Základ našeho
dnešního kázání jsou slova z Matoušova evangelia 22,1-14
SUSPIRIUM: Pane, milosrdný Bože,
prosíme tě: Dávej své církvi svatého Ducha, aby nás probudil k novému životu a
obnovil v nás radost ze zvěstování evangelia. Skrze našeho Pána Ježíše Krista,
tvého Syna, který s tebou a Duchem svatým žije a vládne odvěků navěky.
Milé sestry, milí
bratři!
Dnešní neděle má téma „velké pozvání“ – a tím
se vlastně myslí pozvání z Boží strany. Smíme takto rozumět každému slovu,
které vychází z jeho úst – protože každé má v sobě zrnko pozvání
k nějaké formě následování Boží vůle, abychom k ní přihlíželi,
abychom se právě na ní orientovali a skrze ní se dívali a rozhodovali i
v naší přítomnosti.
Ano, uznávám, že jsme dnes zahlceni
všelijakými pozvánkami, až třeba v té elektronické podobě sem tam končí
v té skupině, kterou označujeme za smetí, spam – a v druhém kroku
skončí v koši. To protože nám byla dána schopnost, obdarování ve formě
schopnosti rozlišit podstatnou pozvánku od nepodstatné. Rodinné události jsou
jistě podstatné, ještě více takové, které nám pomohou k životu.
Pozvánka od Boha je nefalšovaná, nejde u ní o
grafické znázornění na papíře, nýbrž zase jde o její obsah, k čemu nás
chce pozvat, jaký směr nám chce ukázat. A o to jde i v našem případě – i
když a to je také pravda, obrazy, které vykresluje prorok spásy Izajáš, jak
jsme slyšeli v našem prvním čtení jsou více jak uchvacující.
Známe to dobře i my, že v období sucha,
velkého horka je nám více jak potřeba zdroje tekutin, vody, či jiného pití.
Nebo jinak vyjádřeno, bez vody bychom uschli a nemohli žít. Zaujme nás i ta
douška, že se k těmto pramenům dostane i ten, který nemá peníze. Bůh
nedává jenom „na sekyru“, nýbrž dává z lásky, to co člověk ke svému životu
potřebuje. Navíc dává dvakráte – jednak ukojí tu pozemskou, akutní žízeň, dává
však i vodu k napojení, když duše člověka touží, žízní po smyslu života,
po otevřených dveřích budoucnosti. A to si smíme uvědomit každého dne, když svá
nitra právě jemu otevřeme a k němu se přivineme, nezůstaneme sami pro sebe.
Vše potřebné máme u Boha, jen nabrat a pít…
Dnešní text nám přináší dvě podobenství, které
obě jsou spojeny s hostinou, v druhém případě se svatbou. Ukazují
nám, či připomínají – co je potřeba si rozmyslet a co je potřeba zvážit před
tím, než člověk přijme pozvání na takovou událost. O to více je to potřebné,
když jsme pozváni, máme pozvánku od samotného Boha v nebesích.
To první co si
v tomto podobenství máme všimnout – že jde o přirovnání, přiblížení toho
jak to bude chodit v Božím království a to není totožné s tím, co
zažíváme v tomto světě. A tak máme zde představeného jednoho krále, který
pečlivě připravuje svatbu, i svatební hostinu pro svého syna.
Myslím, že si dovedeme živě představit, co je
pro takovou velkou událost všechno potřeba připravit. U nás se mluví o velké
svatbě, když je přítomno několik desítek lidí. V Orientě je hostů vždy
ještě více, je to skutečně událost s velkým U. A tady je to ještě násobené
protože jde o krále. A ten se musel ještě více ukázat.
Všechno je připravené, stoly přetékají
všelijakými lahůdkami a dobrotami. Hudebníci jsou připraveni, stejně jako
svatební služebnictvo, všechno je načančané. Jenom schází hosté. A to je velká
komplikace, jak by se mohla slavit svatba bez hostů.
A tak posílá král své posly k pozvaným.
Jenže ty nejprve dělají jako by nic, jako by se „nechumelilo“. Již to je projev
velké necitlivosti a nevnímání druhého s tím co on prožívá. V rovině
vztahu ke králi je to neomluvitelné. Král učiní druhý pokus s tím, že
dotyční poslové mají zdůraznit, co všechno je na svatbě připraveno, aby si
prostě uvědomili, že se jedná o událost, kterou stojí za to navštívit. Prostě a
jasně řečeno – „všechno je připraveno, pojďte na svatbu“.
Člověk se zarazí a musí se ptát, kde se taková
nevšímavost bere – to jsou tak hluší, tak zabraní do sebe, že nic jiného
nevidí, neslyší? Žádná dobrá pobídka by nestačila, vše by po nich steklo a oni
by zůstali stejní. Zase jde o to, zda bereme druhé, naše bližní jako součást
sebe, svého srdce – pak by se to jistě stát nemohlo. Náš případ je jiný chce
naopak toto nepřijetí, respektive nepochopitelné nepřijetí zdůraznit. To
abychom si nemysleli, že i sebelepší zvěst – jakou jistě evangelium je – každý
s gustem přijme, protože může mít kolem sebe tolik překážek a zábran, že
si ani sám s nimi neporadí, a mohou být odstraněné jedině shůry.
Takže nechápavost, zloba pozvaných je ještě
zvýrazněna – Jeden pozvaný odešel pracovat na pole, druhý za obchodem a třetí,
ti rovnou tyto posly ztýrali a zabili. První dva případy by za jiné situace
byli srozumitelné – i když po pravdě, když člověk chce čas si skutečně najde.
Navíc by měl umět rozlišovat mezi podstatnými a nepodstatnými.
Zlé je na tom právě ta nevnímavost, jakoby
obrazně řečeno upřednostňování svých zájmů na společné radosti, nebo ještě
jinak vyjádřeno jejich soukromá radost je hlavním jejich tahounem. Dalo by se
to vyjádřit i dnešními slovy „co je mi do nich“, co na tom, co ten druhý
prožívá, hlavně když já se mám dobře a já ty špatnosti prožívat nemusím.
O té vražedné akci, kterou v tom třetím
případě vykonají také pozvaní ani mluvit nejde. Všechna lidskost je pryč,
nemusí se mluvit ani o vnímavosti. Jen je dobré upozornit, že týrání a mučení
nemusí být nejhorší fyzického charakteru. Mnohem více účinku má snaha duchovně
druhého týrat. Každopádně tato akce nemohla nechat krále v klidu – musel zasáhnout, protože
to odporovalo vší spravedlnosti, nejen tomu, že každý posel by měl být pod
zvláštní ochranou. A tak jsou i vrahové, jakož i jejich město posléze
potrestáni.
Měla by nás právě ta třetí reakce zarazit, jak
mohou lidé vůbec takto reagovat na dobrou zprávu? Jenže příkladem jsou právě
členové vyvoleného lidu Izraelského, kteří se podobným způsobem chovali
k mnohým vyslancům z Boží strany. Bylo potřeba uzavřít ústa všem,
kteří nás obviňovali a zneklidňovali, protože není nic horšího než neklidné
svědomí.
Jisté také je, že se všichni, kteří byli dříve
pozváni na tuto královskou svatbu, na které měli sdílet radost, veselí se svým
nebeským Otcem, projevili jako nehodní, aby byli hosty. Jejich reakce o nich
vypověděla, co mají ve svém srdci i jejich životě na prvním místě. Nějak
pomyslně přišli o skutečné, masité a vnímavé srdce. Jejich zájmy jim zastřeli
ten skutečný a ten potřebný zrak, totiž vhled do Boží vůle.
Ano, měli bychom se ptát, kterak se toto vše
může stát. A jak smíme se před tímto vším bránit my, abychom i nepodlehli
podobné nemoci, která by nás zcela pohltila. Je potřeba stále zůstat nalazen na
Boží vůli, vzdělávat se v jeho svatém slovu a sdílení s našimi
bližními.
Nakonec přece jenom se našli nějací hosté …
Král poslal své služebníky na rozcestí, křižovatky cest, aby pomyslně pochytali
všechny, na které narazí. Asi se nám tato taktika zdá divná- jenže jak jsem již
připomněl, podstatné je, aby k společné radosti došlo. A té bude více,
když bude přítomno více hostí.
Tato taktika byla více jak úspěšná svatební
síň se naplnila. Konečně došlo k tomu, že splnila svůj cíl. Jaká by byla
svatba bez hostů? Zajímavá je i zmínka o tom, že mezi nimi byli zlí i dobří,
prostě směs všech lidí, se kterými se obvykle na ulicích světa setkáváme.
Myslím, že je zde ještě jedno svědectví, či
povzbuzení a myšlenka k zamyšlení. Totiž, že pozvání, které by mělo být
přijato – např. od vyvoleného lidu Izraelského, či v našem případě od
členů církve, roduvěrných evangelíků – že nedojde ke svému přijetí. A na druhé
straně jsou zde mnozí, kteří toto pozvání přijmou a my bychom to od nich vůbec
nečekali. Nemusíme se už proto trápit pro ty první, kteří sice měli být
prvními, kteří toto pozvání přijmou a oni ho ve skutečnosti odmítnou.
Evangelium si najde své posluchače vždy.
A také si máme znova – po kolikráté uvědomit,
že to není jenom naše dílo, naším výkonem, zda-li evangelium bude, či nebude
přijato. Na nás je, abychom se jej snažili zvěstovat slovy i životem a myslet
na ty, kterým budeme sloužit. Jenže i ti adresáti jsou různi, jako v tom
podobenství o půdě na kterou semeno dobré zvěsti přijde.
Překvapivost našeho podobenství, právě
v tom nepřijetí těch, kteří toto pozvání měli přijmout nekončí. Ono
pokračuje totiž dál – král, který tuto svatební hostinu pořádá, pomyslně
vstoupí mezi svatebčany. Jakoby chtěl zkontrolovat, zda-li se mu nakonec
podařilo sehnat svatební hosty a jak se svatební veselí odvíjí.
Jenže zase vstoupí rušivý faktor – narazí tam
na člověka, který nebyl „oblečen na svatbu“. A zeptá se ho mrazivou otázkou –
jak jsi se sem dostal, když nejsi oblečen na svatbu? Jakoby se zapomnělo na to,
že svatební hosté byli sebráni z křižovatek cest. A kdo z lidí, kteří
se na nich objevují je připraven, přichystán k tomu, aby se mohl účastnit
svatební hostiny? Zase nás první rovina příběhu táhne dál, než je první význam.
Však se ten příběh týká i nás.
Dotyčný z podobenství nedopadne dobře – sám
na otázku krále neodpoví ani slůvko, tak je překvapený, či zaražený. Asi to
sami dobře známe, když jsme přichyceni, či prostě překvapeni, že jsme jakoby
zaseklí, zneschopnělí odpovědi, či kterékoliv odpovědi. A tento stav chce
chvíli času, abychom se dostali z prvotního šoku.
Jenže dotyčný tento čas nedostane, král dá
rozkaz, aby ho svázali zejména na rukou a nohou, tedy aby byl zbaven pohybu, a
bude vyhozen ven z hostiny do místa, které je popsáno jako peklo, tedy
místo bez Boha. Tady se již zřetelně projevuje, že nejde jenom o pouhou a
bezstarostnou hostinu (byť svatební), ale že jde o přítomnost v Božím
království, či v jeho závdavku při bohoslužbách.
Jinak by zajisté platilo, že není podstatný
oděv, tady se však myslí na vztah k takové události a pomyslně vnitřní
připravenost, která má být na stálo. Stejně jako např. při opětovném příchodu
našeho Pána. A k tomu jsou nám přece dávány stále znova znamení, že nemůže
nikdo tvrdit, že o tom nevěděl, neslyšel.
To vše zajisté nerozptýlí všechny rozpaky
z našich niter – nicméně je dobré vědět i pomocí posledních slov, že i
tyto situace má Bůh v rukou a nás si chce k nim připravit – Neboť mnozí jsou pozváni, ale málokdo bude
vybrán. Právě, že bychom na té poslední, hlavní hostině čekali někoho
jiného, jenže není naším úkolem rozhodovat o místech, a je nutno přiznat, že
naše metry jsou ještě z našeho světa, který neodpovídá Božím představám a
je v sobě pokřivený.
Každopádně se dnes chce připomenout, že není
jedno, kterak my lidičky zareagujeme na pozvání našeho nebeského Otce. Je
potřeba dobře zvolit svůj přístup, je potřeba mít ve svém srdci, mysli, ba
životě ty nejpodstatnější záležitosti na prvním místě – všechno ostatní obrazně
řečeno počká. Je potřeba na prvním místě milovat Boha a tedy jeho slovům
naslouchat a podobně milovat bližního a vnímat i jeho slova.
MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme
ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za dnešní slova, která nám připomínají „velké
pozvání“, které ty směřuješ ke každému, kdo se ti otevře a naslouchá tvá slova.
Kéž vždy zareagujeme na tvé pozvání správně a ať se hodinu od hodiny
připravujeme, že můžeme být pozváni k tobě do tvého království. AMEN
Žádné komentáře:
Okomentovat