Kázání z 6. neděle po svaté Trojici 23.7. 2017 Nové Sedlo, Ostrov

Základ našeho dnešního kázání jsou slova z Páté knihy Mojžíšovy, Deuteronomia 7, 6-12

SUSPIRIUM: Pane Bože, milý Otče, svatým křtem jsi nám daroval nový život. Prosíme tě: Dej, abychom ti zůstali věrni, a svou víru prakticky projevovali láskou, a nakonec nás doveď k dokonalosti ve tvém království. Skrze Ježíše Krista, našeho Pána.

Milé sestry, milí bratři!

 Dnešní téma je pro nás velmi potřebné. Protože zapomínáme na podstatnost křtu svatého jako takového. A přece je to něco jako ten výstřel ze startovací pistole, je potřeba přitom dobře nastartovat a také vědět kterou trať a jakým směrem vlastně běžíme, kterou cestou následování se vydáváme. Nebo jinak řečeno, je potřeba si připomínat k čemu, ke komu jsme se při křtu přihlásili, koho jsme vyhlásili jako Pána našeho života.

 K významu křtu si máme přidat právě „život z něj“. A jde to vůbec, tak bychom se mohli ptát. Ano, jistě. Je to prosté a zcela zřetelné vyjádření, že se ze křtu nemůžeme jen tak vymanit, jako bychom se mohli vymanit z nějaké naší záliby, nějakého našeho koníčka. Protože v tomto případě jde o život, či lépe řečeno o cestu k životu, naplněnému a také ústícímu do věčnosti.

 A přece by se nám mohli objevit v našich myslích, či srdcích otázky typu – vždyť lidé žijí dobře a jsou schopni plnit parametry dobrého života i bez křtu, nejde zase jenom o další zbytečnou formalitu? Jenže kdo se takto ptá, má sklon všechno za tu formalitu považovat. Spíše je dobré přijmout jako styl života, pokoušet se hledat pozitivní, dobré porozumění pro tyto záležitosti. Z kladného přístupu může vyrůst dobré porozumění.

 Smíme z tohoto porozumění vést i druhé k životadárnosti křtu, protože nás přibližuje Bohu. Myslím to tak, že nás to povzbuzuje k hledání Boží vůle, tomu, co se jemu líbí. A pak, když víme, co pro nás Bůh všechno podnikl, nemůžeme být nevděční, nemyslet na jeho vztah k nám i dalším bytostem. Prostě bez křtu svatého, bez vztahu k Bohu by nebyl život životem, je to podstatná část, či rozhodující část lidského života, člověk ji potřebuje, i když se sebevíc snaží ji ze svého života vytěsnit.

 Zvláštní prohlášení slyšíme o vyvoleném lidu. A snad ještě zvláštnější to může být pro nás, když jsme si říkali, že dnešní neděle je spojena se křtem, respektive životem ze křtu. Ale to je jenom první pohled na tento oddíl, máme i my slyšet ta velká prohlášení Boží o jeho lidu. I on si toto postavení nevysloužil, nýbrž byl k němu zvolen Bohem samotným.

 Izrael si má připomínat, že je „svatý lid Hospodina“. Co to znamená, znamená to, že je oddělený pro život, obecenství s Bohem. Nesmí mu být jedno, co podniká, čím žije a kterými cestami kráčí, putuje. Je naopak si všímat Boží přítomnosti, ta má formovat všechnu jejich přítomnost a je i zárukou jeho budoucnosti.

 Je v tomto vyznání i připomenutí, že volba tohoto lidu proběhla z Boží strany – tím se nám chce ukázat, že hlavní impulsy pro naše chování přichází z Boží strany – tím se nechce říci, že by člověk měl jenom trpně něco přijímat, být passivním. Tato Boží volba byla exklusivní, to znamená On si mohl zvolit kterýkoliv lid a přece si z této celé záplavy národů zvolil právě Izraelský lid.

 A co tam znamená to sousloví „zvláštní vlastnictví“ – není to rušivé prohlášení o národu, skupině lidí ke které má Bůh vztah jako jeho nebeský rodič? Ne, není. Protože, aby se stal lidem tak musel být proveden mnohými zkušenostmi, ve kterých je právě Hospodin držel a nedal mu upadnout, ač se o to mnozí starali a některými přešlapy i jeho příslušníci k tomu přispěli. Je dobré doříci, že Boží vlastnictví je vždy něco jiného, než klasický vztah majetnický, který známe z našeho pozemského světa.

 Dobře, ale co bylo na tomto lidu tak zvláštním, že si ho Bůh vybral, zvolil? Proč si nevybral Egypťany, či obyvatele Mezopotámie, vždyť ty byli přece na úrovni? Jenže Hospodin se nedívá na národ, člověka jako člověk. My bychom chtěli být na tom jako v Německu, či jiné západní zemi – jenže vidíme jenom hospodářskou, ekonomickou oblast. Co takhle také se podívat i na duchovní oblast? A to je to, co právě kvalifikovalo Izraelský lid, že si jej Bůh vybral, byl pro Boha otevřený, právě protože neměl žádné obvyklé opory, žádné lidské vrabce v hrsti. Byl schopný zcela vyslechnout Boží hlas a vydat se jako Abram za ním, i když vše nevěděl, kam dojde, věděl, že jde s někým, kdo to s ním myslí dobře a kdo ho dovede do cíle. On jej zná a dá ho i Izraeli poznat …

 Boží vztah ke svému lidu toto vyznání popisuje zřetelnými slovy. Tato péče, která se stále projevovala a bude projevovat je založena na dvou podstatných sloupech. A ty se ostatně projevují i ve vztahu Boha k jednotlivci, nejen k celku národa. To si uvědomí každý, kdo se otevře Bohu a on mu ukáže skutečnost, nejen pohled pozemského království.

 Prvním sloupem je, že Hospodin vás miluje. To u Boha neznamená jenom nějaký cit, jak jej bereme my lidé. I když je také přítomný, jde totiž o lásku přetavenou do skutků lásky. A ty se nejvíce projevují v situacích, kdy si nevíme rady, dokonce přicházíme o schopnost vidět pomyslné světlo v tunelu. V takové situaci nám přichází Bůh na pomoc na přímo, či skrze jiné bytosti a nějakým způsobem s dotyčnou událostí pohne, když ji napřímo nevyřeší.

 Druhým sloupem je, že Hospodin zachovává přísahu, kterou se zavázal vašim otcům. Vím, že dnes nemá příliš velkou váhu smlouvy, dohody – dokonce se mezi lidmi uzavírají už s tím, že se hledá, kterak se dají překročit. Toto u Boha není, právě naopak. Však on sám je garantem a zárukou spravedlnosti jako takové, dohlédá na ni, aby se vždy prosadila. Co je však při ni podstatné, že nejde o spravedlnost slepou, nýbrž takovou, která přihlíží k reálné situaci toho, nad kým se tato spravedlnost vykonává.

 Smlouva v dobách Písma svatého byla něčím podstatným, jejíž dodržení znamenalo život. Na druhé straně, v druhé variantě se ten, který ji překračoval sám dostal mimo sféru života, vždy to však byla odpovědnost toho, kdo si zvolil tu určitou cestu, nikým k ní nemohl být nucen, jen bylo možné mu předložit cíle dotyčných cest. A to je ostatně i náš úkol milé sestry, milí bratři, abychom uměli druhým ukázat, kam vedou které cesty a že je to potřeba zkoumat.

 Toto dodržování přísahy, od které náš nebeský Otec nikdy neodstoupí, mělo i svou skutečnou podobu. Vyvolený lid to směl na sobě častokráte poznat, nejvíce však u neobyčejného vyvedení z Egypta. Ze země, která jim kdysi přinesla záchranu v dobách ohrožení hladem. Po určité době se jim však stala zemí nepřátelskou, protože se nechtěli zapojit do „náboženství“ a otročiny, ke které měli být uvedeni místním vládcem faraónem. Měli pochopit, že skutečný domov je formován něčím jiným, než hezkou stavbou, či plnými hrnci masa …

A právě pro tuto zkušenost s Hospodinem je potřeba stále Hospodina, Boha poznávat. Jak se to dá uskutečnit? No přece ve vzdělávání z Písma svatého, kde máme právě tyto zkušenosti zapsány. Mnozí svědkové víry procházeli mnohými životními zákruty a v nich Bůh byl s nimi, dal jim odpověď i když často jinou, než právě čekali. Nakonec však pochopili, že šlo o nejlepší možnou cestu pro ně.

 Kdo bude Bohu stále nablízku, ten pochopí, že k Bohu patří věrnost, zachovávání smlouvy a milosrdenství. Všechny tyto termíny a slova známe i z našeho lidského světa. Význam jejich je však buď jiný, nebo alespoň oslabený, otupený, aby nenarazili a nebyli zbytečnou překážkou. Měli bychom si však jeho vůli více pouštět k tělu, i když s láskou – prostě tak jak to dělá milující rodič, který také nemá zájem na nedobrém svého dítěte.

 Máme zde však ještě důležité upozornění, pro koho tyto Boží vlastnosti platí, respektive, kdo je pocítí a bude schopen přijmout – ten, kdo miluje a dbá na jeho přikázání. Zdá se to jednoduché – pak vězme, že je potřebné se dostat na stejnou vlnovou délku jeho uvažování, jít jeho směrem i v událostech, které nejsou zcela zřetelné.

 Jisté je, že práv v nich mimo řekněme generální pravidla, která nám otevírá Písmo nejen na přímo v radách Desatera – ale i v dalších radách, dává nám dále ještě pomoc v tom, že se smíme na něj obrátit. Nám kristovcům přece ještě (jako osiřelým dítkám po odchodu jejich Mistra a učitele do nebes) dal Ducha svatého – Utěšitele, advokáta, ukazovatele Boží vůle. A právě na něj se smíme kdykoliv obracet.

 Jistě, že se musíme také zeptat a jak to bude s těmi, kdo odmítnou touto cestou jít, kdo odmítnou tyto dobré Boží rady. I o tom nás Bůh, potažmo Písmo svaté informuje, seznamuje nás s tím. Ten, kdo ho nenávidí, tomu odplácí přímo a uvrhne ho do záhuby. Vlastně si ji dotyční vybrali, zvolili sami, právě proto nemají nejen výmluvy, ale ani jiné alternativy.

 Navíc tento projev spravedlnosti Bůh nebude odkládat, nebude možnost se odvolávat jako lidské justici k desítkám nadřízených soudů, takže se tzv. spravedlnosti lidé nemohou dočkat. Takže i v této oblasti jedná Bůh férově, každému připadne přesně to, co si zvolí. Bude jednat na přímo, bez vytáček a bez okolků, prostě rozsekne každý uzel lidského života, nic pro něj nebude tak moc zašmodrchané, aby do toho neviděl …

 Závěrečná slova pro nás trochu vyznívají v účetním stylu „má dáti dal“ tj. když učiníš všechno dobře povede se ti dobře a když ne tak se ti povede nedobře. Cítíme v tom přílišnou strojenost, je to stejné jako když si jenom sami plánujeme budoucnost a přitom si neohledáme, nepromyslíme všechny neznámé, které se nám vyskytují.

 Navíc je potřeba přistupovat případ od případu, vždyť právě třeba Job je příkladem proto, že tyto obvyklé rovnice neplatí – ač se ničím neprovinil, přesto se dostal do zkoušky své víry, ve které ho Bůh neopustil, ač jiní se ho i zřekli a dávali mu rady, které k záchraně a vylepšení jeho údělu nevedli. Místo pomoci, blízkosti hledali stále důvod, kauzu jeho situace. Bohu díky, že Bůh postupuje jinak.

 Tímto však nechci říci, že by nemělo smysl řídit se Boží vůlí jeho právem. Právě naopak pomůže nám to vytvořit hranice toho, co je dobrého a zlého – co svět, ba žádná lidská společnost v kterékoliv formě, nám není schopná dát. A to je jistě přínosné i pro křesťana, který se každý den vydává do neznáma, po cestě víry se svým známým shůry.

 Smíme naopak druhým svědčit o tom, že přece jenom je něco, co má cenu držet a co je potřeba fedrovat, a to je Boží vůle, Boží pohled na věc. Pak i nám se bude spojovat jeho smlouva s námi, jednotlivá přikázání a jiné dobré rady s milosrdenstvím a jeho láskou, která je nade vše, nade všechna lidská přistupování.

 Přijde k sobě i to, co bylo vloženo do vínku našim předkům, předchůdcům na cestě víry. A každý z lidí shledá, že toto počínání nebylo marným, byť se mnoho lidí zatoulalo, jakoby zapomnělo na svého nebeského Otce. Naštěstí Bůh nikdy na svá lidská dítka nezapomíná a věrně se k nám má, přese všechny překážky, které mu klademe do cesty.

 A my smíme právě tuto dobrou Boží vlastnost, jeho věrnost přísahám, jeho stálé pomoci a povzbuzování k podobnému našemu přístupu předávat dále, zejména těm, kteří to vzdali, nebo jsou unavení, že nezvednou nohu k dalšímu kroku …

MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za dnešní slova, která nám připomínají tvé velká zaslíbení, která jsi otevřel svému vyvolenému lidu a předáváš i nám. Kéž je to naše posílení na našem každodenním životě a ať nezapomínáme na pečeť, kterou jsme my označeni a která je  v podobě našeho křtu. AMEN