli k odpuštění k tomu, aby se nemuseli trápit vinou, kterou nikdo sám neunese.

 A tak by mělo každé lidské počínání, každopádně to, které chce změnit svět – začít otázkou „kdo z nás je bez viny“, případně v druhém kroku, kdo nám tyto viny, hříchy odpouští. Toto uvědomění neznamená budování nesprávného sebevědomí na druhých, ale proměnu našeho já v takové, které chce Bůh sám.

 Po této odpovědi se Ježíš opět vrací ke své předchozí činnosti – sehne se a píše po zemi. Nevím jak vás, ale mě vždy zajímalo, co asi na té zemi psal, či kreslil a co tím chtěl vyjádřit – rozhodně ledacos o tvrdém, kamenném lidském srdci. Něco o tom, že člověk sám pro sebe touží po odpuštění, ale když má jít o někoho jiného, druhého, pak je tvrdým a staví mu všelijaké překážky. Naštěstí se smíme vždy znovu vrátit a učit se u Boha samotného a k podobnému sloužit i dalším, byť bychom měli na první pohled k nim výhrady, jenže kdo jsme my, kdo jsou naše maličkosti, abychom si měli uzurpovat právě takové právo?

 ⁹ Když to uslyšeli, zahanbeni ve svém svědomí vytráceli se jeden po druhém, starší nejprve, až tam zůstal sám s tou ženou, která stála před ním. ¹⁰ Ježíš se zvedl a řekl jí: "Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil?"

 Reakce na Ježíšova slova je více jak výmluvná, i když nemusí být hlasitá. Evangelista to popisuje ve třech krocích uslyšeli – byli zahanbeni – vytráceli se. Slovo Božího Syna se dotklo jejich nitra, jejich svědomí a před ním normálně člověk nemůže jen tak utéci. I kalkul bude jednou překonán hlasem, zvukem svědomí.

 Zajímavé je, že to skutečně nejdříve došlo „starším“ tedy těm, kteří měli a byli nadáni moudrostí a rozvahou od Hospodina. Ta již se opět probudila, když se jí dotklo Boží Slovo.

 Nakonec zůstane Ježíš s ženou sám a konečně se jí může zeptat, a kde jsou ti, kteří na tebe žalovali. Nebo jinak vyjádřeno, kde se ztratila jejich schopnost, síla, tah na bránu v tvém případě. A když zde nikdo tváří tvář díky nastavenému zrcadlu nezbyl, pak ani nikdo tu ženu nemohl odsoudit. Konečně jim došlo, kdo by měl být jejich skutečným soudcem. Bůh však hledá příležitosti, kterak soud a je jedno, zda se jedná o jednotlivce, či větší celek, aby jej obrátil v dobré – minimálně, aby si z této nesprávné cesty vzali příklad.

 I Boží Syn se dozví od této ženy odpověď, že nezbyl nikdo z předchozích halasných soudců – každý se lekl svého posouzení, respektive jak by dopadl neutrální soud jejich nitra, které obsahuje všechno jiné, jen ne lásku, která touží po odpuštění. ¹¹ Ona řekla: "Nikdo, Pane." Ježíš jí řekl: "Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!" (Jn. 8:3-11 CEP)

 Ženě se dostane zastání, Boží Syn prokáže schopnost zbrkle člověka neodsoudit, nehodit přes palubu, nýbrž ho vyzvat ke změně její životní cesty. To není snaha zamést její nedobrý čin pod koberec, ale jde o to zachránit ji, projevit stejnou lásku k ní, jako projevuje k nám náš nebeský Otec, který nás s naší vinou také nenechává v osamocení ...

MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za dnešní slova, dnešní příběh, který ukazuje na první pohled jednoduchou kauzu, která však odkryje schopnost lásky, a touhy po odpuštění. Kéž i my vidíme spíše cestu do budoucnosti, než jednoduché odsouzení. AMEN