Kázání z druhé neděle postní Reminiscere 25.2. 2018 Valeč, Ostrov, Nové Sedlo

Kázání z druhé neděle postní Reminiscere 25.2. 2018 Valeč, Ostrov, Nové Sedlo

Základ našeho dnešního kázání jsou slova z proroka Izajáše 5, 1-7

SUSPIRIUM:  Milý Bože a Pane, tváří v tvář hříchu a smrti jsme ubozí, opuštění lidé a nemůžeme si pomoci sami. Prosíme tě: Drž stráž nad námi i v nás, aby naše tělo bylo uchráněno každého neštěstí a naše srdce všech zlých myšlenek. Skrze Krista, našeho Pána.

Milé sestry, milí bratři!

 Když slyšíme první naše čtení, či si ho čteme, skoro nevěříme vlastním očím, či uším. To snad ani není možné taková svévole, takové zlé vůle proti někomu tak dobrému. A přece je to sice v nadsázce, ale velmi precizně vyjádřeno, kterak se lidé nejen vyvoleného lidu chovali k těm, které k nim posílal jejich nebeský Otec jako svého posla.

 Ano, velmi dobře zaznamenáme tu rafinovanost, když si dotyční zlí vinaři řeknou, zlikvidujeme toho Syna, protože to je dědic. Zvrácená mysl roztáčí stroj, který jinak než likvidací neviného nemůže skončit. Ale i přes tuto vraždu se jim nedostane žádaného výsledku, že by toto dědictví uloupili, uchvátili pro sebe. Je zde někdo mocnější i nad všechny rafinované tahy lidského srdce.

 A je zde někdo tak jiný a překvapující, že i když vidí takovou míru lidské zvrácenosti a nedobroty, přesto nezlomí nad nimi, nad námi hůl a dává znova a znova šanci, promýšlí, kterak by se tato zpráva k dotyčným dostala. Tak rozdílným je Bůh oproti člověku, tak dobrého máme my všichni v nebesích Otce.

 Je nám potřeba zbavovat se toho stylu uvažování, který jednak si myslí, že může ledacos uchvátit, tedy vše co si usmyslí, a také které nám tvrdí, že účel světí prostředky. Jenže ony ty lítající třísky při likvidaci lesa mohou mnohým přinést bolest a v horším případě i něco mnohem horšího. Je potřeba nám právě v tento postní čas pročistění našich srdcí, a našeho myšlení Boží láskou…

1 Zazpívám svému milému píseň mého milého o jeho vinici: "Můj milý měl vinici na úrodném svahu.

 Prorok a sběratel výroků, které se týkají spásy – chce něco předat svému lidu a vlastně i nám novému Izraeli. Něco o vztahu člověka, ba většího uskupení lidí k Bohu. Respektive, jak rozdílně jedná Bůh a člověk – a kde jsou hranice člověka, právě pro jeho pokřivenost.

 Boží vztah k Izraeli, ba každému jeho členu je v těch slovech zazpívám svému milému píseň mého milého o jeho vinici. Bytost, která by k druhé bytosti neměla žádný vztah by k němu nezpívala. Neprojevovala by vůči němu takové projevy, které sebou nesou city. A toho velmi dobrým médiem, prostředníkem je píseň i další druhy umění.

 Také se dozvídáme, že Izrael je zde přirovnáván k vinici. Ta byla tehdy jako dnes něčím vzácným, protože zde rostly plody vinné révy, které byli velmi dobrým zdrojem vinného nápoje. A to sloužilo jak později uslyšíme třeba na svatbě v Káni k povzbuzení dobré, veselého společenství, které ke každé svatbě patří.

 A tato vinice byla na dobrém místě, přesněji vyjádřeno „na úrodném svahu“. Zřejmě tam byla dobrá půda pro vinnou révu a byl tam dostatek vláhy i tak potřebného slunce. Ne smrtícího, vysušujícího, ale takového, které bylo schopné dát vyrůst dobré úrodě.

 ² Zkypřil ji, kameny z ní vybral a vysadil ušlechtilou révu. Uprostřed ní vystavěl věž i lis v ní vytesal a čekal, že vydá hrozny; ona však vydala odporná pláňata.

  A majitel vinice se o ní skutečně postaral, jak jen mohl – ten popis je přesný a velmi silný zkypřil ji, aby ji provzdušnil. Pak také z ní vybral kameny, které by mohli bránit v růstu této vinné révy.  A když takto připravil ke všeobecnému prospěchu úrodnou půdu, pak se ještě chystal připravit dobrou úrodu, aby na té dobře připravené půdě rostla nějaká dobrá úroda. Taková, která by dávala velkou šanci na přijatelnou, ba výbornou úrodu.

 K tomu všemu i pokračoval s dalším zázemím, které je k takové vinici potřebné a bez které se žádný vinař neobejde -myslím tím tu věž i lis. Prostě připravil vše, co mohl, a už se mohl těšit jenom z výsledků své práce. Jenže jaká byla realita, k čemu byla celá jeho velká snaha?

 Vinice opravdu přinesla svou úrodu, jenže zcela jinou než bylo možné očekávat, právě v souvislosti se všemi investicemi, které se do ní daly. Místo krásných, sladkých hroznů vyrostli na ní jenom odporná pláňata, tedy takové ovoce, které se k ničemu nehodí.

 A přesně do takového stádia se dostal i vyvolený lid Izraelský – Bůh se o něj staral, ba dokonce by mu dal vše rozumné oč by požádal a přece se od něj spíše vzdaloval, než přibližoval. Tolik dobrých zkušeností s projevy Boží lásky k němu, všechno pomyslně přišlo vniveč, i smlouva, kterou uzavřel s jejich praotci se zdála jako obyčejný cár papíru.

 ³ Teď tedy, obyvateli Jeruzaléma a muži judský, rozhodněte spor mezi mnou a mou vinicí.

 Nyní je potřeba se zastavit a provést generální revizi našeho přistupování, stejně jako my smíme v tomto postním období jít více do sebe a promýšlet, jak my vlastně rozumíme našemu vztahu k Bohu a jeho Synu, kterak bereme vážně svou víru, jestli nám ještě za něco stojí, či se nám stala jenom pouhou okrasou, které se můžeme zbavit.

 Hospodin skrze proroka klade i další naléhavé otázky – protože to má ve svém srdci, tíží, bolí ho to a nechce postupovat obvyklou lidskou cestou, že se najde obětní beránek, který může i za tu třetí světovou válku. Ne, Bůh chce dát šanci, nechat ještě znova vyrůst a rozvonět naději, bez které by život se žít nedal. Třeba se ukáže, že cesta k obnově vztahu není tak dlouhá, složitá, jenom se nám prostě to tak nedobře jeví.

 ⁴ Co se mělo pro mou vinici ještě udělat a já pro ni neudělal? Když jsem očekával, že vydá hrozny, jak to, že vydala odporná pláňata?

 Hospodin na to jde velmi dobrou cestou – ptá se Izraelců, co vlastně on učinil špatně, co v té přípravě vinice opominul, proč se to tak zvrtlo, že se to obrátilo v pravý opak. Místo radosti z bohaté a štědré úrody, smutek a pocit zmaru, prostě nenaplněné naděje.

 Myslím, že to velmi dobře známe, snažíme se něco dobrého a prospěšného udělat a stále nevidíme žádné výsledky, plody této aktivity. Přitom právě jako motor dalšího potřebujeme cítit, že není naše snaha marná, že to má dobré vyústění. Není nic horšího než podobné zklamání a nevědomost proč k tomu došlo.

 ⁵ Nyní vás tedy poučím, co se svou vinicí udělám: Odstraním její ohrazení a přijde vniveč, pobořím její zídky a bude pošlapána.

 Hospodin, náš Otec v nebesích, však nenechá nikdo bez odpovědi, bez informace, co s takovou vinicí udělá. V tom je podstata bytosti, ke které vztahujeme všechny naše naděje – biblický Bůh není nějaká němá sfinga, která shlíží z nebes a má radost z toho, že se nám něco nedaří, že stále něco kazíme. Ne učí nás, že je zde možnost k nápravě a poodkrývá její závoj.

 Předně a to je to první, co nastane s touto vinicí – Bůh od ní odejme její ochranu - tedy ohrazení a zídky. A když nebude mít toto chránění, pak přijde vniveč a bude pošlapána. Asi si říkáme, podobně jako u jiných trestů, zda-li jich není příliš. Ano, takto se v nás projevuje pohled světa (v něm se tvrdívá, že tresty by téměř žádné neměli být; dobře a jak v mezních situacích dojít k proměně?). Trest má smysl, jedině, když bude pomocí ke změně putování jednotlivce, či celého národa.

 ⁶ Udělám z ní spoušť, nebude už prořezána ani okopána a vzejde bodláčí a křoví, mrakům zakážu zkrápět ji deštěm."

 A tak, aby se konečně příslušníci vyvoleného národa – ke kterému stále projevoval Bůh svou náklonnost – musel přistoupit k dalším krokům, aby opravdu si nemysleli Izraelci, že jenom „vyhrožuje“ a dělá po lidsku řečeno bubu. Ne, Bůh to myslí vážně, nikdy nedělá zbytečné záležitosti, byť třeba je ochotný proměnit konce, či zakončení těchto cest.

 Proto se stane, že neopečovávaná vinice – tedy neprořezávaná, neokopávaná bude napadena bodláčím a dalším planým křovím, dokonce se ji nebude dostávat životadárné vláhy. Co může být projevem, obrazem většího zpustnutí? Je ještě cesta z tohoto stavu konce?

 Bůh svůj přístup vysvětluje –  ⁷ Vinice Hospodina zástupů je dům izraelský a muži judští sadbou, z níž měl potěšení. Čekal právo, avšak hle, bezpráví, spravedlnost, a hle, jen úpění. (Isa. 5:1-7 CEP)

Pomyslná rovnice je jasná – vinice je Izrael a muži judští sadba. Do nich vlastně Hospodin investoval vše. Dokonce za hranicemi běžného investování – a čeho se na druhé straně dočkal? Čekal právo a spravedlnost. To jistě není jenom obvykle vnímané jako u nás – protože se jedná více než o sledování zákonů, o to, zda-li to odpovídá zákonům duchovním, tedy Boží vůli a jeho pohledům. Dokladům, že „se to vyplatí“  a má to cenu, dostali Izraelci ve svých dějinách mnoho. Po pravdě jsou toho svědectvím celé dlouhé dějiny od jejich prvního oslovení Hospodinem.

 Realita je více než smutná, tristní – to, čeho se nebeský Otec dočkal je pravý opak. Není chybou se ptát jak k tomu došlo – co udělat proto, aby k tomu nedocházelo, jaké protilátky, duchovní vitamíny nasadit. A existuje nějaký obyčejný celaskon, vitamín c pro tyto situace? Omlouvám se za toto přirovnání, jen je potřeba vyjádřit, že i pro oblast duchovního zdraví, zdravé víry – prostě o ní musíme pečovat, jinak zplaní. A nebo se realizuje nenáležitě – právě jak to praktikovali Izraelci a jak to bohužel ke škodě nás všech praktikují mnohé křesťanské církve, ano i ta naše. Utíká se do zdánlivě potřebné sociální i jiné oblasti, vyznávání, osobní svědectví je pryč až tak, že téměř nevíme, proč se scházíme …

 Bůh nám tyto cesty, které nemají dobrého vyústění může proměnit a nejen on, ale i my nebudeme svědky bezpráví a úpění, ale událostí, které odpovídají jeho svaté vůli a my se budeme z nich společně radovat, takže bude slyšena radost, smích a veselí z obecenství s naším nebeským Otcem

MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče za dnešní oddíl z proroka Izajáše, který nám nastavuje nelichotivou stránku přítomnosti nás i dřívějšího Izraele za časů Izajáše. Kéž si ji uvědomíme a hledáme cesty ne v útěku od svého poslání, ale v návratu k němu. Ať ty nás v této snaze posiluješ a povzbuzuješ AMEN

Kázání z první neděle postní Invocavit 18.2. 2018 Podbořany

Kázání z první neděle postní Invocavit 18.2. 2018 Podbořany

Základ našeho dnešního kázání jsou slova z druhé epištoly Korintským 6, 1-10

SUSPIRIUM: Pane Ježíši Kriste, ty jsi vzdoroval pokušení. Prosíme tě: Odpusť nám, když jsme slabí, pošli nám svého Ducha, abychom poznali a překonali to, co nás od tebe odděluje. Neboť ty s Otcem a Duchem svatým žiješ a vládneš odvěků navěky.

Milé sestry, milí bratři!

Kdo z nás se v našem životě nesetkal s pokušením – jednak sebe, ale někdy (po pravdě přiznáno) sloužíme jako služebníci toho druhého a pomáháme uvádět druhého do pokušení. Navíc to může být schováváno do obalu, že vlastně druhému pomáháme. Třeba, když něco svět tlačí do našich srdcí a duší, že je správný přístup, respektive, že to co předchozí generace, staletí lidé nesli – je překonané. Na to je potřeba se poradit s Bohem a ptát se „čím že je to překonané?“. Protože to by mělo být přece lepší, než to předchozí.

 Jako příklad nám může dobře posloužit rodina – pohled na ní je více jak ostřelován. Jednak ji prý nemusí tvořit muž a žena, samozřejmě s dětmi, ale ani nemusí být v páru, či dokonce prý ji může tvořit vícero lidí. A tak se pro potěšení všech dovoluje a má prý umožnit kterýkoliv způsob. Nevím, ale Bůh sám otevírá v Písmu jiný pohled, který má jistě požehnání.

 Ona ani ta pokušení, kterými ostřeloval Pán tohoto světa našeho Spasitele nebyla nějak jednoduchá, otevřel svody, ve kterých my lidé nejčastěji propadáme, a dokonce si myslíme, že kráčíme po dobrých cestách, které vyústí v dobro pro nás, naše nejbližší.

 Nejprve je Boží Syn vyzván, aby vytvořil z kamenů chleby (však by jimi mohl nasytit mnoho potřebných), podobně by mohl se předvést a ukázat Boží péči v akci, když by skočil z vrcholu jeruzalémského chrámu, podobně by se mohl prokázat jako pán světa, všemu by vládl, všemu by dal určitě lepší směr, než kdokoliv jiný. Jenže vše by nepocházelo z jeho rozhodnutí, ale toho, do kterého byl uveden Božím nepřítelem. A ten přece i sebelepší čin otočí, pokřiví, ohne. A na to by člověk bez vztahu s Bohem velmi rychle zapomněl …

1 Jako spolupracovníci na tomto díle vás napomínáme, abyste milost Boží nepřijímali naprázdno, ² vždyť je psáno: 'V čas příhodný jsem tě vyslyšel, v den spásy jsem ti přispěl na pomoc.' Hle, nyní je čas příhodný, nyní je den spásy!

Apoštol píše křesťanské obci v Korintě a tak jak dobře víme sice byla na jednu stranu ideálním příkladem v oblasti duchovních darů, na druhé straně i nedobrým příkladem, že bylo možné v ní vidět a sledovat mnohé, co se nejen Pánu nelíbí, ale co pohoršovalo i lidi mimo. Zajisté dostávalo do pokušení i další kristovce, kteří si oprávněně mohli říci, podívejte na tyto příkladné, co ve svých životech dělají, proč bychom to nemohli dělat i my. Naštěstí víme, že to není omluvenka pravdivá, ale pohoršení a vlastně svod k nedobrému to je.

 Na prvním místě máme i my slyšet, že nemáme „milost Boží“ přijímat nadarmo. Tedy jinak řečeno – zlehčovat vše, co pro nás podnikl a vykonal Boží Syn. Milost Boží, odpuštění, smilování jsme sice dostali zdarma, Boha to však stálo velkou oběť, život jeho jediného Syna. A proto máme ke všemu, co přichází z Boží strany, přistupovat s vážností a nepřispívat k zlehčení, pomyslně nabíjet zbraně Božímu nepříteli.

 Naopak máme všechno podnikat se zřetelným vědomím, že nyní je vhodný čas k tomu, abychom přispěli k záchraně mnohých, kteří tuto lásku v činu ještě nezahlédli. Smíme jim v tomto pohledu pomoci a podpořit je. Jenže jak bychom jim mohli pomoci, když bychom to sami neměli v sobě vyjasněné, když bychom to nebrali vážně?

 Máme i nad sebou – milé sestry, milí bratři – nechat rozsvítit tu zprávu zpráv, protože právě dnes je den spásy, dnes se ti člověče, synu, či dcero Adama a Evy může otevřít dveře tvého skutečného domova, dveře, které otevřou cestu do věčnosti, kde se ideál stane realitou. Tedy přesně to, co smíme v závdavcích, záblescích zažívat ve své přítomnosti. Jistě především v obecenství kristovců, kteří jsou plni očekávání a touží po slyšení Božího Slova, které proměňuje naše nitro ...

 ³ Nikomu nedáváme v ničem příležitost k pohoršení, aby tato služba nebyla uvedena v potupu, ⁴ ale ve všem se prokazujeme jako Boží služebníci, v mnohé vytrvalosti, v souženích, tísni, úzkostech, ⁵ pod ranami, v žalářích, nepokojích, vyčerpanosti, v bezesných nocích, v hladovění;

 Ano, je to zvláštní, ale i my sami můžeme druhé přivádět do pokušení. Ptáte-li se, jak se to může stát, pak vysvětlení je v tom, že my se chováme jinak, než bychom měli. Ne podle nějakého lidského manuálu, aktualizovaného Gutha-Jarkovského, nýbrž podle Boží vůle – Bůh má o nás nějakou představu a té bychom se měli řídit, protože jsme poznali, že to s námi myslí dobře a nedá nám ublížit, ani zahynout.

 Když tyto Boží rady nebereme vážně, cele poselství, celou naši misi vlastně těmito kroky ničíme, Apoštol to vykresluje trefně jako „uvedení v potupu“. Ne nás na prvním místě, ale to, co reprezentujeme. Po přijetí Božího pozvání na cestu následování již nejsme sami svoji, nýbrž Krista, Boží.

 Máme se prokazovat slovy Pavla – jako Boží služebníci. A tací právě by se měli vyznat v Božích pravidlech. Vlastně právě tito služebníci, jsou často první otevřenou knihou svědectví o Boží lásce. K takové službě si nás Bůh povolává, tedy nejsme jenom nějací Boží podržtaškové.

 I když to často přináší nelehké situace – je potřeba být vytrvalými. A závodníci, kteří jsou vytrvalí, si především šetří síly, aby mohli dosáhnout svého cíle. K čemu by jim bylo dobré, kdyby první část závodu přepálili a do konce by vůbec nedorazili? Právě proto je víra spíše stále hořící plamének, než na chvilku hořící oheň a pak nic.

 Jen s takovou vytrvalostí je možné projít vším protivenstvím, které vyrábí ten druhý se svými spolupracovníky zde na zemi. A že je toho hodně, to nejen dobře Pavel vypočítává, ale to my dobře známe – i když na to při své lidské přirozenosti zapomínáme a pak se divíme, že se nám něco zrovna nedaří a nejsme úspěšní.

 ⁶ prokazujeme se bezúhonností, poznáním, trpělivostí, dobrotivostí, Duchem svatým, nepředstíranou láskou, ⁷ slovem pravdy, mocí Boží. Jsme vyzbrojeni spravedlností k útoku i k obraně, ⁸ procházíme slávou i pohanou, zlou i dobrou pověstí; mají nás za svůdce, a přece mluvíme pravdu;

 Jistěže nemáme být vymezeni pouze tím, co nemáme dělat. Nikdy nestačí  vymezení co se dělat nemá, především se má usilovat o to, co se dělat má, tedy o pozitivní přístup k realitě nám všem má jít. A tak i to zde v našem oddílu, vlastně jakémsi katalogu vlastností (které ne a které jo) najdeme.

 Všechny jsou nám potřebné – ať už ta úvodní bezúhonnost, což je to, že nejsme spojeni, není na nás nalepena „úhona“. Zase jistě z Božího hlediska, protože pravidla fairplay tohoto a Božího světa, i ideály jsou rozdílné a nespojitelné. Takže bychom si to mohli vyjádřit, že nemáme mít „skvrnu“ na našem oblečení kristovce.

 Podobně je to i s poznáním a trpělivostí, obě se vztahují k věcem a záležitostem Božího království. Tam má být směřovaná celá naše snaha a dokonce nejen pro nás, abychom urvali známost nebeských záležitostí sami pro sebe, ne, co se nám otevře, to máme v pochopitelné podobě předat dalším posluchačům.

 Prostě máme mít v sobě zvláštní lakmusový papírek v podobě „nepředstírané lásky“. O lásce se skrze lidské dějiny mnohokráte mluvilo, stejně i dnes. Mnohé z ní jsou však jenom její masky, či karikatury. Kdo ostatně dnes ví, že největší a nejsilnější láskou je ta obětující se, ta která se zcela vydá po všech stránkách, jak to udělal náš nebeský Otec se svým Synem?

 Když nebudeme nic předstírat, pak vším skutečně projdeme, i když budeme muset bojovat. A tomu se opravdu nemůžeme vyhnout, protože svět v dobrém, v žádném případě neleží, ale právě naopak. Jsme dokonce v takové fázi, že všechno staví na hlavu, je to podle něj všechno obráceně. Tak bojuje proti Bohu jeho protivník ...

 ⁹ jsme neznámí, a přece o nás všichni vědí; umíráme - a hle, jsme naživu; jsme týráni, a přece nejsme vydáni smrti; ¹⁰ máme proč se rmoutit, a přece se stále radujeme; jsme chudí, a přece mnohé obohacujeme; nic nemáme, a přece nám patří vše. (2 Co. 6:1-10 CEP)

Náš dnešní text končí protichůdnostmi. Tedy jak se to jeví očima obvyklého člověka a jaká je realita, skutečnost. Pohledem světa jsme neznámí, umíráme, jsme týráni, máme proč se rmoutit, jsme chudí, nic nemáme. Kdo z lidí by si takový život, když by měl být vykreslen takovýmito charakteristikami, vybral, zvolil?

 Jenže to je letmý, zbrklý pohled člověka, který si nechal nasadit brýle světa. Prostě přijal pokřivení světa, bez toho, aby viděl, či dohlédl dále. Třeba k tomu, kdo vytváří tu realitu, která je za všemi maskami a fasádami, které ji naopak ukrývají. Takový dojem „ztracenců“ a „nešťastníků“ ve skutečnosti vytváří Boží nepřítel, aby měl v rukou zbraně pro ty, kteří se rozhodují, kterou cestou ve svém životě jít.

 Člověk si sám neúspěšnou cestu nezvolí – a přece je to nesprávný pohled na úspěch a neúspěch. Spíše bychom si měli doříci, která z těchto cest, které z těchto životních přistupování člověka přivede do budoucnosti. A to nejen pro zítřek, tím je potřeba se řídit a na to je potřeba myslet, když stojíme na křižovatce životních cest.

 Po pravdě, očima Božíma, je to právě naopak – jsme známí a úspěšní v Božích očích. Co na tom, že nám chce svět tlačit jiné vnímání úspěchu, který se neohlíží na nikoho jiného než na sebe. Bude naopak osvobodivé, přestat se ohlížet po těchto přízemních ideálech, či je aspoň dobré je srovnat s tím, co nám odkrývá Bůh sám.

 Podstatné je, že jsme byli Bohem poznáni, že on před námi otevřel své srdce a přijal nás do něj ...

MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za dnešní slova, které nám ukazují, že nyní je potřeba se soustředit na spasení, záchranu, všechno ostatní počká. Kéž se vždy orientujeme ve tvé svaté vůli, abychom nepřišli o věčnost, kterou si nám připravil a do které nás také zveš. AMEN