Kázání z poslední neděle církevního roku 26.11. 2017 Nové Sedlo, Ostrov

Kázání z poslední neděle církevního roku 26.11. 2017 Nové Sedlo, Ostrov

Základ našeho dnešního kázání jsou slova z evangelia dle sepsání evangelisty Lukáše 12, 42-48

SUSPIRIUM: Pane Ježíši Kriste, ty jsi nám daroval do srdce naději ve tvůj příchod. Pomoz, aby radost z očekávání nám byla zdrojem důvěry a síly v současném životě. Přijď již brzy, Pane Ježíši. Ty jsi náš Bůh, požehnaný navěky.

Milé sestry, milí bratři!

Téma dnešní neděle, poslední neděle právě uzavírajícího se církevního roku je „věčné město“. Ve skutečnosti jde o takové město, které zde na zemi v plnosti nepoznáme. Protože se bude vyznačovat takovou atmosférou, způsobem života, který si běžně nedovedeme představit.
Na závěr se běžně ohledává předchozí a také se pokoušíme o výhled do budoucna. A právě s tím nám i náš prorok velmi pomáhá, když zdůrazňuje, připomíná, že půjde o něco, co tady ještě nebylo. A po pravdě se to dá shrnout pod ta označení „nová nebesa a nová země“.
Podstatné, zázračné a po pravdě přitahující jsou i další kontury tohoto města, či místa k životu v Boží blízkosti. Nebude tam nic z toho, co nás ohrožuje, co vytváří strach. Všechno rušivé, strašící nás a obírající nás o pokoj tam nepřijde, dokonce dojde k takovému pokoji, který si ani nedovedeme vysnít.
Ano, celý obrázek je dotažený až k tomu v pravdě rajskému stavu, kdy se budou spolu pást vlk a beránek, ti dávní protihráči a jejich vztahy budou zcela jiné. Parádní je i to, že tam nebudou platit ty škatule, do kterých si běžně skutečnost, druhé lidi řadíme, prostě budeme od těchto všech svazujících záležitostí osvobozeni, Bohem pro naše dobro obráni.
Zajisté, že to pro člověka, který je zcela podán pohledu a uvažování světa, něco neuvěřitelného – je ochotný si o dotyčných myslet velmi nelichotivé záležitosti. Ale i takový má šanci prohlédnout, i jemu se s pomocí Boží mohou otevřít oči a porozumí záležitostem v plnosti a jasnosti. Tedy takový, kdo má po porozumění z Boží strany touhu, komu to není záležitost zbytečná a k ničemu.

⁴² On odpověděl: "Když Pán ustanovuje nad svým služebnictvem správce, aby jim včas rozdílel pokrm, který správce je věrný a rozumný? ⁴³ Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu nalezne, že tak činí. ⁴⁴ Vpravdě pravím vám, že ho ustanoví nade vším, co mu patří.

Náš dnešní oddíl začíná správnou otázkou - „který správce je věrný a rozumný“. Správce je slovo, termín, označení, které my dnes zrovna často nepoužíváme, i když má zřetelný obsah. A dokonce stará Jednota Bratrská jej používala pro své kazatele, služebníky evangelia. My mu ke své škodě rozumíme jenom v té materiální, technické rovině, což je více jak zúžené vnímání.

Podobně jako „správce“ v nějakém hospodářství svému Pánu spravuje všechny záležitosti, tak je povinnován se postarat i o své svěřené osoby. Tak jak to je schováno pod slovy „aby jim včas rozdílel pokrm“. Věděli totiž, že pokrmu potřebuje každá lidská bytost, dokonce dvojího druhu (ano obojí je schován i v té prosbě z otčenáše). První je ten, který známe, byť se ve všech koutech světa vyskytuje svého druhu – chléb, jako základ lidské tělesné stravy. A pak je zde stejně důležitý duchovní pokrm, duchovní chléb, který máme v Písmu svatém, a ve shromáždění kristovců, tedy ve slově viditelném, tedy ve svátostech.

Blaženým, šťastným služebníkem je pak prohlášen ten, kdo „věrně a rozumně“ plní vše, co si žádá jeho Pán. Ve vztahu ke Kristu to znamená takového služebníka, který je ochotný dosvědčit záchranou misi lásky Božího Syna. A kterak se toto poselství protlo s tím, co dotyčný hledal ve svém životě.

Takový správce obou pokrmů, které mají počátek a motor ve vědomí své vlastní obdarovanosti Bohem – bude obdarován tím, že jej ustanoví za správce ve všem, co Bohu a jeho nejbližším náleží. Není důvod proč by mu nebyla tato odpovědnost svěřena, protože se osvědčil, měl správně srovnané hodnoty. Dokázal dojít na správnou cestu, díky které se nemine s cílem, který pro všechny lidi připravil náš nebeský Otec.

⁴⁵ Když si pak onen služebník řekne: 'Můj pán dlouho nejde' a začne bít sluhy i služky, jíst a pít i opíjet se, ⁴⁶ tu pán toho služebníka přijde v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší, vyžene ho a vykáže mu úděl mezi nevěrnými.

Jenže je zde i druhá možnost, totiž že si prostě řekne – můj Pán dlouho nejde a v srdci si dořekne, domyslí, co i dnes by si mnohý domyslel „a kdo ví jestli vůbec přijde“. Je to jenom projev netrpělivosti? I té, ale nejenom té. Zapomněl se dotyčný učit Božímu času, pídit se po Božím pohledu a nutně proto sklouzne jenom ke svému.

A tak si řekne, však to zvládnu chovat se jako pán, byl jsem u mnohých jeho rozhodování, tak proč by ne. Jenže, co slyšíme, že je projev jeho nabyté pánovitosti, tedy hraní na pána? Bití sluhů i služek, a opilství bez hranic. Zvláštní je, že se právě takto chová k těm, kteří ještě před chvílí byli jeho kolegy, spoluslužebníky. Tak ho proměnila moc, ke které přišel bez promýšlení odpovědnosti – nebo jinak řečeno takto působí moc utržená ze řetězu, tak jako kdysi na počátku Písma tzv. Svoboda utržená ze řetězu dobrých božích rad.

Když se to všechno takto zvrtne, zvrhne – vrací se pán. Tento služebník opilý mocí se toho ani nenaděje, nemůže čekat příchod svého Pána, však se na jeho vůli dávno přestal ptát – když se přece nevracel tak dlouho. Jenže, kdo určuje co je dlouho a co je málo, co je krátká lhůta? Nečekanost příchodu Pána je zde zdůrazněna ještě i upřesnění hodinou.

Jakou odměnu může získat tento služebník opilý mocí, která mu nepatří a nikdy nepatřila? Je vyhnán a Pán mu vykáže úděl, další život mezi nevěrnými. Ano, o věrnost se tu celou dobu hraje – o tu vlastnost, která je dávno nejen v dnešním světě přehlížena. A přitom by měla patřit k základní hodnotám každého z lidí. Věrnost ve vztazích, věrnost ke svému směřování, věrnost ke svému poslání, věrnost našemu nebeskému Otci. Ano, právě pro všelijaké výmluvy, které jsou dnes spojovány s tzv. Vědeckými doklady o nemožnosti věrnosti je nutné o věrnost a tím i o pravdivost usilovat.

⁴⁷ Ten služebník, který zná vůli svého pána, a přece není hotov podle vůle jednat, bude velmi bit. ⁴⁸ Ten, kdo ji nezná a udělá něco, zač si zaslouží bití, bude bit méně.

Náš oddíl ještě dokáže popsat, či rozlišit služebníka, který zná vůli svého pána a toho, který vůli svého pána nezná. Řekněme to tak, že u Boha, v jeho království nemá pravdu to často užívané „právní přísloví“ - neznalost zákona neomlouvá. Ostatně rozdíl je právě v tom, proč člověk dotyčné nezná, že se nemohl s ním seznámit, nemá pro vnímání dotyčného příslušné schopnosti, anebo je bere málo vážně, nic si z nich nedělá a když je přichycen při přešlapu, pak se chová jako černý pasažér.

Proto je u toho služebníka, který zná vůli svého Pána ještě připsáno „a přece není hotov podle vůle jednat“. To by mohlo jistě platit pro všechny, kteří neberou na jisté hranice a pravidla ohled. Ne, že by nevěděli, že to co podnikají není špatné, ale nic si z toho nedělají, snad i umí přehlušit otázky svého zneklidněného svědomí. To se dá přece opít menším, či větším rohlíkem, či jiným šidítkem. Být mravným, věrným vůli svého Pána je vždycky těžší v nedoproměněném světě, než jít cestou své vůle a svého dobra.

Zarazí nás, překvapí, či přímo šokuje – ta odměna, ano v obou případech. U toho prvního cítíme, že si nějakou „odměnu“, postih zaslouží, ale po pravdě bychom ho ocenili trestem, který dostává ten druhý, který o vůli svého pána nevěděl. Ne ten první bude velmi bit a ten druhý bude bit méně. Jistě je tato odměna, tato spravedlnost odstupňována.

Ptáme se zda-li má takový trest nějaký význam, protože my od něho čekáme změnu. Měli bychom však také vnímat závažnost „nespravedlnosti“. A neposlechnout, ostentativně nevnímat vůli našeho nebeského Otce, ano toho, který všechno povolal v existenci, živí a drží – to nelze stále opomíjet a dělat, že se vlastně nic neděje...

Komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho očekává, a komu mnoho svěřili, od toho budou žádat tím více. (Lk. 12:42-48 CEP)

Ano, celé je to o odpovědnosti. A tu ani tehdy, ani dnes nemá mnoho lidí rádo. Lehčí a jednodušší je vézt se za vozem, kdy stačí jenom naskočit a vyskočit, kdy se nám zlíbí. A podobným způsobem se přistupuje v lidských životech ke všemu. Proto se na osobní oltář, piedestal klade jako nejvýznamnější hodnota „nevázat se“, asi v duchu ono reklamního hesla nevaž se, odvaž se. Otázkou pro vnímavého a myslícího pozorovatele je – co rozvazovat, odkud se odvazovat, když už nás dávno nic nešněruje? Bez hranic, mantinelů bude i svoboda prázdné slovo.

Naopak je potřeba stále zdůrazňovat, že mnohým bylo mnohé dáno, ne pro jejich obohacení, nýbrž pro zbohacení mnohých, kteří je obklopují. Ono je to v konečném dosahu také obohatí, to je však možné vidět jenom zpětným pohledem, po určité době, určitém času.

Nebo je to naznačeno i v tom druhém vyjádření komu mnoho svěřili. Téměř vše, co jsme zde na zemi ze štědré Boží ruky obdrželi, nám bylo svěřeno – jednou i my budeme tázání, kterak jsme se svými talenty, obdarováními pracovali, zda-li jsme je nenechali jenom tak ledabyle vedle naší životní cesty, tzv. Netknuté.

Prostě nikdo z nás (a to je potřeba zdůraznit trojnásobně) není bez obdarování, které by nemohlo druhému, rodině, společnosti, státu přinést dobrodiní. Nikdo z lidí nebyl stvořen jako neviditelné šedé myšky, i když by to z nás chtěl mnohý vytvořit, zatlačit nás do této role.

I my smíme svědčit o světle, které přišlo do světla, jednak proto, aby svítilo a ukázalo cestu do našeho domova, ale vedle toho, aby také rozehřálo naše ztuhlá srdce a těla ...

MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za právě slyšená slova. Přiznáváme, že i nám se těžce nese odpovědnost – ale ty jsi pro ni obětoval svého syna. Kéž i my umíme dosvědčit, že nás miluješ a přeješ si pro nás, pro všechny dobře. AMEN

Kázání z předposlední neděle církevního roku 19.11. 2017 Podbořany, Horní Slavkov

Kázání z předposlední neděle církevního roku 19.11. 2017 Podbořany, Horní Slavkov

Základ našeho dnešního kázání jsou slova z Lukášova evangelia 16, 1-8 (9)

SUSPIRIUM: Bože, ty jsi Pán světa i času. Napomínej naše srdce a myšlení, abychom mysleli na svůj konec a na tvůj soud, vedli život modlitby a bdění a zůstali navěky u tebe. Skrze našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna, který s tebou a Duchem svatým žije a vládne odvěků navěky.

Milé sestry, milí bratři!

 Naše dnešní téma patří velmi silně k závěru, jednak církevního roku – při předposlední neděli není divu, ale i při uvažování nad koncem a závěrem obvyklého lidského života. Tehdy se především počítá, promýšlí, co zde po naší maličkosti zůstane, co přečká náš život.  A jistě i to, co má další život, budoucnost, protože jak víme tak „tělesnou smrtí“ to pro nás prostě nekončí.

 Soud nad světem, vším co je s ním spojeno. Téma hezké životné, často i v přistupování stylu, že mě se to netýká, to je problém ostatních, já jsem přece z tohoto světa vyčleněn, vytržen. Jenže tak tomu není, jak moc dobře víme – nemůžeme býti imunní vůči všemu, s čím se v tomto světě setkáváme. A když směřuje tento svět, tato společnost mimo Boha, pak i my jsme každý den po kapičkách nakažování touto nemocí. Třeba se to může projevovat maličkostmi typu rezignací na rozlišení, co je dobré a co už ne, co se nám hodí a co ne. Přitom to není nic těžkého, je potřeba zůstat ve spojení s naším Pánem a u něj se ptát po dobrém.

 Podobně v našem prvním čtení z proroka Jeremjáše se ukazuje obří, nezměrné rozčarování, které u proroka nalézáme ve vztahu k příslušníkům vyvoleného lidu. Ano, ti kteří byli tolikráte svědky Božích zásahů do běhu událostí, by je měli šířit dále a ne jednak jako by se jich nikdy Boží láska nedotkla. Nevidí, neslyší – respektive slyší a vidí jenom to, co odpovídá jejich pokrouceným představám a tužbám, jejich cílům a ne cílům, které s nimi má jejich nebeský Otec. Ovocem tohoto přistupování pak nemůže být nic jiného, než je právě např. Národní katastrofa.

 Přiznám se, že se mi moc líbí ten obraz vědoucích a znajících ptáků čápa, hrdličky, vlaštovky i jeřába, kteří se mnohem lépe orientují v Boží vůli a jeho čase. A kde jsou ti, kteří by do těchto řádů měli vidět především, kde jsme my, kterým byla Boží láska otevřena?

1 Svým učedníkům řekl: "Byl jeden bohatý člověk a ten měl správce, kterého obvinili, že špatně hospodaří s jeho majetkem. ² Zavolal ho a řekl mu: 'Čeho ses dopustil? Slož účty ze svého správcovství, protože dále nemůžeš být správcem.'

 Jsou oddíly z Písma svatého, které nám příliš nejdou pod fousy, respektive příčí se našemu přistupování, uvažování. Všechno máme pěkně vřazeno do určitých krabiček, škatulí a běda když se to tam nevejde, když určité věci se tam nevejdou. Problém je, že skrze takováto zařazení, škatule přistupujeme k celé skutečnosti, která nás obklopuje.

 Proto nás i takové podobenství, takový oddíl z Písma, který jsme slyšeli pobuřuje – a jak by neměl, když je nám servírován jako příklad, který bychom měli následovat vlastně zloděj, či tím moderním slovem tunelář. Přece mám následovat dobré vzory a případně je dávat i našim nejbližším.

 Především zde máme představeny hlavní postavy našeho podobenství – prvním je jeden bohatý člověk. Zaujme nás ještě, že nemá obvyklé jméno, jeho jediná charakteristika je, že je „bohatý“. A to především určuje, že bude zřejmě majitelem, ne jen hospodářství, ve kterém po určitých informacích dělá kontrolu.

 Tou druhou postavou je správce toho hospodářství, s ním je spojeno hlavně, že důvodem jeho kontroly je, že špatně hospodaří s majetkem toho bohatého člověka. To ho staví do zvláštního a velmi nepříjemného světla, člověk ho má hned daného do škatulky, kterou si velmi pomocně označujeme tím znaménkem minus.

 Každopádně na něj udeří jeho Pán se slovy – Čeho ses dopustil? Slož účty ze svého správcovství, protože dále nemůžeš být správcem. Musel mít po ruce silná svědectví o jeho činnosti, díky které odkláněl z bohatství bohatého člověka. Zajímavé je, že u sousloví „složit účty“ ač je to obraz matematický, ekonomický – jenom o to nejde, mát o silný přesah..

 ³ Správce si řekl: 'Co budu dělat, když mne pán zbavuje správcovství? Na práci nejsem, žebrat se stydím. ⁴ Vím, co udělám, aby mne někde přijali do domu, až budu zbaven správcovství!'

 Nesprávně hospodařící správce si uvědomuje hrozbu, která jako pomyslná sekera visí nad jeho dalším životem. Je schopný nahlédnout nedobrou budoucnost, která se před ním odvíjí, pakliže by nic nepodnikl a nechal by to jen tak být.

 Celá jeho úvaha se nese pod vlivem myšlenky co budu dělat, když mne pán zbavuje správcovství? Jistě nedošel k tomu, že činil špatně, ví však jedno jistě, že takto dál žít nemůže, musí udělat za tímto svým starým životem tečku a vyrazit pomyslně jiným směrem. Možná takovým, který si ani nedovedl představit.

 Navíc se mu v tomto uvažování vrací i další „jeho předpoklady“, či spíše neschopnosti – a vysloví vlastně další rovnici, která by mohla vypadnout z úst leckterého našince. Na práci nejsem, žebrat se stydím. Co se tím myslí, především prostě, že on není schopný se dostat do běžného pracovního procesu – tedy myšleno tím, že není schopen tělesně, či duševně prostě pracovat v obvyklém rytmu od rána do odpoledne, po jistou vymezenou hodinu.

 Hrozné je si uvědomit již to, že jeho dosavadní cesta nemá budoucnost, zde však to jde ještě dále a vede jej to k vyznání, že se k ničemu nehodí. Pozitivní je jeho sebereflexe a také jistá mez v tom, že nemůže jít cestou žebráků, či zvoleného bezdomovectví. Hranicí nejen jemu v nepřijetí takové nabízející se cesty je přeze všechno jeho pocit studu. Je ještě schopen stydět se před druhými, před sebou a snad i před dobrotivým Otcem v nebesích.

 Naštěstí zahlédl jako jednu z posledních šancí – udělat něco, aby byl přijat k někomu do domu. Ano, tomu, kterému nějakým způsobem pomůže, udělá si tak otevřené dveře, alespoň pro nějakou budoucnost. Nemusí zoufat bez konce ...

 ⁵ Zavolal si dlužníky svého pána jednoho po druhém a řekl prvnímu: 'Kolik jsi dlužen mému pánovi?' On řekl: 'Sto věder oleje.' ⁶ Řekl mu: 'Tu je tvůj úpis; rychle sedni a napiš nový na padesát.' ⁷ Pak řekl druhému: 'A kolik jsi dlužen ty?' Odpověděl: 'Sto měr obilí.' Řekl mu: 'Tu je tvůj úpis; napiš osmdesát.'

 A tak svůj plán začne realizovat, aby měl nějakou budoucnost. Zavolá si postupně ty největší dlužníky svého pána. S nimi by přece nějakou společnou řeč mohl najít. Však i oni musí mít zájem zaplatit co nejméně. To je ostatně přístup tehdejších lidí, stejně jako dnešních.

 Proto se ptá hned prvního a nejprve se ho vyptá, co je mu dlužen – a z dluhu sto věder oleje udělá pravou polovinu. A dokonce ho do svého plánu hezky zatáhne s tím, aby si napsal nový dlužní úpis. Však jak by mohl skutečný pán tohoto majetku mít přehled o takových maličkostech.

 Jistě nás nemůže nenapadnout otázky po tom, copak ve skutečnosti Bůh (který je schován za tím majitelem) neví co kdo podniká, co činí. Když na jiném místě vyjadřuje, že má i spočítané vlasy na hlavě jednotlivce, stejně jako že ví o každé květince, či ptáčku. Spíše jsme zase jenom u obrazu, či karikatuře Boha jako takového.

 Každopádně s ním drží basu jak ten první, tak ten druhý, kterého se také předem vyptá, kolik že je mu dlužen. Druhý zase sto měr obilí a tak z tohoto dluhu udělá jenom osmdesát. Asi přece jenom bylo obilí pod větším hlídáním, než olej. Nebo se dalo zakamuflovat, či pančovat olej podobně jako víno? Rozhodně vidíte kam vede uvažování ve směru jednání tohoto správce.

 Obojí podvody mají své autory v dlužnících, jenže ony zde figurují jako pomyslné loutky ve hře onoho ohroženého správce, který se třese o svou další existenci. Na druhou stranu se hezky ukazuje, kterak jsou ochotní lidé se na zlém lépe a rychleji domluvit, než nad čímkoliv dobrým a pozitivním. Ty dva dlužníci, kteří se snaží „umenšit svůj dluh“ jsou využiti, jako tehdejší bílí koně, které si používá někdo mnohem rafinovanější ..

 ⁸ Pán pochválil toho nepoctivého správce, že jednal prozíravě. Vždyť synové tohoto světa jsou vůči sobě navzájem prozíravější, než synové světla. (Lk. 16:1-8 CEP)

Závěr přináší pomyslné naplnění našeho pobouření. Ale opakuji zbrklost není v žádném případě na místě. Bůh, který je zárukou i směřovatelem ke spravedlnosti nehodnotí celé jeho jednání a celé jeho přistupování za správné, dobré a následováníhodné. Neříká, ani nenaznačuje – žijte stejně jako tento správce.

 Ne, vede nás k tomu, že se prostě v tom aspektu – když došlo na ostří nože a on by se ocitl bez střechy nad hlavou, bez nějakého zaměstnání, bez čehokoliv co by mu poskytlo příslib budoucnosti, zachoval se správně, prozíravě. A vtom by se mohl i nám stát příkladem – je opravdu potřeba se zklidnit a s pomocí Boží nalézt řešení pro přítomnost i budoucnost. A to on přes všechny své nesprávné dřívější i přítomné kroky dokázal.

 Pak ještě v souvislosti s tímto šokujícím příkladem pro kristovce – dořekne ještě jednu záležitost, která nám pomůže při přistupování ke zlému a těm, kteří jsou jemu podáni. Prostě služebníci světa, míjící dobrou cestu následování Boží vůle jsou navzájem prozíravější, dovedou se rychleji a lépe domluvit.

 Však i to je naše zkušenost, že se pomyslně na zlém lidé lépe shodnou a účast na nějakém psychickém lynči není ani dnes mimo, či pasé. Zlu se ani my sami od sebe neubráníme. Potřebujeme být stále napojeni na zdroj dobra, pravdy a radosti. A to nemáme jinde než v Bohu samém, tam se můžeme nadít naděje, i světla uprostřed temnoty. Je jen potřeba s pomocí Boží vzít rozum do hrsti a správně se ve správný čas rozhodnout, zhodnotit moudře všechny cesty ….

MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za dnešní slova, která nám ukazuje příklad člověka, který se v situaci nouze, krize života správně a prozíravě rozhodl. Kéž i my jsme obdařeni podobnou schopností pro nás i druhé. AMEN

Kázání z 22 neděle po svaté Trojici Nové Sedlo, Ostrov, Oráčov

Kázání z 22 neděle po svaté Trojici Nové Sedlo, Ostrov, Oráčov

Základ našeho dnešního kázání jsou slova z evangelia, dle sepsání evangelisty Matouše 18,15-20

SUSPIRIUM: Pane, milostivý Bože, prosíme tě: Daruj nám a všem, kdo v tebe věří, odpuštění a mír, abychom vysvobozeni z hříchu ti sloužili s pokojným srdcem. Skrze našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna, který s tebou a Duchem svatým žije a vládne odvěků navěky.

Milé sestry, milí bratři!

V blízkosti Boha, v Boží přítomnosti nemůže zůstat nikdo klidným. Ano, v takové chvíli padají všechny masky, které jsme svým putováním oblékli. Je to jistě pro nás dobré, protože si zase uvědomíme, kde je naše místo, jaká je naše skutečná hodnota a co pro nás muselo být učiněno, abychom byli proměněni a přivedeni do svých domovů.

 Téma dnešní neděle to pěkně podtrhuje, „odpusť nám naše viny“. Ano, známe tuto část modlitby Páně, snad ji i rádi odříkáváme, otázkou však zůstává, zda-li jsme v ní zcela ponořeni, a zda ji máme pro to časté opakování promyšlenou. Předpokládá to mimo jiné dvojí vědět o své vině a také znát toho, kdo nám může a chce odpustit. Odpuštění nám totiž jen tak na talíři nepřistane.

 Podobně toto rozvažování můžeme vzít z druhé strany, jak jsme to slyšeli v našem prvním čtení. V otázce, kterou zapsal prorok Micheáš Jak předstoupím před Hospodina? Když přece vím, či tuším v určitých konturách a vymezeních, co jsem zač a kým je Hospodin, Bůh přebývající na nebesích, tedy na nejvzácnějším a nejsvatějším místem.

 Přitom dotyčnému proběhnou všechny možnosti, kterak přistupovat k člověku, ať už je v kterémkoliv postavení. Jenže zjistí, že ani jedna z cest nevede u svatého Boha k cíli, všechny odhalí, ještě dříve než na ně vstoupíme a oblékneme si příslušný kabát.

 Myslím, že je potřeba dojít k tomu - mé schopnosti jsou před Bohem nedostatečné a přitom po tom odpuštění, po jeho blízkosti tak silně toužím. Musím k němu tedy přistoupit s mou pravou tváří, a vyznat jakým jsem, to je jediná cesta do budoucna, bez všech her a přetvářek. To je ono zachovávání práva, milování milosrdenství a konečně i cesta za ním.

 ¹⁵ Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra.

 Na první poslech a přečtení to nevypadá, že by to nějakým způsobem souviselo s tou známou prosbou z Modlitby Páně. To je však jenom první, letmý, či zbrklý pohled. Odpuštění naše nemůže nesouviset s tím, aby nebylo odpuštěno i druhým, a to nejen nám. Takže pomyslně do našeho odpuštění musíme a máme vtáhnout odpuštění pro druhé – tedy jim ho (vyjádřeno trochu zvláštním slovem) distribuovat, předávat a sdílet.

 Jenže v našem oddíle máme popsánu jinou záležitost, která může a nemusí mít dobrý konec. Jakoby manuál pro situaci, když někdo ve společenství, místní církvi ze sester, či bratří zhřeší. Prvním krokem má být pokárání mezi čtyřma očima. Tedy stručně vyjádřeno „velmi silná domluva“. Zajisté by se to ideálně hodilo od někoho, kdo je v přátelském vztahu k němu. Nicméně je potřeba mu s láskou, ale jistě vyjevit, že nečiní dobře a nesměřuje k dobrému.

 Osobně se mi líbí ta douška dá-li si říci, získal jsi svého bratra. Samozřejmě, že se musíme modlit za jeho uvědomění přešlapu, či horšího pochybení. Takže si nedává říci od člověka, nýbrž od Boha, jeho jsme vyslanci a jeho zvěst, či náhledy zvěstujeme. Proto musíme s láskou a moudrostí shůry postupovat.

 ¹⁶ Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby 'ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď'.

 Ale co když tato domlouvací mise nebude úspěšná? Co s tím máme dále dělat, jak postupovat? I na takovou alternativu, možnost Bůh myslí, protože on vidí všechny možné reakce. Někdy domlouvání vyvolá nesprávnou reakci – člověk se zasekne ještě více a zdánlivě se obrní ve svém přesvědčení. Ano, člověk může být skálopevně přesvědčen i o úplných nesmyslech, a dokonce je o to více zastávat – pravda, že to může být někdy i odpověď na naše nešetrné předchozí přistupování, bez lásky a s maskou zákonického farizea.

Poté se má přibrat „jednoho, či dva další“, aby Boží vůle, náhled společenství kristovců mělo větší váhu, respektive se ukázalo, že nejde o pouhý názor toho prvního „domlouvače“. Je přece již dříve používané hledisko, že je potřeba více jak jednoho svědka pro určitou záležitost. Mimo jiné je to doklad snahy o nalezení spravedlnosti, a o její pečování. V Boží blízkosti, Božím království nemá opak žádné místo – však je Hospodin sám zárukou této spravedlnosti, k němu se má člověk, třebas jako k poslední instanci odvolávat.

 ¹⁷ Jestliže ani potom neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník.

 Toto předchozí by stačilo, aby měl člověk v nějaké lidské organizaci velké problémy, možná by to zrušilo jeho členství, či by ho to vyřadilo z nějakého rozhodovacího prvku v této organizaci. Bůh však není s nikým takto rychle hotov, stále ukazuje svou milosrdnou tvář, ve které touží po odpuštění a dobrém příštím.

 A tak je zde ještě jedno kolo – když ani tyto dvě domlouvací, postrkávající akce nepomohou, pak je potřeba to oznámit církvi, aby ona si s ním poradila, či se ho snažila přesvědčit, aby zase začal brát vážně Boží vůli, Boží představy. Potřebuje další pohled, skrze zrak Boží vůle – třeba si dá konečně říci a sejme ze svých očí ty brýle, které mu kazí, či ničí jeho duchovní zrak a znemožňují mu vnímání toho, co si Bůh od něj žádá. A konečně odstoupí od všech záležitostí, které mu jsou překážkou v cestě následování.

I tato třetí v pořadí záchranná mise může skončit neúspěchem – naše trpělivost by byla dávno ta tam. A je pravda, že je čas i v církvi jednou říci, dost – a to v tomto případě nastane pro domlouvání církve, či jejich představitelů. I když dnes jistě jiným způsobem, než když vydal ve středověku papež bulu. V případě stálého nepochopení, vzdoru je potřeba postupovat jako k tomu, kdo je nepřátelský vůči Bohu, našemu Pána i všemu, co je s ním spojeno, prostě oddělit se od něj.

 ¹⁸ Amen, pravím vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi.

Další část, tedy druhá polovina našeho oddílu, jakoby s tou předchozí nesouvisela. Souvisí to s mocí, která je kristovcům od Boha svěřena, darována. Nebo ještě jinak, my ani nevíme, jakou odpovědnost jsme získali. Sami od sebe s ní nebudeme schopni zacházet a vyjít. A bez našeho spojení s Bohem by to mohlo nedobře dopadnout.

 Ale je dobré vědět o rovnici, která je platná – co odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi. Zajisté se nemyslí na hlouposti, jistě však na všechno, co člověka může svést z cesty následování, a třeba mu jak jsme slyšeli nepomůže ani naléhavé domlouvání. To, co je zřetelně proti Boží vůli myslím pozná každý, horší je to s rafinovanými záležitostmi, které Pán světa halí do světla a ony vedou a vytváří ve skutečnosti tmu.

 Podobně to však platí i obráceně, tedy pozitivně – co bude dobré, nosné a bude pomáhat v cestě následování, ve vytváření dobré atmosféry – to je dobré přenést sebou do nebe. Však náš nebeský Otec takovouto iniciativu si přeje, ba nás do ní povolává.

 V obou případech je potřeba si stále připomínat a povzbuzovat se ve vnímání jeho vůle. Prostě být s ním v kontaktu na modlitbě, či třeba při čtení Písma svatého v přítomnosti Ducha svatého, či tehdy, když nám někdo z našich sester a bratří něco z bohatství Boží lásky otevře.

 ¹⁹ Opět vám pravím, shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní.

 V souvislosti, v sepjetí s touto naší odpovědností, je potřeba vědět o naší další moci, síle – někdy při duchovním boji i zbrani. A tou je spojení dvou, či více křesťanů v prosbách za jednu určitou věc, záležitost. Spojená modlitba má násobnou sílu, je to vlastně obdoba toho, když své radosti, či starosti sdílíme navzájem a nemusíme je na svých bedrech, zádech nésti jenom sami. Všichni jsme už zažili, že podobné záležitosti lze lépe zvládnout, unést, projít jimi. Ostatně proto o tom najdeme i v samotném Písmu svatém …

 Také zde máme potvrzení pro Boží dobrotu, neb on je vždy připraven k činění dobrého, takže i spojená přání, která vylepšují naše životní prostředí, naše vnější i vnitřní domovy mají od něho dveře otevřené. Beze sporu jde o taková přání, která sledují a stopují přání a směřování samotného Boha.

 ²⁰ Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich." (Matt. 18:15-20 CEP)

 Poslední verš používáme pro podstatnost kteréhokoliv obecenství. Ano, a taky proto že neplatí pravidlo, jako tomu je např. Ve shromážděni židů v synagoze, že ke správné bohoslužbě musí být alespoň deset účastníků. Jistě je lépe, když společně chválí, zpívá, naslouchá Božímu Slovu větší počet, nicméně i menší množství má právo toto Slovo slyšet a sdílet se o své zkušenosti.

 Ano, i já souzním s těmito slovy, myslím si, že i malé hloučky kristovců, křesťanů mají své opodstatnění a pro rozsáhlost diaspory i v naší zemi to bude často cesta, kudy se bude ubírat služba evangelia. Jistě, že to třeba nebude v kostelech, ale na jiných místech – důležité je uchovat si to, kvůli čemu se kristovci schází od počátků – k vděčnosti a naslouchání svému nebeskému Otci.

 A v takovém shromáždění je uprostřed nich samotný Pán Ježíš. Kdo může pochybovat o smyslu takového shromáždění, kdo se z takových příležitostí neraduje, když je vzdávána chvála třebas z úst dvou, či tří přítomných. Protože i v takových chvílích se přibližuje Boží království … A tak jsme i my zváni, abychom taková ohniska života vytvářeli, všude ...

MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za dnešní slova, která nám připomínají jednak naši odpovědnost za kroky a cestu druhého člověka. A na druhé straně smíme prožít tvou milost a dávání nové šance, pro nový život. AMEN

 

Kázání z 21. neděle po Svaté Trojici 5.11. 2017 Nové Sedlo, Ostrov

Kázání z 21. neděle po Svaté Trojici 5.11. 2017 Nové Sedlo, Ostrov

Základ našeho dnešního kázání jsou slova z Matoušova evangelia 10, 34-39

SUSPIRIUM:  Pane, náš Bože, propadáme malomyslnosti, když slyšíme sebevědomé řeči těch, kdo v tebe nevěří. Svou malověrností ti působíme zklamání. Proto tě prosíme: Buď uprostřed nás, dej nám klid a odvahu, abychom se k tobě stále znovu hlásili. Skrze Ježíše Krista, našeho Pána.

Milé sestry, milí bratři!

Téma dnešní neděle se nám jeví jako takové, kterým by se křesťané příliš zabývat nemuseli. Navíc to slovíčko výzbroj nás vede do nějaké oblasti zbraní a od ní se pokud to jde distancuje. I když a to je potřeba také si doříci v samotném Písmu svatém tento obraz nalézáme vícekráte, není to nic zcela nového a neznámého.

 Na první pohled k tomu ani naše první čtení příliš nepřináší. Je tomu tak opravdu? Jde o oddíl, který zaznamenává dopis, který píše prorok Jeremjáš, těm, kteří jsou přesídleni v Babylóně. Na místě, kam byli odvedeni ne ze svého přesvědčení, ze své vlastní vůle. A oni mají velké dilema, kterak se k této situaci postavit, jak si s ní poradit. Snad to nějakým způsobem známe i my, že máme podobné otázky, se kterými si také nevíme rady – když nás obklopuje ne přátelské prostředí (což je zkušenost myslím křesťanům vlastní).

 Obsahem úseku tohoto dopisu jsou dvě podstatné informace. Tou první je, že mají život normální život i v přesídlení, mají činit všechno, co povede k pokoji a prospěchu tohoto místa, protože i oni v něm pokoj a prospěch budou mít. Tedy rozhodně nejsou vedeni k nějaké vzpouře, či revoltě.

 To druhé, co zde máme je informace, svědectví o tom, že tento stav nebude na stálo, přijde po určité časové lhůtě doba, kdy se všichni vrátí do svých domovů a budou moci zase prožívat obecenství ve svém lidu, ve své zemi a také v blízkosti Boha, který si svůj lid vytvořil.

 Je za vším cítit velká naděje, že se prostě oni v exilu, ani my v těžkých situacích nemáme vzdávat naděje, kterou nám nabízí náš nebeský Otec, ano i kdyby nás kdokoliv přemlouval a přesvědčoval, že opačný přístup je správnější a lepší.

 ³⁴ Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč.

 Hned první verš, prvním pohledem i poslechem nás ruší v naší přestavě mise Pána Ježíše. Protože si ho hlavně představujeme jako někoho navýsost dobrého, hodného, ochotného. Všechno co ruší tento pohled a toto vnímání se snažíme vytěsnit, vyhodit za hranice našeho vnímání Božího Syna i všeho co je s ním spojeno.

 Ale je to škoda, ba přímo nesprávné, protože přece bychom se měli ptát na správné adrese – i po našem vnímání Boha, Božího Syna, Božího království. Navíc, když on je více jak ochoten nám s tím pomoci a není skoupý na odpovědi i pomoc, abychom si s těmito odpověďmi uměli poradit.  K tomu bychom byli ochuzeni o některé momenty, které v Písmu nalézáme a také ruší naše vnímání – prokletí fíkovníků, odmítnutí uzdravení všech na potkání apod. Spíše než k odmítání Boha a Božích věcí by to mělo sloužit jako pozitivní motor k promýšlení kým má pro nás Bůh být a my jakými máme být v jeho světle. Prostě smíme tím býti obíráni (k našemu prospěchu) o iluze.

 Proto je pravdivé, že Pán Ježíš nepřinesl na zemi uvést pokoj. Řekněme toho stylu, který by lidé dnes, stejně jako včera čekali. To znamená, že nás každý nechá dělat co si umaneme, ještě nás při tomto našem přístupu popláce po zádech a nechá nás jít takto dále. Ne, Boží Syn má jinou misi, ta především chce přiblížit Boží království, stav věcí ve kterém bude mít Boží vůle prim, zároveň v ní budeme smět prožívat i to jak to bude chodit v situaci, kdy dojde k naplnění Božího směřování i našich tužeb.

 Zajisté, že to bude znamenat překopání našeho vnímání, našeho přistupování a to se nám nebude líbit, právě naopak myslím, že to pro nás bude více jak těžké. Ano, budeme to vnímat jako ten meč, který symbolizuje nedobré záležitosti. Na druhou stranu, bude muset být z našich životů odstraněno, co Bohu brání v jeho dílu. A po pravdě v životě každého z nás je toho mnoho ...

 ³⁵ Neboť jsem přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; ³⁶ a 'nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina'.

 Jako by to nestačilo o tom meči a že nepřišel přinést pokoj. Pán Ježíš to ještě zvýrazňuje, zesiluje, eskaluje. Vyhání to na hranu, aby se nad tím každý zamyslel, zvážil jaký má on sám postoj k dotyčnému. K radostné zvěsti, k Božímu království. Jakou cenu pro něj prostě má, když se vydává na cestu následování.

 Náš nebeský Otec, stejně jako jeho Syn moc dobře ví o naší vázanosti na naše nejbližší. Většinou se v rodině nalézá základní opora, rodná půda pro naše životní směřování. Jsou však případy, kdy člověk musí váhat, zvážit co je pro něj podstatnější. Může to být otázka nového zaměstnání, nového domova atd. Každá forma „stěhování“, změny životního rytmu přináší zásahy do našich vztahů – nic už pak nebude stejné jako bylo dříve.

 Podobné je to ale i v situaci, kdy se člověk vydává na cestu víry, mění své přistupování k záležitostem, které mu dříve protékali mezi prsty. Ona už jenom účast na shromáždění sester a bratří ve sboru se může stát těžkým válečným kolbištěm. Člověk, kterého se dotkla Boží láska to bere za něco životně nutného, normálního – opak jako hroznou ztrátu času, nebo dokonce jako nějakou formu vymývání mozku. Jenže si neuvědomí ta druhá půlka, že představa víkendu stráveného s rodinou, roste z „nedělního“ či prostě odpočinku sedmého dne, kdy i Hospodin odpočinul od svého stvořitelského díla.

 Právě pro proměnu a řekněme třeskutost těchto vztahů zde slyšíme o tom, že se postaví jednotliví členové rodiny proti sobě. A překonat to nepůjde jenom rodinným rozhovorem, protože bude potřeba pomoc shůry, aby dobrá atmosféra, prostor k životu pro každého v této rodině zůstal. Prostě, aby dobrá záležitost se neproměnila v nejhorší, aby to nebyla munice pro naše vzájemné šarvátky. Proto je dobré si vážnost této záležitosti uvědomit a prostě s ní i pracovat. Mnohem horší je dělat, že žádné nebezpečí nehrozí, ono hrozí a je dosti značné ...

 ³⁷ Kdo miluje otce a matku více nežli mne, není mne hoden. ³⁸ Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden.

Když slyšíme taková absolutní vyjádření jsme z nich celkem nesví. Cítíme, že jsme tlačeni ke stěně, navíc, kterak se dá poměřovat láska k rodičům a láska k Bohu, Pánu Ježíši. Však i na běžnou lásku se nějaký láskoměr těžko sežene. Je to stejně nesouměřitelné, jako když si ceníme nějakého člověka pro jeho dobré skutky, nebo pouhý ale pro nás důležitý úsměv, kterým rozzáří všechno kolem.

 Myslím, že zde jde o jedno jasné zdůraznění – Bůh má mít v člověku to hlavní místo. Nemáme si na něj vzpomenout jenom tehdy, když už nic jiného nevychází, tedy jako na pomyslnou poslední záchranu. To je přístup, který je mírně řečeno mimo. A právě jej chce náš Pán vyloučit.

 Tu se neříká, že po nás Bůh, či jeho Syn chce, abychom nemilovali své rodiče, ale je potřeba to dostat do správných hranic, nebo prostě do správného pořadí. V našich životech, v našich diářích a vlastně všem má mít Bůh první místo, a vlastně i to poslední, vše ostatní je maximálně předposlední.

 K správné příslušnosti k Bohu, našemu nebeskému Otci patří i nesení kříže a následování. Obojí je nelehké, obzvláště v našem světě, který se jak se zdá špacíruje svým vlastním krokem i svým vlastním směrem bez ohledu na nějaké dobré Boží rady a jeho ukazatele. Nás to však nemusí mást, protože nám toto směřování již dávno Bůh sám otevřel, není to nic nového.

 Nosit kříž znamená nést v sobě vše čím žil Pán Ježíš a zajímat se o druhé, vcítit se do nich, prostě nám druzí nejsou jedno, protože jsou součástí našeho srdce, Bohem proměněného Já. Jistě se s tím spojují i mnohé obtíže, strasti a strachy. Ale cesta do budoucnosti nevede jinak, než přes následování, hledání a pochod ve směru šlépějí našeho Pána. Je potřeba se po nich stále pídit a vyprosit si od Boha porozumění jim i směru putování, protože Bůh jde vedle nás, když ho tam pustíme ….

 ³⁹ Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. (Matt. 10:34-39 CEP)

 Klíč k porozumění celému našemu oddílu je v posledním verši. Každý z lidí, i z nás – tak jak tu jsme před Boží tváří – toužíme „nalézt život“, ano přesně ten pravý. A je jedno, že se mluvívá o smyslu, či naplnění života – prostě jde o to, získat do něj nějaký nový náboj, novou energii. A tu na ulici jen tak nenajdeme. Musí nám být otevřena z druhé strany, my pak jsme v takovém stavu, kdy ji smíme přijímat, či odmítnout (vlastně nic mezi tím).

 Ten klíč, ten poslední verš otevírá rozdíl v přístupu, k tomu co prostě člověk postaví na první místo svého života. Ano, jde o životní priority – zda-li se zcela soustředíme na svůj život, tedy na své já a jeho zabezpečení. Anebo na život, který nám ukázal a pozval do něj Pán Ježíš. Paradox Boží lásky je v tom, že ten, kdo ztratí pomyslně jen svůj život získá mnohem více, jednak budoucnost a vlastně na konec i ten svůj život i když proměněný. To jen Boží nepřítel nás chce od toho zrazovat a vemlouvá nám do uší a srdcí něco o tom, že ztratíme svou identitu, ne naopak, najdeme ji dostaneme identitu Božích dětí. A to vůbec není málo, právě naopak.

 Nalézt svůj život může kdokoliv, nikdo není z této šance vyřazen, nikomu není vzata – leda že ji skutečně sám, ze svého vlastního rozhodnutí odmítne, odhodí ji. Ale to už jde za ním, za tím, kdo se právě takto rozhodl. Bůh dává každému svobodnou volbu k rozhodnutí, i když a to je dobře, ukazuje kam ty různě vybrané cesty vedou, či povedou, kde budou jejich cíle.

 A my si můžeme přát, nejen naše nalezení Bohem, ale i druhým a třeba jim i k tomu trochu dopomoci.

MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče, i Synu i Duchu svatý, že nás vytahuješ z naší duchovní letargie, přemáháš naše zápecnictví i dáváš sílu k novému ohledávání našich základů. Kéž si ve vyostřenosti našeho dnešní ho textu uvědomíme rozdíl mezi životem a jeho opakem. AMEN