Kázání z neděle Estomihi Masopustní 11.2. 2018 Nové Sedlo, Ostrov, Oráčov

Kázání z neděle Estomihi Masopustní 11.2. 2018 Nové Sedlo, Ostrov, Oráčov

Základ našeho dnešního kázání jsou slova z proroka Amose 5, 21-24

SUSPIRIUM: Pane Ježíši Kriste, ty jsi vydal svůj život pro život světa. Prosíme tě: Uveď nás do tvého tajemství, že život nalezne jen ten, kdo jej vydá. Tak najdeme radost a naplnění. Ty, který s Otcem a Duchem svatým...

Milé sestry, milí bratři!

 Jsme na předělu před obdobím postním, jak naznačuje to pěkné staročeské označení „masopust“. A ještě před vstupem do tohoto období, kdy se zase smíme ztišit a vnímat cestu ke kříži je potřeba udělat základní revizi i na naší cestě následování. Zda-li jsme skutečně napojeni na Krista, na jeho nebeského otce, nebo je naše víra jenom variantou nějaké lidské, byť hezké ideologie.

 Leccos z toho ukazuje naše dnešní první čtení z Písma svatého. Dokud nezačal otevírat Pán Ježíš svou budoucnost, kam povedou jeho kroky – tak bylo obecenství jeho nejbližších spolupracovníků, učedníků v klidu. Protože to nepřekračovalo běžné hranice, takových skupin, které následovali svého učitele bychom tehdy, jako dnes našli.

 Jenže nyní Boží Syn, otevírá něco úplně jiného – kdo tomu bude chtít porozumět, toho toto porozumění bude do jisté míry bolet. Protože jejich Mistr, Rabi neskončí dobrým lidským koncem, neskloní se před ním všechny židovské autority, ne právě naopak. A když tedy skončí náš mistr takto, jak asi skončíme my – to muselo hrát v hlavách jeho nejbližších ve všech možných variantách.

 Právě proto je na to jejich Učitel připravuje a nevodí je za nos, ani jim nevytváří paralelní realitu, jak jsme na to zvyklí v našem světě s pomocí třeba médií. A taky vždy dořekne, že to dopadne i na ně, na nás milé sestry, milí bratři.

 Reakce nejbližších se pěkně prokáže na jejich mluvčí, pozdějším předáku učedníků Petrovi – a sice vzal Ježíše stranou, ale přece jenom ho káral. Ne, my skutečně nejsme jiní, kolikráte i my Pána Ježíše káráme, nebo jenom říkáme, když dneska je jiná situace, dnes to nesmíme brát tak vážně a Boží rady překryjeme svými všelijakými závoji zapomnění ...

 ²¹ Nenávidím vaše svátky, zavrhl jsem je, ani vystát nemohu vaše slavnostní shromáždění.

 Na kritiku jsme velmi zvyklí, a byli na ni zvyklí i lidé doby Amosovy. Pomyslně patří k obvyklé lidské výbavě. Příliš často je však samoúčelná, tedy sama – kritika pro kritiku.  V původním smyslu slova, šlo o to něco posuzovat, to samo o sobě není nikdy špatné, pakliže to má sloužit ku prospěchu díla, či autora díla. Jistě i ta se má konat v lásce.

 Ten dnešní oddíl však není samoúčelná kritika. Nejde o slova, že se chce někdo, něco shodit, nýbrž pomoci s návratem k pravému vztahu k Bohu, ke všemu co On otevírá a do čeho zve. A po pravdě je jedno, že se jednalo o první, či nový Izrael. Potřeba je jenom rozlišit situaci adresátů, protože jsou období, kdy jsou lidé citlivější, otevřenější třebas pro revizi a následné nové vykročení.

 Ze strany Boží také zaznívá kritika, soudy skrze jeho ústa, tedy třeba proroky. A ti stejně jako náš Pán Ježíš si nebrali servítky, aby byl slyšen, aby konečně bylo vzato vážně, co bylo třeba dlouho naznačováno a v reálu se nic nedělo. Jenže strategie nechat něco vyhnít je nejhorší strategií, pakliže se vůbec takto označovat dá. Boží soudy jsou však ne pro souzení, nýbrž pro nápravu a vlastně oklikou pro povzbuzení.

 Asi jsme šokováni, že si muž Boží, prorok Amos bere na paškál zrovna svátky. Máme rádi sváteční shromáždění, někteří se účastní jenom jich – protože přijde větší návštěva, je taková větší pohoda, prostě je všechno fajnovější. Musím říci, že se lidé nezměnili, podobně to měli nastavené i současníci Amosovi.

 Jenže svátek má být projevem větší radosti a větší vděčnosti. A ne většího setkání „nosičů masek“, tedy těch, kteří svůj vztah k Bohu jenom hrajou pro nějaký benefit. Protože se to přece sluší a patří, protože je to dobrá společnost, protože tam naše rodina vždycky patřila. Jenže co když ze svátku zbyde jenom ta forma, jenom hezký líbivý obal, maska?

 ²² Když mi přinášíte zápalné oběti a své oběti přídavné, nemám v nich zalíbení, na pokojnou oběť z vašeho vykrmeného dobytka ani nepohlédnu.

 A zase zde není akurátně řečeno – nedělejte žádné svátky, žádné slavnosti. Jde o to, znova jim porozumět, opět je vnitřně slavit, prožívat. To je také vlastně na Bohu veliké, že dává šanci k obnově, novému vykročení v oblasti, které jsme lidově řečeno zvorali.

 Jistěže je problém i v tom, že si z nás třeba nejbližší berou příklad a pak přistupují k těmto svátkům stejně. Takže jinak vyjádřeno – už ani vlastně neví, proč se co slaví. Slavíme pro slavení, ostatně to známe velmi dobře, že se hledá důvod, aby se lidé mohli sejít a třeba popíjet.

 Ta fasáda, obal svátků byl velmi dobrý, to by to prorok tak přesně nepopisoval. V našem případě zápalnou, přídavnou i pokojnou oběť. Všechno uměli velmi dobře technicky připravit, snad to i vypadalo hezky, dobře a přece to nebylo ono.

 Všechny oběti v sobě nesou radost a vděčnost, je to vlastně v jiné formě podané děkování Pánu Bohu, že se o nás věrně stará, že nás nenechává v našich problémech. I když si to my překroutíme ve svůj obraz, on to vždy narovná a pomyslně vyžehlí, jenom aby obecenství mezi námi a Bohem mohlo být prožíváno v plnosti.

 Na druhou stranu – a to je potřeba si také připomenout – že lidé, národy mohou spustnout, spustit se Boží blízkosti, v jádru něco pokazit. Jistě, že je to ještě více šokující u národů, které jsou jak my lidé říkáme na kulturní výši, špičce. Hned nás napadne německý národ a jeho účast v druhé světové válce, stejně i v duchovním rozměru ruský národ a vše co následovalo po bolševickém převratu atd.

 Jisté je, že je na místě sžíravá kritika skrze prorokova ústa, protože ta je schopna tyto vztahy napravit. Proměnit a přivést jednotlivé účastníky k novému pochopení a prožití. Zase dojde k vnitřnímu vnímání reality, bez všech příkras. Bůh nám s jejím nesením pomůže..

 ²³ Pryč ode mne s halasem tvých písní, tvé brnkání na harfy už nechci slyšet.

 Oběti, ba celý kult měl v sobě všechno podstatné, co je pro nás lidi a pro vyjadřování našeho vztahu k Bohu podstatné. Takže bylo potřeba naši vděčnost Bohu vidět, byli při ní možnost něco i slyšet a pak i třeba vnímat čichem neobyčejnou vůni. Člověka to dostávalo do situace neobyčejné, kdy se cítil svátečně a prostě hezky. Smělo to být řekněme pomocným prostředkem pro umocnění prožitku.

 To samo o sobě není nic špatného, protože je normální, že si radost chceme prostě užít v plnosti. Chceme do ní pomyslně zatáhnout co nejvíce lidí, aby se ji účastnilo a spolu s námi prožívalo. Díky tomu se radost a vděčnost otevírá i v druhých a zpětně se vrací k tomu, kdo ji vyvolal a tak vytváří atmosféru radosti.

 Nyní prorok, svědek Boží vůle atakuje „hudební složku těchto bohoslužeb“. A překvapivě nešlo o obvyklé výtky, které známe i v dnešních dobách, že zpíváme falešně, hudba nehraje podle not atd. Ne, Bůh pomyslně shazuje všechno, co za obvyklé situace dotahuje povzbuzení o trochu dále.

 A hudba je toho opravdu schopná, každý z nás máme oblíbený hudební žánr, směr, který nám přináší do života radost a je schopný v nás vyvolat změnu nálady. Myslím, že to nefunguje jenom u mě, že když si chci zlepšit náladu tak si pustím to a to. Přiznám se, že se hned na realitu dívám řekněme radostnějším pohledem.

 Tady je stejný problém, v tom co popisuje Amos, jako u předchozího, ze všeho zbyla jenom forma, z původně dobrého se stala jenom karikatura. Asi by se to dalo zase ve zkratce vykreslit, že jim šlo o to, aby nezpívali a nehráli falešně, aniž by zpívali a vyznávali, to co mají ve svém srdci, neboli píseň zpívali bez vztahu ke svému životu. A píseň při bohoslužbách, nebo hudba je svým způsobem vyznáním, není to jenom obyčejný hudební doprovod.

 ²⁴ Ať se valí právo jako vody, spravedlnost jak proudící potok.

 A co tedy chce Hospodin po Izraeli, co chce náš nebeský Otec po našich maličkostech? Ano, už jsme slyšeli, že nestojí o bohoslužby pro bohoslužby, náboženský provoz, který sice bude krásný ve své formě, ale nebude mít žádný obsah. Opakuji, není to problém jenom Amose a jeho současníků, ta otázka je a má být pokládána nám.

 Snadno bychom mohli zbrkle reagovat – a dívat se na víru, na církev očima ekonomů a managerů, museli bychom dojít k tomu, že drtivá většina sborů je neekonomická. Věc Kristova asi nebude nikdy v přímém finančním zisku, jenže o něj ani společenství kristovců nemá jít. Jde o společné vytváření obecenství, které společně pojí a váže Láska Kristova. Jde o náš domov, ve kterém společně máme naslouchat Božímu slovu, díky něj se rozhlížet po skutečnosti a díky němu i vyrážet do budoucnosti, která není v obavách, beze smyslu, ale právě naopak i s konečným vyústěním.

 Prorok to pro jejich přítomnost tlumočí od Hospodina jako návrat práva a spravedlnosti. Jistě proměněné, ale přece bude tato spravedlnost silná, stejně jako je silný proud vody, když roztají sněhy a všechna voda se pomyslně spustí z hor do nížin. Obraz zde není kvůli ničivosti, ale kvůli stálosti, voda poteče vždy, když bude její zdroj. Podobně jako spravedlnost Boží se prosadí, i když by mu kladl kdokoliv jak silnou překážku.

 Takže jde o velké povzbuzení pro všechny, kteří již zlomili hůl nad tím, že se můžeme dočkat spravedlnosti. Můžeme se jí dočkat, můžeme dosáhnout toho, kvůli čemu jsme byli stvořeni, ale jen díky Bohu a jeho cestám a skrze naše úvahy, úmysly a plány ...

MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za dnešní slova proroka, která nás nenechávají klidnými. Kéž i my usilujeme o tvůj pohled na skutečnost, ať tvé vůli vytváříme podmínky a ať posilujeme na všech místech obecenství, které ty svoláváš. AMEN