pondělí 25. září 2017

15 Neděle po Svaté Trojici 24.9. 2017 Nové Sedlo, Ostrov, Valeč



15 Neděle po Svaté Trojici 24.9. 2017 Nové Sedlo, Ostrov, Valeč
Základ našeho dnešního kázání jsou slova z evangelia Lukášova 18, 28-30
SUSPIRIUM: Pane, svatý Bože, prosíme tě: Opatruj svou církev ve zkouškách této doby, zbav nás starosti o naši pozemskou budoucnost a posilni svou obec slovem a svátostmi. Vyslyš nás kvůli Ježíši Kristu.
Milé sestry, milí bratři!
 Je nám velmi potřebné si vyjasňovat svůj vztah k tomu co máme, tedy k tomu, co se nazývá majetek, zboží. Oba extrémní přístupy jsou mimo – stejně jako jediný smysl mít v hromadění majetku, počítat jej a dělat si skrze ně cestičku do budoucnosti. Stejně však je mimo i ten přístup záměrně nemít nic i když by se to jevilo správnější. Jde spíše o to, najít k němu správný, vyvážený vztah. Ostatně i majetek a pozemské zboží může sloužit ke cti Bohu, stejně jako nám a našim bližním k radosti.
 Oba dva naši biblické texty nám s naším uvažováním mohou pomoci. Nejprve naše první čtení, které nám ukazuje člověka, který je ve starším vyznání o stvoření popsán jako závěr, vyvrcholení tohoto stvoření. Člověk, nejprve Adam, poté i s jeho ženou Evou jsou postaveni do rajské zahrady. Hospodin, jako Bůh Otec ve své lásce je opatřil vším potřebným, co obvykle člověk pro svůj život potřebuje. K tomuto majetku, zboží je opatřil i náležitými instrukcemi, radami, nebo chcete-li dnešním výrazivem vyjádřeno „manuálem pro život“.
 Zajisté, že nechtěl z nás lidí mít loutky, roboty, kteří by jeli podle přesně naprogramovaného plánu, softwaru, nýbrž nám dal ty sebezáchovné mantinely v radách, které vedou člověka ve vztahu k Bohu, k dobrému a šťastnému životu. Pro něj jako jednotlivce, stejně jako i pro větší společenství lidí, rodinou počínaje a lidstvem konče. Na tomto pomyslném počátku bylo vše v pořádku bez věčného boje o toto pozemské zboží. Jenže po pravdě Písmo nás hlavně informuje o stavu po pádu našich lidských prarodičů, kdy vše bylo pokřivené a vzalo jiný směr. Jistě i vztah k tomu, co člověk vlastní, co člověk má …
 28 Petr řekl: "Hle, my jsme opustili, co bylo naše, a šli jsme za tebou."
 Určitě jste to také někdy zažili. Ano, nejlepší záležitosti jsou, když slyšíme o křesťanské víře od lidí, kteří o ní nic neví. Tak i oni moc dobře ví, že by kristovci měli být skromní, prostě nemít žádné vlastnictví. Ti vzdělanější ještě vytáhnou třeba mistra Jana Husu a dokazují jím, že mají pravdu. Jenže Ježíš nebyl nikdy proti majetku, byl však vždy proti všemu, co brání v cestě následování Boží vůle. A tím se může stát majetek, stejně jako rodina, nebo jiné relativně dobré záležitosti. V podobném duchu umanutí, přilepení očí, srdcí k majetku kritizoval, či spíše vracel církev ke svému prameni i zmíněný mistr Jan Hus.
Chudoba cti netratí, na druhé straně ani čest sama o sobě nepřináší, to by tolik přísloví v knize Přísloví o ní nebylo složeno. Jako ve všem je podstatné promýšlet svůj vztah k majetku, stejně jako u dnešních dětí k všelijaké výpočetní technice, či sociálním sítím. Nebo ještě jinak kdo, či co panuje a kdo, či co slouží.
 Petr, přední, či nejpřednější z apoštolů přichází k Ježíši a vyznává, co byli schopni pro cestu následování obětovat. Spolu se svými spolupoutníky, učedníky cítí, že opustili svůj předchozí život, vlastně všechny své jistoty proto, aby se této nové životní cestě mohli plně věnovat. Proto je dobré být od zbytečností osvobozen. Ostatně takovou revizi, inventuru máme dělat častěji, minimálně v postních, období přípravy před velikonocemi, či vánoci. Zjistíme velmi mnoho, na čem, zbytečně lpíme a co pro toto lpění ztrácíme. Třeba tzv. Žrouti času nám kradou čas pro Boha a naše bližní atd
 Trochu zde zaznívá obecná lidská obava po nějakých „jistotách“ - prostě, když zahodíme nějaký způsob života, pak bychom chtěli dosadit jiné jistoty na její místo. A je to správné, ani Bůh nás nechce nechat v nějakém vzduchoprázdnu, či nejistotě. Však on sám, obecenství s ním je velkou oporou a jistotou pro další životní cestu.
 29 On jim řekl: "Amen, pravím vám, není nikoho, kdo opustil dům nebo ženu nebo bratry nebo rodiče nebo děti pro Boží království,
Hned vzápětí slyšíme o možnostech toho, co člověk podle uvažování Petra a jeho spolupoutníků, ztrácí, či koho opouští. Na prvním místě je zde zmíněn „dům“ - což je pomyslně sumář všeho, co člověk má, co člověk vlastní a co si hlídá, o co pečuje, o co by prostě nechtěl přijít i kdyby se stalo všechno.
 Sice nás může překvapit, že je na prvním místě pomyslně majetek, ale není to upřílišněné, kdybychom pak porovnali s tím, co následuje a tam jsou zaznamenáni čtyři příklady vztahů, které se musí přeseknout, či proměnit. Myslím, že je lepší, když tomu porozumíme kladně – jako takové životní základně, kterou prostě člověk k životu potřebuje, bez ohledu na to, kde a jakým způsobem žije. Nebo ještě jinak – i trosečník na ostrově – Robinson svého věku – si takové podmínky vytvoří a bude si je chránit, protože to bude pro něj životní standart.
Na prvním místě těch postav, které znázorňují lidské vztahy, které jsou v ohrožení, při následování pána Ježíše – je jmenovaná „žena“, což jistě v obráceném garde, když by šlo o učednici, znázorňuje muže. Podstatné je, že se člověk musí rozloučit, proměnit vztah ke svému nejbližšímu. A tím je jeho žena, však ta je v jiném obraze vyjádřeno „součást jeho těla“ a to není lehké jen tak rozdělit. Zaslouží si poznamenat, že je zde zase vykreslen přístup Ježíšův k manželství, prostě si ho více jak váží.
 Na druhém místě těch postav, osob, kterých se dotýká našeho rozhodnutí následovat Pána, jsou jmenováni „bratři“, tedy jinak řečeno naši sourozenci. Zřejmě nás to překvapí, podobně jako jmenování domu na místě prvním, čekali bychom zde rodiče, či děti. Jedná se o to, že právě se sourozenci toho od dětství prožíváme nejvíce, naše životy jsou spolu více jak provázáni. Zase se zde ukazuje, otevírá svět doby Pána Ježíše, kdy v obvyklé rodině se žilo více jak společně, opravdu lidé tehdy měli k sobě blízko.
 Až na třetím místě těch postav, kterých se dotýká naše životní rozhodnutí pro Pána Ježíše jsou jmenováni rodiče.  A přitom v době Ježíšově, stejně jako dnes jsou pro nás velmi určující a pomyslně ukazující nám ten správný směr pro život. Někdy to je až tak, že se z jejich stínu ani nemůžeme vymotat, vysvobodit – ještě horší to mají ti, kteří jsou dětmi významné postavy (srovnání za srovnání dotyční prožívají).
 Až na posledním, čtvrtém místě jsou pak jmenováni děti. Pro dnešní dobu, která si velmi váží dětí, jejich mládí velký šok. Pomyslně jak ubývá počty narozených dětí, o to více je stavíme na ústřední místo. Projevuje se to např. Ve výchově, že je ani nechceme směrovat, ukazovat, či předávat jim co je a co není dobré. A tak je opak pravdou, totiž, že jsou děti sice milovány, nikoliv však vychovány, a přece by to mělo být v souladu.
 Každopádně si autor, stejně jako Pán Ježíš uvědomuje naši lidskou, pozemskou vázanost na tyto postavy, na tyto lidi. Velmi dobře zná naši lásku k nim i nutnost našich vzájemných vztahů, i potřebu našeho lidského domova. Takže Bůh, ani jeho Syn nechce tato naše prostředí zrušit. Na druhou stranu nám chce ukázat, že vztah k Bohu, k tomu co přináší jeho Syn je tak zásadní, že lze mluvit o životním rozhodnutí.
 A tak se zpětně pohleděno, navíc přibarveno lidským zrakem – může rozumět, že člověk o to své „jisté“ dosud tu pevnou oporu – přichází. Nic už po setkání s Ježíšem, po dotyku Boží lásky nemůže být stejné. Náročné to bude i pro všechny, kdo se s námi setkají. Proč? Protože už prostě v našich životech nebudeme hrát podle obvyklých lidských pravidel.
 V neděli překvapivě nebudeme vyspávat, nýbrž se radovat, že společně můžeme naslouchat Božímu Slovu, že můžeme společně Bohu děkovat, zpívat mu a prostě se sdílet. Nebude to prostě jenom pouhý druhý den víkendu, nýbrž den Páně, který nám může dodat sílu z Boží strany a také se sdílení se navzájem. To je ta výborná stránka křesťanského shromáždění, či jak kristovci vždy vyznávali „svatých obcování“. Život v obecenství s Bohem a našimi sestrami a bratřími je to velké novum ….
 30 aby v tomto čase nedostal mnohokrát víc a v přicházejícím věku život věčný." (Lk. 18:28-30 CEP)
 Ve skutečnosti následovník Ježíše, Boží vůle nic neztratí naopak získá. I když tomu porozumí až po delším období, když se rozhodne následovat svého Pána. I k tomuto vnímání člověk potřebuje časový a možná i jiný odstup, jako je proměněné, Bohu přiblížené srdce.
Získá bohatství ve dvojí rovině – jednak v tomto čase a také v přicházejícím věku, nebo jak to můžeme vyjádřit jinak „na konci věků“, až dojdeme k poslednímu soudu. Kdy dojde k velkému rozlišení a my porozumíme na jaké straně jsme zrovna my stáli. A to my potřebujeme také slyšet, že jednou budou všechny karty odhaleny, odkryty, nebudou poschovávány jako nějaké fanty.
 To bohatství pravda není blíže specifikované, určené, pojmenované a přece je více jak zřetelné – pro přítomnost je zde řečeno, že následovník „dostane mnohokráte více než obětuje“. Neříká se, a to je dobré připomenout, že člověk nemusí nic obětovat – jenže matematicky vyjádřeno bude mnohokráte více v plusu, asi jako v podobenství o násobku zisku z jednoho klasu, který vyroste z jednoho semínka – a zisk je minimálně třicetinásobný.
 Podobně i bohatství v přicházejícím věku je vykresleno jenom tím, že následovník dostane „věčný život“. Což jistě pro našince může vyznívat velmi problematicky. To však jenom tehdy, když si budeme představovat věčný život jako stálé prodlužování přítomnosti. A to je ta naše největší mýlka. Protože to bude přítomnost Bohem proměněná, bez všech pokřiveností, které do světa přinesla lidská neposlušnost a neláska. Je to prostě pro všechny jedna velká šance.
MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za dnešní slova, která nám připomínají, že každý následovník prochází proměnou svého života. Ty nás však v nich nenecháváš samotné a dáváš nám k ní vše potřebné. Kéž umíme druhé povzbudit, že ve ztrátě našeho starého života je mnohé dobré z tvé štědré ruky. AMEN

neděle 17. září 2017

Kázání ze 14 neděle po svaté Trojici 17.9. 2017 Podbořany, Horní Slavkov



Kázání ze 14 neděle po svaté Trojici 17.9. 2017 Podbořany, Horní Slavkov
Základ našeho dnešního kázání jsou slova z evangelia Markova  1, 40-45
SUSPIRIUM: Pane Ježíši Kriste, měj s námi slitování. Otevři zalepené oči našeho srdce, jako jsi uzdravil tělesné oči slepého - abychom stále jasněji rozeznávali tvou tvář, zvláště když se s ní setkáme v pohledu našich trpících bratří a sester. Neboť ty žiješ a vládneš navěky.
Milé sestry, milí bratři!
Dnešní neděle nám přináší zajímavé téma „Děti Boží“, respektive kdo jimi jsou a jak se to projevuje na nich, či co z toho projevují oni ve svém světě, ve svém bližším i vzdálenějším okolí. Je to ostatně obraz vztahu člověka, ano každého z nás k našemu Bohu, kterého ne náhodou nazýváme naším Otcem. Prostě třeba proto, že se k nám právě takto chová.
 První naše čtení nás hezky uvádí do situace praotce Jákoba. Respektive do situace, kdy si po dlouhém pochodu, putování odpočine a zdá se mu sen. Jenže pro něj není sen jenom něco obyčejného jako pro nás, změť zkušeností z předchozího časového období, něco nereálného, právě naopak. Oni tehdy věděli, a my už na to zapoměli, že Bůh může skrze sny promlouvat, či třeba odpovídá na mnohé otazníky dotyčného člověka.
 Víme, že praotcové, ty vzorové postavy jednotlivých vlastností a přistupování hlavně bojovali o budoucnost. Tedy zejména v oblasti potomstva a vlastně i země, na které s potomstvem budou přebývat. Však by bez ní nemohla budoucnost být. A tak musí tolikráte prožívat se svými ženami „neplodnosti“ - které i nám chtějí ukázat, že budoucnost člověk nemá jen tak ve svých rukách, nýbrž že ji má ve svém srdci Bůh sám a nám ji odkrývá, když jsme schopni ji unést.
 A tak se i Jákob, dočká svého potomstva, kterého bude jako mořského písku, tedy nespočítatelně. Co na tom, že se to jeví lidskému zraku jako něco nesmyslného – klíče a dveře do budoucnosti jsou už dány, stačí tuto naději přijmout a spustit se na pomoc a lásku Boží. Celé je to rámované zkušeností s bytostmi, které jsou služebníky Božími. I tento obraz zvýrazňuje toho, kdo v této situaci podniká nejvíce a kdo je i zárukou, že to dobře dopadne. A také, že má něco cenu, není to prostě jedno Bohu a ani nám by to nemělo být jedno …
 40 Přijde k němu malomocný a na kolenou ho prosí: "Chceš-li, můžeš mě očistit."
 Hlavní postavou našeho dnešního oddílu je „malomocný“, tedy postižený leprou, či podobnou nemocí, protože toto označení sloužilo často jako takové souhrnné označení vlastně všech nemocí projevujících se na kůži, tedy velmi viditelné pro své okolí.
 A stejně silně, stejně jako tato nemoc byla vidět, se to dotýkalo ve formě bolesti tělesné a jistě i duševní. Ta zejména tím stylem, že byl vyčleněn z normální, tedy obvyklé společnosti a musel živořit někde na okraji. Prostě někde, kam neměli normální lidé přístup. Aby toho nebylo málo, byl poznamenán i tím, že byl rituálně nečistý, tedy neschopný účasti při bohoslužbách. Asi bychom nebyli mimo, když bychom ho označili jako živého mrtvého.
 A přece právě taková postava, která člověka znečišťuje již svou přítomností, velmi dobře ví, co má dělat, pokud se dostane do blízkosti Pána Ježíše. Překvapivě toto činí on, a ne ti, kteří ho dobře znali a věděli co v něm jim Pán Bůh dal za poklad. Přistupuje k Ježíši „na kolenou“ - prosí ho na kolenou.
 Všechno ostatní už vyzkoušel, něco mu trochu pomohl, však některé rady, které kolují mezi lidmi pomáhají s unesením bolestí a některé tzv. Babské rady už mnohým pomohli k uzdravení. I v této situaci, při jeho sympatickém přístupu by se však mohli objevit tací, kteří by jeho postup shazovali, stejně jako reakci Božího Syna, který ukáže, kterak se Bůh choval a chová ke svým dětem.
 Ta prosba má ve stručnosti všechno podstatné Chceš-li, můžeš mě očistit. Jakoby dostal Ježíš na výběr. A tu i v nás zahlodá červíček, protože přece by se k tomu očištění, uzdravení nemocného měl hrnout. A on se nehrne, aniž by to znamenalo, že by mu nepomohl. Prostě chce, aby malomocný, člověk s leprou projevil svou vlastní vůli. Malomocný se spolehl na jediného spolehlivého ...
 41 Ježíš se slitoval, vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: "Chci, buď čist." 42 A hned se jeho malomocenství ztratilo a byl očištěn.
 Ježíš odpovídá činem, což je myslím ta nejlepší reakce, která se v této situaci nabízí. Ještě předtím je však zaznamenán důvod tohoto jednání – Ježíš se slitoval. Slitování provází lidské dějiny ze strany Boží, najdeme jeho stopy v mnohých dílech Božích, podobně i v působení jeho Syna.
 Asi není od věci přemýšlet, kde se takové slitování v Ježíši bere. Myslím, že je o schopnost vcítit, prožít život toho, ke komu se slitovává. Je schopný porozumět tomu co prožívá, nedává jenom na nějaký první pohled, pomyslně zkoumá, co má dotyčný uvnitř, ve svém srdci, na tom ve skutečnosti všechno záleží, a dokonce nejen cíl životní cesty dotyčného.
 Pak nás napadne i další otázka, a dosti případná – zda i my můžeme mít něco z této schopnosti. Ano, můžeme když se budeme „učit u našeho nebeského Otce a jeho Syna“. Nebude to třeba stejné, ale uvidíme, kterak i nás se dotýkají situace, životy druhých a nebudou nám jedno. Dostaneme schopnost rozlišení podstatných charakteristik od nepodstatných, třeba v tom, že se naučíme vnímat nitra druhých, tedy co kdo má ve svém srdci. To celé nebude jako podklad pro naše povyšování, nýbrž pochopení druhého.
 Samotná léčba je vypsána ve třech krocích – Ježíš vztáhne rukou a dotkne se ho a přitom říká Chci buď čist. Léčba z Boží strany, z Boží lásky probíhá rychle, protože jde o záležitost, která ohrožuje přítomnost i budoucnost postiženého. Prostě není času s otálením, i když by někdo mluvil o nutnosti najít správnou diagnózu. Diagnózou je jeho život na hraně života a smrti, to stačí.
 Spíše by nás mělo překvapit, že při léčbě je použito jako podstatná součást právě Slovo, a zároveň vyznání toho, co má Ježíš, potažmo Bůh ve svém srdci. Má vždy připravenou ruku k pomoci, slovo, které pohladí i když vede k nápravě, narovnání ohnutého hřbetu svědomí, či nemocné duše. Protože většina nemocí souvisí s tím, co má člověk právě ve svém nitru. Tedy tam musí začít léčba.
 43 Ježíš mu pohrozil, poslal jej ihned pryč 44 a nařídil mu: "Ne, abys někomu něco říkal! Ale jdi, ukaž se knězi a obětuj za své očištění, co Mojžíš přikázal - jim na svědectví."
 Zvláštní reakce Ježíšova přichází hned  vzápětí. Před chvílí ho ještě uzdravil zbavil velké tíhy, která z takové nemoci pochází. A tak bychom očekávali, že k němu bude i nadále příjemný. Ne on mu pohrozí a vyrazí – tak bychom to viděli naším lidským zrakem.
 Co když je to však tak, že ho chtěl pohnout k nějakému dalšímu posunu, co když mu chtěl otevřít novou cestu životem. Tamtu předchozí složitou a těžkou má přece uzavřít a věnovat se něčemu důležitějšímu. Již potřebuje napnout všechny síly k novému způsobu života a tak je pomyslně vyhozen z hnízda jako to malé ptáče, aby se postavil na vlastní nohy.
  Vedle toho mu dá Boží Syn, a ne náhodou právě on, další rozkazy. Nesmí tu svou zkušenost nikomu sdělit. To je pro člověka asi nejhorší úkol, který může dostat, navíc když prožije tak radikální proměnu. Ještě včera na pomezí života a smrti a nyní již schopen života. A že bych toto nesměl sdílet s ostatními?
 V Markově evangeliu se s tím setkáme častěji, kdy je zapovídáno, aby se předčasně něco takového sdělovalo. Ještě nebylo otevřeno, odkryto v plnosti význam působení Pána Ježíše – proto by bylo předčasné vyjevovat, čeho je schopen a na jakou stranu Ježíš náleží – snad právě proto se to nazývá „mesiášské tajemství“.
 Dalším rozkazem je naopak naplnění židovského přikázání, jak se zařídit, když je člověk zbaven takové nemoci. Má se ukázat knězi – který ho prohlásí za čistého i v oblasti náboženské. A vedle toho i poděkovat Bohu, který umožnil jeho očistu, uzdravení. Takovou oběť ostatně ustanovil již Mojžíš. Šlo o dobrou připomínku toho, že na vděčnost se nemá nikdy zapomínat...
 45 On však odešel a mnoho o tom vyprávěl a rozhlašoval, takže Ježíš už nemohl veřejně vejít do města, ale zůstal venku na opuštěných místech. A chodili k němu odevšad. (Mk. 1:40-45 CEP)
 A ten vyléčený, uzdravený od malomocenství opravdu od Ježíše odešel. Ale neslyšíme, že by šel nejdříve do chrámu, za knězem a tím se vlastně očistil i pro oblast víry. Asi to nebylo pro něj to nejdůležitější, v tom okamžiku, kdy ho pohltila radost. Taková, která je nečekaná, ta nastává tehdy, kdy si člověk myslí, že se už nemůže nic změnit – třeba u dlouhodobě nemocných, postižených atd.
On však neposlechl, ani v druhém případě – totiž, aby to nikomu neříkal, co se mu stalo. Ještě by všichni neporozuměli jeho působení a poslání. Dokonce naopak chodil a všude vyprávěl, co se mu stalo, kdo a jak mu změnil život, vlastně mu daroval život.
 Pravda je, že takový zmatek může vzniknout v životě každého, kdo se setká s Pánem Ježíšem a jeho zvěstí. Jeho život se promění, on vidí své priority někde jinde, prostě nahlíží vše dosavadní jinak. Dost často musí i vnějšně, nejen vnitřně svůj život proměnit. Nemusí to každý unést, je potřeba i v takové situaci se opřít o pomoc shůry. A jak víme z různých svědectví- on ji opravdu nabízí každému, tedy hlavně takovému, kdo si nemyslí, že na vše stačí sám.
 Jenže to mělo také efekt i pro samotného Ježíše, už nemohl „veřejně vejít do města“ a proto „musel zůstávat venku na opuštěných místech“. Skoro si až člověk myslí, že to je právě odůvodnění jeho postupu a působení. Na druhou stranu, právě na takových „pustých“ místech lze se usebrat a nabrat sílu pro další působení. I my máme podobná místa, kde umíme načerpat životní elán a můžeme tam být Bohem posíleni ...
MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za dnešní slova, která nám ukazují jak jsi naplněn Boží láskou a chceš pomoci, uzdravit životy mnohých, abys tak prokázal svou lásku ke všem Božím dětem. Kéž i my umíme podobně druhé povzbudit, posílit. AMEN