Kázání z 20.8. 2017 10 Neděle po svaté Trojici - Podbořany, Horní Slavkov

Základ našeho dnešního kázání jsou slova z Janova evangelia 2, 13-22

SUSPIRIUM: Všemohoucí, věčný Bože, ty jsi vyvolil izraelský národ za své dědictví. V něm se stal člověkem tvůj Syn Ježíš Kristus. Pohlédni na svůj lid a dej, aby poznal, že Ježíš je Mesiáš, a tak tě všichni tvoji věřící mohli chválit jako jeden svatý lid. Tobě buď sláva navěky.

Milé sestry, milí bratři!

Celá dnešní neděle by nás měla vést k promýšlení našich vzájemných vztahů jako lidu Páně, kristovců s vyvoleným lidem Izraelem. Máme jim za co děkovat, protože ne náhodou uprostřed něj a právě z něj dal povstat Bůh svému jedinému a jedinečnému Synu, Pánu Ježíši, díky kterému se stala spása, záchrana pro každého člověka tak blízká jako ještě nikdy nebyla.

 Ostatně již v první čtení z Písma jsme o vztahu Hospodinově ke svému lidu velmi dobře slyšeli – nesl jsem vás na orličích křídlech a přivedl k sobě. Navíc jste všichni viděli, co se stalo v Egyptě, jak tato zdánlivá a nepřemožitelná velmoc své doby dopadla. Někteří z jejich představitelů – jako farao si uzurpovali Boží moc a ve skutečnosti nebyli schopni ochránit ani svou rodinu.

 Jakou očekává Hospodin odpověď na tento záchranný čin? No přece poslušnost, odpovědnost ke slovům, které k nim praví, odpovědnost ke smlouvě kterou s nimi uzavře a ke které se zavázal již kdysi s jejich praotci počínaje prvním, Abrahamem. A když toto naplní, když budou k jeho dobré a zachraňující vůli přihlížet, pak se dočkají a dojdou záchrany, dokonce se dostanou do exkluzivního, neobyčejného vztahu ke svému nebeskému Otci. Stane se takový nečekaný zázrak, Bůh šance projeví k nim svou lásku, že se stane jeho zvláštním vlastnictvím, budou mu patřit více, než všechno ač mu patří a náleží celá země, úplně všechno.

 A když už to tedy přijmou, pak se stanou jemu odděleným národem, lidem svatým, odděleným k jeho službě. I z toho opět vyplývá, že když jej zde ve světě budou reprezentovat, pak bude potřeba být s ním stále ve styku, a učit se poznávat jeho vůli, aby zde mohla být skrze tento neobyčejný lid zprostředkována a svítit všem lidem. Takže tento neobyčejný přístup má svůj blahodárný vliv i do jejich okolí …

¹³ Byly blízko židovské velikonoce a Ježíš se vydal na cestu do Jeruzaléma. ¹⁴ V chrámu našel prodavače dobytka, ovcí a holubů i penězoměnce, jak sedí za stoly.

Snad se nám celý dnešní biblický oddíl zdá divným, příliš tvrdý, navíc v souvislosti s tématem, kdy máme uvažovat, či si připomínat vztah mezi kristovci a příslušníky vyvoleného lidu. Myslím, že je však dobré si připomenout co pod tím místem, chrámem rozuměl jednak vyvolený lid, stejně jako i Pán Ježíš – a skrze něj k němu přistupují i kristovci, křesťané. A snad si uvědomit, že i ty nejlepší záležitosti se mohou proměnit v úplný opak.

 Nejprve máme připomenuty dva podstatné faktory, které souvisí s časem i místem kde se tento příběh odehrává. Obojí mají význam v rámci působení Božího Syna. Časové určení, které je zde předloženo souvisí s „židovskými velikonocemi“, což byl velmi významný svátek, při kterém se scházelo velké množství lidu v Jeruzalémě. Podobně i druhý fakt je důležitý – to je právě místo Jeruzalém, centrum všeho židovstva v rovině národní, ještě více náboženské. A právě do něj se vydal i Pán Ježíš.

 Jak jsem již naznačil Jeruzalém byl státním centrem, ať už byl Izrael samostatný, nebo ve stavu nesvobody – a tak tam sídlil král, či ten, kdo toto území spravoval jako byl v dobách Ježíše prokurátor, representant římské moci. Vedle toho tam sídlil velekněz a byl tam také chrám, což bylo duchovní srdce Izraele. Zvláštní a zajímavé, že spojení obou institucí je dáno i v hebrejském slůvku palác, který znamená i chrám, takže hranice mezi nimi i jejich obyvateli byli a mohli být nezřetelné.

 Jenže co Ježíš v chrámu našel a co by tam chtěl najít? Respektive k čemu mělo toto místo sloužit především a co tam bylo vidět na prvním místě? Místo, abychom slyšeli o poutnících putujících do tohoto duchovního centra vyvoleného národa slyšíme o prodavačích dobytka, ovcí a holubů a také o penězoměncích, kteří tam seděli za stolem.

 Jistě, že nemusíme hned prskat, protože obé mohlo souviset a často souviselo s oběťmi, které se v chrámě vykonávali. A když ti, co neměli obětinu, pak třeba chtěli alespoň hodit nějaký finanční dar, ale měli jenom své peníze a potřebovali získat místní platidla. Jenže proč i přes toto vnímání bylo na první pohled vidět toto místo jako tržiště a ne místo duchovní?

 ¹⁵ Udělal si z provazů bič a všechny z chrámu vyhnal, i s ovcemi a dobytkem, směnárníkům rozházel mince, stoly zpřevracel ¹⁶ a prodavačům holubů poručil: "Pryč s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržiště!" ¹⁷ Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: 'Horlivost pro tvůj dům mne stráví.'

 Když tuto reakci Ježíšovu na stav v jeruzalémském chrámu čte poprvé – pak si musí člověk nutně myslet, že je Ježíš zvláštní, velmi tvrdý. Prostě takový přístup může vyvolávat otázky, nebo dokonce odpor. To však může vzniknout jenom proto, že nevnímáme podstatnost a místo chrámu v srdcích příslušníků vyvoleného lidu.

 Rozhodně zde nešlo o to, aby na prvním místě bylo ničení živnosti prodejců obětin i penězoměnců. Ne, jde o to, aby si i lidé uvědomili – či připomněli si jaký význam chrám mít má. Trochu se to dá přiblížit asi na akci, kterou známe více jako „noc kostelů“. A při ní také přece nejde jenom o to, provést lidi kostelem jako nějakou historickou památkou, ukázat v lepším případě nějaké strašidlo atd. Ne jde o to dosvědčit, kvůli čemu se vůbec lidé v kostele schází a proč si je vůbec stavěli – a tím důvodem není hezká budova, nýbrž naslouchání Božího Slova.

 Proto jsou pochopitelná i slova, která slyšíme z Ježíšových úst – Nedělejte z domu mého Otce tržiště! V místě, které je vyhraženo Bohu a setkávání s ním by mělo být děláno vše proto, aby tam byla taková atmosféra, která takovému obecenství je otevřená. Ježíš vlastně nic jiného nechtěl udělat, než tuto atmosféru vylepšit a vrátit k jejímu původnímu významu.

 Je to vážná výtka, která může opravdu dopadnout i na nás, když bychom z křesťanských shromáždění dělali všechno jiné, než místo k naslouchání Bohu, sdílení našich zkušeností s ním atd. Cokoliv se dostane mezi tento vztah, či bude jako překážka, s tím je dobré prostě něco udělat. I když každá upřílišněnost může vyvolat opačnou reakci.

 Právě podobně může působit i ten výrok Horlivost pro tvůj dům mne stráví. Horlivost pro Boží věci je velmi podstatná, nemůžeme být jenom vlažní v oblasti, která souvisí s věčností. Na druhou stranu může horlivost přílišná vyvolávat představu, že všichni musí být stejně horliví. Ale ve skutečnosti, nějaká hranice není …

 ¹⁸ Židé mu řekli: "Jakým znamením nám prokážeš, že to smíš činit?" ¹⁹ Ježíš jim odpověděl: "Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej postavím."

Přítomní diváci této události museli být z toho překvapeni. I když nemuseli být součástí těch obchodů, kteří se v chrámu odehrávali, přece jenom to pro ně muselo být dosti silná káva. Proto se chtěli dozvědět, kde bere k těmto aktivitám Ježíš oprávnění, z jakého pověření takto vůbec jedná.

 Takže na první pohled ta otázka nemusí být zcela mimo Jakým znamením nám prokážeš, že to smíš činit? Na druhý pohled, na druhý poslech a se špetkou uvažování si vzpomeneme na mnohé otázky a snahu shodit Ježíše v jeho vlastním poslání, popřít jeho věrohodnost, aniž by ho hned museli spojovat s Belzebubem, stačí ho spojit s nevhodnou společností – to vše jak víme Ježíšovi bude předestředno…

 Však to není nic nového, děje se to ve světě stále, že když nás někdo znervózňuje, znepokojuje naše svědomí, pak je potřeba ho potřít, zlikvidovat, prostě se s ním jednou pro vždy vypořádat. Lepší než uklidit, upokojit naše svědomí, je nemít někoho, kdo jej stále zneklidňuje a dává nedobré otázky. Protože v případě, že bychom skutečně chtěli dělat něco se svým svědomím, pak bychom museli přistoupit k tomu, že je potřeba nechat se proměnit Boží odpouštějící a proměňující láskou.

 Stejné je to i s tím slůvkem znamení, což je obvyklý výraz evangelisty Jana a znamená vlastně to co slůvko zázrak u jiných evangelistů. Na takovém místě pak se chce zdůraznit, že oni prostě žádají nějakou tehdejší legitimaci, razítko k podobnému postupu, to je to co je trápí – ne odkud toto působení pochází a jestli odpovídá Boží vůli a je ve shodě s pravdou.

 A tak jim musí dát před oči ještě něco silnějšího, co s nimi zahýbe, a snad i promění jejich pohled, názor, promění jejich srdce ke změněnému přistupování k záležitostem, které přichází od jejich nebeského Otce. Musí jim to znázornit na něčem, co berou všichni příslušníci vyvoleného národa vážně. Jednoduše řečeno, co budou všichni bránit, aniž by museli být silnými věřícími.

 Právě proto, a pro jejich tělesné uvažování jim hodí tu rukavici ve výzvě – Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej postavím. Prostě, aby byli schopni dohlédnout, že jde o něco jiného … Někdy i my musíme dojít k formě šoku, který nás vyvede ze zajetých a nesprávných představ, abychom zase začli vnímat to podstatné ...

 ²⁰ Tu řekli Židé: "Čtyřicet šest let byl tento chrám budován, a ty jej chceš postavit ve třech dnech?" ²¹ On však mluvil o chrámu svého těla.

 Ježíšova slova vyvolala pobouření, velké znepokojení. Každému vyskočilo v paměti jak dlouho se chrám stavěl, jak dlouho byl budován. Čtyřicet šest let je skutečně dost. Jistě, že to neznamená, že by se celou tuto dobu stavělo více jak na sto procent, ale i tak to musela být dlouhá doba a příliš mnoho let, aby si z toho mohl někdo dělat legraci, ostřelovat srdce Izraele.

 Vlastně ani nešlo o ty tři dny, ale o podle nich nemožnost takovou stavbu postavit. Byli tak uzavřeni pochopit, že šlo o něco jiného, než postavit chrám, který měli tak často před sebou. Druhou otázkou však je, co jim reprezentoval, co jim znázorňoval a čím tedy pro ně byl. Skutečně místem jejich vděčnosti, větší blízkosti Bohu, místo kde ho bylo lépe slyšet, nebo prostě něco jinačího? Nestal se jim jenom symbolem bez smyslu, takovým, který si rádi nakreslí na pohled, na placku a nic si z něj ve skutečnosti nevezmou?

 I to je důvod, proč musel i evangelista dodat, že Ježíš mluvil o něčem jiném – ano často dochází k tomu, že jeden mluví o voze a druhý o koze, pak se nemohou nikdy vnímat ….

 ²² Když byl pak vzkříšen z mrtvých, rozpomenuli se jeho učedníci, že to říkal, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš pověděl. (Jn. 2:13-22 CEP)

 Jak je vidět, vnímání Pána Ježíše neměli nesprávné jenom příslušníci vyvoleného lidu, ale stejně touto nemocí byli postiženi i jeho nejbližší učedníci, žáci. A po pravdě se do stejného postavení dostává mnohý kristovec dnešního světa.

 Pozitivní je, že nás stejně jako původní Izrael nenechává Hospodin, náš nebeský Otec v nepochopení na stálo. Naopak nám chce přinést pravé porozumění, a nás si překvapivě, nečekaně vede k tomu, abychom i my mu mohli pomáhat, aby bylo v našem okolí méně zmatených a znepokojených lidí. Třebas tím, že jim dosvědčíme Boží lásku i to, že to s námi i s celým světem Bůh nezabalil a nezabalí.

MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za dnešní slova, která nám připomínají, že ty myslíš na svůj lid stále a i když se někdy z tvé lásky vymaní, ty na něj čekáš. Kéž jsme schopni nejen tato slova lásky přijmout pro sebe, nýbrž je předávat i dále. AMEN