Základ našeho
dnešního kázání jsou slova z poslední knihy písma Zjevení svatého Jana 5,
1-5(6-14)
SUSPIRIUM: Pane
Ježíši Kriste, víme, že nečekáme nadarmo, Víme, že přijdeš a dáš nám darem tvou
milost. Prosíme tě: Dej, abychom v této naději vytrvali. Tobě buď sláva navěky.
Milé sestry, milí
bratři!
Dnešní nedělí
vstupujeme do adventu, nového církevního roku. Není to nevýznamné období, právě
naopak, poskytuje nám příležitost k zastavení, vymanění se ze všech chaotických
až bláznivých záležitostí, které běžně příprava k Vánočním svátkům obsahuje.
Myslím, že právě ty chvilky (pár chvilek), když se nám povedou urvat z toho
kolotoče budou proměněny v dobré a posilující zážitky, povzbuzení, ze kterých
lze čerpat v dalších dnech.
Adventní období je jistě zajímavé a zvláštní
ve dvou oblastech – jednak je prosycené očekáváním příchodu neobyčejné bytosti
a pak také přípravou více vnitřní, než vnějškovou na příchod. Jde o návštěvu
vzácného hosta, kterého si nemohli lidé ani vysní, natož aby se to stalo
skutečností. Tak zásadní, veliké blížící se svátky narození Božího Syna jsou.
Ano, některé znaky přicházejícího krále
vystihl a přiznal se k nim i náš Pán Ježíš, když přijížděl do Jeruzaléma, jak
jsme to slyšeli v našem prvním čtení z Písma svatého. Král přijíždějící na
přichystaném zvířeti, oslu, vítající a radující se davy, zástupy těch, kteří
přihlíželi. Na první pohled i poslech pěkná scenérie.
Přece však není všechno jak by mělo být – již
jen ta charakteristika, že ten král je tichý atd, to znamená pokorný, skromný,
to nás uvádí do jiného způsobu uvažování. Třeba si uvědomíme, že „královská
podstata“ tkví v něčem jiném. A Božská o to více.
Všechno nahrává k tomu, že se naplní čas
očekávání. Bůh nikdy nezapomněl na prosby, touhy všech lidí, kteří toužili po
jeho příchodu doprostřed společenství lidu. Protože moc dobře věděli, či
tušili, že pro jejich proměnu, změnu životní cesty nikdo jiný není schopný nic
podstatného udělat …
1 A v
pravici toho, který sedí na trůnu, spatřil jsem knihu úplně popsanou,
zapečetěnou sedmi pečetěmi.
Náš dnešní text nám otevírá pasáž z poslední
knihy Písma svatého. Ta jak moc dobře víme otevírá závěr běhu všech věcí, tedy závěr
dějin a co bude mu předcházet a co zase bude po něm následovat. Navíc v hávu
vyrovnávání se s jejich tehdejší situací, tedy pronásledování kristovců od
římské říše, protože křesťanství se stalo jejich ideologickým soupeřem, když
odmítlo přistoupit na povinnou úctu k císaři etc.
A tak v knize zjevení, odkrytí budoucnosti
najdeme mnoho obrazů, leckdy blízké těm, které známe z knih proroků starého
zákona. To protože se jinak o těchto záležitostech ani mluvit nedá, než právě
skrze obrazy a jiná zvláštní vyjádření. Ostatně i my máme přece problémy s tím,
když máme vyjádřit své pocity, cítíme že nám slova nestačí a všichni nejsme
umělci, abychom šáhli po štětci, tužce a kusu papíru či jiným způsobem.
V naší knize autor tohoto pohledu, odkrytého
Bohem apoštol, svědek víry Jan dostává pohled na toho, kdo sedí na trůnu, ano
tom nebeském. Jedná se o někoho, kdo řídí běh nynější i další do budoucnosti.
Protože by prostě na takovém místě nemohl být nikdo jiný, než ten, komu náleží
moc nade vším stvořením.
A u něj si všiml jedné důležité věci – měl ve
své „pravé ruce“, tedy té správné, lepší – knihu úplně popsanou a navíc
ještě zapečetěnou sedmi pečetěmi. Asi bychom všichni chtěli vědět, co je
to za knihu a co v ní najdeme. Taková zvědavost patří prostě k našemu lidskému
vybavení, respektive bez té zvědavosti bychom nebyli ani lidmi.
Nebudeme daleko, že je tato kniha spojena s
námi, s celým světem a hlavně s jeho budoucností. Každý z nás bude v ní mít
svou kolonku, a každý v ní bude mít svou budoucnost, ať už jakéhokoliv druhu.
Jenže zároveň díky počtu pečetí – sedm je třikráte podtržena také její
zavřenost, zamčenost a prostě obrazně vyjádřeno nelehkost otevřít jí. Prostě ji
nemůže kdokoliv vzít a jako každou jinou knihu číst ...
2 Tu jsem uviděl mocného anděla, který
vyhlásil velikým hlasem: "Kdo je hoden otevřít tu knihu a rozlomit její
pečetě?"
Vidění svědka víry pokračuje – objevuje se mu
v něm „mocný anděl“. Zřejmě vzhledem vzbuzoval moc a schopnost, které bychom od
něj často nečekali. Víme také o tom, že i armáda „andělů“, Božích poslů a
služebníků mělo své rozčlenění, jehož ozvuky, sice více v náznacích nalézáme v
Písmu svatém ještě dnes.
A tento Boží posel má svůj zvláštní úkol – vyhlásit
něco mocným hlasem. Bez všech moderních vymožeností, a přece to vypadalo,
že nemůže být nikdo, kdo by toto slovo neslyšel. Prostě protože oni tehdy moc
dobře věděli, že jsou na něm bytostně, životně závislý. Bůh přece nejen
povolává v existenci, on i vše v této existenci udržuje.
Zvěst, kterou otevírá hlasem, který rozeznívá
situaci i místo jako trouba, není příjemná, spíše budí otazníky. Na které nemá
nikdo v kapse odpovědi. A přitom jak čtenáři, posluchači tuší – ty odpovědi
jsou nutné a potřebné, bez nich se nelze pohnout ani o pomyslný krok dopředu.
Kdo je hoden otevřít tu knihu a rozlomit
její pečetě? Ta první záležitost, která se musí vyjasnit, je „hodnost“
případného adepta na práci s touto knihou. Přece nemůže zůstat kniha zavřená,
ta je vždy vytvářena s tím, aby byla otevřená, aby se z ní četlo. Ano, ne vždy
se musí unést to, co v ní člověk objeví – to je však jiná záležitost. Takže
případný adept, kdo by mohl s touto knihou pohnout musí být nadán pohledem
Božím – když Bůh je tím, kdo do ní nechal zapsat vše důležité.
Ano, souvislost s určitou dobou, ve které bude
tato kniha otevřena, se ukazuje i v tom počtu pečetí, které na ní najdeme.
Pečetě byli dávány na ty nejdůležitější listiny, jako svědectví o těch, kteří
jsou s dotyčným spisem spojeny. Čím více pečetí, tím takový spis měl větší
váhu. Jenže v případě této knihy jde pomyslně o ještě větší překážku v jejím
otevření a objevení se někoho, kdo by mohl být nadán schopností s tou knihou
nějakým způsobem pohnout….
3 Ale nikdo na nebi ani na zemi ani
pod zemí nemohl tu knihu otevřít a podívat se do ní.
Toto konstatování uvádí všechno do správné
roviny. Tu důležitou knihu, kterou by každý z nás chtěl mít doma, nejen
vlastnit, ale podívat se co člověka čeká v budoucnosti – tu nemůže nikdo z
bytostí, které žijí na zemi, pod zemí, prostě všude otevřít. Co může být větším
obrazem velkého zmaru než právě toto?
Myslím, že na druhé straně je dobré
dojít právě až sem, protože si člověk opět uvědomí, že není středem vesmíru,
ani nemá patent na rozum, ani vhled do všech záležitostí a řádů světa. Není
Pánem světa, nýbrž jeho správcem a obyvatelem, který má za úkol spoluvytvářet
prostor k životu, nejen pro sebe, nýbrž i pro všechny ostatní bytosti.
I přes všechen zmar a bolest to však není
vyjádření, které by vyjádřilo konec, i když lidským zrakem jsme u něj již
dávno. Na druhou stranu víme moc dobře, že Bůh, náš nebeský Otec ve všech
situacích vyhledává, a nás k tomu také vede, abychom zahlédli třebas blikající
světlo na konci tunelu.
Člověk se dostane do bodu, kdy prostě musí
udělat generální, životní změnu a té často předchází zkušenost, kterou by nikdo
za normálních okolností nevyhledával. Ano, Bůh si v našich životech používá
šokové terapie, abychom si ty podstatné záležitosti uvědomili, abychom k
přítomnosti nepřistupovali automaticky. Protože tím bychom přicházeli o vnímání,
které potřebujeme pro Boží království, Boží vůli pro naši přítomnost.
4 Velmi jsem plakal, že se nenašel
nikdo, kdo by byl hoden tu knihu otevřít a podívat se do ní.
Svědek, který všechno viděl z toho
byl tak pryč, že nemohl nic jiného, než tuto situaci potvrdit i svým vlastním
pláčem. Ani my bychom neměli se přestat učit vyjadřovat naše pocity, protože
takový pláč člověka, který je v krizi, nouzi umí vyčistit nitro člověka. Bez
něj nedojde ke schopnosti přejít do nové fáze života.
To však není konec, právě naopak - 5
Ale jeden ze starců mi řekl: "Neplač. Hle, zvítězil lev z pokolení Judova,
potomek Davidův; on otevře tu knihu sedmkrát zapečetěnou." (Rev. 5:1-5 CEP)
Takže
zdánlivě bezvýchodná situace má řešení. Jeden ze starců, svědek této události
pronese svědectví, které pomůže nejen tomu našemu hlavnímu svědkovi, ale
vlastně i nám. Protože už tato kniha nemusí zůstat zapečetěná, uzavřena na
věky, na stálo. Povzbudí nejen svědka Jana, ale i nás - „neplač“. Pláč nemá být
erbovním znamením, vlajkou posledních věcí. To si smíme o letošní advent ve
svém nitru uvědomit.
A jaký že je důvod toho, že nemusí nejen Jan
smutnit? Protože zvítězil lev z pokolení Judova, potomek Davidův. Ano,
zvítězil Pán Ježíš a ten, kdo se k němu přivine, ten nemůže prohrát na stálo,
protože v posledním dosahu zvítězí. A to vítězství znamená budoucnost o kterou
nebude moci nikdo nikoho připravit. Smrt, Boží nepřítel se všemi jeho
rafinovanými kousky budou poraženi, v novém světě nebudou mít žádné místo.
Však je vítězem někdo z pokolení Davidova – a
ten, ač mladík přemohl Goliáše, obra, který porážel Izrael již jenom pohledem
na něj. David v Boží síle se mu postavil a porazil ho, protože on se Hospodinu
vysmíval. A podobně nový David porazí to, co nás nejvíce ohrožuje.
Jaká radost, jaký zázrak právě toto zahlédnout
– i když je to vlastně jenom v naději, protože dotyčný zachránce musí mezi nás
přijít, narodit se v lidském těle. Aby nám Bůh ještě lépe mohl porozumět a jeho
láska se mohla v plnosti rozvinout. Takže to s námi opravdu Bůh dobře myslí a
vždycky myslel, a to prosím nebyla jenom nějaká vějička, nabídka z reklamní
akce.
Kéž i nám se něco vyjasní a přijmeme o
letošním adventu radost z přicházejícího Mesiáše.
MODLITBA PO KÁZÁNÍ
Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za dnešní slova, která nám v hávu
závěrečných dějin ukazují mnohé i z naší přítomnosti. Ty jsi stále při díle a
nám jsi posílal své svědky, které odkrývají naše životy i tu knihu sedmkráte
zapečetěnou. AMEN
Žádné komentáře:
Okomentovat