Kázání z 5 neděle po svaté Trojici 16.7. 2017 Podbořany, Horní Slavkov

Kázání z 5 neděle po svaté Trojici 16.7. 2017 Podbořany, Horní Slavkov

Základ našeho dnešního kázání jsou slova z Janova evangelia 1, 35-42

SUSPIRIUM: Všemohoucí Bože, povoláváš lidi do služby a skrze ně konáš své dílo na zemi. Prosíme tě: Otevři nám uši a srdce, abychom poslechli tvé volání a následovali toho, jehož jsi poslal, Ježíše Krista, našeho Pána. Tobě buď sláva navěky.

Milé sestry, milí bratři!

 Téma dnešní neděle je následování. A to je také alternativou, kterou používáme pro popis naší víry. Ta přece není nic jiného než následování šlépějí Pána Ježíše, dobré vůle jeho i našeho nebeského Otce. A při takové cestě se vyžaduje otevřenost, všímavost a vnímavost, aby nám nic z podstatného neuniklo, ba právě naopak. Třeba proto, abychom to uměli otevřít a předat dalším, kteří tomu zatím neporozuměli. Protože, když dostáváme dar porozumění, není jenom pro naše maličkosti, nýbrž skrze nás i k dalším.

 Vzorem všech následovníků je i ten, o kterém jsme slyšeli v našem prvním čtení z Písma. Ano, myslím na praotce Abrahama – kterým začíná celá série příběhů, které předávají zkušenosti čtyř podstav, které nám representují vždy trochu jiné odstíny věřících, všechny jsou povzbuzením. A u všech najdeme vlastní nedostatky, že bychom měli si právě z těch jejich vlastností něco navíc vyprosit.

 Tehdy ještě Abram byl vyzván, aby se vydal na cestu – nezůstal ve svém domově, tam kde mu snad bylo dobře, všechno to kolem sebe znal. Jenže to nebylo místo, které by mu mohlo sloužit jako domov. I když tam žil tak dlouho, domov má člověk tam, kde je blízko svému Bohu, kde se může se svým Bohem sdílet, kde s ním smí mluvit.

 A tak se vydává z pohledu našince, našeho světa na bláznivou cestu. Není to však cesta, která by byla bezcílným touláním. Ne právě naopak – a v tom je síla jeho svědectví – Abram moc dobře ví s kým jde a kdo je zárukou i cíle jeho životní cesty. Tak by to ostatně mělo být i s člověkem dnes, aby věděl s kým se na svou cestu vydává, kdo je jeho zárukou, že do nějakého cíle vůbec dojde. A kdo dá i jeho cestě světlo, porozumění pro to, co je dobré, správné a vedoucí ke štěstí, i k tomu skutečnému domovu.

³⁵ Druhého dne tam byl opět Jan s dvěma ze svých učedníků. ³⁶ Spatřil Ježíše, jak jde okolo, a řekl: "Hle, beránek Boží."

 Nejprve nás dnešní oddíl informuje, přibližuje o zúčastněných postavách. Slyšíme zde o tom, že tam byli Jan Křtitel se dvěma ze svých učedníků. Ukazuje se, že následování – v tomto případě učitele, žáka je běžné právě při vzdělávání. Ostatně, kde by se měli žáci více naučit než v blízkosti jejich učitele, mistra.

 Podstatné je, že zde slyšíme o Janovi Křtitelovi. Toho po právu bereme za předchůdce Pána Ježíše. Respektive jako toho, kdo připravoval Božímu Synu cestu k lidským srdcím. Především tím, že byl schopen připomínat sílu, moc a nutnost pokání jako takového. Aby si oni tehdy i my dnes nehledali postranní cestičky, jak se dostat k odpuštění. Ne, je potřeba nejdříve dojít k tomu, že jsme schopni vyznat, kým jsme my a pak budeme uschopněni šířit právě prožité odpuštění dále.

 Vztah Ježíše a Jana byl zřejmě také významným, i když zmínky mnohé nemáme, nicméně již v těhotenství se jejich matky setkali a i nadále byli zřejmě v kontaktu. Rozhodně byl Jan o Ježíši, stejně jako Ježíš o Janovi velmi dobře informován v období jejich působení, protože to byli nepřehlédnutelné postavy své doby.

 A tento předchůdce Páně, když ho spatřil, tak ho označí tím zvláštním pro nás označením „beránek Boží“. K pochopení bychom museli otevřít Starý Zákon i vnímání právě beránka ve vyvoleném lidu. Pro zjednodušení lze naznačit, že se jednalo o zvíře, které se používalo jako obětinu. Ne však jenom k obvyklému obětování, kdy to byla záležitost velkého množství někde v chrámu, nýbrž to byla i záležitost vnitřní, soukromá. Protože souvisela i s obětí, která měla právě pomáhat s odpuštěním hříchů.

 Jan v tomto označení vyznává kým se Ježíš, Boží Syn stane a k čemu směřuje celé jeho zdejší pozemské působení. Všechno vyústí v to, že Ježíš se stane jedinečnou postavou, která přinese oběť díky které se člověk bude moci vymanit z jeho sepjetí s hříchem, s cestou, která nemůže ústit nikam jinam, než do zahynutí. Jediná bytost je schopná přivést nás k obratu, k záchraně a tím je Bůh sám, či někdo od něj. Jako právě v tomto případě jeho jediný Syn. Takže Jan nejen vyznával, ale otevíral pohled na budoucí cestu Ježíšovu a tak vlastně byl i prorokem.

 ³⁷ Ti dva učedníci slyšeli, co řekl, a šli za Ježíšem. ³⁸ Když se Ježíš obrátil a uviděl, že jdou za ním, otázal se jich: "Co chcete?" Řekli mu: "Rabi (což přeloženo znamená: Mistře), kde bydlíš?"

 A ti dva učedníci, kteří patřili do okruhu Janova slyšeli, co řekl jejich učitel a muselo je to zaujmout. Nebylo obvyklé, aby se jejich Mistr takto vyjadřoval. Zaujalo je to a byli toho, plní, prostě si chtěli ověřit, kým vlastně dotyčný je. Když už něco takového o něm Jan prohlašuje.

 Samozřejmě, že důvodem mohla být i zčásti zvědavost, ale zároveň je trápilo, či chtěli odpovědět na to, koho mají následovat, kterou cestou životem jít, aby se neztratili a měli dobrou šanci dojít do nějakého cíle, k nějakému závěru. Nikdo přece nechce jít cestou životem, která by neměla smyslu a cíle.

 Sami si to také musíme častokráte vyjasnit, kterou cestou jdeme, zda-li naše cesta odpovídá Božímu pohledu. Nikdy toto srovnání není marné, naopak může nás to posunout a srovnat s Boží vůlí. I proto taková životní revize nikdy není zbytečná, ale vlastně taková snaha se více přiblížit Bohu a tím i naším bližním.

 Když se ti dva dostali do blízkosti Ježíše, i on si jich všimnul. Je zajímavé, kterak nám Písmo svaté často odkrývá právě tuto Ježíšovu všímavost, schopnost vnímat co kdo prožívá, co upokojí, či zase zneklidňuje lidská nitra. A proto se je snaží více otevírat, aby tyto své pocity dotyční mohli vyjádřit, aby si je prostě nenechávali jenom pro sebe.

 I je nenechává v tápání, bez odpovědí, když jsou tak plní otázek a vlastně s nimi a kvůli nim za ním přišli. I když se nám nemusí zdát ta otázka „Co chcete?“, která vyznívá příliš úsečně, rychle a nepříjemně. Přece však chce z nich „dostat“ co nejdříve, důvod pro který za ním přichází a tak je chce zbavit otěží, těžkostí, které je trápí.

 A oni k němu promlouvají nejdříve tak, že ho nazývají „Rabi“, to znamená mistře (ano rozumí se v Božích věcech), ale také učiteli, který je schopný pohnout porozuměním pro tyto Boží věci. Obsahem jejich otázky je prostý zájem, kde bydlí. Cítíme, že nejde o pouhou zvědavost po Ježíšově trvalém bydlišti – to by se ptali jiným způsobem, především odkud pochází, z jaké rodiny etc. Navíc toto jim bylo zřejmě známé, zajímala je souvislost Ježíše a přítomného světa …

 ³⁹ Odpověděl jim: "Pojďte a uvidíte!" Šli tedy, viděli, kde bydlí, a zůstali ten den u něho. Bylo kolem čtyř hodin odpoledne. ⁴⁰ Jeden z těchto dvou, kteří slyšeli, co Jan řekl, a Ježíše následovali, byl Ondřej, bratr Šimona Petra.

 Pán Ježíš na jejich otázku, která jim měla přinést odpověď na to, kde on bydlí – je pozve, aby se šli sami podívat. Pojďte a uvidíte! Na první poslech obyčejné přitakání k jejich zájmu. A přece si myslím, že jde o důležité pozvání na jejich novou cestu. Ta cesta je právě tím, co obsahuje slovo následování.

 Člověk nejen někde bydlí, nýbrž i nějakým stylem života žije a když se dotyčný s tím setká, ptá se jak by i on mohl podobného stavu dosáhl. Právě proto, že sám ozkouší, že tato cesta životem je dobrá a prospěšná i pro něj. Takže zkušenost s Pánem Ježíšem je schopná proměnit cestu člověka – dovést ho k rozhodnutí změnit tu svou předchozí.

 Ti dva učedníci prozkoumali jeho bydlení, atmosféru jeho života, prožili s ním obecenství a pochopili, rozpoznali, že ani oni nemohou žít jinak. Pak je potřeba zůstat, když ne v tělesném, pak alespoň duchovním spojení, abychom tou cestou mohli dále jít. A v takovém okamžiku si člověk připomene nutnost seznamování se s Božími pohledy, i tím, co přinesl Pán Ježíš do tohoto světa, aby apeloval na člověka a vedl ho nazpět do jeho pravého domova.

 Ten, kdo se vydá posléze na takovouto cestu, bude se snažit na tuto cestu zvát i další, protože pochopí, že nejen pro sebe, nýbrž i pro druhé nemůže udělat nic lepšího, právě naopak. Bude kolem sebe šířit vše, čím žil a co předával Boží Syn, protože i samotná zdravá atmosféra je schopná léčit naše srdce, vztahy, ba všechno.

 Takže nejde jenom o nějaké myšlenkové přesvědčení, nějaké definice, nýbrž o prolnutí našeho nitra, s tím, čím žil a co měl v nitru náš Pán Ježíš Kristus. V dalším musíme o tuto zkušenost dále pečovat, abychom nejen na ni nezapomněli, nýbrž abychom ji rozvíjeli, kultivovali a poté na ni dalšími kroky navazovali.

 Písmo nám přináší i časové určení, kdy uzavřeli své obecenství s Ježíšem – stejně jako se dozvíme i jméno jednoho z učedníků, kteří právě tuto zkušenost prožili, jednalo se o Ondřeje, bratra Šimona Petra, který se posléze stane předákem učedníků…

 ⁴¹ Vyhledal nejprve svého bratra Šimona a řekl mu: "Nalezl jsem Mesiáše (což je v překladu: Kristus)." ⁴² Přivedl ho k Ježíšovi. Ježíš na něj pohleděl a řekl: "Ty jsi Šimon, syn Janův; budeš se jmenovat Kéfas (což se překládá: Petr)." (Jn. 1:35-42 CEP)

 Ondřej vyhledal svého bratra Šimona, protože to pro něj byla tak významná zkušenost, kterou si nechtěl nechat sám pro sebe. Bylo potřeba do ní vtáhnout i další. Protože nešlo o obyčejnou událost, nýbrž takovou, která může změnit životy mnohých.

 Proto i to oznámení, které s tímto oslovením Šimona spojil – nalezl jsem Mesiáše. Tedy osobu pomazanou k nějakému zvláštnímu úkolu, kterým je právě on obdařen, uzpůsoben. A ten jeho úkol jak my se dozvídáme ve všech evangeliích i z prvotního křesťanstva – je narovnat vztah mezi člověkem a Bohem, i mezi lidmi navzájem, protože do nich vpadl jak lupič a lotr hřích. Ten všechno ničí, maskuje se všemi maskami, jenom aby jej nikdo neodhalil. Dokonce otáčí všechno naruby a to, co se jeví, jako dobré obrací na špatné a podobně i špatné, zlé vydává na dobré.

 Podobně i naproti tomu dostává Šimon nové jméno – které bude často ostřelováno – Kéfas, čili Petr. Ano, a to jak víme znamená „skála“. Je to velmi naznačené označení někoho, kdo jak čteme dále selže, pláče sám nad sebou, když mu k tomu dopomůže kohoutí kokrhání. A přece je jeho nové jméno pravdivé. Pro své vlastní selhání a jeho prožitek získal schopnost vnímat i další, kteří také selhávají – vlastně není mezi námi žádného člověka, který by nikdy neselhal. Jsme všichni hříšníci, kterým bylo odpuštěno a k odpuštění smíme dopomáhat i ostatním.

 A toto vše se stane důvodem k tomu, že z těchto lidiček se stanou první z následovníků Pána Ježíše – přijmou následování jako svůj životní styl, bez kterého by se už nemohli obejít. Už moc dobře cítí, že právě tudy vede cesta do budoucnosti, k životu ….

MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za dnešní slova, která nám připomínají potřebu následování. Tvých slov náš nebeský Otče i celku dobré zvěsti, však právě v ní a skrze ní máme šanci pro budoucnost. AMEN