Kázání z neděle Devítník 28.1. 2018 Nové Sedlo, Ostrov, Valeč

Kázání z neděle Devítník 28.1. 2018 Nové Sedlo, Ostrov, Valeč

Základ našeho dnešního kázání jsou slova z proroka Jeremjáše 9, 22-23

SUSPIRIUM: Pane, náš Bože, ve své dobrotě nám dáváš více, než si zasloužíme. Dej, abychom nehleděli se závistí na druhé, které jsi obdaroval stejně štědře jako nás. O to prosíme skrze Krista, našeho Pána.

Milé sestry, milí bratři!

 Znáte biblické přísloví, které převzala lidová moudrost – první budou poslední? Ano, nalezneme ho vícekráte v Písmu svatém, jistě se chce něco významného připomenout. A nejen to, že máme usilovat o místa, která nám náleží, nebo můžeme to říci jiným obrazem „na to první místo se všichni nevejdeme“, vždy musí být někdo druhý, třetí, ale i poslední. Rozdíl je však v tom, kterak k dotyčným z tohoto pořadí se přistupuje.

 To ostatně vidíme v našem prvním čtení, které patří k těm biblickým podobenstvím, které nám nemusí sednout, trochu se cítíme nedobře, protože jde ve svém „výsledku“ proti tomu, na co jsme zvyklí a často vyžadujeme v našem pozemském světě. Jenže je tento náš pohled vůbec správný? A jak své nároky, svou odměnu posuzovat, jsou na to vždy správné a spravedlivá měřítka?

 Problematické se v našem obraze jeví, že ti, kteří pracují na vinici velmi krátce – třebas hodinu – jsou odměněni první a dostávají stejně jako ti, kteří nesli na svých bedrech celodenní námahu a celodenní vedro. Neměli dostat více? Jenže, co když je to jenom dobrotou majitele a tedy zaměstnavatele, i když to vypadá, že dostali všichni stejně.

 Nechce se zde říci, že mají všichni vždycky nárok na stejnou odměnu – na druhou stranu Bůh vidí, že žízeň, hlad není odlišný když přijde na člověka bohatého, či chudého, potřebují nápoj, pokrm všichni. Podobně s bolestí, strachem – prostě Bůh chce, stejně jako majitel vinice dopřát potřebné všem. Ano, někdy se do skupiny tzv. Hledajících práci připletou i ti, kteří jenom dělají, že ji hledají a natahují ruce po nějakých sociálních dávkách. Jenže jsou zde i tací, kteří se skutečně o práci snaží a nenalézají ji, třeba pro nízké vzdělání, věk atd – diskriminačních hledisek je opravdu mraky. A právě o takové má Bůh péči, k takovým chce projevit Bůh svou lásku.

 ²² Toto praví Hospodin: "Ať se moudrý nechlubí svou moudrostí, ať se bohatýr nechlubí svou bohatýrskou silou, ať se boháč nechlubí svým bohatstvím.

 Dnešní naše dvojverší přináší mnohé v podobném duchu, co jsme slyšeli v našem prvním čtení, v tom známém podobenství. Předně zde nemáme zaznamenáno jenom něco, co lze hned shodit do škarpy, co je možné lehce přejí, ne toto promlouvá Hospodin, náš nebeský Otec, tak bychom se k tomu měli soustředit a brát to vážně.

 Předně je zde rada pro moudrého, tedy to je přece ten, který pozoruje a vnímá Boží vůlí, naslouchá Bohu a s ním se radí, když dojde k nějaké situaci, která si rozhodnutí žádá. Jde tedy o moudrost, kterou dostává, pomyslně ji s ním sdílí Bůh sám. Takže se zase jedná o moudrého v očích Hospodinových.

 A takový moudrý v Božích očích se nemá chlubit svou moudrostí. Ta jeho moudrost, je lidská, přízemní, či řekněme ohraničená moudrost, která nikdy nepřekročí svůj stín a nezahlédne nic z té budoucnosti. A tam jak máme naději a doufání směřujeme především.

 Silnější je však další otázka – totiž zda-li se má člověk vůbec (ano jistě, že moudrý především) chlubit a pak-li, tak čím. Hned nás napadne příklad z naší reality, kdy se člověk chce pochlubit nějakou novou věci, novým barákem, který po dlouhých letech vybudoval, či zase svými dětmi, které jsou tak úspěšné, že přece druhý musí před tím smeknout.

 Nepopírám, že tyto podněty v nás vyvolávají radost, kterou chceme pochopitelně prožívat i s ostatními. Jenže je to lehce přenositelné a jde to vůbec? Ano, když se někdo uzdravil, který byl dlouho nemocen, pak se skutečně i v mnohých podobenstvích Pána Ježíše radovali – jenže tyto záležitosti, řekněme jsou jiného druhu. Často, mohou vyvolávat závist – totiž tehdy, kdy to má sloužit jako podklad pro naši povýšenost, podívejte jak jsem schopný a co jsem dokázal, na druhou stranu z toho kouká i nevyslovený bubák „a vy toho nejste schopni“.

 Ale máme zde ještě další dva příklady těch, kteří by se mohli chlubit a je potřeba nad tím nadepsat otazník:

 Nejprve tu máme před sebou bohatýra. Jak si ho máme představit, jako kulturistu, sportovce svého věku? Nejen. Je zde jeden rozměr, který si s ním dnes nespojujeme. Tehdy bohatýr bojoval především ve válkách, bojích, které se odehrávali za účelem získání většího bohatství, území.

 Takový bohatýr má tehdy jako dnes tendenci vidět svou sílu jako nezdolnou, tedy že si skrze ní zajistí všechno podstatné v životě. A prostě nepotřebuje pomoc od nikoho, prostě žádnou. Sám sobě pánem, jeho síla udolávající běžné i těžší překážky jeho bohem. Jistěže tato rovnice neplatila a neplatí pro všechny, ale pro mnohé.

 A i když tento bohatýr třeba dosáhl významných úspěchů, přece to neznamená, že by mu jeho síla otevírala dveře do budoucnosti. I jeho velká schopnost, síla na ty dveře nestačí. Je potřeba dojít k jinému klíči, jiné moudrosti.

 Tím dalším příkladem je boháč. Toho si dobře představili jak současníci proroka Jeremjáše, stejně jako našinci. Prostě jde o člověka, který oplývá penězi a dalším bohatstvím. Který se v něm podobně jako v té disneyovské pohádce přímo topí (tam strýček skrblík plave v penězích). Jistěže může bohatství být také např v nemovitostech, či jiných objektech, třeba nerostech.

 Všechny tyto boháče spojuje domněnka, že právě toto bohatství schopnost jak ho získat a spravovat – bude jejich klíčem k budoucnosti, respektive, že se před nimi sami automaticky otevře. Však jsou na to zvyklí ve svém obvyklém životě na zemi. Ne, i zde říká Bůh prorokovými slovy, je to stále málo.

 Ani lidská moudrost, ani lidská síla, ani lidské bohatství samo o sobě nestačí. Je zde ještě něco mocnějšího – i tito úspěšní, vlastně pro mnohé ideály – musí dojít k porozumění, že je zde Boží moudrost, Boží síla i Boží bohatství, které svým pozemským zrakem neuvidíme, ani mu neporozumíme, natož abychom jej přijali.

 ²³ Chce-li se něčím chlubit, ať se chlubí, že je prozíravý a zná mne; neboť já Hospodin prokazuji milosrdenství a vykonávám na zemi soud a spravedlnost; to jsem si oblíbil, je výrok Hospodinův."  (Jer. 9:22-23 CEP)

 A když tedy nemají důvod ty tři případy k chlubení, přece je zde nějaký důvod k chloubě, sice ne lidské. Asi se tomu divíme, protože jsme přece od malička vychováváni v přesvědčení, že se nemáme chlubit. Je to myšleno z toho důvodu, že chlouba vyvolává nelásku, nepřátelství, závist a podobné nedobroty. To je pochopitelné, ale chlouba je zároveň projev radosti, z něčeho, co mi udělalo radost a já tu radost chci prostě sdílet.

 I tady neříká Hospodin skrze svá ústa, tedy skrze proroka, že se člověk nemá chlubit. Ne, on ví, že je to součást lidské přirozenosti a dá se to k dobrému použít. Ostatně by jinak s tím nebyl člověk stvořený … Nic nám nedal Hospodin do výbavy zbytečného.

 Jsou zde dva faktory, či důvody, které by se v takové správně pojaté chloubě daly a měli předat. Tím prvním je, že je „člověk prozíravý“. Je to slůvko, které příliš nepoužíváme. Rozumíme jím takového, kdo je schopen věci, záležitosti předvídat, a je obezřetný, konečně a hlavně jde o takového, který hledí do budoucnosti. A vlastně kvůli ní ostatní rozlišuje a do této budoucnosti chce dovést. V našem smyslu je zde ještě tato zahleděnost do budoucnosti určena, či spjata se znalostí Hospodina.

 A právě to je ostatně i druhý důvod k chloubě člověka, když se chce chlubit. Tím důvod je, že „zná Hospodina“. Co si máme pod tím představit? Rozhodně ne nějaké definice, nebo nějaké rovnice, nýbrž porozumění jeho uvažování, soulad našich kroků s jeho vůlí. A k tomu právě dává Hospodin výborné pobídky a impulzy. Na jedné straně jsou různá povzbuzení a posílení a na druhé straně ochranné a ukazovací rady, jakými jsou třeba rady desatera a podobné maximy. Navíc tato znalost, či lépe řečeno poznávání stále probíhá a nikdy není uzavřeno.

 A ta znalost Hospodina se zakládá především na obsahu, či jádru jeho osoby. Ostatně se nám sám Hospodin představuje – prokazuji milosrdenství a vykonávám na zemi soud a spravedlnost. Takže je hned jasné, co je u Boha na prvním místě = PROKAZOVÁNÍ MILOSRDENSTVÍ. Tedy láska k potřebným. Ne, nejde jenom o potřebné, které označujeme v našem dnešním světě a dnešním jazyce.

 Potřební jsou vlastně všichni, všem se něčeho nedostává – chudým peněz, či jiných prostředků; nemocným zdraví; ale třebas movitým zase schopnosti vcítit se do potřeb a životů těch, kteří nejsou movití. Všichni však jsme v hlubokém minusu, deficitu, pokud se týká našeho vztahu k Bohu, jí se potřebujeme otevřít, jí potřebujeme čerpat do cisteren svých srdcí.

A až za „milosrdenstvím“ se přiznává Hospodin, náš nebeský Otec k tomu, že je i garantem spravedlnosti. Respektive, že on vidí skutečně vše, co se děje a je dosti možná i jediným svědkem v leckterých lidských kauzách, případech. Je proto garancí, že se spravedlnosti dobereme, i když často musí svědčit proti nám, nejvíce tehdy, když vidět a slyšet ani nechceme a schováváme se před svou odpovědností.

 Smíme si povšimnout i toho, že zde jsou oba termíny, jednak soud, ale ten je právě korigován, držen spravedlností. Však známe příliš často z našich zkušeností, že soudy vynášejí rozsudky, které nemusí být spravedlivé, podobně jako jiné organizace. Naštěstí je zde ještě silnější arbitr, mocnější bytost, která všechna tato lidská dovolání slyší, a dokonce právě i pro ně dala svého jediného Syna.

 A právě známostí tohoto Syna se máme chlubit především, to že známe Mistra radosti a dárce věčnosti ...

MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za dnešní slova, která nám připomínají, že jediná pravá moudrost spočívá ve znalosti tebe. Kéž jí smíme sloužit i těm, kteří o tobě neslyšeli, či slyšeli věci nesprávné a nepravdivé. AMEN

Kázání z poslední neděle po Zjevení Páně 21.1. 2018 Podbořany, Horní Slavkov

Kázání z poslední neděle po Zjevení Páně 21.1. 2018 Podbořany, Horní Slavkov

Základ našeho dnešního kázání jsou slova z poslední knihy písma, Zjevení  1, 9-18

SUSPIRIUM: Všemohoucí Bože, tvé slovo nás chce uzdravit na těle i na duši: Vyslyš, prosíme, naši prosbu a dej, abychom tvé slovo slyšeli a vzali si je k srdci. Dej, aby tvé slovo působilo dále do světa, do kterého přišel jako Spasitel a zachránce tvůj Syn, Ježíš Kristus, který s tebou a Duchem svatým žije a vládne odvěků navěky.

Milé sestry, milí bratři!

Zvláštní oddíl, zvláštní téma – podobně byste dopadli, když byste se ocitli náhodou na hoře Tabor, kde podle biblické tradice k proměnění Páně mělo dojít. Proč je to zvláštní, protože nám evangelia především představují lidskou stránku Božího Syna.

 Zde však se odkrývá, ukazuje svým učedníkům a skrze ně i nám, že jeho příslušnost je Boží, je Božím Synem, proto to ohromující světlo. Asi podobné tomu, se kterým se setkal jiný svědek víry, totiž Mojžíš na Sinaji a byl tak oslněn Boží svatostí, že pisatelé ani nevěděli, kterak to mají zaznamenat do Písma svatého.

  V zázračné proměně se ukazuje Ježíšovo Božství, sice našimi schopnostmi neuchopitelné, přece však vábící, dotyční učedníci, nechtějí odtamtud odejít, naopak je tato zkušenost přitahuje, protože si je podmanila. Ne nepřišli o svůj zdravý, lidský úsudek, moc dobře tuší o rozdílu bytosti ze světa nesvatého a vztahu ke svatému, je to pro ně taková zkušenost, v pravdě životní zážitek, který si budou ve své rodině dále předávat.

 A tak v této zvláštní a překvapivé situaci se snaží být užiteční, proto alespoň nabízí postavit stany pro ty, které s Ježíšem na tomto místě spatří.

Mojžíš a Elijáš zde nejsou náhodou reprezentují Starý, totiž První zákon a jsou svědectvím sepětí toho, kdo je označen za Syna Božího s vyvoleným národem.

 Ne náhodou i v této šokující (příjemně) chvíli se ozývá to slovo, které máme i my slyšet. Jednak pro připomenutí toho, kdo to má ve své moci a taky toho, která atmosféra je Bohu blízká. Nebojte se, protože když jste v Boží blízkosti se nemusíte lidským strachem bát, ten u Boha nemá místa.

 ⁹ Já Jan, váš bratr, který má s vámi účast na Ježíšově soužení i kralování a vytrvalosti, dostal jsem se pro slovo Boží a svědectví Ježíšovo na ostrov jménem Patmos. ¹⁰ Ocitl jsem se ve vytržení ducha v den Páně, a uslyšel jsem za sebou mocný hlas jako zvuk polnice: ¹¹ "Co vidíš, napiš do knihy a pošli sedmi církvím: do Efezu, do Smyrny, do Pergama, do Thyatir, do Sard, do Filadelfie a do Laodikeje."

 Nejprve se nám představuje autor tohoto oddílu, vlastně poslední knihy Písma svatého. My ho známe pod jménem Jan – a to mohl být právě jeden z nejbližších spolupracovníků Pána Ježíše. Sám sebe označuje prostě, ale velmi zřetelně „váš bratr“, Tedy jedná se o někoho, kdo se cítí součástí kristovecké rodiny.

 Ta je spojena nejenom tím, ke komu vzhlížejí, jehož slova promýšlejí, ke komu volají na modlitbách. Jsou spojeni i v jeho soužení. Není náhoda, že právě toto slovo používá jako charakteristiku toho, co je spojuje. Psal v dobách, kdy se skutečně křesťanům nedařilo, byli pronásledováni a pro víru v ohrožení života.

 On sám je zrovna tohoto pronásledování dobrým příkladem – dostal se pro Slovo Boží a svědectví Ježíšovo na ostrov jménem Patmos. Tedy ne kvůli nějakému zločinu, špatné věci, nýbrž pro svědectví o Ježíši, šíření dobré zprávy, ke které jsme ostatně my všichni křesťané povinnováni. Trest byl dáván za protivení se vládnoucí ideologii, která prosazovala a nutila občany římské říše k uznávání božské podstaty panovníka etc. Cokoliv co by aspirovalo na to, že by i v oblasti víry si činilo exkluzivní návrhy, bylo zamítáno.

 A tam, zdánlivě na místě, které by člověka mělo uvrhnout do největšího splínu, skepse, smutku – právě tam se našemu svědku dostává zjevení, Bůh před ním odkrývá karty. Velké na tom je, že se nejedná o jeho následující osud, nýbrž má prostředkovat Boží vůli do křesťanských sborů, které jsou také v ohrožení. I když třeba jiného druhu, než je apoštol sám.

 ¹² Obrátil jsem se, abych viděl, kdo se mnou mluví. A když jsem se obrátil, spatřil jsem sedm zlatých svícnů; ¹³ uprostřed těch svícnů někdo jako Syn člověka, oděný řízou až na zem, a na prsou zlatý pás.

 Jan stejně jako my má však zájem se dozvědět, kdo to na něj mluví. Nemáme to rádi, když by na nás někdo mluvil a my nevěděli, kdo to byl. Myslím, že jsme však nadáni alespoň tím základním rozlišením, zda-li jde o dobrou bytost, někoho, kdo to s námi myslí dobře, či pravý opak.

 Apoštol však tušil, že jde o někoho jiného, než o nějakého spoluvězně, který byl pro nespolehlivost a vymazání jeho existence odvezen na Patmos. A když to byl někdo odjinud, pak musel souviset s tím, kdo bydlí nad námi v nebesích, místu, kterému přisuzujeme to nejlepší. Musel to být Bůh sám, či někdo z jeho pověření, nějaký jeho zvláštní posel.

Scéna byla navýsost mysteriózní, tajemná. Taková prostě není při běžné události, běžném setkání. Sedm zlatých svícnů musí člověka fascinovat a přitahovat zároveň, stejně jako světlo, které tyto svícny jsou schopné vytvořit. Navíc zde hraje svou roli (nejen proto, že se jedná o poslední knihu Písma přeplněnou symbolikou a hrající si s významem čísel), že jich je prostě sedm, což je číslo plnosti. A tak se Janovi, stejně i prostřednictvím něj má dostat plnost světla do této a dalších událostí cesty následování všem.

A uprostřed tohoto obrazu plnosti – plnosti se kterou se chce Bůh sdílet s námi prostřednictvím svého svědka – je postava, která je oděná řízou a má na prsou zlatý pás. Jan ji přibližuje tím, že je „jako Syn člověka“. Pro nás zvláštní označení, které se sice v Písmu objevuje, sám náš Pán se k němu nejvíce hlásí a přece je nám dosti vzdálené.

 Tato postava se pomyslně objevuje na scéně u proroka Daniele a má zřetelnou misi, na závěr věku všechno uvést na správné místo, do správného světla. Prostě odkrýt karty všech – za koho hrajou a jaké vlastně úmysly mají i kdyby na sebe nabrali ty nejlepší obličeje a masky, Bůh je chce odhalit ...

 ¹⁴ Jeho hlava a vlasy bělostné jako sněhobílá vlna, jeho oči jako plamen ohně; ¹⁵ jeho nohy podobné kovu přetavenému ve výhni a jeho hlas jako hukot příboje. ¹⁶ V pravici držel sedm hvězd a z jeho úst vycházel ostrý dvousečný meč; jeho vzhled jako když slunce září v plné své síle.

 Popis Syna Člověka, jako neobyčejné postavy pokračuje. Jistě všechny obrazy, se kterými se v tomto oddíle setkáváme jsou proto, abychom tuto postavu brali vážně. Je to vlastně stejné, jako když Pán Ježíš vyjadřoval svá poselství na hraně, aby byl vnímán. Protože se svět na svou hranu dostal a bylo potřeba, aby to začal vnímat.

 A protože je postava Syna Člověka spojena s rozlišením, soudem na konci věků, pak zde mají místo právě ty záležitosti, které s tímto rozčleněním pomohou. Bílá barva čistoty ukazuje všechny opaky, i kdyby se jednalo o malé drobečky, podobně jako symbolika ohně, který všechno přezkouší. A je jedno, zda-li se jedná o oheň zkoušek, ve kterých člověk neobstojí sám ze sebe, nýbrž jedině s Boží pomocí, či cokoliv dalšího.

 Konečně i hlas „jako hukot příboje“ ukazuje jistě jeho sílu, to že před ním nikdo neunikne, aniž by musel používat nějakou zvukovou techniku. Před takovým hlasem se nikdo neschová. Ale myslím, že nejde jenom o jeho sílu, nýbrž o schopnost dostat se do srdce, centra člověka, i kdyby se v něm člověk zabetonoval a vytvořil si sebevětší ochranu. On tento hlas totiž rozezvučí něco, co se nedá jen tak odhodit, asi jako rozcitlivělé svědomí, které se také neobejde bez odpovědi, bez dořešení.

  Tato situace nebude jenom radostná, to ukazuje i další obraz – totiž ten dvousečný meč, který zde je proto, že při tomto soudu půjde skutečně o život o budoucnost, zda-li se dotyčný přiklonil na její stranu, či zůstal spjatý, přilepený jenom k přítomnosti. I když a to je zde také nutno doříci měl tu možnost, že byl osloven a postavil se k této nabídce jak se postavil. Každý totiž má příležitost vyjádřit se, zda-li přijme nabídku Boží lásky a vydá se na cestu následování a nebo zůstane ve svém starém způsobu žití.

 ¹⁷ Když jsem ho spatřil, padl jsem k jeho nohám jako mrtvý; ale on vložil na mne svou pravici a řekl: "Neboj se. Já jsem první i poslední, ¹⁸ ten živý; byl jsem mrtev - a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu.(Zj 1:9-18 CEP)

 Celá reakce svědka víry Jana by se dala shrnout do toho sousloví „padl jsem k jeho nohám jako mrtvý“ - to přece vyjadřuje jako nic jiného strach a bázeň před někým, kdo nás přesahuje a kdo má ve svých rukách naše životní cesty, ba i to, co přijde a bude za hranicí zdejšího života. Co jiného ostatně před Bohem učinit?

 Bůh i v tomto případě jako na mnohých jiných místech v Písmu svatém odkrývá, že nevyžaduje, že si nepřeje, aby byli lidé ochromeni strachem. Nepoužívá tohoto způsobu, aby dosáhl své vůle, svých představ. Ne, chce pozitivními pobídkami dosáhnout proměnu naší maličkosti. A ví, že to pro nás není vůbec jednoduché.

Představení toho, kdo mu zvěstoval neboj se, je také zřetelné. Jde o bytost, která je „první i poslední, byl mrtvý a je živý“. Právě on je jediný, kdo má klíče od smrti a hrobu. Tím chce dosvědčit, že událost velikonoční neděle se netýkala jenom jeho, nýbrž každého dalšího, on ukázal cestu, kterou se dostat do věčnosti (smrtí smrt porazil).

 Po takovém prozření nemůže následovat nic jiného, než pocit vděčnosti. A místo, které by mělo člověka drtit, vést ke smutku a blbé náladě se promění v místo, kde člověk bude chtít prokazovat vděčnost a bude schopen vyjádřit touhu po tom, aby se mohl dozvědět více a tyto obdržené informace sdílet s dalšími.

 Myslím, že podobným stylem i naše častá údolí stínu smrti se mohou proměnit v cesty následování Páně, které budou ústit v jeho království ...

MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za dnešní slova, která nám představují tvého Syna v jeho slávě i nám připomínají jeho záchranou misi. Kéž i nám se tato nádhera otevře a ať umíme po této ukázané cestě jít. AMEN

Kázání z druhé neděle po Zjevení Páně 14.1. 2018 Nové Sedlo, Ostrov

Kázání z druhé neděle po Zjevení Páně 14.1. 2018 Nové Sedlo, Ostrov

Základ našeho dnešního kázání jsou slova z první epištoly Korintským  2, 1-10

SUSPIRIUM: Pane Ježíši Kriste, ty jsi udělal lidem radost, a ukázal jsi tak svou slávu. Prosíme tě: Proměň také náš zármutek v radost, učiň tuto bohoslužbu svátkem, při němž zakusíme tvou blízkost. Neboť ty spolu s Otcem a Duchem...

Milé sestry, milí bratři!

 Dnešní první čtení souvisí s prvním zázrakem, který vykonal Boží Syn. Asi nás při uvažování nad tím napadne minimálně za prvé co zázrak vlastně je a zda-li se právě Ježíš musel jimi prokazovat. Snad proto nás tyto otázky napadají, protože zdánlivě na zázraky nevěříme, ani nic podobného kolem sebe nevidíme.

 Ale je tomu skutečně tak? Zázrak – je vlastně opis něčeho, co se odehrává za naším tělesným i duchovním zrakem. Tedy dotaženo, když něco neumíme prohlédnout, pak tomu neumíme ani porozumět. Takže by se dalo shrnout, že jde o něco běžným způsobem nepochopitelného. S pomocí Boží, Božím zrakem je to možné vnímat, ano proměněným srdcem. Jako jisté znamení (což je jiné označení pro totéž u evangelisty Jana) odkazující, často k Bohu, nebo třeba k regulím Božího království.

 A i když se jedná o záležitosti, kterým běžným způsobem neporozumíme, pak zde nejsou pro naše strašení, nýbrž chtějí vyjádřit záležitosti, které se prostě slovy vyjádřit nedají. Je to stejné jako když pocity lze vyjádřit lépe v oblasti umění – písní, obrazem apod. Umění je vždy lepší nositel emocí, které těžko vpravíme do slov, vět a textů.

 Ježíš musel podobné činy, zázraky a znamení činit právě proto, aby odhalil něco z Boží podstaty. I když jdou za hranice běžně vnímatelného, tak jsou schopné více povědět o Bohu než sebepřesnější definice. Ostatně podobně jako podobenství lépe popisují vztahy v Božím království než sebelépe upravené řády a zákony.

 V našem případě – totiž na svatbě v Káni šlo o to, aby hosté mohli prožívat radost v plnosti. No a k té patří i dobré, výborné víno, které rozvazuje jazyk a přispívá k společenství. Prostě by bez něj nemohli prožít radost v plnosti a to je cílem tohoto zázraku.

1 Ani já, bratří, když jsem přišel k vám, nepřišel jsem vám hlásat Boží tajemství nadnesenými slovy nebo moudrostí. ² Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného.

 Náš dnešní oddíl popisuje a předává vyznání apoštola Pavla ve vztahu ke Korintským křesťanům a vlastně všem. Vyjadřuje přistupování služebníka evangelia ke své službě – obzvláště v citlivé oblasti korintského sboru, ve kterém víme o tom, kterak propukali mnohá neporozumění a duchovní boje, které vedli ke všemu jinému než k pokoji.

 To první, co chce apoštol podtrhnout je to, že nepřišel k nim „hlásat Boží tajemství nadnesenými slovy nebo moudrostí“. A že tehdy byli velmi vzdělaní a ti, kteří prošli mnohými kurzy řečnictví toho skutečně byli schopni. Pavel však moc dobře ví o rozdílu mezi formou a obsahem, podstatnější je předat obsah všem, jistě s přihlédnutím ke schopnostem posluchačů.

 Ti, kdo se shromažďují v křesťanském sboru nepřicházejí kvůli nějaké slovní šermovačce, či řečníka, který oslňuje svým obdarováním. Nejde totiž o moudrost a ani schopnosti lidské. Opravdu by měl kazatel tlumočit především Boží Slovo, Boží vůli pro tu kterou situaci, ano na základě biblického slova, které Bůh nám chce otevřít.

 A tak jeho programem (podobně i naším vnitřním) není nic jiného, než předat „znalost“ Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného. Ano, to je to nejpodstatnější – všechno ostatní počká, se vším ostatním se nemusí spěchat. Ale to, co je obsahem „velikonoc“, totiž zvěst velkého pátku – ukřižování a velikonoční neděle – vzkříšení z mrtvých; je podstatné a základní pro naši víru. Všechno ostatní z tohoto vyrůstá a na tomto staví, jsou to duchovní základy víry, bez kterých se nemůže nikdy křesťan obejít a ke kterým se má, ba přímo musí vracet, jinak bude trpět duchovní chudokrevností.

 ³ Přišel jsem k vám sláb, s velkou bázní a chvěním; ⁴ má řeč a mé kázání se neopíraly o vemlouvavá slova lidské moudrosti, ale prokazovaly se Duchem a mocí, ⁵ aby se tak vaše víra nezakládala na moudrosti lidské, ale na moci Boží.

 Pavel zde popisuje svou postavu a své působení. Je zdravě sebekritické a předpokládá, že mu jeho adresáti dobře rozumí, protože i oni jsou zdravě kritičtí, respektive ví o tom, že jsou před Boží tváří a tak si nemohou dovolit ze sebe dělat nic jiného, než omilostněné hříšníky, kterým bylo z Boží lásky odpuštěno.

 Apoštol přistupoval ke svému poslání velmi odpovědně – mohli bychom to shrnout „s bázní a třesením“. Proč? Protože se přibližuje (a to kazatelé všech míst a všech dobu podobně) ke svatému a jeho svatým, neobyčejným věcem. A tyto svaté věci, záležitosti má předat někdo, kdo toho není a nemůže být hoden, jedině, že si ho Bůh použije a dotyčný služebník se o něj stále opírá.

 To vše je důvod, že on sám volí jiná slova, než by volil obvyklý řečník, který chce uchvátit své posluchače krásou projevu. Ano, jde o moc hezkou záležitost, jenže je potřeba vědět, že je to jenom forma, ve které má být přenesen obsah, jádro. A o to je potřeba pečovat především. Pavel, když stál před dilematem, co z toho použít – tak vsadil vše na obsah zvěsti. Proto se opíral ne o lidskou moudrost, nýbrž o Božího Ducha a Boží moc.

 Ono by to mohlo – jak je ostatně vidět několikráte v samotném Novém Zákoně – mít i ten efekt, že by posluchači přicházeli poslouchat Pavla a ne Boží Slovo, které on prostředkuje. Snad to v menším známe, když slýcháme že někdo šel na kázání toho a toho a ne, že by šel na kázání Božího slova. I v této oblasti je potřeba nechat Bohu místo, které mu náleží. Je potřeba ze strany kazatele i posluchačů, sester a bratří ve shromáždění, aby se za podobné přistupování přimlouvali. Pak se může povést, že zahlédneme něco z té skutečné moudrosti, totiž Boží a kde jinde se nadít jejího skutečného pramene?

 ⁶ Moudrosti sice učíme, ale jen ty, kteří jsou dospělí ve víře - ne ovšem moudrosti tohoto věku či vládců tohoto věku, spějících k záhubě, ⁷ nýbrž moudrosti Boží, skryté v tajemství, kterou Bůh od věčnosti určil pro naše oslavení. ⁸ Tu moudrost nikdo z vládců tohoto věku nepoznal; neboť kdyby ji byli poznali, nebyli by ukřižovali Pána slávy.

 Tím předchozím nechce apoštol říci, či přesvědčovat, že o moudrost nemají kristovci usilovat. Jenže je moudrost a moudrost – a myslím, že si to dnes uvědomujeme stejně jako v dobách apoštola. I tehdy jako dnes se rovnala moudrost s vychytralostí. A tu má dneska v erbu celá společnost – jak ze všeho vybruslit se ziskem, nic jiného se nepočítá, strůjce svého štěstí jsem já a tak se musím postarat. Neříkám, že všichni jsou nakaženi tímto novodobým virem, ale je jich mnoho a bez reálné léčby se tomu nelze ubránit.

 Právě že je potřeba ukázat rozdíl mezi moudrostí lidskou a moudrostí, která se nám otevírá v Bohu. Předem však upozorňuje, že se tato pedagogická snaha týká těch, kteří jsou „dospělí ve víře“. To znamená moc dobře ví, komu věří, s kým mají vnitřní vztah a koho šlépěje následují. Tací nejdou do prázdna a dokážou se orientovat, protože ví o koho se mají  na všech křižovatkách opřít.

 Moudrost tohoto světa vede k záhubě. Silné slovo a zdánlivě odporující tomu, s čím se setkáváme v našem okolí. Jenže výsledky takové moudrosti nejsou v celku vidět hned, i když se jistě projevují. Na druhou stranu nás pozemská, přízemní moudrost nemůže dovést než k naplnění přítomnosti, nedá nám štěstí pro budoucnost. To je to – cesta lidské moudrosti se orientuje jenom na dnešek, Bůh nám chce otevřít zítřek i pozítří…

 A že tu pravou moudrost nikdo z vládců tohoto světa, věku nepoznal – toho přece svědectví je, že se spolupodíleli (pro svůj zdánlivý klid) na likvidaci nepřijatelného buřiče, provokatéra, který chtěl ničit vše co oni si vydobili na Římu a co si nesou od svých otců. Pro tyto své vykopané pozice jsou ochotni likvidovat všechna ohrožení.

 ⁹ Ale jak je psáno: 'Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.' ¹⁰ Nám však to Bůh zjevil skrze Ducha; Duch totiž zkoumá všechno, i hlubiny Boží. (1 Co. 2:1-10 CEP)

A ta Boží moudrost, která nám je darovaná, pakliže ji chceme přijmout – tu je možné přiblížit v neobvyklém, krásném obraze. Slovech, které také sem tam používáme pro vykreslení rozdílnosti TADY a TAM. Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.

 Oko a ucho chtějí postihnout ty nejčastější smysly, které jsme jako lidé dostali a také je nejčastěji používáme – vidění a slyšení. Někdy se to v nás pere, protože nás může uchvátit ve vidění obal a ne obsah, stejně jako při naslouchání všelijaké ruchy a ne obsah slov. I oči a uši musíme si nechat stále proměňovat Bohem, jeho Duchem, abychom viděli a slyšeli to co máme.

 Ale ta Boží moudrost, stejně jako Boží láska jde dále – patří do oblasti „kterou si člověk sám od sebe ani nemůže vymyslet“, nebo do ní dojít nějakým rozumovým uvažováním. Protože je za hranicí lidsky myslitelného. Neplatí při tom pozemská pravidla, rovnice, nýbrž jenom to co bude v Božím království.

 Ještě dvě věci je potřeba připomenout, jednak dar zahlédnutí a vnímání této skutečné moudrosti dostali ti, kteří Boha milují. To je podmínka, . A pomyslná brána pro její poznání. A pak je zde ještě nutnost být otevřen Duchu Božímu, který nám odkryje i tuto odpověď na naše stálé hledání a tápání. Navíc nám pomůže právě za hranicemi běžně myslitelného. Prostě Bůh udělal pro nás všechno přístupné, tak se projevila Boží láska, protože on má radost, když my se radujeme.

MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za dnešní slova, která nám přinášejí vyznání apoštola Pavla o své službě a skutečné Moudrosti, která plyne z tebe. Kéž skrze ní nahlédáme vše co nás potkává, abychom rozuměli tvé vůli a mohli skze ní sloužit všude, kde se ocitneme. AMEN