Kázání ze 7. neděle po Svaté Trojici 30.7. 2017 Nové Sedlo

Základ našeho dnešního kázání jsou slova z Janova evangelia 6, 30-35

SUSPIRIUM: Pane, náš Bože, ty zachraňuješ z nouze a nedostatku. Od tebe přichází chléb země i živý chléb z nebe. Pomoz nám, abychom vděčně přijímali tvé dary a dělili se o ně se všemi, kdo potřebují tvou pomoc. Skrze našeho Pána Ježíše Krista.

Milé sestry, milí bratři!

 Téma dnešní neděle nás přivádí k druhé ze svátostí, kterou společně jako evangelíci držíme, totiž k Večeři Páně a jejímu významu, i životu z ní – ostatně podobně jako jsme si minulou neděli připomínali život ze křtu. Je to pro nás oboje velká posila a povzbuzení. Proto není náhoda, že to někteří nazývali jako slovo viditelné, vedle slova, které slyšíme při bohoslužbách.

 První naše čtení nám pěkně připomíná, kterak opatřoval jídlem, tím co základně člověk potřebuje, Hospodin svůj vyvolený lid. A můžeme říci, že kdekoliv, v našem případě jde o situaci, kdy odcházeli příslušníci vyvoleného lidu z Egypta a putovali pouští. Jenže se dostali do situace krize, kdy jim právě následování Boží vůle přišlo těžké, složité, radši by se prostě vrátili.

 Návrat sám o sobě není špatný, jenže to musí být do prostředí, které je nám dobré. Myslím právě na atmosféru, která odpovídá Božím představám. A to je právě to, co oni v Egyptě neměli. Snad tam měli skutečně dobrou životní úroveň, však šlo o zemi, která byla na úrovni. Jenže tam nemohli svobodně žít v obecenství s Bohem.

 A to je myslím to kardinální, co i našinec, člověk dnešního věku musí stále řešit, co si vybrat výborné zajištění a obětovat proto všechno, svůj domov, svou rodinu, svůj vztah k Bohu anebo se uskrovníme, abychom mohli žít se svými blízkými a také v blízkém kontaktu našeho Pána. I k tomuto rozhodování nám smí pomáhat povzbuzení, které přijímáme při obecenství Večeře Páně.

³⁰ Řekli mu: "Jaké znamení učiníš, abychom je viděli a uvěřili ti? Co dokážeš?

 Ježíš jako divotvůrce, kolikrát to už tady bylo. To opravdu není nic nového pod sluncem. Vždyť by bylo dobré mít po ruce někoho, kdo dokáže něco z toho, co je člověku běžně zapovězeno, co prostě člověk nedokáže. A navíc, když o sobě Bůh, či jeho Syn tvrdí, že všechno zvládá, všechno umí? Jenže zde je zase špatné to, že my do svého uvažování o Bohu a jeho Synu bereme jenom lidskou mysl a lidský zrak, to podstatné nám uniká. Co tím je? No přece Boží majestát a Boží jinakost …

 A tak Ježíši říkají – podobně jakoby řekl našinec dnes – ukaž nám něco neobvyklého, nějaký ten kejkl, nějaké kouzlo a my to zhodnotíme a případně ti uvěříme, že jsi novodobý světový kouzelník. Je to pomyslně hozená rukavice pro srovnání s tehdejšími hvězdami a schopnými v této oblasti. Vlastně to plně zapadá i do naší přítomnosti, ve které se také mnohé chápe stylem nabídky a poptávky. Jenže Bohu a všemu z jeho strany porozumíme, když se mu v plnosti otevřeme a budeme-li jej skutečně vnímat, ne že mu předem nařídíme pravidla, uděláme výběrové řízení toho, kdo bude Pánem našich životů. Člověk až po svém obratu pochopí nesmyslnost takového přistupování.

 Na jiném místě by bylo případná i ta otázka po tom, co „dokážeš“. Dokáže mnohé, nejvíc co kdy člověk mohl vidět, a slyšet. Jenže se to otevře jenom tomu, kdo je pro toto vnímání uzpůsobený. Podobně právě jako u té Večeře páně – ta z pohledu obyčejného návštěvníka není ničím jiným než jezením kousíčku chleba a pití trošky vína. A přece jde o posilu, která nemá pro nás srovnání v pozemském světě. Bůh se nám dává, dává nám sám sebe a povzbuzuje nás k další cestě následování.

 ³¹ Naši otcové jedli na poušti manu, jak je psáno: 'Dal jim jíst chléb z nebe'."

 Ti tazatelé předkládají Ježíši právě jeden z největších zázraků, který měli ve své národní i náboženské historii. A tím měl podle nich být dar many na poušti. Na místě, které se nevyznačuje možností k nasycení jim byl dán základní pokrm, který jim velmi dobře vystačil pro jejich každodenní putování ze země „předpeklí“ byť na první pohled krásné do země, kterou jim Bůh dává, aby v ní mohli žít společně s ním.

 A to pro ně byl chléb z nebe. Máme zde použit chléb jako základní pokrm, stejně jako jej známe z modlitby, kterou se každý den modlíme. Znají jej všechny kultury země, i když třebas v jiné podobě a i když se dělá z jiných surovin než u nás. Vždy však jde a to je spojující o základní, nutnou součást našich životů, abychom byli schopni jít dál, putovat cestou života. Dárcem takového pokrmu a to jsou také schopni a ochotni vyznat byli Hospodin, jejich nebeský Otec.

 ³² Ježíš jim řekl: "Amen, amen, pravím vám, chléb z nebe vám nedal Mojžíš; pravý chléb z nebe vám dává můj Otec.

 Pravda je, že oni, příslušníci Izraele spojovali tento chléb se svými otci a ne, že by to byl dar Hospodina, že by přišel od něj. Jako by to bylo dílem právě jejich předků – tím se posilovali a vytvářeli v sobě přehnané sebevědomí a to byla i rodná půda pýchy jako takové. A u ní víme, co dokáže zejména v mezilidských vztazích, stejně jako ve vztahu k Bohu.

 Právě proto přichází Syn Boží, aby tyto záležitosti uváděl do pravých souvislostí, bez nějakých smyšlenek a nesprávností. Chléb z nebe, manu jim nenařídil, ani nedal Mojžíš. Tím jistě nechtěl Ježíš říci, že by Mojžíš neměl pro ně nic znamenat, jenom je prostě potřeba vědět, že každý má svou roli. A tento starozákonní svědek víry byl povolán, aby je vyvedl z Egypta do země zaslíbené. Ve svém spoléhání na Hospodina byl jistě příkladem, na druhou stranu víme i o jeho stinných stránkách.

 Ale oni byli v přesvědčení, stejně jako třeba u krále Davida, že si na takovouto svou postavu nesmějí nechat sáhnout, kdo si může dovolit umenšovat její význam. Jenže tímto Ježíšovým upřesněním nepadá celá historie a boje víry vyvoleného národa, jenom se sejme nesprávný pohled na některé oblasti a zdroje pomoci, kterou oni směli prožít.

 Právě pro jejich očistu, očistu jejich víry je potřeba vědět o pravém dárci tohoto chleba, této many, kterou směli obdržet i na místě, které bylo obvykle obrazem totální zkázy a smrti. A tímto dárcem, kdo dává opravdu chléb z nebes je Hospodin. K podobným zásahům pečující lásky se ostatně zavázal ještě před jejich východem z Egypta. Prostě jejich i náš Bůh není takovým, že by se nepostaral o jejich základní potřeby, on je dokonce má na mysli ještě dříve, když my o nich ještě příliš nevíme – to on nás vede k jejich uvědomění a realizaci.

 ³³ Neboť Boží chléb je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu."

 A i když mana byla velmi velký dar. A zachránila jim v čase putování pouští životy, protože jim zajistila základní potravu a z toho i sílu k dalšímu putování, přece to není chléb, který by jim dal život pro vždycky. Ani je není schopný dovést do věčnosti. Nesprávné je se k ní upínat, stejně jako k údajně skvělé minulosti (což máme někdy i my).

 Je potřeba najít takovou stravu, která nebude jenom pro pouhý jeden okamžik, nýbrž nasytí nás a napojí pro delší období. Zažene náš hlad i žízeň po budoucnosti, po smysluplnosti a po štěstí. Tedy naplní všechny naše potřeby, které my jako lidé obvykle máme – akorát hledáme na nesprávných adresách a proto se často spokojíme i s polotovary a vlastně i záležitostmi ne příliš kvalitními.

 Proto máme slyšet tu připomínku – jediný skutečný Boží chléb je ten, který sestupuje z nebe – je nám dáván jako dar shůry, od našeho nebeského Otce. Ostatně každé z jídel, které smíme přijímat, má pravý původ v Boží lásce, což je i důvod za kterýkoliv pokrm, který smíme z jeho štědré ruky přijímat.

 Kvalita tohoto nebeského chleba se i dále projevuje tím, že dává život světu. A někdo by mohl říci, copak svět takovou sílu, životní elán potřebuje – vždyť si vystačí s tím, co lze ve světě opatřit. Pak vězte, že žádný z těchto pokrmů si v běžném lidském, či pozemském obchodě neopatříte. Proč? Protože by byl nezaplatitelný, respektive pro každého by stál jinak, to podle toho, co dotyčný si představuje za neskutečnou cenu. Tolik by přece každý dal za záchranu svého života.

 ³⁴ Řekli mu: "Pane, dávej nám ten chléb stále!"

 Když to slyšeli Ježíšovi posluchači nemohli reagovat jinak, než projevit touhu po tom, mít takový pokrm stále. Stále se jím sytit, stále jej mít při sobě, nevzdálit se od něj, stejně jako se nevzdálit od toho, kdo nám takový pokrm nabízí. Protože jde o životadárný pramen pro přítomnost i budoucnost.

 Taky bychom stejně jako ti první posluchači dostali touhu se o tom, kdo takový pokrm rozdává, dozvědět co nejvíce. Třeba kde se vzaly pohnutky, k tomuto jeho chování. A proč nám to nedošlo dříve, jak to s námi ve skutečnosti Bůh myslí. Proč nás nenechává napospas všelijakým tělesným i duchovním náhražkám.

 A měli bychom se naučit k našemu Pánu volat se stejnou vehemencí a touhou jako to byli schopni ti první posluchači. Nebo jako jsou toho schopni naše děti, kteří si ještě nemusí dávat pozor na své vyjadřování a projev své touhy – jejich bezprostřednost by mohla být i pro nás vzorem.

 ³⁵ Ježíš jim řekl: "Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mně, nikdy nebude žíznit. (Jn. 6:30-35 CEP)

 Nakonec se za tento jedinečný základní pokrm prohlásí Pán Ježíš sám. To už muselo být pro mnohé překvapivým – na druhou stranu se zde chce zdůraznit zásadnost pro každý lidský život. Nebo jinak vyjádřeno, my ho potřebujeme mít u sebe stále, stejně jako potřebujeme každý den chléb, jako základní pokrm.

 Přece však je zde ještě jeden rozměr, který na závěr našeho oddílu náš Pán zdůrazňuje. U všech pozemských pokrmů, nápojů dochází k opakovanému stavu, že my máme hlad, žízeň a stále dokola, každý den je musíme uspokojovat. Naproti tomu pokrm a nápoj, který nabízí Bůh ve svém synu je pro vždycky. Bude člověk napojen a nasycen z takového rezervoáru, že dostane sílu a touhu po té budoucnosti, která se mu jen tak neztratí.

 Nesmíme opomenout ani ten motiv, že se toto může stát právě tomu, kdo věří v Pána Ježíše. Jednoduše řečeno v jeho misi, se kterou sem mezi nás přišel, aby zachránil svět, každého z nás. Proto vysvětloval řády Božího království, uzdravoval potřebné a staral se o ty, kteří jsou vždy ve stínu zájmu kterékoliv společnosti a jakékoliv doby.

 Toto vše smíme v závdavcích zažívat při našich slaveních Večeře Páně, kdy smíme přijímat plnými doušky Boží přítomnost, jeho povzbuzení, abychom skutečně nezemdleli, nebyli vysíleni, vyčerpáni. Protože putování naším světem je vyčerpávající a nikde se skutečným nasycením nepotkáme, všechno jsou to jenom lidské náhražky.

 Když se nám otevřou oči, pochopíme jak mnoho nás Bůh obdarovává, co pro nás všechno dělá a že nás nikdy nenechá napospas zlému …

MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za dnešní slova, která nám připomínají ten velký dar, který v tobě máme, totiž nasycení chlebem, který nás je schopen nasytit pro vždy. Kéž právě z něj se sytíme vždy znova, abychom cestou následování nezemdleli, nebyli vysíleni a ať k tomuto posílení umíme odkazovat stále. AMEN

Kázání z 6. neděle po svaté Trojici 23.7. 2017 Nové Sedlo, Ostrov

Základ našeho dnešního kázání jsou slova z Páté knihy Mojžíšovy, Deuteronomia 7, 6-12

SUSPIRIUM: Pane Bože, milý Otče, svatým křtem jsi nám daroval nový život. Prosíme tě: Dej, abychom ti zůstali věrni, a svou víru prakticky projevovali láskou, a nakonec nás doveď k dokonalosti ve tvém království. Skrze Ježíše Krista, našeho Pána.

Milé sestry, milí bratři!

 Dnešní téma je pro nás velmi potřebné. Protože zapomínáme na podstatnost křtu svatého jako takového. A přece je to něco jako ten výstřel ze startovací pistole, je potřeba přitom dobře nastartovat a také vědět kterou trať a jakým směrem vlastně běžíme, kterou cestou následování se vydáváme. Nebo jinak řečeno, je potřeba si připomínat k čemu, ke komu jsme se při křtu přihlásili, koho jsme vyhlásili jako Pána našeho života.

 K významu křtu si máme přidat právě „život z něj“. A jde to vůbec, tak bychom se mohli ptát. Ano, jistě. Je to prosté a zcela zřetelné vyjádření, že se ze křtu nemůžeme jen tak vymanit, jako bychom se mohli vymanit z nějaké naší záliby, nějakého našeho koníčka. Protože v tomto případě jde o život, či lépe řečeno o cestu k životu, naplněnému a také ústícímu do věčnosti.

 A přece by se nám mohli objevit v našich myslích, či srdcích otázky typu – vždyť lidé žijí dobře a jsou schopni plnit parametry dobrého života i bez křtu, nejde zase jenom o další zbytečnou formalitu? Jenže kdo se takto ptá, má sklon všechno za tu formalitu považovat. Spíše je dobré přijmout jako styl života, pokoušet se hledat pozitivní, dobré porozumění pro tyto záležitosti. Z kladného přístupu může vyrůst dobré porozumění.

 Smíme z tohoto porozumění vést i druhé k životadárnosti křtu, protože nás přibližuje Bohu. Myslím to tak, že nás to povzbuzuje k hledání Boží vůle, tomu, co se jemu líbí. A pak, když víme, co pro nás Bůh všechno podnikl, nemůžeme být nevděční, nemyslet na jeho vztah k nám i dalším bytostem. Prostě bez křtu svatého, bez vztahu k Bohu by nebyl život životem, je to podstatná část, či rozhodující část lidského života, člověk ji potřebuje, i když se sebevíc snaží ji ze svého života vytěsnit.

 Zvláštní prohlášení slyšíme o vyvoleném lidu. A snad ještě zvláštnější to může být pro nás, když jsme si říkali, že dnešní neděle je spojena se křtem, respektive životem ze křtu. Ale to je jenom první pohled na tento oddíl, máme i my slyšet ta velká prohlášení Boží o jeho lidu. I on si toto postavení nevysloužil, nýbrž byl k němu zvolen Bohem samotným.

 Izrael si má připomínat, že je „svatý lid Hospodina“. Co to znamená, znamená to, že je oddělený pro život, obecenství s Bohem. Nesmí mu být jedno, co podniká, čím žije a kterými cestami kráčí, putuje. Je naopak si všímat Boží přítomnosti, ta má formovat všechnu jejich přítomnost a je i zárukou jeho budoucnosti.

 Je v tomto vyznání i připomenutí, že volba tohoto lidu proběhla z Boží strany – tím se nám chce ukázat, že hlavní impulsy pro naše chování přichází z Boží strany – tím se nechce říci, že by člověk měl jenom trpně něco přijímat, být passivním. Tato Boží volba byla exklusivní, to znamená On si mohl zvolit kterýkoliv lid a přece si z této celé záplavy národů zvolil právě Izraelský lid.

 A co tam znamená to sousloví „zvláštní vlastnictví“ – není to rušivé prohlášení o národu, skupině lidí ke které má Bůh vztah jako jeho nebeský rodič? Ne, není. Protože, aby se stal lidem tak musel být proveden mnohými zkušenostmi, ve kterých je právě Hospodin držel a nedal mu upadnout, ač se o to mnozí starali a některými přešlapy i jeho příslušníci k tomu přispěli. Je dobré doříci, že Boží vlastnictví je vždy něco jiného, než klasický vztah majetnický, který známe z našeho pozemského světa.

 Dobře, ale co bylo na tomto lidu tak zvláštním, že si ho Bůh vybral, zvolil? Proč si nevybral Egypťany, či obyvatele Mezopotámie, vždyť ty byli přece na úrovni? Jenže Hospodin se nedívá na národ, člověka jako člověk. My bychom chtěli být na tom jako v Německu, či jiné západní zemi – jenže vidíme jenom hospodářskou, ekonomickou oblast. Co takhle také se podívat i na duchovní oblast? A to je to, co právě kvalifikovalo Izraelský lid, že si jej Bůh vybral, byl pro Boha otevřený, právě protože neměl žádné obvyklé opory, žádné lidské vrabce v hrsti. Byl schopný zcela vyslechnout Boží hlas a vydat se jako Abram za ním, i když vše nevěděl, kam dojde, věděl, že jde s někým, kdo to s ním myslí dobře a kdo ho dovede do cíle. On jej zná a dá ho i Izraeli poznat …

 Boží vztah ke svému lidu toto vyznání popisuje zřetelnými slovy. Tato péče, která se stále projevovala a bude projevovat je založena na dvou podstatných sloupech. A ty se ostatně projevují i ve vztahu Boha k jednotlivci, nejen k celku národa. To si uvědomí každý, kdo se otevře Bohu a on mu ukáže skutečnost, nejen pohled pozemského království.

 Prvním sloupem je, že Hospodin vás miluje. To u Boha neznamená jenom nějaký cit, jak jej bereme my lidé. I když je také přítomný, jde totiž o lásku přetavenou do skutků lásky. A ty se nejvíce projevují v situacích, kdy si nevíme rady, dokonce přicházíme o schopnost vidět pomyslné světlo v tunelu. V takové situaci nám přichází Bůh na pomoc na přímo, či skrze jiné bytosti a nějakým způsobem s dotyčnou událostí pohne, když ji napřímo nevyřeší.

 Druhým sloupem je, že Hospodin zachovává přísahu, kterou se zavázal vašim otcům. Vím, že dnes nemá příliš velkou váhu smlouvy, dohody – dokonce se mezi lidmi uzavírají už s tím, že se hledá, kterak se dají překročit. Toto u Boha není, právě naopak. Však on sám je garantem a zárukou spravedlnosti jako takové, dohlédá na ni, aby se vždy prosadila. Co je však při ni podstatné, že nejde o spravedlnost slepou, nýbrž takovou, která přihlíží k reálné situaci toho, nad kým se tato spravedlnost vykonává.

 Smlouva v dobách Písma svatého byla něčím podstatným, jejíž dodržení znamenalo život. Na druhé straně, v druhé variantě se ten, který ji překračoval sám dostal mimo sféru života, vždy to však byla odpovědnost toho, kdo si zvolil tu určitou cestu, nikým k ní nemohl být nucen, jen bylo možné mu předložit cíle dotyčných cest. A to je ostatně i náš úkol milé sestry, milí bratři, abychom uměli druhým ukázat, kam vedou které cesty a že je to potřeba zkoumat.

 Toto dodržování přísahy, od které náš nebeský Otec nikdy neodstoupí, mělo i svou skutečnou podobu. Vyvolený lid to směl na sobě častokráte poznat, nejvíce však u neobyčejného vyvedení z Egypta. Ze země, která jim kdysi přinesla záchranu v dobách ohrožení hladem. Po určité době se jim však stala zemí nepřátelskou, protože se nechtěli zapojit do „náboženství“ a otročiny, ke které měli být uvedeni místním vládcem faraónem. Měli pochopit, že skutečný domov je formován něčím jiným, než hezkou stavbou, či plnými hrnci masa …

A právě pro tuto zkušenost s Hospodinem je potřeba stále Hospodina, Boha poznávat. Jak se to dá uskutečnit? No přece ve vzdělávání z Písma svatého, kde máme právě tyto zkušenosti zapsány. Mnozí svědkové víry procházeli mnohými životními zákruty a v nich Bůh byl s nimi, dal jim odpověď i když často jinou, než právě čekali. Nakonec však pochopili, že šlo o nejlepší možnou cestu pro ně.

 Kdo bude Bohu stále nablízku, ten pochopí, že k Bohu patří věrnost, zachovávání smlouvy a milosrdenství. Všechny tyto termíny a slova známe i z našeho lidského světa. Význam jejich je však buď jiný, nebo alespoň oslabený, otupený, aby nenarazili a nebyli zbytečnou překážkou. Měli bychom si však jeho vůli více pouštět k tělu, i když s láskou – prostě tak jak to dělá milující rodič, který také nemá zájem na nedobrém svého dítěte.

 Máme zde však ještě důležité upozornění, pro koho tyto Boží vlastnosti platí, respektive, kdo je pocítí a bude schopen přijmout – ten, kdo miluje a dbá na jeho přikázání. Zdá se to jednoduché – pak vězme, že je potřebné se dostat na stejnou vlnovou délku jeho uvažování, jít jeho směrem i v událostech, které nejsou zcela zřetelné.

 Jisté je, že práv v nich mimo řekněme generální pravidla, která nám otevírá Písmo nejen na přímo v radách Desatera – ale i v dalších radách, dává nám dále ještě pomoc v tom, že se smíme na něj obrátit. Nám kristovcům přece ještě (jako osiřelým dítkám po odchodu jejich Mistra a učitele do nebes) dal Ducha svatého – Utěšitele, advokáta, ukazovatele Boží vůle. A právě na něj se smíme kdykoliv obracet.

 Jistě, že se musíme také zeptat a jak to bude s těmi, kdo odmítnou touto cestou jít, kdo odmítnou tyto dobré Boží rady. I o tom nás Bůh, potažmo Písmo svaté informuje, seznamuje nás s tím. Ten, kdo ho nenávidí, tomu odplácí přímo a uvrhne ho do záhuby. Vlastně si ji dotyční vybrali, zvolili sami, právě proto nemají nejen výmluvy, ale ani jiné alternativy.

 Navíc tento projev spravedlnosti Bůh nebude odkládat, nebude možnost se odvolávat jako lidské justici k desítkám nadřízených soudů, takže se tzv. spravedlnosti lidé nemohou dočkat. Takže i v této oblasti jedná Bůh férově, každému připadne přesně to, co si zvolí. Bude jednat na přímo, bez vytáček a bez okolků, prostě rozsekne každý uzel lidského života, nic pro něj nebude tak moc zašmodrchané, aby do toho neviděl …

 Závěrečná slova pro nás trochu vyznívají v účetním stylu „má dáti dal“ tj. když učiníš všechno dobře povede se ti dobře a když ne tak se ti povede nedobře. Cítíme v tom přílišnou strojenost, je to stejné jako když si jenom sami plánujeme budoucnost a přitom si neohledáme, nepromyslíme všechny neznámé, které se nám vyskytují.

 Navíc je potřeba přistupovat případ od případu, vždyť právě třeba Job je příkladem proto, že tyto obvyklé rovnice neplatí – ač se ničím neprovinil, přesto se dostal do zkoušky své víry, ve které ho Bůh neopustil, ač jiní se ho i zřekli a dávali mu rady, které k záchraně a vylepšení jeho údělu nevedli. Místo pomoci, blízkosti hledali stále důvod, kauzu jeho situace. Bohu díky, že Bůh postupuje jinak.

 Tímto však nechci říci, že by nemělo smysl řídit se Boží vůlí jeho právem. Právě naopak pomůže nám to vytvořit hranice toho, co je dobrého a zlého – co svět, ba žádná lidská společnost v kterékoliv formě, nám není schopná dát. A to je jistě přínosné i pro křesťana, který se každý den vydává do neznáma, po cestě víry se svým známým shůry.

 Smíme naopak druhým svědčit o tom, že přece jenom je něco, co má cenu držet a co je potřeba fedrovat, a to je Boží vůle, Boží pohled na věc. Pak i nám se bude spojovat jeho smlouva s námi, jednotlivá přikázání a jiné dobré rady s milosrdenstvím a jeho láskou, která je nade vše, nade všechna lidská přistupování.

 Přijde k sobě i to, co bylo vloženo do vínku našim předkům, předchůdcům na cestě víry. A každý z lidí shledá, že toto počínání nebylo marným, byť se mnoho lidí zatoulalo, jakoby zapomnělo na svého nebeského Otce. Naštěstí Bůh nikdy na svá lidská dítka nezapomíná a věrně se k nám má, přese všechny překážky, které mu klademe do cesty.

 A my smíme právě tuto dobrou Boží vlastnost, jeho věrnost přísahám, jeho stálé pomoci a povzbuzování k podobnému našemu přístupu předávat dále, zejména těm, kteří to vzdali, nebo jsou unavení, že nezvednou nohu k dalšímu kroku …

MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za dnešní slova, která nám připomínají tvé velká zaslíbení, která jsi otevřel svému vyvolenému lidu a předáváš i nám. Kéž je to naše posílení na našem každodenním životě a ať nezapomínáme na pečeť, kterou jsme my označeni a která je  v podobě našeho křtu. AMEN