Kázání ze 14 neděle po svaté Trojici 17.9. 2017 Podbořany, Horní Slavkov

Kázání ze 14 neděle po svaté Trojici 17.9. 2017 Podbořany, Horní Slavkov

Základ našeho dnešního kázání jsou slova z evangelia Markova  1, 40-45

SUSPIRIUM: Pane Ježíši Kriste, měj s námi slitování. Otevři zalepené oči našeho srdce, jako jsi uzdravil tělesné oči slepého - abychom stále jasněji rozeznávali tvou tvář, zvláště když se s ní setkáme v pohledu našich trpících bratří a sester. Neboť ty žiješ a vládneš navěky.

Milé sestry, milí bratři!

Dnešní neděle nám přináší zajímavé téma „Děti Boží“, respektive kdo jimi jsou a jak se to projevuje na nich, či co z toho projevují oni ve svém světě, ve svém bližším i vzdálenějším okolí. Je to ostatně obraz vztahu člověka, ano každého z nás k našemu Bohu, kterého ne náhodou nazýváme naším Otcem. Prostě třeba proto, že se k nám právě takto chová.

 První naše čtení nás hezky uvádí do situace praotce Jákoba. Respektive do situace, kdy si po dlouhém pochodu, putování odpočine a zdá se mu sen. Jenže pro něj není sen jenom něco obyčejného jako pro nás, změť zkušeností z předchozího časového období, něco nereálného, právě naopak. Oni tehdy věděli, a my už na to zapoměli, že Bůh může skrze sny promlouvat, či třeba odpovídá na mnohé otazníky dotyčného člověka.

 Víme, že praotcové, ty vzorové postavy jednotlivých vlastností a přistupování hlavně bojovali o budoucnost. Tedy zejména v oblasti potomstva a vlastně i země, na které s potomstvem budou přebývat. Však by bez ní nemohla budoucnost být. A tak musí tolikráte prožívat se svými ženami „neplodnosti“ - které i nám chtějí ukázat, že budoucnost člověk nemá jen tak ve svých rukách, nýbrž že ji má ve svém srdci Bůh sám a nám ji odkrývá, když jsme schopni ji unést.

 A tak se i Jákob, dočká svého potomstva, kterého bude jako mořského písku, tedy nespočítatelně. Co na tom, že se to jeví lidskému zraku jako něco nesmyslného – klíče a dveře do budoucnosti jsou už dány, stačí tuto naději přijmout a spustit se na pomoc a lásku Boží. Celé je to rámované zkušeností s bytostmi, které jsou služebníky Božími. I tento obraz zvýrazňuje toho, kdo v této situaci podniká nejvíce a kdo je i zárukou, že to dobře dopadne. A také, že má něco cenu, není to prostě jedno Bohu a ani nám by to nemělo být jedno …

 ⁴⁰ Přijde k němu malomocný a na kolenou ho prosí: "Chceš-li, můžeš mě očistit."

 Hlavní postavou našeho dnešního oddílu je „malomocný“, tedy postižený leprou, či podobnou nemocí, protože toto označení sloužilo často jako takové souhrnné označení vlastně všech nemocí projevujících se na kůži, tedy velmi viditelné pro své okolí.

 A stejně silně, stejně jako tato nemoc byla vidět, se to dotýkalo ve formě bolesti tělesné a jistě i duševní. Ta zejména tím stylem, že byl vyčleněn z normální, tedy obvyklé společnosti a musel živořit někde na okraji. Prostě někde, kam neměli normální lidé přístup. Aby toho nebylo málo, byl poznamenán i tím, že byl rituálně nečistý, tedy neschopný účasti při bohoslužbách. Asi bychom nebyli mimo, když bychom ho označili jako živého mrtvého.

 A přece právě taková postava, která člověka znečišťuje již svou přítomností, velmi dobře ví, co má dělat, pokud se dostane do blízkosti Pána Ježíše. Překvapivě toto činí on, a ne ti, kteří ho dobře znali a věděli co v něm jim Pán Bůh dal za poklad. Přistupuje k Ježíši „na kolenou“ - prosí ho na kolenou.

 Všechno ostatní už vyzkoušel, něco mu trochu pomohl, však některé rady, které kolují mezi lidmi pomáhají s unesením bolestí a některé tzv. Babské rady už mnohým pomohli k uzdravení. I v této situaci, při jeho sympatickém přístupu by se však mohli objevit tací, kteří by jeho postup shazovali, stejně jako reakci Božího Syna, který ukáže, kterak se Bůh choval a chová ke svým dětem.

 Ta prosba má ve stručnosti všechno podstatné Chceš-li, můžeš mě očistit. Jakoby dostal Ježíš na výběr. A tu i v nás zahlodá červíček, protože přece by se k tomu očištění, uzdravení nemocného měl hrnout. A on se nehrne, aniž by to znamenalo, že by mu nepomohl. Prostě chce, aby malomocný, člověk s leprou projevil svou vlastní vůli. Malomocný se spolehl na jediného spolehlivého ...

 ⁴¹ Ježíš se slitoval, vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: "Chci, buď čist." ⁴² A hned se jeho malomocenství ztratilo a byl očištěn.

 Ježíš odpovídá činem, což je myslím ta nejlepší reakce, která se v této situaci nabízí. Ještě předtím je však zaznamenán důvod tohoto jednání – Ježíš se slitoval. Slitování provází lidské dějiny ze strany Boží, najdeme jeho stopy v mnohých dílech Božích, podobně i v působení jeho Syna.

 Asi není od věci přemýšlet, kde se takové slitování v Ježíši bere. Myslím, že je o schopnost vcítit, prožít život toho, ke komu se slitovává. Je schopný porozumět tomu co prožívá, nedává jenom na nějaký první pohled, pomyslně zkoumá, co má dotyčný uvnitř, ve svém srdci, na tom ve skutečnosti všechno záleží, a dokonce nejen cíl životní cesty dotyčného.

 Pak nás napadne i další otázka, a dosti případná – zda i my můžeme mít něco z této schopnosti. Ano, můžeme když se budeme „učit u našeho nebeského Otce a jeho Syna“. Nebude to třeba stejné, ale uvidíme, kterak i nás se dotýkají situace, životy druhých a nebudou nám jedno. Dostaneme schopnost rozlišení podstatných charakteristik od nepodstatných, třeba v tom, že se naučíme vnímat nitra druhých, tedy co kdo má ve svém srdci. To celé nebude jako podklad pro naše povyšování, nýbrž pochopení druhého.

 Samotná léčba je vypsána ve třech krocích – Ježíš vztáhne rukou a dotkne se ho a přitom říká Chci buď čist. Léčba z Boží strany, z Boží lásky probíhá rychle, protože jde o záležitost, která ohrožuje přítomnost i budoucnost postiženého. Prostě není času s otálením, i když by někdo mluvil o nutnosti najít správnou diagnózu. Diagnózou je jeho život na hraně života a smrti, to stačí.

 Spíše by nás mělo překvapit, že při léčbě je použito jako podstatná součást právě Slovo, a zároveň vyznání toho, co má Ježíš, potažmo Bůh ve svém srdci. Má vždy připravenou ruku k pomoci, slovo, které pohladí i když vede k nápravě, narovnání ohnutého hřbetu svědomí, či nemocné duše. Protože většina nemocí souvisí s tím, co má člověk právě ve svém nitru. Tedy tam musí začít léčba.

 ⁴³ Ježíš mu pohrozil, poslal jej ihned pryč ⁴⁴ a nařídil mu: "Ne, abys někomu něco říkal! Ale jdi, ukaž se knězi a obětuj za své očištění, co Mojžíš přikázal - jim na svědectví."

 Zvláštní reakce Ježíšova přichází hned  vzápětí. Před chvílí ho ještě uzdravil zbavil velké tíhy, která z takové nemoci pochází. A tak bychom očekávali, že k němu bude i nadále příjemný. Ne on mu pohrozí a vyrazí – tak bychom to viděli naším lidským zrakem.

 Co když je to však tak, že ho chtěl pohnout k nějakému dalšímu posunu, co když mu chtěl otevřít novou cestu životem. Tamtu předchozí složitou a těžkou má přece uzavřít a věnovat se něčemu důležitějšímu. Již potřebuje napnout všechny síly k novému způsobu života a tak je pomyslně vyhozen z hnízda jako to malé ptáče, aby se postavil na vlastní nohy.

  Vedle toho mu dá Boží Syn, a ne náhodou právě on, další rozkazy. Nesmí tu svou zkušenost nikomu sdělit. To je pro člověka asi nejhorší úkol, který může dostat, navíc když prožije tak radikální proměnu. Ještě včera na pomezí života a smrti a nyní již schopen života. A že bych toto nesměl sdílet s ostatními?

 V Markově evangeliu se s tím setkáme častěji, kdy je zapovídáno, aby se předčasně něco takového sdělovalo. Ještě nebylo otevřeno, odkryto v plnosti význam působení Pána Ježíše – proto by bylo předčasné vyjevovat, čeho je schopen a na jakou stranu Ježíš náleží – snad právě proto se to nazývá „mesiášské tajemství“.

 Dalším rozkazem je naopak naplnění židovského přikázání, jak se zařídit, když je člověk zbaven takové nemoci. Má se ukázat knězi – který ho prohlásí za čistého i v oblasti náboženské. A vedle toho i poděkovat Bohu, který umožnil jeho očistu, uzdravení. Takovou oběť ostatně ustanovil již Mojžíš. Šlo o dobrou připomínku toho, že na vděčnost se nemá nikdy zapomínat...

 ⁴⁵ On však odešel a mnoho o tom vyprávěl a rozhlašoval, takže Ježíš už nemohl veřejně vejít do města, ale zůstal venku na opuštěných místech. A chodili k němu odevšad. (Mk. 1:40-45 CEP)

 A ten vyléčený, uzdravený od malomocenství opravdu od Ježíše odešel. Ale neslyšíme, že by šel nejdříve do chrámu, za knězem a tím se vlastně očistil i pro oblast víry. Asi to nebylo pro něj to nejdůležitější, v tom okamžiku, kdy ho pohltila radost. Taková, která je nečekaná, ta nastává tehdy, kdy si člověk myslí, že se už nemůže nic změnit – třeba u dlouhodobě nemocných, postižených atd.

On však neposlechl, ani v druhém případě – totiž, aby to nikomu neříkal, co se mu stalo. Ještě by všichni neporozuměli jeho působení a poslání. Dokonce naopak chodil a všude vyprávěl, co se mu stalo, kdo a jak mu změnil život, vlastně mu daroval život.

 Pravda je, že takový zmatek může vzniknout v životě každého, kdo se setká s Pánem Ježíšem a jeho zvěstí. Jeho život se promění, on vidí své priority někde jinde, prostě nahlíží vše dosavadní jinak. Dost často musí i vnějšně, nejen vnitřně svůj život proměnit. Nemusí to každý unést, je potřeba i v takové situaci se opřít o pomoc shůry. A jak víme z různých svědectví- on ji opravdu nabízí každému, tedy hlavně takovému, kdo si nemyslí, že na vše stačí sám.

 Jenže to mělo také efekt i pro samotného Ježíše, už nemohl „veřejně vejít do města“ a proto „musel zůstávat venku na opuštěných místech“. Skoro si až člověk myslí, že to je právě odůvodnění jeho postupu a působení. Na druhou stranu, právě na takových „pustých“ místech lze se usebrat a nabrat sílu pro další působení. I my máme podobná místa, kde umíme načerpat životní elán a můžeme tam být Bohem posíleni ...

MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za dnešní slova, která nám ukazují jak jsi naplněn Boží láskou a chceš pomoci, uzdravit životy mnohých, abys tak prokázal svou lásku ke všem Božím dětem. Kéž i my umíme podobně druhé povzbudit, posílit. AMEN