Kázání z 11. Neděle po svaté Trojici 26.8. 2017 Nové Sedlo, Ostrov

Kázání z 11. Neděle po svaté Trojici 26.8. 2017 Nové Sedlo, Ostrov

Základ našeho dnešního kázání jsou slova z Matoušova evangelia  21, 28-32

SUSPIRIUM: Milosrdný Bože a Otče, ty jsi milostivý ke všem, kdo se před tebou sklánějí, ale vzdoruješ všem, kdo přeceňují sami sebe. Prosíme tě: Dosáhni mocí svého slova toho, abychom se zhrozili nad svou hříšností a nalezli útěchu v důvěře ve tvou milost. Skrze Ježíše Krista, našeho Pána.

Milé sestry, milí bratři!

Dnešní téma je velmi životné – farizejové a celníci. Protože oba dva podle známého podobenství ukazují jiné charakteristiky přistupování člověka k Hospodinu. Podobné osobnosti najdeme napříč lidskou historií, stejně jako je najdeme v dnešním světě, vlastně v každé lidské skupině.

 Farizejové se stavěli do rolí těch správně věřících, nejen v oblasti věrouky, tedy naukové, ale i správné praxe, správných kroků víry. Všechny skrze tuto snahu a cestu k ideálu posuzovali a běda tomu, když dotyčný jejich ideálu nedostačoval. Akurátní a přísní byli k jiným, k sobě to už bylo však něco jiného. Navíc takový přístup drtil druhého, po pravdě i ničil …

 Celníci na druhou stranu byli taky velmi zřetelní. Jednoduchou charakteristikou to byli kolaboranti, zrádci, kteří byli ochotni pro trochu peněz udělat cokoliv. Ačkoliv mělo být jejich náplní práce jenom prosté vybírání daní. Jenže ten, kdo se motá kolem peněz, se jejich moci, jako tomu vyhlášenému mamonu nemusí ubránit, někdy až do té míry, že se mu promění srdce na kasičku a peněženku.

 Jak by se dotyční mohli vzájemně snést svatoušci se zloději? Přece však v tom podobenství je odkrýt svou vnitřní tvář právě ten zloděj před tváří Boží. A možné upokojení svého zneklidněného nitra si také odnáší právě on a ne ten, u kterého by to člověk předpokládal automaticky. Jenže, co je automatické v lidském světě nemusí být ve světě Božím.

 Prostě smíme být překvapováni – kterak je člověk, který se neodpojí od Boha, ochotný jít do sebe a uznat o sobě nedobrou charakteristiku, a poté něco podniknout pro svou proměnu. Asi tak, jako když David, velký král židovský uslyší, či spíše vyřkne ortel o sobě sám. Ano, zde by bylo na místě uplatnění toho přísloví o potrefené huse …

 ²⁸ "Co myslíte? Jeden člověk měl dva syny. Přišel a řekl prvnímu: 'Synu, jdi dnes pracovat na vinici!'

 Pro dokreslení toho, kterak je to na straně farizeů a celníků přináší Matouš jedno podobenství. To však spíše ukáže, že ta zřetelná hranice mezi dvěma zřetelnými skupinami není tak jasná, či nemusí být. Je to stejné jako v lidském životě, to co se jeví, zdá nemusí být skutečným. Proto je potřeba být stále ve spojení s naším nebeským Otcem, který má do každé situace, stejně jako lidského srdce lepší a jasný vhled.

 Tak máme v našem dnešním podobenství představeny dva syny a jejich vztah ke svému Otci.  Otce po nich nechce nic jiného, než aby šli pracovat na vinici. Jistě to nebyla lehká práce, nicméně zrovna u té vinice se jako u ničeho jiného pozná poctivá a odpovědná, starostlivá péče. Pozná se to nejenom na vzhledu vinice, ale jistě potom při sběru hroznů a konečně i při vlastním víně, nápoji. V každé kapce se pak ukáže kolik ze sebe vinař do tohoto vína dal.

 Vinic bylo a je ve svaté zemi mnoho, také se s nimi setkáme jako s obrazy, přirovnáními, které používají mnozí z pisatelů Písma, ať už ve Starém, či Novém Zákoně. Je to svědectví o tom, že v pravdě tehdy vinařství rozumělo mnoho lidí a přirovnání z něj jim bylo pochopitelné a jasné. Vlastně stejně jako s oblasti polních prací.

 ²⁹ On odpověděl: 'Nechce se mi.' Ale potom toho litoval a šel.

 Ten první sice řekne Nechce se mi. Tedy jakoby řekl prosté nepůjdu. Na první pohled i poslech reakce, která by se nemohla líbit žádnému Otci. Pozitivním na této odpovědi je, že sděluje svému Otci přesně to, co skutečně cítí a jak k tomu přistupuje. Je dobré, když je v rodině, doma atmosféra, ve které je normální, obvyklé vyjadřovat kdo co cítí a prostě se nebát.

 On však u té snad až příliš zbrklé odpovědi nezůstane. Zřejmě si uvědomí, právě ve vztahu ke svému Otci, kterak se k této odpovědi, k jeho postoji postaví Otec. A protože má rád Otce, lituje své první odpovědi – pomyslně jde do sebe a tento svůj přístup přehodnotí.

 Takže cílem je, že nakonec na tu vinici jde, a tak vlastně vyplní přání svého Otce. Přiznám se, že já osobně jsem byl podobná nátura ve svém dětství, ne že bych svým rodičům nechtěl pomáhat, ale vždy s nějakým podobným brbláním. Muselo se i ve mně něco odehrát, abych si mohl promyslet co je podstatné, nutné a správné. Je dobré, když k podobnému uvažování je v rodině, v lidských vztazích čas i prostředí ...

 ³⁰ Otec přišel k druhému a řekl mu totéž. Ten odpověděl: 'Ano, pane.' Ale nešel.

 Otec však také přichází k tomu svému druhému synu. A má před sebou vlastně stejnou žádost jako ten první syn. A přece se dočká jiné reakce, ač jsou oba jeho syny. V prvním případě u toho prvního syna to nakonec dobře dopadlo, protože na vinici vyrazil a pracoval na ni.

 Odpověď druhého syna by se nám mohla na první poslech líbit a mohli bychom ji považovat za správnou „Ano, pane“. Jenže to je jenom první pohled, první dojem – je potřeba se u ní jako u jiných zastavit a popřemýšlet, zda v ní není více než si my můžeme myslet, nebo kam můžeme dohlédnout.

  Mě osobně překvapí, že k tomu přitakání „ano“, je zde dodáno – pane. Jistě, tehdy bylo obvyklé, že měli své děti větší úctu ke svým rodičům, ale přece je to jako projev vztahu podřízeného k nadřízenému, nějak mi to nesedí pro vztah syna a otce. Jakoby zde byli korektní vztahy, jenom takovou úvodní fasádou, za níž lze najít cokoliv. V takovém ovzduší se daří hlavně pokrytectví všelijakého druhu.

 Ten zvláštní pocit je vlastně dotažen i reakcí ne slovní, nýbrž v činu. Sice mu druhý syn přitakal, ano, souhlasím s tvým přáním, tvou žádostí vůči mne. Ale nakonec to dopadlo, že nejdu – takže neříkal pravdu, neodkryl to, co měl ve svém srdci. Nebyl schopný zdělit svému Otci pravdu, jakoby se ho bál, či co.

 ³¹ Kdo z těch dvou splnil vůli svého otce?" Odpověděli: "Ten první!" Ježíš jim řekl: "Amen, pravím vám, že celníci a nevěstky předcházejí vás do Božího království.

 Zdání klame, i to by se dalo říci na adresu obou synů. Ale i našeho lidského pozorování. Rychle jsme se vším a s každým hotovi, aniž nevyslechneme dost. Vím, že existuje láska na první pohled, není však možné druhému porozumět, pochopit jej na první pohled. To už musíme mít více zkušeností.

 Podobně dát na jednu odpověď je málo. Však ten první syn také nechtěl nejdříve jít a nakonec šel, druhý řekl že půjde a nakonec nešel. Ano, je nám to nepříjemné, když něco přesně nezapadne do krabičky a my přitom tak často dbáme, abychom na všechno a na každého měli tu správnou krabičku. Jenže mnohé lidi a mnohé situace do nich nenacpeme…

 A tak na otázku Ježíšovu – Kdo z těch dvou synů splnil vůli svého otce celkem lehce, tedy bez delšího uvažování odpověděli, bez pochyb Ten první. I když se pomyslně ale jen zdánlivě diskvalifikoval tou odpovědí Nechce se mi. Je v tom velká šance i pro nás, u nikoho, komu budeme dosvědčovat radostnou zvěst, to prostě nemusíme vzdávat, když to nevyjde na poprvé, tak to vyjde podruhé, či potřetí…

 Jenže i Ježíš ve své odpovědi pokračuje – Amen pravím vám, že celníci a nevěstky předcházejí vás do Božího království. Nevím jak vám, ale mě se to jeví jako slovní dynamit, třaskavina největšího kalibru. Zejména pro ty, kdo si o sobě mnohé mysleli a kdo kladli velkou váhu na svou osobu.

 Co tím chce říci Ježíš? To je chce shodit, jako se lidé shazují, když se chtějí ponížit, či co? Ježíš nepřijímá podobné špinavé lidské hry, ne myslím, že ty, kteří jsou zdánlivě velmi disponovaní dojít do Božího království, aby na tuto větší odpovědnost prostě nezapomněli, aby to nepřijímali automaticky, aby nepřestali vidět v tomto díle i Boží prsty, které pomáhají každému s cestováním podle Boží vůle. Jde o to, aby nikdo neusnul na růžích ...

 ³² Přišel k vám Jan po cestě spravedlnosti, a vy jste mu neuvěřili. Ale celníci a nevěstky mu uvěřili. Vy jste to viděli, ale ani potom jste toho nelitovali a neuvěřili mu.  (Matt. 21:28-32 CEP)

 V navázání na předchozí verš, kde jsme slyšeli o tom, že může nastat situace, že budou předcházet ty, kteří měli být dávno kvalifikovaní do Božího království nevěstky a celníci – to vše chce Ježíš přiblížit na případu jeho předchůdce Jana Křtitele.

 Ten šel po cestě spravedlnosti, ukazoval na ni a zdůrazňoval ji. Tedy se nedopouštěl nějakých přešlapů vůči ní a ani vůči Božím představám. A  přece neměl mezi nimi mnoho důvěry, nebylo mu natolik nasloucháno, aby pod vlivem zvěsti, kterou přinášel změnili své životní cesty.

 Oproti těm, kteří Janovu zvěst měli přijmout zde právě byli celníci a nevěstky, kteří jeho zvěst přijali a zachovali se podle ní, měnili svou životní cestu. To zřejmě bylo způsobeno, právě svou schopností rozpoznat, že jejich cesta budoucnost nemá, proto byli více otevřeni k naslouchání a schopnosti proměny.

 A ti, kteří je viděli, ti, kteří měli přijmout nejen Janovo svědectví dříve, se nezastavili, nešli do sebe, nebo jak dosvědčuje náš oddíl nelitovali svých kroků a neuvěřili mu. Jistě si klademe otázky po tom, kde se v lidech bere taková silná nedůvěra, nevěra – souvisí to s lidským zabetonováním do svých přesvědčení a ty se jak víme velmi nelehce opouštějí.

 Ano, i ten, kdo se jeví, že má pro sebe mnohou životní odpověď potřebuje zůstat ve spojení se svým nebeským Otcem, od něj smí čerpat posilu a schopnost nechat si otevřít nejen své srdce pro lásku shůry, nýbrž i svou mysl pro lepší pochopení Božích pohledů na cestu spásy, na které si on přece přeje, aby na ní byli všichni ...

MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za dnešní text z Písma svatého, který nám zase připomíná nutnost vzdělávání ve tvé vůli. Kéž jsme schopni všechny situace na prvním místě vidět tvým zrakem, i když můžeš jednat a často jednáš překvapivě. AMEN

Kázání z 20.8. 2017 10 Neděle po svaté Trojici - Podbořany, Horní Slavkov

Základ našeho dnešního kázání jsou slova z Janova evangelia 2, 13-22

SUSPIRIUM: Všemohoucí, věčný Bože, ty jsi vyvolil izraelský národ za své dědictví. V něm se stal člověkem tvůj Syn Ježíš Kristus. Pohlédni na svůj lid a dej, aby poznal, že Ježíš je Mesiáš, a tak tě všichni tvoji věřící mohli chválit jako jeden svatý lid. Tobě buď sláva navěky.

Milé sestry, milí bratři!

Celá dnešní neděle by nás měla vést k promýšlení našich vzájemných vztahů jako lidu Páně, kristovců s vyvoleným lidem Izraelem. Máme jim za co děkovat, protože ne náhodou uprostřed něj a právě z něj dal povstat Bůh svému jedinému a jedinečnému Synu, Pánu Ježíši, díky kterému se stala spása, záchrana pro každého člověka tak blízká jako ještě nikdy nebyla.

 Ostatně již v první čtení z Písma jsme o vztahu Hospodinově ke svému lidu velmi dobře slyšeli – nesl jsem vás na orličích křídlech a přivedl k sobě. Navíc jste všichni viděli, co se stalo v Egyptě, jak tato zdánlivá a nepřemožitelná velmoc své doby dopadla. Někteří z jejich představitelů – jako farao si uzurpovali Boží moc a ve skutečnosti nebyli schopni ochránit ani svou rodinu.

 Jakou očekává Hospodin odpověď na tento záchranný čin? No přece poslušnost, odpovědnost ke slovům, které k nim praví, odpovědnost ke smlouvě kterou s nimi uzavře a ke které se zavázal již kdysi s jejich praotci počínaje prvním, Abrahamem. A když toto naplní, když budou k jeho dobré a zachraňující vůli přihlížet, pak se dočkají a dojdou záchrany, dokonce se dostanou do exkluzivního, neobyčejného vztahu ke svému nebeskému Otci. Stane se takový nečekaný zázrak, Bůh šance projeví k nim svou lásku, že se stane jeho zvláštním vlastnictvím, budou mu patřit více, než všechno ač mu patří a náleží celá země, úplně všechno.

 A když už to tedy přijmou, pak se stanou jemu odděleným národem, lidem svatým, odděleným k jeho službě. I z toho opět vyplývá, že když jej zde ve světě budou reprezentovat, pak bude potřeba být s ním stále ve styku, a učit se poznávat jeho vůli, aby zde mohla být skrze tento neobyčejný lid zprostředkována a svítit všem lidem. Takže tento neobyčejný přístup má svůj blahodárný vliv i do jejich okolí …

¹³ Byly blízko židovské velikonoce a Ježíš se vydal na cestu do Jeruzaléma. ¹⁴ V chrámu našel prodavače dobytka, ovcí a holubů i penězoměnce, jak sedí za stoly.

Snad se nám celý dnešní biblický oddíl zdá divným, příliš tvrdý, navíc v souvislosti s tématem, kdy máme uvažovat, či si připomínat vztah mezi kristovci a příslušníky vyvoleného lidu. Myslím, že je však dobré si připomenout co pod tím místem, chrámem rozuměl jednak vyvolený lid, stejně jako i Pán Ježíš – a skrze něj k němu přistupují i kristovci, křesťané. A snad si uvědomit, že i ty nejlepší záležitosti se mohou proměnit v úplný opak.

 Nejprve máme připomenuty dva podstatné faktory, které souvisí s časem i místem kde se tento příběh odehrává. Obojí mají význam v rámci působení Božího Syna. Časové určení, které je zde předloženo souvisí s „židovskými velikonocemi“, což byl velmi významný svátek, při kterém se scházelo velké množství lidu v Jeruzalémě. Podobně i druhý fakt je důležitý – to je právě místo Jeruzalém, centrum všeho židovstva v rovině národní, ještě více náboženské. A právě do něj se vydal i Pán Ježíš.

 Jak jsem již naznačil Jeruzalém byl státním centrem, ať už byl Izrael samostatný, nebo ve stavu nesvobody – a tak tam sídlil král, či ten, kdo toto území spravoval jako byl v dobách Ježíše prokurátor, representant římské moci. Vedle toho tam sídlil velekněz a byl tam také chrám, což bylo duchovní srdce Izraele. Zvláštní a zajímavé, že spojení obou institucí je dáno i v hebrejském slůvku palác, který znamená i chrám, takže hranice mezi nimi i jejich obyvateli byli a mohli být nezřetelné.

 Jenže co Ježíš v chrámu našel a co by tam chtěl najít? Respektive k čemu mělo toto místo sloužit především a co tam bylo vidět na prvním místě? Místo, abychom slyšeli o poutnících putujících do tohoto duchovního centra vyvoleného národa slyšíme o prodavačích dobytka, ovcí a holubů a také o penězoměncích, kteří tam seděli za stolem.

 Jistě, že nemusíme hned prskat, protože obé mohlo souviset a často souviselo s oběťmi, které se v chrámě vykonávali. A když ti, co neměli obětinu, pak třeba chtěli alespoň hodit nějaký finanční dar, ale měli jenom své peníze a potřebovali získat místní platidla. Jenže proč i přes toto vnímání bylo na první pohled vidět toto místo jako tržiště a ne místo duchovní?

 ¹⁵ Udělal si z provazů bič a všechny z chrámu vyhnal, i s ovcemi a dobytkem, směnárníkům rozházel mince, stoly zpřevracel ¹⁶ a prodavačům holubů poručil: "Pryč s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržiště!" ¹⁷ Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: 'Horlivost pro tvůj dům mne stráví.'

 Když tuto reakci Ježíšovu na stav v jeruzalémském chrámu čte poprvé – pak si musí člověk nutně myslet, že je Ježíš zvláštní, velmi tvrdý. Prostě takový přístup může vyvolávat otázky, nebo dokonce odpor. To však může vzniknout jenom proto, že nevnímáme podstatnost a místo chrámu v srdcích příslušníků vyvoleného lidu.

 Rozhodně zde nešlo o to, aby na prvním místě bylo ničení živnosti prodejců obětin i penězoměnců. Ne, jde o to, aby si i lidé uvědomili – či připomněli si jaký význam chrám mít má. Trochu se to dá přiblížit asi na akci, kterou známe více jako „noc kostelů“. A při ní také přece nejde jenom o to, provést lidi kostelem jako nějakou historickou památkou, ukázat v lepším případě nějaké strašidlo atd. Ne jde o to dosvědčit, kvůli čemu se vůbec lidé v kostele schází a proč si je vůbec stavěli – a tím důvodem není hezká budova, nýbrž naslouchání Božího Slova.

 Proto jsou pochopitelná i slova, která slyšíme z Ježíšových úst – Nedělejte z domu mého Otce tržiště! V místě, které je vyhraženo Bohu a setkávání s ním by mělo být děláno vše proto, aby tam byla taková atmosféra, která takovému obecenství je otevřená. Ježíš vlastně nic jiného nechtěl udělat, než tuto atmosféru vylepšit a vrátit k jejímu původnímu významu.

 Je to vážná výtka, která může opravdu dopadnout i na nás, když bychom z křesťanských shromáždění dělali všechno jiné, než místo k naslouchání Bohu, sdílení našich zkušeností s ním atd. Cokoliv se dostane mezi tento vztah, či bude jako překážka, s tím je dobré prostě něco udělat. I když každá upřílišněnost může vyvolat opačnou reakci.

 Právě podobně může působit i ten výrok Horlivost pro tvůj dům mne stráví. Horlivost pro Boží věci je velmi podstatná, nemůžeme být jenom vlažní v oblasti, která souvisí s věčností. Na druhou stranu může horlivost přílišná vyvolávat představu, že všichni musí být stejně horliví. Ale ve skutečnosti, nějaká hranice není …

 ¹⁸ Židé mu řekli: "Jakým znamením nám prokážeš, že to smíš činit?" ¹⁹ Ježíš jim odpověděl: "Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej postavím."

Přítomní diváci této události museli být z toho překvapeni. I když nemuseli být součástí těch obchodů, kteří se v chrámu odehrávali, přece jenom to pro ně muselo být dosti silná káva. Proto se chtěli dozvědět, kde bere k těmto aktivitám Ježíš oprávnění, z jakého pověření takto vůbec jedná.

 Takže na první pohled ta otázka nemusí být zcela mimo Jakým znamením nám prokážeš, že to smíš činit? Na druhý pohled, na druhý poslech a se špetkou uvažování si vzpomeneme na mnohé otázky a snahu shodit Ježíše v jeho vlastním poslání, popřít jeho věrohodnost, aniž by ho hned museli spojovat s Belzebubem, stačí ho spojit s nevhodnou společností – to vše jak víme Ježíšovi bude předestředno…

 Však to není nic nového, děje se to ve světě stále, že když nás někdo znervózňuje, znepokojuje naše svědomí, pak je potřeba ho potřít, zlikvidovat, prostě se s ním jednou pro vždy vypořádat. Lepší než uklidit, upokojit naše svědomí, je nemít někoho, kdo jej stále zneklidňuje a dává nedobré otázky. Protože v případě, že bychom skutečně chtěli dělat něco se svým svědomím, pak bychom museli přistoupit k tomu, že je potřeba nechat se proměnit Boží odpouštějící a proměňující láskou.

 Stejné je to i s tím slůvkem znamení, což je obvyklý výraz evangelisty Jana a znamená vlastně to co slůvko zázrak u jiných evangelistů. Na takovém místě pak se chce zdůraznit, že oni prostě žádají nějakou tehdejší legitimaci, razítko k podobnému postupu, to je to co je trápí – ne odkud toto působení pochází a jestli odpovídá Boží vůli a je ve shodě s pravdou.

 A tak jim musí dát před oči ještě něco silnějšího, co s nimi zahýbe, a snad i promění jejich pohled, názor, promění jejich srdce ke změněnému přistupování k záležitostem, které přichází od jejich nebeského Otce. Musí jim to znázornit na něčem, co berou všichni příslušníci vyvoleného národa vážně. Jednoduše řečeno, co budou všichni bránit, aniž by museli být silnými věřícími.

 Právě proto, a pro jejich tělesné uvažování jim hodí tu rukavici ve výzvě – Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej postavím. Prostě, aby byli schopni dohlédnout, že jde o něco jiného … Někdy i my musíme dojít k formě šoku, který nás vyvede ze zajetých a nesprávných představ, abychom zase začli vnímat to podstatné ...

 ²⁰ Tu řekli Židé: "Čtyřicet šest let byl tento chrám budován, a ty jej chceš postavit ve třech dnech?" ²¹ On však mluvil o chrámu svého těla.

 Ježíšova slova vyvolala pobouření, velké znepokojení. Každému vyskočilo v paměti jak dlouho se chrám stavěl, jak dlouho byl budován. Čtyřicet šest let je skutečně dost. Jistě, že to neznamená, že by se celou tuto dobu stavělo více jak na sto procent, ale i tak to musela být dlouhá doba a příliš mnoho let, aby si z toho mohl někdo dělat legraci, ostřelovat srdce Izraele.

 Vlastně ani nešlo o ty tři dny, ale o podle nich nemožnost takovou stavbu postavit. Byli tak uzavřeni pochopit, že šlo o něco jiného, než postavit chrám, který měli tak často před sebou. Druhou otázkou však je, co jim reprezentoval, co jim znázorňoval a čím tedy pro ně byl. Skutečně místem jejich vděčnosti, větší blízkosti Bohu, místo kde ho bylo lépe slyšet, nebo prostě něco jinačího? Nestal se jim jenom symbolem bez smyslu, takovým, který si rádi nakreslí na pohled, na placku a nic si z něj ve skutečnosti nevezmou?

 I to je důvod, proč musel i evangelista dodat, že Ježíš mluvil o něčem jiném – ano často dochází k tomu, že jeden mluví o voze a druhý o koze, pak se nemohou nikdy vnímat ….

 ²² Když byl pak vzkříšen z mrtvých, rozpomenuli se jeho učedníci, že to říkal, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš pověděl. (Jn. 2:13-22 CEP)

 Jak je vidět, vnímání Pána Ježíše neměli nesprávné jenom příslušníci vyvoleného lidu, ale stejně touto nemocí byli postiženi i jeho nejbližší učedníci, žáci. A po pravdě se do stejného postavení dostává mnohý kristovec dnešního světa.

 Pozitivní je, že nás stejně jako původní Izrael nenechává Hospodin, náš nebeský Otec v nepochopení na stálo. Naopak nám chce přinést pravé porozumění, a nás si překvapivě, nečekaně vede k tomu, abychom i my mu mohli pomáhat, aby bylo v našem okolí méně zmatených a znepokojených lidí. Třebas tím, že jim dosvědčíme Boží lásku i to, že to s námi i s celým světem Bůh nezabalil a nezabalí.

MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za dnešní slova, která nám připomínají, že ty myslíš na svůj lid stále a i když se někdy z tvé lásky vymaní, ty na něj čekáš. Kéž jsme schopni nejen tato slova lásky přijmout pro sebe, nýbrž je předávat i dále. AMEN

Kázání z 9. neděle po svaté ¨Trojici Nové Sedlo, Ostrov, Oráčov

Základ našeho dnešního kázání jsou slova z Matoušova evangelia 7, (21-)24-27

SUSPIRIUM: Pane Bože, nebeský Otče, ty povoláváš lidi do své služby. Prosíme tě: Pomoz nám, abychom přijali tvé volání, když nás potřebuješ. Pomoz nám nezapomínat na cíl, který jsi nám stanovil. Skrze našeho Pána Ježíše Krista.

Milé sestry, milí bratři!

Téma dnešní neděle nás vede k odpovědnosti a vděčnosti – tím tématem jsou právě svěřené dary, které jsme do svých životů obdrželi od našeho nebeského Otce. A není nikdo, kdo by nějaký dar od něj nedostal. Nejprve pro sebe, ale i pro druhé, abychom si jimi navzájem sloužili a tak vytvářeli prostředí, které se Bohu líbí a nám je v něm také dobře.

 Smíme si to připomenout právě na oddílu z knihy proroka Jeremjáše, vlastně jeho úvodní kapitoly, která obsahuje povolání proroka. Hospodin si ho do své služby vybral ještě dříve, než on cokoliv o něm věděl, znal. Tak dobře jej i nás náš Bůh zná a vše pro naše vzájemné poznávání podniká, abychom si nemohli být nikdy cizími.

 Taky se v tomto oddíle ukazuje, že nezáleží jako na hlavním, jaké kdo má dispozice – jak to známe v našem dnešním světě – vzdělání, zkušenosti, postavení atd. Ne v Božím světě záleží hlavně na Božím povolání a Boží blízkosti. A to je schopné potom proměnit člověka, do kterého bychom to vůbec neřekli. I proto se může stát jako v případě tohoto proroka Boží vyslanec i z „mladíka“. Podstatné je u něj, ostatně jako u všech dalších svědků Hospodina, aby dokázal předávat slova Hospodinova, Boží vůli. V tom je právě jeho hlavní síla a podstata služby.

 Jistěže tomu Jeremjáš porozuměl, jinak bychom o něm nečetli a neměli bychom jednu z biblických knih pojmenovanou jeho jménem. Ale týká se to i nás milé sestry, milí bratři – každý z nás má nějaký svěřený dar, bohudíky nejsou totožné, stejné jsou v tom, že mají společně rozvíjet prostředí Božího lidu, ve kterém bude uprostřed sám Bůh. A pro nás z druhé strany to bude opravdový, skutečný domov. Po tom přece toužíme všichni – cítit se někde dobře a mít na tom svůj vlastní podíl, prostě nejít a nežít na prázdno.

²¹ Ne každý, kdo mi říká 'Pane, Pane', vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.

 Ježíšem, vírou v Boha se zašťiťuje mnoho lidí. Taková přihláška totiž není nikdy těžká. Ostatně, každý přece někam patří – i když dneska není takovou pohanou nikam nepatřit, či dokonce se takovému zařazování a rozřazování smát. Jenže je rozdíl patřit do nějakého sportovního klubu a do obecenství lidí, kteří směřují po cestě, kterou jim šrafuje jejich nebeský Otec.

 Zajímavé je, že takto realistický pohled přináší Matoušovo evangelium, navíc v jeho klenotu, totiž tzv. Kázání na hoře, které se bere za sumu řekněme mravního poselství pro kristovce, vlastně všechny, kdo se chtějí vydat cestou následování Boží vůle. Jsou tam totiž všechny podstatné podněty, hozené rukavice do našich příliš stojatých vod pozemského světa.

 Asi je to stejné to říkání „Pane, Pane“ jako s vírou, která nepřečká řád dnů – právě proto je potřeba budovat ji, aby nebyla jenom záležitosti okamžiku, i když rozhodnutí k ní se právě projeví v okamžiku. Je potřeba každého poutníka ve víře povzbudit, aby byl schopný putovat delší období, aby v něm se usídlil trvalý plamének víry, lásky a naděje. Jistě nejen pro sebe, nýbrž pro druhé.

 Takže jednoduše řečeno hlasité přihlášení ke Kristu slovy „Pane, Pane“ nestačí. A nestačí ani větší slovní vyznání, které může být dobrou sumou, sumářem naší víry (jak jej známe např. v apoštolském vyznání). Toto samo o sobě jistě není špatné, ve skutečnosti to však nedává nikomu místenku v rychlíku směr království nebeské.

 Podstatná je i ta druhá část prohlášení – do místa Boží blízkosti, jeho království směřuje a doputuje ten kdo činí vůli mého Otce v nebesích. Ve zkratce by někdo řekl, tak jde jen o činy, ne nejde jenom o činy, stejně jako nejde o pouhá slova. Je potřeba spojit i slovy, slovní vyznání a přiznání se ke Kristu se skutky, činy, které tuto víru řekněme obrazně dokreslí, protože slova ji dají jenom okraje, podstatný je ale celý obrázek. Oboje pospolu je nutné – slov je tak mnoho, že se mluví o slovním smogu, jenže i jenom skutky, bez nějakého věroučného základu, tedy proč jsem Kristův je také málo a brzy se vyčerpá …

 ²² Mnozí mi řeknou v onen den: 'Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?' ²³ A tehdy já prohlásím: 'Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.'

 V poslední čas nastane velké rozlišení. Toho, kdo kde stál a pomyslně za jaký tým bojoval. Zda skutečně následoval Boží vůli, či to jenom hrál a nosil zdařilou přetvářku před světem. Tak jak to vykresluje Jan Amos Komenský ve svém Labyrintu, kde dotaženo do konce bez pomoci by tyto škrabošky nemohli býti odhaleny.

 Podobně právě v „onen den“, tedy den poslední, či den soudu budou se mnozí dušovat, co všechno pro Pána, který je schopný přinést záchranu, udělali, podnikali. Jenže toto vše je málo – mnohé z toho dělali pro to, aby to bylo vidět, či aby si tím udělali jméno – prestiž a jejich postavení bylo jejich hnacím motorem, nikoliv láska a sdílení obdržených darů s bližními.

 Myslí si, stejně jako našinec, že to přece musí stačit – to co se vidí, to se počítá, to je skutečné. Takže vytahují trojici neobvyklostí – vždyť oni přece prorokovali, vymítali zlé duchy a učinili mnoho mocných činů. Jenže, kde zůstalo jejich srdce, respektive, co měli ve svém srdci. Po tom se bude jejich nebeský Pán i jejich nebeský Otec pídit a ptát.

 Spíše měli svědčit o tom, kolik požehnaných chvil strávili s Bohem i jeho Synem a v síle právě této zkušenosti, vzájemného vztahu byli schopni to a to učinit pro svého bližního a pro radost svého Otce v nebesích. Nebo možná příliš lidsky, kolik lidí učinili opravdu šťastných, nebo obráceně nešťastných.

 Oni se totiž domnívali, že vlastně těmito velkými skutky dobře reprezentovali Boha a jeho majestát ve světě. Jde o velkou věc, vždy však je dobré si odpovědět v čí jménu toto vše bylo podniknuto – hranice mezi reklamou sebe a svědectvím o Bohu může být velmi tenká a přece velmi rozhodující.

 Přes toto všechno nás odpověď překvapí, šokuje Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravostí. Oni totiž i když všechno činili v hávu prezentace Boží všechno proměnili a pokazili. Šli na to jenom svými schopnostmi, svým rozumem, nevyprosili si k tomu Boží přítomnost, Boží požehnání. A přitom jenom toto je rozhodující, být otevřený a schopný Bohu naslouchat a řídit se jeho slovem.

 ²⁴ A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále. ²⁵ Tu spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a vrhly se na ten dům; ale nespadl, neboť měl základy na skále.

 Pro znázornění těch, kteří naopak porozuměli Bohu, jeho vůli – přináší podobenství, které se zakládá na obecné lidské zkušenosti. Jádro tohoto podobenství je v tom, kde a na kom založí svůj dům, respektive svůj život. Z toho všechno vychází a na tom všechno záleží, zda-li život bude, či nebude mít budoucnost.

Však to známe i z naší země z celkem nedávné doby, kolikráte byli mnozí ohroženi na svých životech, či majetcích jenom proto, že měli postavené své domovy v záplavových územích. A pak se všichni diví, že skutečně nastane stav, když skutečně povodeň přijde. A přitom by se mohlo mnohému předejít, když by si tuto situaci člověk lépe promyslel. Samozřejmě, že to má význam i při jiných záležitostech – zejména tehdy, když se má člověk rozhodnout s kým a s čím spojí svoje životní putování, ať už jde o životního druha, či své přesvědčení.

 Nejprve je uveden pozitivní příklad – a tím je „muž rozvážný“, tedy takový, který zváží všechna pro a proti, zeptá se odborníků a na prvním místě Boha zda-li je to to nejlepší místo. Odborníci by se jistě shodli na tom, že nejlepší je mít pevný podklad, v našem případě vyjádřen tím obrazem skály.

 Jistě, že tou skálou je zde myšlen Bůh a víra v něho, která i přes všechny dějinné a životní přemety zůstane nosnou částí našeho života, a o Boha se můžeme právě v takových situacích opřít, když ve svém okolí nám nic jako opora nebude sloužit. V takové situaci si uvědomíme, jak velké dobrodiní je znát a žít s Bohem i jeho Synem. Pevné základy pak prohlubují i naše vzájemné znalosti – že nás zná Bůh do puntíku, to je jasné, na nás je poznávat Boha z Písma i našich vzájemných rozhovorů na modlitbě.

 A tak i když je takový dům, taková stavba lidského života vydána napospas všelijakým zkouškám, takový dům, život obstojí. Jistě i proto, že nestojí jenom na lidských oporách, že dotyčný muž nedal jenom na to, co je vidět lidských zrakem, protože to je jenom částečný pohled. Naší odpovědností je k tomu dalšímu pohledu nejen lidskému ukazovat a vést.

 ²⁶ Ale každý, kdo slyší tato má slova a neplní je, bude podoben muži bláznivému, který postavil svůj dům na písku. ²⁷ A spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a obořily se na ten dům; a padl, a jeho pád byl veliký."  (Matt. 7:21-27 CEP)

 Mimo chování rozvážného muže je zde ještě jiná možnost, totiž chování bláznivého muže. A ten je popsán dvěmi charakteristikami – jednak sice Ježíšova slova slyší a neplní je a v souvislosti našeho stavebního podobenství, staví svůj dům na písku.

 Jenže i dotyčný dům, vlastně život takového člověka je také vydán těžké situaci, bouřícím přírodním živlům. Co nastane? No, jisté je, že takový dům, takový lidský život nemůže obstát. Takový dům, život padne a jeho pád byl veliký.

 Když si tento obraz představíme v plné síle a vážnosti, tak je z něj, či mělo by nám z něj být smutno. I Písmo nám ho nepřináší, abychom měli škodolibou radost, ne abychom se u něj zastavili, varovali jsme se takového jednání a hledali lepší cestu, rozhodně takovou, která vede k záchraně, tedy má nějakou budoucnost.

 Musíme se i my ptát po tom, co je schopné lidský život posílit, kde vzít moudrost k tomu, abychom na písku nestavěli. I když by nám náš tělesný zrak a světská moudrost radili, kterak je to dobrá parcela a takové nádherné místo. Ne, je potřeba se poradit s odborníky na tuto oblast, a hlavně a především s tím, který je vlastně nad každým odborníkem. Totiž v základu špatného rozhodnutí není nic jiného, než to, že nemluvíme s naším nebeským Otcem a chceme věci rozhodovat podle své moudrosti.

 Nestavit na písku, znamená postavit svůj život na Kristu, na vztahu k Bohu, který nás nejen z našich šlamastyk vytahuje, ale dává nám sílu ke každému dalšímu kroku, abychom vůbec někam došli …

MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za dnešní slova, která nám připomínají, že víra není jenom ve slovech, i kdyby byli sebelepší. Kéž i my se ptáme především tebe, co je dobré a nám prospěšné a co vede k životu. AMEN