Kázání z první neděle po svaté Trojici 18.6. 2017

Kázání z první neděle po svaté Trojici 18.6. 2017 

Ostrov, Horní Slavkov

Základ našeho dnešního kázání jsou slova z Janova evangelia 5,39-47

SUSPIRIUM: Pane, náš Bože, ty nejen lásku žádáš, ale ty nás miluješ, ty jsi sama láska. Prosíme tě: Měj s námi trpělivost, když jsme nelaskaví, a dej nám svého Ducha, který nás obnovuje a spojuje navzájem. O to prosíme tebe, Otce našeho Pána Ježíše Krista, který s tebou a Duchem svatým žije a vládne navěky.

Milé sestry, milí bratři!

 Dnešní neděle má téma „apoštolé a proroci“, obojí působili mocí Božího Slova, byli a jsou povoláni zvěstovat Boží vůli pro tu kterou událost, situaci. Prostě, aby všichni věděli a rozuměli, kterak se na tu záležitost dívá Bůh a jak se v ní má najít i našinec.

 To je potřeba více jak zdůraznit, protože zejména u toho proroka máme tendenci si myslet, že je to jenom „předpovídač“ a je jedno zda-li počasí, či jiných nastávajících událostí. Jenže jeho služba je více jak zřetelná, právě ve vztahu k Bohu – má otevírat ostatním, co Bůh otevřel dříve jemu.

 V našem prvním čtení jsme slyšeli zřetelnou čáru, hranici mezi skutečným prorokem a tím, který je třeba zdánlivě profesionálním prorokem, nicméně předává jenom své sny a přání, nikoliv však Boží vůli. Tedy je takovým prorokem na objednávku a v té objednávce má dáno, co má říci. Takových falešných proroků bylo mnoho – nejen v historii vyvoleného lidu.

 Tím se nechce říci, že musí vždy proroci sršet slovy, která člověka vystraší, nicméně musí umět slovo Boží, které je někdy jako dynamit, kladivo pro lidské životy, ba pro celou společnosti a její řády – prostě předat, vyjádřit, promluvit. A to i tehdy, kdy to není vůbec jednoduché a to i tehdy, kdy se tím může dostat do ohrožení na životě. Ostatně v této souvislosti není nesprávné si připomenout, že téměř žádný prorok se nedožil vysokého věku – nýbrž skončil smrtí martyra.

 Proroci však – podobně jako apoštolé nebyli posláni jenom proto, aby něco rozbili, roztloukli, nýbrž proto, aby dali něčemu novému vyrůst. Předtím však muselo být to předchozí s definitivní platností uzavřeno, skončeno. Zejména tehdy, když to odporovalo Boží vůli, jeho pohledům na skutečnost. A k tomu musí přece každý přihlížet ….

³⁹ Zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život; a Písma svědčí o mně. ⁴⁰ Ale vy nechcete přijít ke mně, abyste měli život.

 Celý dnešní oddíl je více jak silný, protože chce vyjádřit něco, co by mělo být jasné a vůbec jasné není. Navíc k někomu, kdo tato slova slyšel tak dokola, že se pomyslně stal proti nim imunní. Je to stejné, jako když přijdeme do některých našich kostelů a vidíme jako výzdobu biblické verše – ty také, když jsou nové, tak k nám promlouvají, jenže když je máme před sebou léta přestanou k nám promlouvat.

 Navíc ve vztahu k vyvolenému lidu je to o to více. Protože co je formovalo jako nic jiného, byla práce, život v Písmu a s Písmem. Máme to hezky zaznamenáno v tom, kterak překládají překladatelé Kralické bible název synagógy – jako školu. Myšleno právě jako dům, kde se vzdělává v Písmu a z něj ve vztahu k bohu.

 Jenže i četba, studium z Písma zevšední – stejně jako ty citáty, které dříve byli tak úderné a nenechávali nás v klidu, než se k nim člověk sám ze sebe vyjádřil. A tak se jim i z jejich četby a studia stala rutina, jenom takový zvyk. A v tomto zvyku začali používat pár rovnic, pár šablon, které se snažili vždy napasovat na Písmo svaté. Ten svod před námi milé sestry, milí bratři leží pořád – protože je řekněme lidskou vlastností si věci zjednodušovat.

 Tak i jim rovnice v Písmu svatém vycházela tak, že prostě výsledkem bylo „vlastnictví věčného života“. A přitom měli nejprve dojít k jinému výsledku – protože Písma svědčí o Mesiáši. Řekněme v našem křesťanském pohledu Starý Zákon tím směrem vyhlíží, v naději se tím směrem dívá a Nový Zákon tuto touhu naplňuje.

 Zarazí nás ta slova, že Pán Ježíš říká, že posluchači – tedy především členové vyvoleného lidu nechtějí přijít k němu, dobrat se hlavního významu a cíle Písem. Je zde vyznačena možná překážka ve vnímání zvěsti Písma – co nám krade schopnost skutečného naslouchání. A tím je právě neproměněné a do sebe zahleděné lidské srdce.

 A přitom, když hledáme jenom svou věčnost a ne střed Písem, pak přicházíme i o to, co je nám nejdražší. Protože i ta věčnost se nám otevře až s dílem a životem toho, který k nám ze své lásky sestoupil. Všechno dostává smysl, až když poznáme cesty Boží lásky k nám, prostě tu rovnici o x neznámých musí být vyřešena z Boží strany…

 ⁴¹ Nečekám slávu od lidí. ⁴² Ale o vás jsem se přesvědčil, že v sobě nemáte lásku k Bohu.

 Boží Syn je realista, proto se nespoléhá na to, že bude všemi uctíván. Nepřišel jako světový umělec, ani olympijský vítěz, ne přichází, aby narovnal vzájemné vztahy, které nebyl a nejsou v pořádku – to je důvod a cíl jeho mise. Proto ta slova „nečekám slávu od lidí“ – není nějaký plivanec vůči lidem, nýbrž zhodnocení vztahu stavu a zaměření neproměněného světa vůči němu.

 Prostě obyvatelé tohoto pokřiveného světa nemohou si v plnosti uvědomit kdo k nim přišel. Na druhou stranu by bylo i nesprávné o takovou slávu usilovat. Podobně by to mělo být i s námi milé sestry, milí bratři – měli bychom usilovat o slávu Boží, zprostředkování jeho pohledů na věci, ve které svět a ti, kteří v něm žijí prostě plavou, neví si s mnohými otazníky rady a už vůbec ne se svou budoucností. A my bychom měli umět je prostě a zřetelně povzbudit, že my sice také všechny odpovědi, ani tu budoucnost nedržíme v ruce, ale známe někoho, kdo ji zná a ví, co nám na cestě do ní pomůže.

 Boží Syn si nebere servítky a označí jejich vlastní přistupování – jedině to je ostatně může dovést k jejich vlastní proměně. Jejich nemocí je, že v „sobě nemají lásku k Bohu“. Ono se to může jevit jako ne zas tak hrozné, jenže z této „ne lásky“ roste i další neláska k všem, které smíme shrnout pod termín bližní. A k nim bychom po lásce k Bohu měli mít také lásku.

 Překvapení, šok spočívá právě v tom, že židé, příslušníci vyvoleného lidu se tak holedbali jeho znalostí, vlastně v druhé linii i znalosti Boha samého. Však kdo mu byl blíže jak jeho příslušníci, které se vyvolil, vybral. Jenže na druhé straně je také i mnoho jejich selhání, stálé vytahování ze šlamastyk, do kterých se sami uvedli. Krásně je to vidět právě v knize Soudců, kdy se opakoval scénář – Izrael se ocitl ve velké krizi, volal, křičel po záchraně, Bůh jim záchranu daroval, zase se měli dobře a zase se spustili jeho pečování a stále se to opakovalo. Jistě se to dá přepsat i na životy jednotlivců.

 Láska k Bohu, i láska k bližnímu se nalézá spíše a více v srdci, které je proměněné Boží odpouštějící láskou a otevřené jeho působení skrze Ducha svatého. A to je po pravdě největší zázrak, když se srdce zmrzlé, kamenné promění v srdce masité, prostě živé …

 ⁴³ Přišel jsem ve jménu svého Otce, ale nepřijímáte mne. Kdyby přišel někdo ve svém vlastním jménu, toho přijmete. ⁴⁴ Jak byste mohli uvěřit, když oslavujete sebe navzájem, ale slávu od samého Boha nehledáte!

Pán Ježíš ještě jednou nastiňuje jejich problematické přistupování k němu, ale vlastně ke každému kdo přichází ve jménu Boha Otce. Zajisté je zde střed mezi pohledem lidského zraku, který není proměněný a který naopak je proměně a uzpůsoben Božímu pohledu, respektive podle jeho vůle. Ten neproměněný hledá ideál pozemského charakteru a proto nemůže dojít ke sladění s Boží vůlí – však ta je s naší přirozeností v jednom velkém rozporu.

 A přitom Pán Ježíš neudělal nic hrozného, právě naopak – přichází zcela sladěný s Bohem Otcem, proto jej zde plně představuje i to, co on si od nás žádá, kudy se máme i my vydat, aby naše cesta mohla mít nějaké vyústění. Není přece horší pocit pro člověka jít, či podnikat něco zbytečného, co prostě nemůže mít žádné dobré vyústění.

 Prostě oni nepřijímají Boží vůli, vůli jejich nebeského Otce – proto je jim také zcela cizí to, co jim přináší Boží Syn. Neladí to s jejich lidskými představami. Jenže to nebude nikdy ladit, když nedojde k otevření jejich životů, myslí a srdcí. Dokud do svých životů nevpustí Boha samotného, až ten je ochotný a schopný s nimi, s jejich, jako i s našimi maličkostmi něco podniknout, z našeho nic vytvořit něco, novou existenci.

 Ten rozpor je právě v tom, že kdyby přišel „ve svém jménu“, byla to nějaká známá a význačná osobnost svého času a prostoru – pak by byl přijatý bez nějakých problémů. Byli by ho ochotní přijmout – byla by to osobnost, která by však nechala je žít podle jejich lidských představ. Prostě by se nemuseli změnit, nemuseli by se leckdy bolestně ptát, kterak odpovídá náš život s životem jak nás k němu vede Bůh sám.

 Nemožnost uvěření, víry v Božího Syna je právě v tom, že oni jsou zahleděni do sebe, věří jenom svým maličkostem a pomyslně jim v jejich srdcích ani hlavách na Boha a někoho s ním spojeného  nezbývá. Je to hrozné a přece pravdivé zjištění. A vlastně v tom spočívá obsah lidského hříchu, že je pokřivený a jeho zájem je jen o něj – na místo víry v Boha se dostává víra ve své Já. Naštěstí ani v tom nás nechce náš nebeský Otec nechat, nejsme mu jedno – má a projevuje o nás zájem i když jsme zotročeni jenom svým prospěchem …

 ⁴⁵ Nedomnívejte se, že já budu na vás u Otce žalovat; vaším žalobcem je Mojžíš, v něhož jste složili svou naději. ⁴⁶ Kdybyste opravdu věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně, neboť on psal o mně. ⁴⁷ Nevěříte-li tomu, co on napsal, jak uvěříte mým slovům?" (Jn. 5:39-47 CEP)

 Známe to dobře i my, že když se nám něco nelíbí, když se to nějakým způsobem dotkne našeho nitra – snažíme se svou vinu odhodit, zlikvidovat, aby prostě neležela na nás. Nejjednodušší je hodit ji na druhého – prostě se jak se dnes říká tím hrozným slovem vyvinit. A tak diskvalifikujeme toho, kdo nám tato nepříjemná slova přináší. To byla ostatně často i zkušenost našeho Pána Ježíše.

 A tak se ho hodilo jednou zhodit jako vyslance Božího nepřítele, nebo že má kdovíjaký původ, nebo že chodí z pitky na pitku. V našem případě z něj chtějí udělat „žalobníka“. Je to těžké obvinění – však „žalobce“, je jiné jméno pro Božího nepřítele. Jenže toto není Ježíšovo poslání, chtělo by se říci, že právě naopak – on chce vždy udělat dobré, aby se vztahy narovnali, uzdravily. Tím nejlepším a nejpotřebnějším pak je, aby se obnovili vztahy s nebeským Otcem, protože na tom všechno ostatní záleží.

 Když už by musel přijmout jejich argumentaci, pak jim stačí připomenout, že ne on, nýbrž Mojžíš a všechno co je spojeno s ním, co slýchávají v synagogách, to je přece svědectví Božích slov, Boží vůle – a to svědčí o jejich přístupu, s tím bude srovnána jejich víra, láska, ba celý život. Má to být pro ně jedno velké zrcadlo, které jim smí pomoci s jejich životní inventurou.

 Jenže to by museli tomuto slovu být otevřeni a nemít v sobě filtr starého člověka, který si k srdci nepustí slova, která by mohli nějak znevěrohodnit jeho životní cestu. A tak se zase může vidět, že oni tuto víru, lásku všechno jenom hrají lidskými prostředky a silami. Proto nemohou pochopit, co jim Boží Syn dosvědčuje. Je na místě se naproti tomu otevřít Bohu a jemu dát skutečný prostor …

MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za dnešní slova, která nám připomínají, že sami od sebe i ta nejlepší slova jsme ochotní proměnit na nejhorší. Kéž jsme ti vždy otevřeni a ať v našich srdcích máš svůj skutečný domov. AMEN