Kázání z Božího hodu Vánočního 25.12. 2017 Nové Sedlo

Kázání z Božího hodu Vánočního 25.12. 2017 Nové Sedlo

Základ našeho dnešního kázání jsou slova z první epištoly Janovy  3, 1-6

SUSPIRIUM: Milý Pane a Bože, ty jsi poslal svého Syna, aby se stal člověkem, a tak osvobodil svět z moci zla. Prosíme tě: Uveď i nás do svobody tvých dětí v Kristu, tvém Synu, našem Pánu, který s tebou a Duchem svatým žije a vládne odvěků navěky.

Milé sestry, milí bratři!

Slyšeli jsme v prvním čtení z Písma tu část vánoční scény, která je spojena s pastýři a pak i reakcí Mariino. Smíme si na jejich příběhu mnohé uvědomit, co bychom měli nést svým běžným životem. Protože spolehnutí se na Boží zaslíbení, na Boží zásah do běžného děje lidského života se nekoná jenom o svátečních příležitostech, podobně máme i my zachovávat to bohatství zkušeností, kdy se nás či našich blízkých dotknul Bůh. Smí to ostatně sloužit jako povzbuzení v časech, kdy jsme nějakým způsobem zneschopněni takové vnímavosti.

 Pastýři, jak často připomínám pohledem lidského zraku, problematická cháska, která se chová podle svého prospěchu, chvíli na jedné straně zákona a ve druhé chvíli zase na druhé – ti slouží jako nositelé vánoční zvěsti, jako ti, které běžně označujeme jako poslové. Ano i z nich, stejně jako z nás si může učinit Bůh své vyslance, uschopní nás dosvědčit, že se něco dobrého v Betlémě stalo. Tam kde by to nikdo nečekal a těm lidem, od kterých by si běžně nikdo nic nedokázal představit. Takového co ovlivní a nasměruje vývoj celého světa.

 Pastýři se nejdříve vylekali návštěvou anděla – velmi se jim ozvalo srdce, jistě i svědomí, protože oni moc dobře tušili, že Bůh o nich vše ví. Právě že před takovým nemůže člověk hrát někoho jiného, než kým je. Před Boží svatostí padají všechny masky a všechny maškarády, jde se na dřeň, k jádru ze kterého všechno roste.

 Marie z toho byla také paf, vlastně již od časů, kdy byla obdarována dítětem z Boží strany, tedy nečekaně. Uměla si tuto zkušenost zapsat do paměti a pak skrze ní sloužit dále. Naproti tomu pastýři nakonec byli rádi, veselili se, radovali a podobnou atmosférou sloužili všem, které na svých cestách potkali.

1 Hleďte, jak velikou lásku nám Otec daroval: byli jsme nazváni dětmi Božími, a jsme jimi. Proto jsme světu cizí, že nepoznal Boha.

 Nejprve máme dnes slyšet o „velké“, vlastně nezměrné lásce. Protože takový čin, který pro nás vykonal sám Bůh není obvyklým.  I když je to celé výrazivo zvláštní - „jak lze darovat lásku“. To snad v nějakém projevu, který si dobře pamatujeme z rodiny, od našich nejbližších. Nejen děti potřebují pohlazení, dobré slovo …

 Velikost této lásky se projevila právě proto, že jsme byli nazváni dětmi Božími. K tomu jsme nemohli nic sami přidat, ani podniknout, jedině je možné toto naše nové místo, nové postavení přijmout, vzít za své. I když jak všichni víme, přeci jenom bychom na tom chtěli mít nějaký podíl, nějak bychom se chtěli odvděčit, však to přece takto mezi lidmi chodí. Právě jenom mezi lidi, ne z Boží strany – správná reakce na toto nové místo v Boží blízkosti je vděčnost a chvála, projevování radosti.

 Sílu takového přijetí by nám asi mohli vyjádřit, jako zvláštní svědectví, ti, kteří neměli své rodiče a nějací rodiče si našli je např. V dětském domově. Získají tím lásku, vztah otce i matky, domov – co mohou jiného dělat, než se radovat a být vděčnými svým novým rodičům…

 Teď jakoby přichází předěl, zlom – hned vedle prohlášení za Boží děti slyšíme rušivý faktor. Ale vlastně jde o jisté vyjasnění, odpověď na otázku, která by měla ze strany křesťanů padnout – proto jsme světu cizí, že nepoznal Boha, neprojevil o něj skutečný zájem. Chtěl by ho mít po ruce, musí být přesně podle jeho gusta. A tak se po staletí opakují stejné obrazy – které mají snahu všechno zlehčovat a „vysvětlovat“, aby se nás třeba Boží slovo nedotklo, a my se nemuseli změnit, však přece nejsme nejhoršími, jsou mnozí horší.. Naopak máme vědět, že tento svět nemá budoucnost sám v sobě a pro sebe, ale v Bohu a skrze Boha. Kolik toho jsme ve skutečnosti schopni, abychom nemuseli na sobě nic změnit, a přece by to bylo nám prospěšné i Bohu by se to líbilo ...

 ² Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě nevyšlo najevo, co budeme! Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest.

 Ještě jednou apoštol Jan připomíná naši novou příslušnost, nové postavení dětí Božích. Právě proto, že je to nečekaná změna, se kterou nelze jen tak počítat. Je to potřeba připomenout i proto, že nás čekají nové úkoly a nové výzvy. Abychom se prostě na ně připravili.

 Když si to člověk uvědomí, pak si musí nutně říci, že v Božím království to chce stále nějakou změnu. Z druhé strany je dobře vidět, kterak jsme pozemským světem ovlivněni a naše nepřipravenost k životu v Božím světě je ještě větší, než si obvykle připouštíme.

 Ještě nevyšlo najevo, co budeme Ne nevíme všechno, ani bychom to milé sestry a milí bratři neunesli. Bůh nás i v této oblasti šetří. To, co víme je důležité, že známe někoho, kdo ví co vyjde najevo. Jisté je i to, že nám bude a je nablízku, že nás neopustí a dovede do našeho domova.

 To je myslím velmi silně a zřetelně vyjádřeno ve slovech protože ho spatříme takového, jaký jest. Už zvládneme ho spatřit, vydržíme se mu podívat do tváře, aniž bychom museli dopadnout jako svědek víry a vůdce vyvoleného lidu Mojžíš. Budeme ho moci spatřit, protože mu budeme podobni. Již nebudeme patřit do skupiny nečistých, protože právě ti nemohou patřit na někoho, kdo je svatý.

 Vyplývá z toho naše další snaha

 ³ Každý, kdo má tuto naději v něho, usiluje být čistý, tak jako on je čistý.

Právě že jsme naplněni nadějí v něho, v toho, který nás povolal do nové existence. O ní se opíráme při vnímání všeho, co přichází k nám a co on nám che darovat. A stejně nám pomáhá při promýšlení této naší nové budoucnosti jako Božích dětí.

 Jistá je a bude snaha o naši „čistotu“. Na ní nestačí nejlepší prostředky, které nám doporučí odborníci na prací prášky, mýdla a další hygienu (takto vidí čistotu našinec), nýbrž na ni potřebujeme dar Ducha svatého, abychom byli uvedeni do stejného modu myšlení jako má náš nebeský Otec a jeho Syn. Jde především o čistotu našeho nitra.

 Jako hlavní cíl je dosáhnout stejného stavu, v jakém je Boží Syn. A ten je a byl čistý právě ve vnímání Boží lásky, Boží vůle. Nic mu z ní nebylo nemožné, i když procházel mnohými pozemskými údolími stínů smrti. Neopustil své napojení na Boha ...

 ⁴ Každý, kdo se dopouští hříchu, jedná i proti zákonu Božímu, neboť hřích je porušení zákona.

 Je potřeba ještě doříci, kde se vzalo to, že nejsme automaticky čistí. Jaktože sami od sebe Boží vůli, ba i Boha nehledáme a naopak hledáme jiné cesty, kterak se zajistit, jak si vytvořit dobré prostředí, atmosféru, která vymaže všechny otázky související s naším nebeským Otcem.

 Tím důvodem, překážkou, která zabraňuje v přímém přístupu k Bohu je „hřích“. Ano, ta skutečnost, realita, která vyjadřuje tu prvotní neposlušnost našich lidských prarodičů. Pro mnohé nejen nekřesťany je to odehraná zastaralá záležitost. Jenže to, co vyjadřuje, vykresluje neumenší ani lepší překlad, který bude lahodit našim uším a našemu srdci.

 Obsahuje to, proč, ač máme před sebou dobré Boží rady i s manuálem, přece zvolíme zřetelně jinou cestu, která se jeví lepší, jednodušší, co na tom, že si my nebo někdo třeba kvůli nám nabije nos? Pro někoho je to pravý obsah svobody, pro mě dotažení svévole, sobectví, kdy má maličkost je úběžník mého rozhodování.

 Autor naší epištoly dobře podtrhuje, že se nejedná o nějaký malý přešlap, který by přece měl jít přehlídnout. Přešlap jde přehlédnout, ne však takové jednání, které vede ke smrti. A právě tam podobné jednání vede, od Boha, od života k Božímu nepříteli a smrti. Je více jak férové si to uvědomit a nikomu netvrdit, že tomu tak není, protože to nikomu nepomůže, a my nemůžeme si myslet, že nemáme za druhé odpovědnost, když jsou částí našeho nitra.

 ⁵ A víte, že Syn Boží se zjevil, aby hříchy sňal, a v něm žádný hřích není. ⁶ Kdo v Synu zůstává, nehřeší; kdo hřeší, ten ho neviděl ani nepoznal.

 (1 Jn. 3:1-6 CEP)

 Důvod proč přišel Syn Boží do světa je zřetelný. Není to nic menšího, než aby sňal, sejmul hříchy prostě, abychom byli o ně obráni, a aby se nám po cestách života šlo lépe. Abychom se jimi nemuseli trápit a hledat cestu, jak si od nich odpomoci sami. Přitom i zde zůstává pravdou, že léčba, či sejmutí našich hříchů předchází jejich vyznání, přiznání si, že já jsem hříšníkem a ne nikdo jiný.

 Zvláštní je i to, že zde autor této epištoly zdůrazňuje, že v Božím Synu, tedy v Ježíši žádný hřích není a ani nebyl. Smíme si doříci i to, že šlo o jediného člověka, který nebyl postižen nemocí, kterou přivlekli do našeho života naši prarodiče Adam s Evou. A od té doby se s tímto postižením, pokřivením rodíme. Kdo by se chtěl ptát po tom, kterak se to projevuje, či by něco povídal o tom, že třeba děti takto postiženi nejsou – pak ať ví, že jsou skutečně všichni postiženi a projevuje se to právě tak, jak to popisoval apoštol – chuť činit dobré ta v člověku je, jenže když přijde na věc, pak zvolí nesprávnou možnost.

 A právě že v Božím Synu hříchu není a my bychom ho měli brát jako první a jedinečný vzor, pak i my bychom se měli hříchu vzdalovat, bránit se proti němu, abychom byli vždy blízcí Bohu, abychom s ním měli to exkluzivní obecenství a prožívali radost z odpuštění hříchů a narovnání všech pokřiveností.

 Kdo chce skutečně poznat Boha a být mu nablízku, ten se mu musí otevřít a nechat otevřené všechny své komnaty, aby byl Bohem v dobrém pohlcen. Přinese mu to schopnost vnímat „zázraky všedního dne“ ...

MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče za dar tvého Syna, kterého smíme přijmout do svých srdcí, do svých cest i myšlenek. Kéž nás vánoční radost provází na všech místech, kde se ocitneme a dej nám schopnost tuto radost předávat všem, kteří vidí ve svých životech jenom tmu ..AMEN

Kázáníčko na půlnoční bohoslužbě 24.12. 2017 Chodov, sv.Vavřinec

Kázáníčko o půlnoční mši 24.12. 2017 Chodov, sv. Vavřinec

1 Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. ² Tento první majetkový soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius. ³ Všichni se šli dát zapsat, každý do svého města. ⁴ Také Josef se vydal z Galileje, města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, ⁵ aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě.

 ⁶ Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina. ⁷ I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou.

 ⁸ A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. ⁹ Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň.

 ¹⁰ Anděl jim řekl: "Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. ¹¹ Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. ¹² Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí."

 ¹³ A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: ¹⁴ "Sláva na výsosti Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení." (Luk 2:1-14 CEP)

 Na vánoční svátky jsme všichni tak nějak naměkko, všímavější k druhým, co prožívají, jakoby naše srdce zase rozmrzla a byla osvobozena z ledu apatie, nevšímavosti. Je dobré ptát se čím to je, kde se bere ta síla, že nás promění, nenechá nás v obvyklém stavu?

 Myslím, že by nám na mnohé odpověděl náš oddíl z Lukášova evangelia, který se asi nejvíce čte v tento vánoční čas, čas radosti a v pravdě kouzelný čas.

 Předně slyšíme v duchu psaní historika, že došlo za císaře Augusta ke sčítání. To přece známe velmi dobře i dnes. Tehdy jako dnes šlo o to, aby měla vrchnost, přehled o svém obyvatelstvu, majetku a prostě o všem, nejen aby mohli dobře vyměřit daně.  Zásadním je dát se zapsat do místa svého bydliště a to měl Josef (a tím i Marie) v Betlémě, i když toho času bydleli v Nazaretě. Museli tam prostě doputovat.

 Asi se jim moc nechtělo, kdo by taky chtěl cestovat, když snoubenka byla v požehnaném stavu. To je i v dnešní době velmi složité, ba přímo nemožné.

 Dozvídáme se i o tom, že se to očekávané dítko ohlásilo, protože nastala hodina H, hodina jeho narození a tak se děťátko narodí a maminka Maria se o něj pečlivě postará, plenkami je ovinuté, nic mu pomyslně neschází, protože i když není místo pod střechou, je položené alespoň do jeslí.

 Jenže v tom příběhu nebyli sami – najednou se dozvíme o „pastýřích“ - a to opravdu nebyla skupina vzorová, někdy loupežníci (dnes označováni za partyzány apod), někdy cháska která se dala získat k lecčemu – a představme si, právě oni byli zničehonic plni strachu a bázně. Proč? No přece, protože se jich dotknul Bůh skrze svého posla.

 Podstatnější je obsah zvěsti, kterou jim, stejně jako nám Bůh – a možná že nám ještě více – jeho ústy zvěstuje. On pastýře, stejně jako nás dobře zná. Spojuje nás velká bázeň, strach – o naši budoucnost, velikost příjmů, máme strach z přílivu utečenců, nebo že nás převálcuje islám. Není náhodou, že právě na hlavních místech Písma slyšíme jinou zprávu, než které jsme plni – v oddílech, které souvisejí s největšími křesťanskými svátky – ať už velikonočními, vánočními i svatodušními – slyšíme NEBOJTE SE! Bůh není a nebyl bytostí, která by nás chtěla nechat okupovat, osedlat strachem, to je dílo jeho i našeho odpůrce.

 Nás by spíše měla napadnout otázka – proč se nemusíme bát, co má každou obavu vystřídat? VELIKÁ RADOST a překvapivě jejím základem není svařák, grog ani jiný pomocný prostředek. Ne důvodem je ZPRÁVA, která láme letopočty, proměňuje zkamenělá lidská srdce na masitá.

 Tou zprávou je, že se nám dnes narodil SPASITEL, KRISTUS PÁN. V tom městě Betlémě, jehož se dá přeložit „dům chleba“ smíme přijmout základní pokrm, který nám může dát sílu stát se lepšími lidmi, protože pravé lidství roste z Boží lásky a ta se v podstatě v tom Betlémě narodila.

 Ta zpráva i ta radost je PRO VŠECHNY. Nám se to překvapivé nezdá, protože si myslíme, že všichni mají na všechno nárok, neumíme moc rozlišovat – pátek nebo svátek, to je přece jedno. Jenže tehdy bylo působení bohů velmi omezené – územím, skupinou, či stavem. Jenže ten, který nám dal narozeného Ježíše se omezil, abychom my mohli žít v lásce a obecenství s ním a našimi bližními.

 Jak má na takovou zprávu odpovědět, reagovat člověk ? Tím, co se  dnes moc nenosí, právě z toho pocitu, že přece mám na všechno právo a svobodu ke všemu. Právo a svoboda utržená ze řetězu vytváří naopak bezpráví a nejhorší otročinu – toho svědky jsou Izraelci a naše dějiny, třeba minulé století. Jsme stále schopni skočit na lep slibům zdánlivých dobráků, kteří mají jenom hezkou masku, uvnitř je pravý opak.

 Bůh s námi oproti tomu nehraje žádnou habaďúru, ani žádný betl, dává všechno pro naši záchranu, tak nás má rád. Co my oproti tomu dáváme – umíme si vzpomenout na kouzelná slůvka „děkuji, prosím“ či silně osvobodivé „omlouvám se“. Kdo se k nim vrátí objeví vděčnost v pravé kráse a také z něj spadne mnohé břemeno.

 Přeji nám, aby vánoční radost, v pravdě nezaslouženou, nám zůstala alespoň do svátků velikonočních. …. AMEN