Kázání z neděle Devítník 28.1. 2018 Nové Sedlo, Ostrov, Valeč

Kázání z neděle Devítník 28.1. 2018 Nové Sedlo, Ostrov, Valeč

Základ našeho dnešního kázání jsou slova z proroka Jeremjáše 9, 22-23

SUSPIRIUM: Pane, náš Bože, ve své dobrotě nám dáváš více, než si zasloužíme. Dej, abychom nehleděli se závistí na druhé, které jsi obdaroval stejně štědře jako nás. O to prosíme skrze Krista, našeho Pána.

Milé sestry, milí bratři!

 Znáte biblické přísloví, které převzala lidová moudrost – první budou poslední? Ano, nalezneme ho vícekráte v Písmu svatém, jistě se chce něco významného připomenout. A nejen to, že máme usilovat o místa, která nám náleží, nebo můžeme to říci jiným obrazem „na to první místo se všichni nevejdeme“, vždy musí být někdo druhý, třetí, ale i poslední. Rozdíl je však v tom, kterak k dotyčným z tohoto pořadí se přistupuje.

 To ostatně vidíme v našem prvním čtení, které patří k těm biblickým podobenstvím, které nám nemusí sednout, trochu se cítíme nedobře, protože jde ve svém „výsledku“ proti tomu, na co jsme zvyklí a často vyžadujeme v našem pozemském světě. Jenže je tento náš pohled vůbec správný? A jak své nároky, svou odměnu posuzovat, jsou na to vždy správné a spravedlivá měřítka?

 Problematické se v našem obraze jeví, že ti, kteří pracují na vinici velmi krátce – třebas hodinu – jsou odměněni první a dostávají stejně jako ti, kteří nesli na svých bedrech celodenní námahu a celodenní vedro. Neměli dostat více? Jenže, co když je to jenom dobrotou majitele a tedy zaměstnavatele, i když to vypadá, že dostali všichni stejně.

 Nechce se zde říci, že mají všichni vždycky nárok na stejnou odměnu – na druhou stranu Bůh vidí, že žízeň, hlad není odlišný když přijde na člověka bohatého, či chudého, potřebují nápoj, pokrm všichni. Podobně s bolestí, strachem – prostě Bůh chce, stejně jako majitel vinice dopřát potřebné všem. Ano, někdy se do skupiny tzv. Hledajících práci připletou i ti, kteří jenom dělají, že ji hledají a natahují ruce po nějakých sociálních dávkách. Jenže jsou zde i tací, kteří se skutečně o práci snaží a nenalézají ji, třeba pro nízké vzdělání, věk atd – diskriminačních hledisek je opravdu mraky. A právě o takové má Bůh péči, k takovým chce projevit Bůh svou lásku.

 ²² Toto praví Hospodin: "Ať se moudrý nechlubí svou moudrostí, ať se bohatýr nechlubí svou bohatýrskou silou, ať se boháč nechlubí svým bohatstvím.

 Dnešní naše dvojverší přináší mnohé v podobném duchu, co jsme slyšeli v našem prvním čtení, v tom známém podobenství. Předně zde nemáme zaznamenáno jenom něco, co lze hned shodit do škarpy, co je možné lehce přejí, ne toto promlouvá Hospodin, náš nebeský Otec, tak bychom se k tomu měli soustředit a brát to vážně.

 Předně je zde rada pro moudrého, tedy to je přece ten, který pozoruje a vnímá Boží vůlí, naslouchá Bohu a s ním se radí, když dojde k nějaké situaci, která si rozhodnutí žádá. Jde tedy o moudrost, kterou dostává, pomyslně ji s ním sdílí Bůh sám. Takže se zase jedná o moudrého v očích Hospodinových.

 A takový moudrý v Božích očích se nemá chlubit svou moudrostí. Ta jeho moudrost, je lidská, přízemní, či řekněme ohraničená moudrost, která nikdy nepřekročí svůj stín a nezahlédne nic z té budoucnosti. A tam jak máme naději a doufání směřujeme především.

 Silnější je však další otázka – totiž zda-li se má člověk vůbec (ano jistě, že moudrý především) chlubit a pak-li, tak čím. Hned nás napadne příklad z naší reality, kdy se člověk chce pochlubit nějakou novou věci, novým barákem, který po dlouhých letech vybudoval, či zase svými dětmi, které jsou tak úspěšné, že přece druhý musí před tím smeknout.

 Nepopírám, že tyto podněty v nás vyvolávají radost, kterou chceme pochopitelně prožívat i s ostatními. Jenže je to lehce přenositelné a jde to vůbec? Ano, když se někdo uzdravil, který byl dlouho nemocen, pak se skutečně i v mnohých podobenstvích Pána Ježíše radovali – jenže tyto záležitosti, řekněme jsou jiného druhu. Často, mohou vyvolávat závist – totiž tehdy, kdy to má sloužit jako podklad pro naši povýšenost, podívejte jak jsem schopný a co jsem dokázal, na druhou stranu z toho kouká i nevyslovený bubák „a vy toho nejste schopni“.

 Ale máme zde ještě další dva příklady těch, kteří by se mohli chlubit a je potřeba nad tím nadepsat otazník:

 Nejprve tu máme před sebou bohatýra. Jak si ho máme představit, jako kulturistu, sportovce svého věku? Nejen. Je zde jeden rozměr, který si s ním dnes nespojujeme. Tehdy bohatýr bojoval především ve válkách, bojích, které se odehrávali za účelem získání většího bohatství, území.

 Takový bohatýr má tehdy jako dnes tendenci vidět svou sílu jako nezdolnou, tedy že si skrze ní zajistí všechno podstatné v životě. A prostě nepotřebuje pomoc od nikoho, prostě žádnou. Sám sobě pánem, jeho síla udolávající běžné i těžší překážky jeho bohem. Jistěže tato rovnice neplatila a neplatí pro všechny, ale pro mnohé.

 A i když tento bohatýr třeba dosáhl významných úspěchů, přece to neznamená, že by mu jeho síla otevírala dveře do budoucnosti. I jeho velká schopnost, síla na ty dveře nestačí. Je potřeba dojít k jinému klíči, jiné moudrosti.

 Tím dalším příkladem je boháč. Toho si dobře představili jak současníci proroka Jeremjáše, stejně jako našinci. Prostě jde o člověka, který oplývá penězi a dalším bohatstvím. Který se v něm podobně jako v té disneyovské pohádce přímo topí (tam strýček skrblík plave v penězích). Jistěže může bohatství být také např v nemovitostech, či jiných objektech, třeba nerostech.

 Všechny tyto boháče spojuje domněnka, že právě toto bohatství schopnost jak ho získat a spravovat – bude jejich klíčem k budoucnosti, respektive, že se před nimi sami automaticky otevře. Však jsou na to zvyklí ve svém obvyklém životě na zemi. Ne, i zde říká Bůh prorokovými slovy, je to stále málo.

 Ani lidská moudrost, ani lidská síla, ani lidské bohatství samo o sobě nestačí. Je zde ještě něco mocnějšího – i tito úspěšní, vlastně pro mnohé ideály – musí dojít k porozumění, že je zde Boží moudrost, Boží síla i Boží bohatství, které svým pozemským zrakem neuvidíme, ani mu neporozumíme, natož abychom jej přijali.

 ²³ Chce-li se něčím chlubit, ať se chlubí, že je prozíravý a zná mne; neboť já Hospodin prokazuji milosrdenství a vykonávám na zemi soud a spravedlnost; to jsem si oblíbil, je výrok Hospodinův."  (Jer. 9:22-23 CEP)

 A když tedy nemají důvod ty tři případy k chlubení, přece je zde nějaký důvod k chloubě, sice ne lidské. Asi se tomu divíme, protože jsme přece od malička vychováváni v přesvědčení, že se nemáme chlubit. Je to myšleno z toho důvodu, že chlouba vyvolává nelásku, nepřátelství, závist a podobné nedobroty. To je pochopitelné, ale chlouba je zároveň projev radosti, z něčeho, co mi udělalo radost a já tu radost chci prostě sdílet.

 I tady neříká Hospodin skrze svá ústa, tedy skrze proroka, že se člověk nemá chlubit. Ne, on ví, že je to součást lidské přirozenosti a dá se to k dobrému použít. Ostatně by jinak s tím nebyl člověk stvořený … Nic nám nedal Hospodin do výbavy zbytečného.

 Jsou zde dva faktory, či důvody, které by se v takové správně pojaté chloubě daly a měli předat. Tím prvním je, že je „člověk prozíravý“. Je to slůvko, které příliš nepoužíváme. Rozumíme jím takového, kdo je schopen věci, záležitosti předvídat, a je obezřetný, konečně a hlavně jde o takového, který hledí do budoucnosti. A vlastně kvůli ní ostatní rozlišuje a do této budoucnosti chce dovést. V našem smyslu je zde ještě tato zahleděnost do budoucnosti určena, či spjata se znalostí Hospodina.

 A právě to je ostatně i druhý důvod k chloubě člověka, když se chce chlubit. Tím důvod je, že „zná Hospodina“. Co si máme pod tím představit? Rozhodně ne nějaké definice, nebo nějaké rovnice, nýbrž porozumění jeho uvažování, soulad našich kroků s jeho vůlí. A k tomu právě dává Hospodin výborné pobídky a impulzy. Na jedné straně jsou různá povzbuzení a posílení a na druhé straně ochranné a ukazovací rady, jakými jsou třeba rady desatera a podobné maximy. Navíc tato znalost, či lépe řečeno poznávání stále probíhá a nikdy není uzavřeno.

 A ta znalost Hospodina se zakládá především na obsahu, či jádru jeho osoby. Ostatně se nám sám Hospodin představuje – prokazuji milosrdenství a vykonávám na zemi soud a spravedlnost. Takže je hned jasné, co je u Boha na prvním místě = PROKAZOVÁNÍ MILOSRDENSTVÍ. Tedy láska k potřebným. Ne, nejde jenom o potřebné, které označujeme v našem dnešním světě a dnešním jazyce.

 Potřební jsou vlastně všichni, všem se něčeho nedostává – chudým peněz, či jiných prostředků; nemocným zdraví; ale třebas movitým zase schopnosti vcítit se do potřeb a životů těch, kteří nejsou movití. Všichni však jsme v hlubokém minusu, deficitu, pokud se týká našeho vztahu k Bohu, jí se potřebujeme otevřít, jí potřebujeme čerpat do cisteren svých srdcí.

A až za „milosrdenstvím“ se přiznává Hospodin, náš nebeský Otec k tomu, že je i garantem spravedlnosti. Respektive, že on vidí skutečně vše, co se děje a je dosti možná i jediným svědkem v leckterých lidských kauzách, případech. Je proto garancí, že se spravedlnosti dobereme, i když často musí svědčit proti nám, nejvíce tehdy, když vidět a slyšet ani nechceme a schováváme se před svou odpovědností.

 Smíme si povšimnout i toho, že zde jsou oba termíny, jednak soud, ale ten je právě korigován, držen spravedlností. Však známe příliš často z našich zkušeností, že soudy vynášejí rozsudky, které nemusí být spravedlivé, podobně jako jiné organizace. Naštěstí je zde ještě silnější arbitr, mocnější bytost, která všechna tato lidská dovolání slyší, a dokonce právě i pro ně dala svého jediného Syna.

 A právě známostí tohoto Syna se máme chlubit především, to že známe Mistra radosti a dárce věčnosti ...

MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za dnešní slova, která nám připomínají, že jediná pravá moudrost spočívá ve znalosti tebe. Kéž jí smíme sloužit i těm, kteří o tobě neslyšeli, či slyšeli věci nesprávné a nepravdivé. AMEN