Kázání z 21. neděle po Svaté Trojici 5.11. 2017 Nové Sedlo, Ostrov

Kázání z 21. neděle po Svaté Trojici 5.11. 2017 Nové Sedlo, Ostrov

Základ našeho dnešního kázání jsou slova z Matoušova evangelia 10, 34-39

SUSPIRIUM:  Pane, náš Bože, propadáme malomyslnosti, když slyšíme sebevědomé řeči těch, kdo v tebe nevěří. Svou malověrností ti působíme zklamání. Proto tě prosíme: Buď uprostřed nás, dej nám klid a odvahu, abychom se k tobě stále znovu hlásili. Skrze Ježíše Krista, našeho Pána.

Milé sestry, milí bratři!

Téma dnešní neděle se nám jeví jako takové, kterým by se křesťané příliš zabývat nemuseli. Navíc to slovíčko výzbroj nás vede do nějaké oblasti zbraní a od ní se pokud to jde distancuje. I když a to je potřeba také si doříci v samotném Písmu svatém tento obraz nalézáme vícekráte, není to nic zcela nového a neznámého.

 Na první pohled k tomu ani naše první čtení příliš nepřináší. Je tomu tak opravdu? Jde o oddíl, který zaznamenává dopis, který píše prorok Jeremjáš, těm, kteří jsou přesídleni v Babylóně. Na místě, kam byli odvedeni ne ze svého přesvědčení, ze své vlastní vůle. A oni mají velké dilema, kterak se k této situaci postavit, jak si s ní poradit. Snad to nějakým způsobem známe i my, že máme podobné otázky, se kterými si také nevíme rady – když nás obklopuje ne přátelské prostředí (což je zkušenost myslím křesťanům vlastní).

 Obsahem úseku tohoto dopisu jsou dvě podstatné informace. Tou první je, že mají život normální život i v přesídlení, mají činit všechno, co povede k pokoji a prospěchu tohoto místa, protože i oni v něm pokoj a prospěch budou mít. Tedy rozhodně nejsou vedeni k nějaké vzpouře, či revoltě.

 To druhé, co zde máme je informace, svědectví o tom, že tento stav nebude na stálo, přijde po určité časové lhůtě doba, kdy se všichni vrátí do svých domovů a budou moci zase prožívat obecenství ve svém lidu, ve své zemi a také v blízkosti Boha, který si svůj lid vytvořil.

 Je za vším cítit velká naděje, že se prostě oni v exilu, ani my v těžkých situacích nemáme vzdávat naděje, kterou nám nabízí náš nebeský Otec, ano i kdyby nás kdokoliv přemlouval a přesvědčoval, že opačný přístup je správnější a lepší.

 ³⁴ Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč.

 Hned první verš, prvním pohledem i poslechem nás ruší v naší přestavě mise Pána Ježíše. Protože si ho hlavně představujeme jako někoho navýsost dobrého, hodného, ochotného. Všechno co ruší tento pohled a toto vnímání se snažíme vytěsnit, vyhodit za hranice našeho vnímání Božího Syna i všeho co je s ním spojeno.

 Ale je to škoda, ba přímo nesprávné, protože přece bychom se měli ptát na správné adrese – i po našem vnímání Boha, Božího Syna, Božího království. Navíc, když on je více jak ochoten nám s tím pomoci a není skoupý na odpovědi i pomoc, abychom si s těmito odpověďmi uměli poradit.  K tomu bychom byli ochuzeni o některé momenty, které v Písmu nalézáme a také ruší naše vnímání – prokletí fíkovníků, odmítnutí uzdravení všech na potkání apod. Spíše než k odmítání Boha a Božích věcí by to mělo sloužit jako pozitivní motor k promýšlení kým má pro nás Bůh být a my jakými máme být v jeho světle. Prostě smíme tím býti obíráni (k našemu prospěchu) o iluze.

 Proto je pravdivé, že Pán Ježíš nepřinesl na zemi uvést pokoj. Řekněme toho stylu, který by lidé dnes, stejně jako včera čekali. To znamená, že nás každý nechá dělat co si umaneme, ještě nás při tomto našem přístupu popláce po zádech a nechá nás jít takto dále. Ne, Boží Syn má jinou misi, ta především chce přiblížit Boží království, stav věcí ve kterém bude mít Boží vůle prim, zároveň v ní budeme smět prožívat i to jak to bude chodit v situaci, kdy dojde k naplnění Božího směřování i našich tužeb.

 Zajisté, že to bude znamenat překopání našeho vnímání, našeho přistupování a to se nám nebude líbit, právě naopak myslím, že to pro nás bude více jak těžké. Ano, budeme to vnímat jako ten meč, který symbolizuje nedobré záležitosti. Na druhou stranu, bude muset být z našich životů odstraněno, co Bohu brání v jeho dílu. A po pravdě v životě každého z nás je toho mnoho ...

 ³⁵ Neboť jsem přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; ³⁶ a 'nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina'.

 Jako by to nestačilo o tom meči a že nepřišel přinést pokoj. Pán Ježíš to ještě zvýrazňuje, zesiluje, eskaluje. Vyhání to na hranu, aby se nad tím každý zamyslel, zvážil jaký má on sám postoj k dotyčnému. K radostné zvěsti, k Božímu království. Jakou cenu pro něj prostě má, když se vydává na cestu následování.

 Náš nebeský Otec, stejně jako jeho Syn moc dobře ví o naší vázanosti na naše nejbližší. Většinou se v rodině nalézá základní opora, rodná půda pro naše životní směřování. Jsou však případy, kdy člověk musí váhat, zvážit co je pro něj podstatnější. Může to být otázka nového zaměstnání, nového domova atd. Každá forma „stěhování“, změny životního rytmu přináší zásahy do našich vztahů – nic už pak nebude stejné jako bylo dříve.

 Podobné je to ale i v situaci, kdy se člověk vydává na cestu víry, mění své přistupování k záležitostem, které mu dříve protékali mezi prsty. Ona už jenom účast na shromáždění sester a bratří ve sboru se může stát těžkým válečným kolbištěm. Člověk, kterého se dotkla Boží láska to bere za něco životně nutného, normálního – opak jako hroznou ztrátu času, nebo dokonce jako nějakou formu vymývání mozku. Jenže si neuvědomí ta druhá půlka, že představa víkendu stráveného s rodinou, roste z „nedělního“ či prostě odpočinku sedmého dne, kdy i Hospodin odpočinul od svého stvořitelského díla.

 Právě pro proměnu a řekněme třeskutost těchto vztahů zde slyšíme o tom, že se postaví jednotliví členové rodiny proti sobě. A překonat to nepůjde jenom rodinným rozhovorem, protože bude potřeba pomoc shůry, aby dobrá atmosféra, prostor k životu pro každého v této rodině zůstal. Prostě, aby dobrá záležitost se neproměnila v nejhorší, aby to nebyla munice pro naše vzájemné šarvátky. Proto je dobré si vážnost této záležitosti uvědomit a prostě s ní i pracovat. Mnohem horší je dělat, že žádné nebezpečí nehrozí, ono hrozí a je dosti značné ...

 ³⁷ Kdo miluje otce a matku více nežli mne, není mne hoden. ³⁸ Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden.

Když slyšíme taková absolutní vyjádření jsme z nich celkem nesví. Cítíme, že jsme tlačeni ke stěně, navíc, kterak se dá poměřovat láska k rodičům a láska k Bohu, Pánu Ježíši. Však i na běžnou lásku se nějaký láskoměr těžko sežene. Je to stejně nesouměřitelné, jako když si ceníme nějakého člověka pro jeho dobré skutky, nebo pouhý ale pro nás důležitý úsměv, kterým rozzáří všechno kolem.

 Myslím, že zde jde o jedno jasné zdůraznění – Bůh má mít v člověku to hlavní místo. Nemáme si na něj vzpomenout jenom tehdy, když už nic jiného nevychází, tedy jako na pomyslnou poslední záchranu. To je přístup, který je mírně řečeno mimo. A právě jej chce náš Pán vyloučit.

 Tu se neříká, že po nás Bůh, či jeho Syn chce, abychom nemilovali své rodiče, ale je potřeba to dostat do správných hranic, nebo prostě do správného pořadí. V našich životech, v našich diářích a vlastně všem má mít Bůh první místo, a vlastně i to poslední, vše ostatní je maximálně předposlední.

 K správné příslušnosti k Bohu, našemu nebeskému Otci patří i nesení kříže a následování. Obojí je nelehké, obzvláště v našem světě, který se jak se zdá špacíruje svým vlastním krokem i svým vlastním směrem bez ohledu na nějaké dobré Boží rady a jeho ukazatele. Nás to však nemusí mást, protože nám toto směřování již dávno Bůh sám otevřel, není to nic nového.

 Nosit kříž znamená nést v sobě vše čím žil Pán Ježíš a zajímat se o druhé, vcítit se do nich, prostě nám druzí nejsou jedno, protože jsou součástí našeho srdce, Bohem proměněného Já. Jistě se s tím spojují i mnohé obtíže, strasti a strachy. Ale cesta do budoucnosti nevede jinak, než přes následování, hledání a pochod ve směru šlépějí našeho Pána. Je potřeba se po nich stále pídit a vyprosit si od Boha porozumění jim i směru putování, protože Bůh jde vedle nás, když ho tam pustíme ….

 ³⁹ Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. (Matt. 10:34-39 CEP)

 Klíč k porozumění celému našemu oddílu je v posledním verši. Každý z lidí, i z nás – tak jak tu jsme před Boží tváří – toužíme „nalézt život“, ano přesně ten pravý. A je jedno, že se mluvívá o smyslu, či naplnění života – prostě jde o to, získat do něj nějaký nový náboj, novou energii. A tu na ulici jen tak nenajdeme. Musí nám být otevřena z druhé strany, my pak jsme v takovém stavu, kdy ji smíme přijímat, či odmítnout (vlastně nic mezi tím).

 Ten klíč, ten poslední verš otevírá rozdíl v přístupu, k tomu co prostě člověk postaví na první místo svého života. Ano, jde o životní priority – zda-li se zcela soustředíme na svůj život, tedy na své já a jeho zabezpečení. Anebo na život, který nám ukázal a pozval do něj Pán Ježíš. Paradox Boží lásky je v tom, že ten, kdo ztratí pomyslně jen svůj život získá mnohem více, jednak budoucnost a vlastně na konec i ten svůj život i když proměněný. To jen Boží nepřítel nás chce od toho zrazovat a vemlouvá nám do uší a srdcí něco o tom, že ztratíme svou identitu, ne naopak, najdeme ji dostaneme identitu Božích dětí. A to vůbec není málo, právě naopak.

 Nalézt svůj život může kdokoliv, nikdo není z této šance vyřazen, nikomu není vzata – leda že ji skutečně sám, ze svého vlastního rozhodnutí odmítne, odhodí ji. Ale to už jde za ním, za tím, kdo se právě takto rozhodl. Bůh dává každému svobodnou volbu k rozhodnutí, i když a to je dobře, ukazuje kam ty různě vybrané cesty vedou, či povedou, kde budou jejich cíle.

 A my si můžeme přát, nejen naše nalezení Bohem, ale i druhým a třeba jim i k tomu trochu dopomoci.

MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče, i Synu i Duchu svatý, že nás vytahuješ z naší duchovní letargie, přemáháš naše zápecnictví i dáváš sílu k novému ohledávání našich základů. Kéž si ve vyostřenosti našeho dnešní ho textu uvědomíme rozdíl mezi životem a jeho opakem. AMEN