Kázání z druhé neděle po neděli svaté Trojice 25.7. 2017 Nové Sedlo

Základ našeho dnešního kázání jsou slova z Matoušova evangelia 22,1-14

SUSPIRIUM: Pane, milosrdný Bože, prosíme tě: Dávej své církvi svatého Ducha, aby nás probudil k novému životu a obnovil v nás radost ze zvěstování evangelia. Skrze našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna, který s tebou a Duchem svatým žije a vládne odvěků navěky.

Milé sestry, milí bratři!

 Dnešní neděle má téma „velké pozvání“ – a tím se vlastně myslí pozvání z Boží strany. Smíme takto rozumět každému slovu, které vychází z jeho úst – protože každé má v sobě zrnko pozvání k nějaké formě následování Boží vůle, abychom k ní přihlíželi, abychom se právě na ní orientovali a skrze ní se dívali a rozhodovali i v naší přítomnosti.

 Ano, uznávám, že jsme dnes zahlceni všelijakými pozvánkami, až třeba v té elektronické podobě sem tam končí v té skupině, kterou označujeme za smetí, spam – a v druhém kroku skončí v koši. To protože nám byla dána schopnost, obdarování ve formě schopnosti rozlišit podstatnou pozvánku od nepodstatné. Rodinné události jsou jistě podstatné, ještě více takové, které nám pomohou k životu.

 Pozvánka od Boha je nefalšovaná, nejde u ní o grafické znázornění na papíře, nýbrž zase jde o její obsah, k čemu nás chce pozvat, jaký směr nám chce ukázat. A o to jde i v našem případě – i když a to je také pravda, obrazy, které vykresluje prorok spásy Izajáš, jak jsme slyšeli v našem prvním čtení jsou více jak uchvacující.

 Známe to dobře i my, že v období sucha, velkého horka je nám více jak potřeba zdroje tekutin, vody, či jiného pití. Nebo jinak vyjádřeno, bez vody bychom uschli a nemohli žít. Zaujme nás i ta douška, že se k těmto pramenům dostane i ten, který nemá peníze. Bůh nedává jenom „na sekyru“, nýbrž dává z lásky, to co člověk ke svému životu potřebuje. Navíc dává dvakráte – jednak ukojí tu pozemskou, akutní žízeň, dává však i vodu k napojení, když duše člověka touží, žízní po smyslu života, po otevřených dveřích budoucnosti. A to si smíme uvědomit každého dne, když svá nitra právě jemu otevřeme a k němu se přivineme, nezůstaneme sami pro sebe. Vše potřebné máme u Boha, jen nabrat a pít…

 Dnešní text nám přináší dvě podobenství, které obě jsou spojeny s hostinou, v druhém případě se svatbou. Ukazují nám, či připomínají – co je potřeba si rozmyslet a co je potřeba zvážit před tím, než člověk přijme pozvání na takovou událost. O to více je to potřebné, když jsme pozváni, máme pozvánku od samotného Boha v nebesích.

To první co si v tomto podobenství máme všimnout – že jde o přirovnání, přiblížení toho jak to bude chodit v Božím království a to není totožné s tím, co zažíváme v tomto světě. A tak máme zde představeného jednoho krále, který pečlivě připravuje svatbu, i svatební hostinu pro svého syna.

 Myslím, že si dovedeme živě představit, co je pro takovou velkou událost všechno potřeba připravit. U nás se mluví o velké svatbě, když je přítomno několik desítek lidí. V Orientě je hostů vždy ještě více, je to skutečně událost s velkým U. A tady je to ještě násobené protože jde o krále. A ten se musel ještě více ukázat.

 Všechno je připravené, stoly přetékají všelijakými lahůdkami a dobrotami. Hudebníci jsou připraveni, stejně jako svatební služebnictvo, všechno je načančané. Jenom schází hosté. A to je velká komplikace, jak by se mohla slavit svatba bez hostů.

 A tak posílá král své posly k pozvaným. Jenže ty nejprve dělají jako by nic, jako by se „nechumelilo“. Již to je projev velké necitlivosti a nevnímání druhého s tím co on prožívá. V rovině vztahu ke králi je to neomluvitelné. Král učiní druhý pokus s tím, že dotyční poslové mají zdůraznit, co všechno je na svatbě připraveno, aby si prostě uvědomili, že se jedná o událost, kterou stojí za to navštívit. Prostě a jasně řečeno – „všechno je připraveno, pojďte na svatbu“.

 Člověk se zarazí a musí se ptát, kde se taková nevšímavost bere – to jsou tak hluší, tak zabraní do sebe, že nic jiného nevidí, neslyší? Žádná dobrá pobídka by nestačila, vše by po nich steklo a oni by zůstali stejní. Zase jde o to, zda bereme druhé, naše bližní jako součást sebe, svého srdce – pak by se to jistě stát nemohlo. Náš případ je jiný chce naopak toto nepřijetí, respektive nepochopitelné nepřijetí zdůraznit. To abychom si nemysleli, že i sebelepší zvěst – jakou jistě evangelium je – každý s gustem přijme, protože může mít kolem sebe tolik překážek a zábran, že si ani sám s nimi neporadí, a mohou být odstraněné jedině shůry.

 Takže nechápavost, zloba pozvaných je ještě zvýrazněna – Jeden pozvaný odešel pracovat na pole, druhý za obchodem a třetí, ti rovnou tyto posly ztýrali a zabili. První dva případy by za jiné situace byli srozumitelné – i když po pravdě, když člověk chce čas si skutečně najde. Navíc by měl umět rozlišovat mezi podstatnými a nepodstatnými.

 Zlé je na tom právě ta nevnímavost, jakoby obrazně řečeno upřednostňování svých zájmů na společné radosti, nebo ještě jinak vyjádřeno jejich soukromá radost je hlavním jejich tahounem. Dalo by se to vyjádřit i dnešními slovy „co je mi do nich“, co na tom, co ten druhý prožívá, hlavně když já se mám dobře a já ty špatnosti prožívat nemusím.

 O té vražedné akci, kterou v tom třetím případě vykonají také pozvaní ani mluvit nejde. Všechna lidskost je pryč, nemusí se mluvit ani o vnímavosti. Jen je dobré upozornit, že týrání a mučení nemusí být nejhorší fyzického charakteru. Mnohem více účinku má snaha duchovně druhého týrat. Každopádně tato akce nemohla nechat  krále v klidu – musel zasáhnout, protože to odporovalo vší spravedlnosti, nejen tomu, že každý posel by měl být pod zvláštní ochranou. A tak jsou i vrahové, jakož i jejich město posléze potrestáni.

 Měla by nás právě ta třetí reakce zarazit, jak mohou lidé vůbec takto reagovat na dobrou zprávu? Jenže příkladem jsou právě členové vyvoleného lidu Izraelského, kteří se podobným způsobem chovali k mnohým vyslancům z Boží strany. Bylo potřeba uzavřít ústa všem, kteří nás obviňovali a zneklidňovali, protože není nic horšího než neklidné svědomí.

 Jisté také je, že se všichni, kteří byli dříve pozváni na tuto královskou svatbu, na které měli sdílet radost, veselí se svým nebeským Otcem, projevili jako nehodní, aby byli hosty. Jejich reakce o nich vypověděla, co mají ve svém srdci i jejich životě na prvním místě. Nějak pomyslně přišli o skutečné, masité a vnímavé srdce. Jejich zájmy jim zastřeli ten skutečný a ten potřebný zrak, totiž vhled do Boží vůle.

 Ano, měli bychom se ptát, kterak se toto vše může stát. A jak smíme se před tímto vším bránit my, abychom i nepodlehli podobné nemoci, která by nás zcela pohltila. Je potřeba stále zůstat nalazen na Boží vůli, vzdělávat se v jeho svatém slovu a sdílení s našimi bližními.

 Nakonec přece jenom se našli nějací hosté … Král poslal své služebníky na rozcestí, křižovatky cest, aby pomyslně pochytali všechny, na které narazí. Asi se nám tato taktika zdá divná- jenže jak jsem již připomněl, podstatné je, aby k společné radosti došlo. A té bude více, když bude přítomno více hostí.

 Tato taktika byla více jak úspěšná svatební síň se naplnila. Konečně došlo k tomu, že splnila svůj cíl. Jaká by byla svatba bez hostů? Zajímavá je i zmínka o tom, že mezi nimi byli zlí i dobří, prostě směs všech lidí, se kterými se obvykle na ulicích světa setkáváme.

 Myslím, že je zde ještě jedno svědectví, či povzbuzení a myšlenka k zamyšlení. Totiž, že pozvání, které by mělo být přijato – např. od vyvoleného lidu Izraelského, či v našem případě od členů církve, roduvěrných evangelíků – že nedojde ke svému přijetí. A na druhé straně jsou zde mnozí, kteří toto pozvání přijmou a my bychom to od nich vůbec nečekali. Nemusíme se už proto trápit pro ty první, kteří sice měli být prvními, kteří toto pozvání přijmou a oni ho ve skutečnosti odmítnou. Evangelium si najde své posluchače vždy.

 A také si máme znova – po kolikráté uvědomit, že to není jenom naše dílo, naším výkonem, zda-li evangelium bude, či nebude přijato. Na nás je, abychom se jej snažili zvěstovat slovy i životem a myslet na ty, kterým budeme sloužit. Jenže i ti adresáti jsou různi, jako v tom podobenství o půdě na kterou semeno dobré zvěsti přijde.

 Překvapivost našeho podobenství, právě v tom nepřijetí těch, kteří toto pozvání měli přijmout nekončí. Ono pokračuje totiž dál – král, který tuto svatební hostinu pořádá, pomyslně vstoupí mezi svatebčany. Jakoby chtěl zkontrolovat, zda-li se mu nakonec podařilo sehnat svatební hosty a jak se svatební veselí odvíjí.

 Jenže zase vstoupí rušivý faktor – narazí tam na člověka, který nebyl „oblečen na svatbu“. A zeptá se ho mrazivou otázkou – jak jsi se sem dostal, když nejsi oblečen na svatbu? Jakoby se zapomnělo na to, že svatební hosté byli sebráni z křižovatek cest. A kdo z lidí, kteří se na nich objevují je připraven, přichystán k tomu, aby se mohl účastnit svatební hostiny? Zase nás první rovina příběhu táhne dál, než je první význam. Však se ten příběh týká i nás.

 Dotyčný z podobenství nedopadne dobře – sám na otázku krále neodpoví ani slůvko, tak je překvapený, či zaražený. Asi to sami dobře známe, když jsme přichyceni, či prostě překvapeni, že jsme jakoby zaseklí, zneschopnělí odpovědi, či kterékoliv odpovědi. A tento stav chce chvíli času, abychom se dostali z prvotního šoku.

 Jenže dotyčný tento čas nedostane, král dá rozkaz, aby ho svázali zejména na rukou a nohou, tedy aby byl zbaven pohybu, a bude vyhozen ven z hostiny do místa, které je popsáno jako peklo, tedy místo bez Boha. Tady se již zřetelně projevuje, že nejde jenom o pouhou a bezstarostnou hostinu (byť svatební), ale že jde o přítomnost v Božím království, či v jeho závdavku při bohoslužbách.

 Jinak by zajisté platilo, že není podstatný oděv, tady se však myslí na vztah k takové události a pomyslně vnitřní připravenost, která má být na stálo. Stejně jako např. při opětovném příchodu našeho Pána. A k tomu jsou nám přece dávány stále znova znamení, že nemůže nikdo tvrdit, že o tom nevěděl, neslyšel.

 To vše zajisté nerozptýlí všechny rozpaky z našich niter – nicméně je dobré vědět i pomocí posledních slov, že i tyto situace má Bůh v rukou a nás si chce k nim připravit – Neboť mnozí jsou pozváni, ale málokdo bude vybrán. Právě, že bychom na té poslední, hlavní hostině čekali někoho jiného, jenže není naším úkolem rozhodovat o místech, a je nutno přiznat, že naše metry jsou ještě z našeho světa, který neodpovídá Božím představám a je v sobě pokřivený.

 Každopádně se dnes chce připomenout, že není jedno, kterak my lidičky zareagujeme na pozvání našeho nebeského Otce. Je potřeba dobře zvolit svůj přístup, je potřeba mít ve svém srdci, mysli, ba životě ty nejpodstatnější záležitosti na prvním místě – všechno ostatní obrazně řečeno počká. Je potřeba na prvním místě milovat Boha a tedy jeho slovům naslouchat a podobně milovat bližního a vnímat i jeho slova.

MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za dnešní slova, která nám připomínají „velké pozvání“, které ty směřuješ ke každému, kdo se ti otevře a naslouchá tvá slova. Kéž vždy zareagujeme na tvé pozvání správně a ať se hodinu od hodiny připravujeme, že můžeme být pozváni k tobě do tvého království. AMEN

Existuje křesťanská cenzura?

Existuje křesťanská cenzura?

Nemyslím všeobecně, ale ve vztahu k Písmu svatému, Bibli. Nechci jít cestou uvažování, které se častěji objevují - totiž, že nastala již při výběru knih, které najdeme v biblické knihovně (zejména k údajné averzi vůči gnostickým a jiným spisům). Jsem toho názoru, že je potřeba vycházet z toho, co je všeobecně přijaté, tedy v biblickém kánonu.
Zajímavější je však vztah v současnosti - tak např.v breviáři, tedy modlitební knize, která křesťana provází zejména v římskokatolické církvi, chybí některé žalmy, protože patří k těm, které mají v sobě jakoby kletby etc. A to se dnes příliš nelíbí. Na druhé straně např. obnovovaná luterská agenda v německé evangelické církvi také v zájmu vyvažování vyloučila podobenství o zlých vinařích ze začátku 12 kapitoly Markova evangelia, pro přílišně antisemitský tón. Je to správná cesta?
Co budeme dělat až se nám přestanou zdát termíny, které patří do křesťanské abecedy jako jsou např. hřích, pokání atd.?
Myslím, že lepší cestou je slova, i těžší termíny vysvětlovat, přibližovat...
A co si myslíte vy?

Kázání z první neděle po svaté Trojici 18.6. 2017

Kázání z první neděle po svaté Trojici 18.6. 2017 

Ostrov, Horní Slavkov

Základ našeho dnešního kázání jsou slova z Janova evangelia 5,39-47

SUSPIRIUM: Pane, náš Bože, ty nejen lásku žádáš, ale ty nás miluješ, ty jsi sama láska. Prosíme tě: Měj s námi trpělivost, když jsme nelaskaví, a dej nám svého Ducha, který nás obnovuje a spojuje navzájem. O to prosíme tebe, Otce našeho Pána Ježíše Krista, který s tebou a Duchem svatým žije a vládne navěky.

Milé sestry, milí bratři!

 Dnešní neděle má téma „apoštolé a proroci“, obojí působili mocí Božího Slova, byli a jsou povoláni zvěstovat Boží vůli pro tu kterou událost, situaci. Prostě, aby všichni věděli a rozuměli, kterak se na tu záležitost dívá Bůh a jak se v ní má najít i našinec.

 To je potřeba více jak zdůraznit, protože zejména u toho proroka máme tendenci si myslet, že je to jenom „předpovídač“ a je jedno zda-li počasí, či jiných nastávajících událostí. Jenže jeho služba je více jak zřetelná, právě ve vztahu k Bohu – má otevírat ostatním, co Bůh otevřel dříve jemu.

 V našem prvním čtení jsme slyšeli zřetelnou čáru, hranici mezi skutečným prorokem a tím, který je třeba zdánlivě profesionálním prorokem, nicméně předává jenom své sny a přání, nikoliv však Boží vůli. Tedy je takovým prorokem na objednávku a v té objednávce má dáno, co má říci. Takových falešných proroků bylo mnoho – nejen v historii vyvoleného lidu.

 Tím se nechce říci, že musí vždy proroci sršet slovy, která člověka vystraší, nicméně musí umět slovo Boží, které je někdy jako dynamit, kladivo pro lidské životy, ba pro celou společnosti a její řády – prostě předat, vyjádřit, promluvit. A to i tehdy, kdy to není vůbec jednoduché a to i tehdy, kdy se tím může dostat do ohrožení na životě. Ostatně v této souvislosti není nesprávné si připomenout, že téměř žádný prorok se nedožil vysokého věku – nýbrž skončil smrtí martyra.

 Proroci však – podobně jako apoštolé nebyli posláni jenom proto, aby něco rozbili, roztloukli, nýbrž proto, aby dali něčemu novému vyrůst. Předtím však muselo být to předchozí s definitivní platností uzavřeno, skončeno. Zejména tehdy, když to odporovalo Boží vůli, jeho pohledům na skutečnost. A k tomu musí přece každý přihlížet ….

³⁹ Zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život; a Písma svědčí o mně. ⁴⁰ Ale vy nechcete přijít ke mně, abyste měli život.

 Celý dnešní oddíl je více jak silný, protože chce vyjádřit něco, co by mělo být jasné a vůbec jasné není. Navíc k někomu, kdo tato slova slyšel tak dokola, že se pomyslně stal proti nim imunní. Je to stejné, jako když přijdeme do některých našich kostelů a vidíme jako výzdobu biblické verše – ty také, když jsou nové, tak k nám promlouvají, jenže když je máme před sebou léta přestanou k nám promlouvat.

 Navíc ve vztahu k vyvolenému lidu je to o to více. Protože co je formovalo jako nic jiného, byla práce, život v Písmu a s Písmem. Máme to hezky zaznamenáno v tom, kterak překládají překladatelé Kralické bible název synagógy – jako školu. Myšleno právě jako dům, kde se vzdělává v Písmu a z něj ve vztahu k bohu.

 Jenže i četba, studium z Písma zevšední – stejně jako ty citáty, které dříve byli tak úderné a nenechávali nás v klidu, než se k nim člověk sám ze sebe vyjádřil. A tak se jim i z jejich četby a studia stala rutina, jenom takový zvyk. A v tomto zvyku začali používat pár rovnic, pár šablon, které se snažili vždy napasovat na Písmo svaté. Ten svod před námi milé sestry, milí bratři leží pořád – protože je řekněme lidskou vlastností si věci zjednodušovat.

 Tak i jim rovnice v Písmu svatém vycházela tak, že prostě výsledkem bylo „vlastnictví věčného života“. A přitom měli nejprve dojít k jinému výsledku – protože Písma svědčí o Mesiáši. Řekněme v našem křesťanském pohledu Starý Zákon tím směrem vyhlíží, v naději se tím směrem dívá a Nový Zákon tuto touhu naplňuje.

 Zarazí nás ta slova, že Pán Ježíš říká, že posluchači – tedy především členové vyvoleného lidu nechtějí přijít k němu, dobrat se hlavního významu a cíle Písem. Je zde vyznačena možná překážka ve vnímání zvěsti Písma – co nám krade schopnost skutečného naslouchání. A tím je právě neproměněné a do sebe zahleděné lidské srdce.

 A přitom, když hledáme jenom svou věčnost a ne střed Písem, pak přicházíme i o to, co je nám nejdražší. Protože i ta věčnost se nám otevře až s dílem a životem toho, který k nám ze své lásky sestoupil. Všechno dostává smysl, až když poznáme cesty Boží lásky k nám, prostě tu rovnici o x neznámých musí být vyřešena z Boží strany…

 ⁴¹ Nečekám slávu od lidí. ⁴² Ale o vás jsem se přesvědčil, že v sobě nemáte lásku k Bohu.

 Boží Syn je realista, proto se nespoléhá na to, že bude všemi uctíván. Nepřišel jako světový umělec, ani olympijský vítěz, ne přichází, aby narovnal vzájemné vztahy, které nebyl a nejsou v pořádku – to je důvod a cíl jeho mise. Proto ta slova „nečekám slávu od lidí“ – není nějaký plivanec vůči lidem, nýbrž zhodnocení vztahu stavu a zaměření neproměněného světa vůči němu.

 Prostě obyvatelé tohoto pokřiveného světa nemohou si v plnosti uvědomit kdo k nim přišel. Na druhou stranu by bylo i nesprávné o takovou slávu usilovat. Podobně by to mělo být i s námi milé sestry, milí bratři – měli bychom usilovat o slávu Boží, zprostředkování jeho pohledů na věci, ve které svět a ti, kteří v něm žijí prostě plavou, neví si s mnohými otazníky rady a už vůbec ne se svou budoucností. A my bychom měli umět je prostě a zřetelně povzbudit, že my sice také všechny odpovědi, ani tu budoucnost nedržíme v ruce, ale známe někoho, kdo ji zná a ví, co nám na cestě do ní pomůže.

 Boží Syn si nebere servítky a označí jejich vlastní přistupování – jedině to je ostatně může dovést k jejich vlastní proměně. Jejich nemocí je, že v „sobě nemají lásku k Bohu“. Ono se to může jevit jako ne zas tak hrozné, jenže z této „ne lásky“ roste i další neláska k všem, které smíme shrnout pod termín bližní. A k nim bychom po lásce k Bohu měli mít také lásku.

 Překvapení, šok spočívá právě v tom, že židé, příslušníci vyvoleného lidu se tak holedbali jeho znalostí, vlastně v druhé linii i znalosti Boha samého. Však kdo mu byl blíže jak jeho příslušníci, které se vyvolil, vybral. Jenže na druhé straně je také i mnoho jejich selhání, stálé vytahování ze šlamastyk, do kterých se sami uvedli. Krásně je to vidět právě v knize Soudců, kdy se opakoval scénář – Izrael se ocitl ve velké krizi, volal, křičel po záchraně, Bůh jim záchranu daroval, zase se měli dobře a zase se spustili jeho pečování a stále se to opakovalo. Jistě se to dá přepsat i na životy jednotlivců.

 Láska k Bohu, i láska k bližnímu se nalézá spíše a více v srdci, které je proměněné Boží odpouštějící láskou a otevřené jeho působení skrze Ducha svatého. A to je po pravdě největší zázrak, když se srdce zmrzlé, kamenné promění v srdce masité, prostě živé …

 ⁴³ Přišel jsem ve jménu svého Otce, ale nepřijímáte mne. Kdyby přišel někdo ve svém vlastním jménu, toho přijmete. ⁴⁴ Jak byste mohli uvěřit, když oslavujete sebe navzájem, ale slávu od samého Boha nehledáte!

Pán Ježíš ještě jednou nastiňuje jejich problematické přistupování k němu, ale vlastně ke každému kdo přichází ve jménu Boha Otce. Zajisté je zde střed mezi pohledem lidského zraku, který není proměněný a který naopak je proměně a uzpůsoben Božímu pohledu, respektive podle jeho vůle. Ten neproměněný hledá ideál pozemského charakteru a proto nemůže dojít ke sladění s Boží vůlí – však ta je s naší přirozeností v jednom velkém rozporu.

 A přitom Pán Ježíš neudělal nic hrozného, právě naopak – přichází zcela sladěný s Bohem Otcem, proto jej zde plně představuje i to, co on si od nás žádá, kudy se máme i my vydat, aby naše cesta mohla mít nějaké vyústění. Není přece horší pocit pro člověka jít, či podnikat něco zbytečného, co prostě nemůže mít žádné dobré vyústění.

 Prostě oni nepřijímají Boží vůli, vůli jejich nebeského Otce – proto je jim také zcela cizí to, co jim přináší Boží Syn. Neladí to s jejich lidskými představami. Jenže to nebude nikdy ladit, když nedojde k otevření jejich životů, myslí a srdcí. Dokud do svých životů nevpustí Boha samotného, až ten je ochotný a schopný s nimi, s jejich, jako i s našimi maličkostmi něco podniknout, z našeho nic vytvořit něco, novou existenci.

 Ten rozpor je právě v tom, že kdyby přišel „ve svém jménu“, byla to nějaká známá a význačná osobnost svého času a prostoru – pak by byl přijatý bez nějakých problémů. Byli by ho ochotní přijmout – byla by to osobnost, která by však nechala je žít podle jejich lidských představ. Prostě by se nemuseli změnit, nemuseli by se leckdy bolestně ptát, kterak odpovídá náš život s životem jak nás k němu vede Bůh sám.

 Nemožnost uvěření, víry v Božího Syna je právě v tom, že oni jsou zahleděni do sebe, věří jenom svým maličkostem a pomyslně jim v jejich srdcích ani hlavách na Boha a někoho s ním spojeného  nezbývá. Je to hrozné a přece pravdivé zjištění. A vlastně v tom spočívá obsah lidského hříchu, že je pokřivený a jeho zájem je jen o něj – na místo víry v Boha se dostává víra ve své Já. Naštěstí ani v tom nás nechce náš nebeský Otec nechat, nejsme mu jedno – má a projevuje o nás zájem i když jsme zotročeni jenom svým prospěchem …

 ⁴⁵ Nedomnívejte se, že já budu na vás u Otce žalovat; vaším žalobcem je Mojžíš, v něhož jste složili svou naději. ⁴⁶ Kdybyste opravdu věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně, neboť on psal o mně. ⁴⁷ Nevěříte-li tomu, co on napsal, jak uvěříte mým slovům?" (Jn. 5:39-47 CEP)

 Známe to dobře i my, že když se nám něco nelíbí, když se to nějakým způsobem dotkne našeho nitra – snažíme se svou vinu odhodit, zlikvidovat, aby prostě neležela na nás. Nejjednodušší je hodit ji na druhého – prostě se jak se dnes říká tím hrozným slovem vyvinit. A tak diskvalifikujeme toho, kdo nám tato nepříjemná slova přináší. To byla ostatně často i zkušenost našeho Pána Ježíše.

 A tak se ho hodilo jednou zhodit jako vyslance Božího nepřítele, nebo že má kdovíjaký původ, nebo že chodí z pitky na pitku. V našem případě z něj chtějí udělat „žalobníka“. Je to těžké obvinění – však „žalobce“, je jiné jméno pro Božího nepřítele. Jenže toto není Ježíšovo poslání, chtělo by se říci, že právě naopak – on chce vždy udělat dobré, aby se vztahy narovnali, uzdravily. Tím nejlepším a nejpotřebnějším pak je, aby se obnovili vztahy s nebeským Otcem, protože na tom všechno ostatní záleží.

 Když už by musel přijmout jejich argumentaci, pak jim stačí připomenout, že ne on, nýbrž Mojžíš a všechno co je spojeno s ním, co slýchávají v synagogách, to je přece svědectví Božích slov, Boží vůle – a to svědčí o jejich přístupu, s tím bude srovnána jejich víra, láska, ba celý život. Má to být pro ně jedno velké zrcadlo, které jim smí pomoci s jejich životní inventurou.

 Jenže to by museli tomuto slovu být otevřeni a nemít v sobě filtr starého člověka, který si k srdci nepustí slova, která by mohli nějak znevěrohodnit jeho životní cestu. A tak se zase může vidět, že oni tuto víru, lásku všechno jenom hrají lidskými prostředky a silami. Proto nemohou pochopit, co jim Boží Syn dosvědčuje. Je na místě se naproti tomu otevřít Bohu a jemu dát skutečný prostor …

MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za dnešní slova, která nám připomínají, že sami od sebe i ta nejlepší slova jsme ochotní proměnit na nejhorší. Kéž jsme ti vždy otevřeni a ať v našich srdcích máš svůj skutečný domov. AMEN