Kázání 13. neděle po svaté Trojici 10.9. 2017 Nové Sedlo, Ostrov

Kázání 13. neděle po svaté Trojici 10.9. 2017 Nové Sedlo, Ostrov

Základ našeho dnešního kázání jsou slova z Markova evangelia 3, 31-35

SUSPIRIUM: Milosrdný Bože a Otče, zapal v našich srdcích oheň své lásky, abychom se navzájem milovali, jako jsi ty miloval nás. V Ježíši Kristu, tvém Synu, našem Pánu.

Milé sestry, milí bratři!

Téma dnešní neděle je pro mnohé jasné a zřetelné, že by nad ním nejraději jen tak mávlo rukou. To přece velmi dobře známe, a tím se přece snažíme i ve svých všedních dnech žít. Jenže, kterak se to prakticky projevuje v našich životech, respektive kterak se to odráží i v našich obyčejných dnech našeho životního putování – k tomu nám chtějí naše biblické oddíly leccos odkrýt.

 Ono totiž k našemu tématu „Láska k Bohu“ si nemůžeme nevzpomenout, že v dvojím přikázání lásky slyšíme o úzkém propojení s naší láskou k bližnímu. A bližní přeci není jenom ten, který sedí vedle nás na lavičce, či na židli, nýbrž ten, který je nám blízký a přebývá v našem srdci. Má v nás své místo, protože do Bohem proměněného srdce se vejde vždy více lidí, než do neproměněného.

 Proto je dobré se vystavit oběma dnešním textům – nejprve tomu prvnímu. A ten začíná velmi radostně, po stvoření a určení prvních lidí mají prožít radost z narozených dětí, dvou synů Kaina a Ábela. Radost by mohli mít i z jejich nasměrování, jejich zaměstnání – první se stal zemědělcem a druhý pastýřem.

 Brzy však do jejich vztahu vejde závist. Jeden závidí druhému, že Hospodin lidskými očima přijímá silněji jeho oběť. Kdyby ho to vedlo k větší snaze sloužit Hospodinu, bylo by dobře. On se této závisti zcela podal a dovedlo ho to k bratrovraždě. Ano, až tak může vykvést vzájemná neláska, až k takovým koncům může dovést lidské selhání, lidský hřích.

 Snad ještě horší je, kterak Kain rozumí Hospodinu – pomyslně chápe tíhu viny, kterou vůči svému bratrovi vykonal, navíc, když je svědkem země, která vypila krev zabitého. Ve skutečnosti si myslí, že jde o takové zlo, takový zločin, který nemůže nikdo odčinit, nikdo odpustit. Jenže jak dobře víme – a díky za to – Boží odpuštění je větší než kterýkoliv zločin ….

 ³¹ Tu přišla jeho matka a jeho bratři. Stáli venku a vzkázali mu, aby k nim přišel.

 Náš dnešní oddíl je uveden popisem hlavních postav vedle samotného Božího Syna. Jedná se o jeho „matku a jeho bratry“. A je jedno, zda-li jde o přímé příbuzné, či vzdálenější, jak se snaží doložit naši katoličtí bratři a sestry. Prostě jde o velmi blízké, když už ne nejbližší pozemské příbuzné Ježíše.

 V samotném Písmu, evangeliích bychom o nich čekali více zpráv – nejvíc nalezneme o jeho rodičích, a z nich ještě více o jeho matce. Ale přece v souvislosti s životopisy, či příběhy o jiných velkých postavách je těch informací málo. Ostatně jako v celku, protože jednotlivé knihy Písma nejsou běžnými dějinami, nýbrž svědectví o dobrém Bohu, který má zájem na záchraně a spáse každého z lidí.

Na druhou stranu i my, jako evangeličtí křesťané, protestanté si vážíme zrovna matky našeho Pána, protože právě skrze ni k nám přišla Boží zachraňující láska. A má tedy jistě významné místo v dějinách spásy, byť její místo nemusíme nadměrně zvýrazňovat, když ona sama o sobě především svědčila, jako o svědkyni Božího milosrdenství. I ona moc dobře věděla, že je Bohem použita, aby mohla přinést kus sebe ve prospěch prosazení Božího světla v tomto ztemnělém světě.

 Mě osobně spíše zaujalo onen přístup, že prostě k němu vzkážou. Pošlou k němu posly, aby se jim prostě po lidsky věnoval. Ano, to dobře známe, že když je někdo známý nějaké významnější postavy, že prostě má k němu lepší přístup a trochu jiné zacházení. Prostě i s ním se zachází jako s významnější postavou. Jakoby na něm ulpělo trochu lesku té osobnosti ke které ho váže nějaký bližší vztah. To samo o sobě není zvláštním – na druhou stranu se od blízkých postav očekává i bližší, či hlubší vnímání. A to není z Písma svatého cítit, spíše naopak, pro své někdy divné a až za hranou stojící skutky je mu rozuměno jako divnému příslušníku, a nebyli bychom daleko od pravdy, když bychom vnímali, že jej vidí jako ne normálního.

 ³² Kolem něho seděl zástup; řekli mu: "Hle, tvoje matka a tvoji bratři jsou venku a hledají tě."

 Zástup stojící kolem Ježíše toto Ježíšovo chování k jeho rodině překvapilo. Sami by jednali jinak a od něj čekali podobnou reakci, však by měli mít lepší místo v jeho srdci nebo ne. Jak se říká, člověk pro rodinu přece udělá všechno, nebo jinak, když ne pro někoho jiného, tak pro rodinu je ochotný člověk leccos překousnout, obětovat.

 A tak ho na jejich přítomnost upozorňují, jakoby si všímavý Ježíš, který vnímá mnohé, co člověk nepostřehne, si jich nevšímal. Ale je to jako s mlčením, které je někdy výmluvnější a zřetelnější než tisíce slov. I Boží Syn chtěl jim i nám přepsat vztah k těm nejbližším, respektive jaké by měli být vztahy k nejbližším. A vlastně jako obvykle u Ježíše nastavit otázku trochu jinak, což jim i nám dojde až po určitém období.

 Myslím, že i pro nás je vhodné se nad tím zamyslet – kdo je pro nás nejbližším, když máme vztah s Bohem, když jsme jím byli osloveni a narovnáni ze svého pokřivení do sebe. Ano, vztahy s naší rodinou budou dále, ale budou proměněny, protože i jejich největší dobro nebude naším nejvyšším cílem. Je to stejné u křesťana se zdravím, které lidé ve světě vidí jako nejdražší, my ho vnímáme také jako velmi cenné, nikoliv jako to nejcennější ...

 ³³ Odpověděl jim: "Kdo je má matka a moji bratři?"

 Zase na první poslech by to byla velká ťavka jeho nejbližším. Více jak necitlivý projev distance, odstupu Ježíšova od své pozemské rodiny. Zase jde však o první a zbrklý pohled. Ne, on se ptá hlouběji než jsou prvoplánové otázky – řekněme on je i nás vede k odpovědi na otázku, co vlastně tvoří matku a bratry ve vztahu, co je na nich to nejpodstatnější. A myslím, že se nebudeme mýlit, když za nimi uvidíme a ucítíme jejich vztah, jejich vzájemnou lásku.

 Matka, která nemiluje své dítě se obvykle nazývá matka krkavčí, nejde o skutečnou matku, podobně jako bratra vyznačuje přátelství, to znamená prostě možnost se o něj za každé situace opřít. I proto některé kultury jako nejvyšší ocenění umožňovali prohlásit druhého za „pokrevního bratra“.

 ³⁴ Rozhlédl se po těch, kteří seděli v kruhu kolem něho, a řekl: "Hle, moje matka a moji bratři!

Ježíš za svou matku, bratry, pomyslně svou rodinu prohlásil ty, kteří s ním byli v obecenství. Vlastně jím jsou všichni, až do dnešních dob, kteří jsou s ním v obecenství.  Nejdříve se však po nich podíval, vnímal jejich přítomnost i to, jak oni jej vnímají, berou vážně jeho misi, se kterou přichází do tohoto světa.

 Opakuji, někdo, kdo by se na to díval zbrklýma a jenom lidskými očima, ten by v tom viděl krok revolucionáře, akt revolty proti tehdejšímu stavu společnosti. Nebo by dokonce mluvil  o diktatuře rodiny. Ne, Ježíš by neschvaloval život ve volných rodinných vztazích, či dokonce módu tzv. „singles“, těch, kteří programově a záměrně žijí sami.

 Chce přinést vnímání rodiny a nejbližších lidí nový rozměr, či jej připomenout a to třeba i tím, že chce ukázat, že podobnou atmosféru, někdy i lepší je možné zažívat v obecenství lidí, které spojuje víra, společný směr putování životem. Nic méně a nic více a přece je to velmi důležité, zásadní.

 Nebo by to bylo možno říci ještě jinak – rodinu netvoří majetky, ani cokoliv jiného, nýbrž vzájemné vztahy. A prostředí ve kterém lze mluvit o čemkoliv, druhého podpořit, povzbudit, namotivovat, aby jeho každodenní životní boj měl nějaký smysl a také i vyústění, tedy aby to nebyla jenom cesta od nikam do nikam, nýbrž s cílem.

 Rodina i dobré společenství člověka tlačí, směruje, že je v takovém ovzduší schopný načerpat sílu a schopnost udělat další a další krok, když se zdá, že v sobě žádnou sílu nemá. Ano, opravdu takovou sílu společenství může mít. Je potřeba právě proto o něj pečovat ...

 ³⁵ Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka." (Mk 3:31-35 Ek)

 Až závěrečný verš přináší klíč k porozumění postupu Ježíše. Na stole je totiž řešení otázky náplně tohoto příbuzenství.  Na ní se díváme my stejně jako lidé tehdejší jako na otázku krve, genů apod. Boží Syn nám však ukazuje, že tím nejpodstatnějším, co naplňuje obecenství, společenství lidí, ba každé jeho větší uskupení je stejný pohled do budoucnosti, prostě řečeno víra. Protože tento pohled zpětně ovlivňuje všechno ostatní, respektive se právě podle něj lidé rozhodují i v přítomnosti.

 A to platí i v tomto případě, kde Ježíš přidává klíč v tom, že členy jeho rodiny jsou všichni „kdo činí vůli Boží“. Jistě, že se může někdo zeptat, a má to právo – co znamená „činit vůli Boží“. Boží vůli najdeme v Písmu svatém, v sumáři lze říci – že jí ve vztahu k nám je všechno dobré, co vede k záchraně, dobrému životu zde i v dalším časovém rozměru. Takový život pak má další formát v tom, že nám otevírá Bůh, pakliže to chceme a noříme se do toho i další „směrovky ke svobodě“ jak to máme vykresleno v centrálních pasážích, ke kterým patří např. Desatero. Na druhou stranu, změna v přístupu je formulována v Novém Zákoně, především však jako to, co člověk „dělat má“, nejen čeho se má vystříhat.

 A tak tímto prapodivným, spíše však prorockým krokem dává nový rozměr a vážnost každé rodině, nás pak k promýšlení našeho vnímání rodiny vede. Však tak se také projevuje „láska k Bohu“, když ji prožíváme v nám nejbližším prostředí rodiny. Máme pak ještě další odpovědnost, aby právě takovou atmosférou mohli žít i ostatní, takové povzbuzení by měla vytvářet i celá společnost.

MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za dnešní slova, která nám ukazují, kterak Pán Ježíš nově naplňuje význam a místo rodiny. Kéž i my smíme v naší rodině prožívat „lásku Boží“ a ať sloužíme jak jen umíme, aby podobné mohli prožívat všichni kolem nás, AMEN