Kázání z 11. Neděle po svaté Trojici 26.8. 2017 Nové Sedlo, Ostrov

Kázání z 11. Neděle po svaté Trojici 26.8. 2017 Nové Sedlo, Ostrov

Základ našeho dnešního kázání jsou slova z Matoušova evangelia  21, 28-32

SUSPIRIUM: Milosrdný Bože a Otče, ty jsi milostivý ke všem, kdo se před tebou sklánějí, ale vzdoruješ všem, kdo přeceňují sami sebe. Prosíme tě: Dosáhni mocí svého slova toho, abychom se zhrozili nad svou hříšností a nalezli útěchu v důvěře ve tvou milost. Skrze Ježíše Krista, našeho Pána.

Milé sestry, milí bratři!

Dnešní téma je velmi životné – farizejové a celníci. Protože oba dva podle známého podobenství ukazují jiné charakteristiky přistupování člověka k Hospodinu. Podobné osobnosti najdeme napříč lidskou historií, stejně jako je najdeme v dnešním světě, vlastně v každé lidské skupině.

 Farizejové se stavěli do rolí těch správně věřících, nejen v oblasti věrouky, tedy naukové, ale i správné praxe, správných kroků víry. Všechny skrze tuto snahu a cestu k ideálu posuzovali a běda tomu, když dotyčný jejich ideálu nedostačoval. Akurátní a přísní byli k jiným, k sobě to už bylo však něco jiného. Navíc takový přístup drtil druhého, po pravdě i ničil …

 Celníci na druhou stranu byli taky velmi zřetelní. Jednoduchou charakteristikou to byli kolaboranti, zrádci, kteří byli ochotni pro trochu peněz udělat cokoliv. Ačkoliv mělo být jejich náplní práce jenom prosté vybírání daní. Jenže ten, kdo se motá kolem peněz, se jejich moci, jako tomu vyhlášenému mamonu nemusí ubránit, někdy až do té míry, že se mu promění srdce na kasičku a peněženku.

 Jak by se dotyční mohli vzájemně snést svatoušci se zloději? Přece však v tom podobenství je odkrýt svou vnitřní tvář právě ten zloděj před tváří Boží. A možné upokojení svého zneklidněného nitra si také odnáší právě on a ne ten, u kterého by to člověk předpokládal automaticky. Jenže, co je automatické v lidském světě nemusí být ve světě Božím.

 Prostě smíme být překvapováni – kterak je člověk, který se neodpojí od Boha, ochotný jít do sebe a uznat o sobě nedobrou charakteristiku, a poté něco podniknout pro svou proměnu. Asi tak, jako když David, velký král židovský uslyší, či spíše vyřkne ortel o sobě sám. Ano, zde by bylo na místě uplatnění toho přísloví o potrefené huse …

 ²⁸ "Co myslíte? Jeden člověk měl dva syny. Přišel a řekl prvnímu: 'Synu, jdi dnes pracovat na vinici!'

 Pro dokreslení toho, kterak je to na straně farizeů a celníků přináší Matouš jedno podobenství. To však spíše ukáže, že ta zřetelná hranice mezi dvěma zřetelnými skupinami není tak jasná, či nemusí být. Je to stejné jako v lidském životě, to co se jeví, zdá nemusí být skutečným. Proto je potřeba být stále ve spojení s naším nebeským Otcem, který má do každé situace, stejně jako lidského srdce lepší a jasný vhled.

 Tak máme v našem dnešním podobenství představeny dva syny a jejich vztah ke svému Otci.  Otce po nich nechce nic jiného, než aby šli pracovat na vinici. Jistě to nebyla lehká práce, nicméně zrovna u té vinice se jako u ničeho jiného pozná poctivá a odpovědná, starostlivá péče. Pozná se to nejenom na vzhledu vinice, ale jistě potom při sběru hroznů a konečně i při vlastním víně, nápoji. V každé kapce se pak ukáže kolik ze sebe vinař do tohoto vína dal.

 Vinic bylo a je ve svaté zemi mnoho, také se s nimi setkáme jako s obrazy, přirovnáními, které používají mnozí z pisatelů Písma, ať už ve Starém, či Novém Zákoně. Je to svědectví o tom, že v pravdě tehdy vinařství rozumělo mnoho lidí a přirovnání z něj jim bylo pochopitelné a jasné. Vlastně stejně jako s oblasti polních prací.

 ²⁹ On odpověděl: 'Nechce se mi.' Ale potom toho litoval a šel.

 Ten první sice řekne Nechce se mi. Tedy jakoby řekl prosté nepůjdu. Na první pohled i poslech reakce, která by se nemohla líbit žádnému Otci. Pozitivním na této odpovědi je, že sděluje svému Otci přesně to, co skutečně cítí a jak k tomu přistupuje. Je dobré, když je v rodině, doma atmosféra, ve které je normální, obvyklé vyjadřovat kdo co cítí a prostě se nebát.

 On však u té snad až příliš zbrklé odpovědi nezůstane. Zřejmě si uvědomí, právě ve vztahu ke svému Otci, kterak se k této odpovědi, k jeho postoji postaví Otec. A protože má rád Otce, lituje své první odpovědi – pomyslně jde do sebe a tento svůj přístup přehodnotí.

 Takže cílem je, že nakonec na tu vinici jde, a tak vlastně vyplní přání svého Otce. Přiznám se, že já osobně jsem byl podobná nátura ve svém dětství, ne že bych svým rodičům nechtěl pomáhat, ale vždy s nějakým podobným brbláním. Muselo se i ve mně něco odehrát, abych si mohl promyslet co je podstatné, nutné a správné. Je dobré, když k podobnému uvažování je v rodině, v lidských vztazích čas i prostředí ...

 ³⁰ Otec přišel k druhému a řekl mu totéž. Ten odpověděl: 'Ano, pane.' Ale nešel.

 Otec však také přichází k tomu svému druhému synu. A má před sebou vlastně stejnou žádost jako ten první syn. A přece se dočká jiné reakce, ač jsou oba jeho syny. V prvním případě u toho prvního syna to nakonec dobře dopadlo, protože na vinici vyrazil a pracoval na ni.

 Odpověď druhého syna by se nám mohla na první poslech líbit a mohli bychom ji považovat za správnou „Ano, pane“. Jenže to je jenom první pohled, první dojem – je potřeba se u ní jako u jiných zastavit a popřemýšlet, zda v ní není více než si my můžeme myslet, nebo kam můžeme dohlédnout.

  Mě osobně překvapí, že k tomu přitakání „ano“, je zde dodáno – pane. Jistě, tehdy bylo obvyklé, že měli své děti větší úctu ke svým rodičům, ale přece je to jako projev vztahu podřízeného k nadřízenému, nějak mi to nesedí pro vztah syna a otce. Jakoby zde byli korektní vztahy, jenom takovou úvodní fasádou, za níž lze najít cokoliv. V takovém ovzduší se daří hlavně pokrytectví všelijakého druhu.

 Ten zvláštní pocit je vlastně dotažen i reakcí ne slovní, nýbrž v činu. Sice mu druhý syn přitakal, ano, souhlasím s tvým přáním, tvou žádostí vůči mne. Ale nakonec to dopadlo, že nejdu – takže neříkal pravdu, neodkryl to, co měl ve svém srdci. Nebyl schopný zdělit svému Otci pravdu, jakoby se ho bál, či co.

 ³¹ Kdo z těch dvou splnil vůli svého otce?" Odpověděli: "Ten první!" Ježíš jim řekl: "Amen, pravím vám, že celníci a nevěstky předcházejí vás do Božího království.

 Zdání klame, i to by se dalo říci na adresu obou synů. Ale i našeho lidského pozorování. Rychle jsme se vším a s každým hotovi, aniž nevyslechneme dost. Vím, že existuje láska na první pohled, není však možné druhému porozumět, pochopit jej na první pohled. To už musíme mít více zkušeností.

 Podobně dát na jednu odpověď je málo. Však ten první syn také nechtěl nejdříve jít a nakonec šel, druhý řekl že půjde a nakonec nešel. Ano, je nám to nepříjemné, když něco přesně nezapadne do krabičky a my přitom tak často dbáme, abychom na všechno a na každého měli tu správnou krabičku. Jenže mnohé lidi a mnohé situace do nich nenacpeme…

 A tak na otázku Ježíšovu – Kdo z těch dvou synů splnil vůli svého otce celkem lehce, tedy bez delšího uvažování odpověděli, bez pochyb Ten první. I když se pomyslně ale jen zdánlivě diskvalifikoval tou odpovědí Nechce se mi. Je v tom velká šance i pro nás, u nikoho, komu budeme dosvědčovat radostnou zvěst, to prostě nemusíme vzdávat, když to nevyjde na poprvé, tak to vyjde podruhé, či potřetí…

 Jenže i Ježíš ve své odpovědi pokračuje – Amen pravím vám, že celníci a nevěstky předcházejí vás do Božího království. Nevím jak vám, ale mě se to jeví jako slovní dynamit, třaskavina největšího kalibru. Zejména pro ty, kdo si o sobě mnohé mysleli a kdo kladli velkou váhu na svou osobu.

 Co tím chce říci Ježíš? To je chce shodit, jako se lidé shazují, když se chtějí ponížit, či co? Ježíš nepřijímá podobné špinavé lidské hry, ne myslím, že ty, kteří jsou zdánlivě velmi disponovaní dojít do Božího království, aby na tuto větší odpovědnost prostě nezapomněli, aby to nepřijímali automaticky, aby nepřestali vidět v tomto díle i Boží prsty, které pomáhají každému s cestováním podle Boží vůle. Jde o to, aby nikdo neusnul na růžích ...

 ³² Přišel k vám Jan po cestě spravedlnosti, a vy jste mu neuvěřili. Ale celníci a nevěstky mu uvěřili. Vy jste to viděli, ale ani potom jste toho nelitovali a neuvěřili mu.  (Matt. 21:28-32 CEP)

 V navázání na předchozí verš, kde jsme slyšeli o tom, že může nastat situace, že budou předcházet ty, kteří měli být dávno kvalifikovaní do Božího království nevěstky a celníci – to vše chce Ježíš přiblížit na případu jeho předchůdce Jana Křtitele.

 Ten šel po cestě spravedlnosti, ukazoval na ni a zdůrazňoval ji. Tedy se nedopouštěl nějakých přešlapů vůči ní a ani vůči Božím představám. A  přece neměl mezi nimi mnoho důvěry, nebylo mu natolik nasloucháno, aby pod vlivem zvěsti, kterou přinášel změnili své životní cesty.

 Oproti těm, kteří Janovu zvěst měli přijmout zde právě byli celníci a nevěstky, kteří jeho zvěst přijali a zachovali se podle ní, měnili svou životní cestu. To zřejmě bylo způsobeno, právě svou schopností rozpoznat, že jejich cesta budoucnost nemá, proto byli více otevřeni k naslouchání a schopnosti proměny.

 A ti, kteří je viděli, ti, kteří měli přijmout nejen Janovo svědectví dříve, se nezastavili, nešli do sebe, nebo jak dosvědčuje náš oddíl nelitovali svých kroků a neuvěřili mu. Jistě si klademe otázky po tom, kde se v lidech bere taková silná nedůvěra, nevěra – souvisí to s lidským zabetonováním do svých přesvědčení a ty se jak víme velmi nelehce opouštějí.

 Ano, i ten, kdo se jeví, že má pro sebe mnohou životní odpověď potřebuje zůstat ve spojení se svým nebeským Otcem, od něj smí čerpat posilu a schopnost nechat si otevřít nejen své srdce pro lásku shůry, nýbrž i svou mysl pro lepší pochopení Božích pohledů na cestu spásy, na které si on přece přeje, aby na ní byli všichni ...

MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za dnešní text z Písma svatého, který nám zase připomíná nutnost vzdělávání ve tvé vůli. Kéž jsme schopni všechny situace na prvním místě vidět tvým zrakem, i když můžeš jednat a často jednáš překvapivě. AMEN