Kázání z druhé adventní neděle 10.12. 2017 Nové Sedlo, Oráčov

Kázání z druhé adventní neděle 10.12. 2017 Nové Sedlo, Oráčov

Základ našeho dnešního kázání jsou slova z knihy proroka Izajáše 63, 15-16 (17-19a) 19b; 64 1-3

SUSPIRIUM: Milý Pane a Bože, probuď nás, abychom byli připraveni, až přijde tvůj Syn, abychom ho přijali s radostí a sloužili ti s čistým srdcem. O to prosíme skrze našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna, který s tebou a Duchem svatým žije a vládne odvěků navěky.

Milé sestry, milí bratři!

 Doba, která bude spojená s příchodem mesiáše se bude vyznačovat zajímavými znameními. A lidé tehdy, jako dnes právě na podobných znameních ulítávají. Jak to myslím? No přece že se k nim tak upnou, že nic jiného nesledují. Ony nás mají naopak povzbudit a posunout k tomu, že máme být prostě připraveni vždy, stále. Nebo jinak vyjádřeno – nemá být situace, kdybychom na příchod Syna Člověka nebyli připraveni. Vím, že to vůbec není jednoduché, asi stejné jako když mluvíme o tom, že se nemáme spojovat s přítomným světem, jenže my jsme v něm zakořeněni, připoutáni – i přesto, že víme, že nemá budoucnost.

 Ano, až přijdou ta nebeská znamení na slunci, měsíci, prostě všude – tak chytí běžné obyvatele a naše okolí strach, obavy. Budou tímto strachem tak osedláni, že víc a nic jiného vlastně nezvládnou, než se zabývat těmito strašlivými znameními. Jenže mohou pro tyto úkazy, doprovodná znamení přehlédnout přicházejícího Syna Člověka.

 My jsme však vedeni k jinému přistupování, nemáme se schovávat – právě naopak napřímit a očekávat jeho příchod, protože on přinese rozsouzení přítomnosti i klíče k budoucnosti né té lidské, nýbrž Boží. A to je jediná hodnověrná budoucnost. Taky ji žádní prodavači budoucnosti nemohou jen tak prodávat, je možné ji jen přijmout.

 Prostě si stačí v ohledu k nastávajícímu času vzít příklad z fíkovníku, respektive z jiné rostliny, ta také naznačuje, kdy u ní dojde k úrodě, k tomu, že přinese své ovoce. A pro takovouto vnímavost se máme učit, té máme být otevřeni jako ničemu a nikomu jinému. Samozřejmě, že to nepřijde samo od sebe, ale chce to po nás mít mysl i srdce otevřené. Poté se i my dočkáme plodů Božího království.

 ¹⁵ Pohlédni z nebes a podívej se ze svého svatého, proslaveného obydlí! Kde je tvé horlení a bohatýrská síla? Tvé cituplné nitro a tvé slitování jsou mi uzavřeny? ¹⁶ Jsi přece náš Otec! Abraham nás nezná, Izrael, ten o nás neví. Hospodine, tys náš Otec, náš vykupitel odedávna, to je tvé jméno.

 Přiznám se, že mám osobně velmi rád tato slova proroka Izajáše, to přepsané volání, které se nalézala v nitrech příslušníků vyvoleného lidu. Kam jinam ostatně právě tyto své pocity měli vyjádřit, vyplakat, vyřvat? Je to stejné jako to najdeme u jednotlivých modlitebníků, se kterými se setkáme v žalmech, a tam si také mnozí pochopitelně vylévají svou duši, se všemi pocity, které prožívají.

 Prorok volá na správnou adresu – kde jinde než v nebesích Hospodin bydlí. Měl by se přece podívat na svůj lid, do našich srdcí, co prožíváme. Vždyť se nás tolikráte zastal a projevil své horlení a bohatýrskou sílu. Nebylo mu ani cizím vyjádřit své city, projevit slitování za každou cenu. Ano, někdy je to skutečně v řeči účetnické a tabulek jedno velké minus, ale s tím významem, že je zachráněna nějaká ta maličkost. A víme, že v Boží matematice má přednost jedna zachráněná ovečka před devadesátidevíti spořádanými.

 Navíc vyznává prorok, sběratel všeho co se týká spásy, záchrany – to pravé Boží jméno, které se ještě více vybarví v příběhu Božího Syna – tím jménem není nic menšího, než označení OTEC. Přitom sebekriticky připomíná, že ač se Izraelci dovolávají svých velkých předků jako Abrahama a Jákoba, přece jenom to je jenom podvědomá památka, nikoli že by k nim právě dotyční mohli nějak pomoci.

 Božím jménem ve vztahu k Izraeli tomu prvnímu i nám tedy tomu druhému je Otec a také, což je potřeba také dodat i VYKUPITEL. Je potřeba si vždy připomenout, kolik to našeho Boha stálo, aby nás vytáhl z našich šlamastyk, prostě abychom společně mohli žít, a aby se nám také společně dařilo. Protože to není a ani nemůže být automatické ...

 ¹⁷ Proč jsi nás nechal zbloudit, Hospodine, ze svých cest? Zatvrdil jsi naše srdce, aby se tě nebálo. Navrať se kvůli svým služebníkům, kvůli kmenům svého dědictví! ¹⁸ Dočasně si tvůj svatý lid přivlastnili, tvou svatyni pošlapali naši protivníci.

 Smutné volání pokračuje i na dále. Jistě je potřeba vždy si k tomu přibrat i tu jejich reálnou situaci, protože by podobné volání v situaci relativně obstojné by připadalo neautentické. Posuzovat, či vnímat to může ten, kdo se právě do této situace dokáže vcítit, prostě dostat – nepronikne k tomu někdo od psacího stolu.

 Nejprve volá k Hospodinu dvě zvláštní obvinění – prvním je, že prý Hospodin je nechal „zabloudit z jeho cest“. Pravda však je taková, jistě že Izraelci zabloudili, nicméně právě proto, že se spustili dobrých Božích rad a jeho řádů, nešlo a nejednalo se o Boží svévoli. Otázkou je, zda-li se intenzivně snažili dopátrat této jeho cesty, aby prostě nebloudili jako národ, či jednotlivci.

 Druhým obviněním je to, že Hospodin „zatvrdil jejich srdce, aby se nebálo Hospodina“. Faktem je, že Izraelci měli ztvrdlá srdce svévolí a sobectvím, pokřivením do sebe. Na druhou stranu důvodem není Boží čin „zatvrzení“ nýbrž opakovací akce odmítání následování dobrých Božích rad a přerušování obecenství s Bohem.

 Přece však i přes ta dvě obvinění, které zřejmě byla vyřčena v zoufalství a zoufalci, nešťastníci volí zoufalá řešení – prorok volá o návrat Boha doprostřed svého lidu, jedině tudy totiž vede cesta do budoucnosti, jedině tudy jde stezka k záchraně. Toto světlo i přes obrovský smutek nepřestane Izajáš vidět a nás k němu také za každé situace vede.

 Návrat Hospodina do Izraele je potřebný i z jiného hlediska – oni se stali okupovaným národem, jejich svatyně, což je jejich duchovní srdce je zničeno, protože je pošlapáno nečistými botami okupantů. A přece ve svatyni by měli znít chvály Bohu, jeho Slovo a prostě být příležitost k prožívané toho obecenství ke kterému jsme jako lidé byli určeni ….

 ¹⁹ My jsme tvoji odedávna. Jim jsi nepanoval, nazýváni nebyli tvým jménem. ²⁰ Kéž bys protrhl nebesa a sestoupil dolů, hory by se před tvou tváří potácely.

 I další vyznání je významné a silné. Skoro až si člověk říká, že je škoda, že to neumíme s takovou silou vyznat my sami. Někdy je to i proto, že se stydíme dát najevo, co vlastně cítíme, protože jsme od malička vyučeni v tom, že pocity se nemají dávat najevo a lidé s kamennou tváří a ostrými lokty se ve světě uplatní lépe.

My jsme tvoji odedávna ano Izraelci o této své příslušnosti k Hospodinu vždy věděli, jenže ona jde dále než si umíme představit. Protože Hospodin je měl v merku ve své lásce mnohem dříve než povstal první z jeho příslušníků. Je to stejné jako se stvořením, které on učinil, pro radost z obecenství s námi lidmi.

 A ve srovnání s ostatními národy, které se v jejich situaci exilu smáli nad jejich údělem, protože přece ti, kdo mají mocného Boha, tak nemohou takto dopadnout. Jenže to je jenom lidská logika, která nezná cesty, které mají vést k nápravě a vylepšení vztahu. Ale to si může všimnout každý, kdo je alespoň trochu všímavý – když něco chceš dokázat ve svém oboru, v životě musíš nutně něco obětovat, ano to je i ta vyhlášená cesta kompromisů ze všech stran zúčastněných. Naproti nim Izraelci nosili i v bezdomoví jméno svého Boha a on byl uprostřed nich, neodvrátil se od nich pakliže se oni neodvrátili od něj.

 Oni moc dobře věděli, a takto to přednáší i prorok spásy, že Bůh je v nebesích, v nejlepším myslitelném místě, tam přece má nejlepší bytost, která slouží všem dobrem, svůj domov. Celou situaci Izraele, ale i našinců by vyřešilo to, kdyby Bůh ze svého nebeského příbytku sestoupil k nám, dolů a byl by nám nablízku. Zajisté by se muselo mnohé změnit, v našich nitrech, našem vnímání Boha i bližních. A jak by ne, když i tak neměné a stabilní veličiny jako hory se budou při jeho příchodu potácet, vlastně obrazně sklonit před jeho majestátem ...

1 Jako když oheň spaluje suché roští a uvádí do varu vodu, tak dáš poznat svým protivníkům své jméno. Pronárody se budou před tebou chvět. ² Když jsi konal hrozné činy, jichž jsme se nenadáli, sestoupils, a hory se před tvou tváří potácely. ³ Od věků se něco takového neslyšelo, k sluchu neproniklo, oko nespatřilo, že by jiný bůh, mimo tebe, učinil něco pro toho, kdo na něj čeká. (Isa. 63:15-64:3 CEP)

 Bůh se dá všem poznat, někomu dříve, někomu později. Ano, i těm, kdo v něj nevěří i jeho protivníkům, akorát toto jméno na sobě více a důrazněji pocítí. To není vyhrožování, to je prohlášení někoho, kdo všemu dal tvar i jiskru do duše, a motor pro všechny životní síly.

 Jistě, že je rozdíl mezi tím, kdo se před přicházejícím zástupcem Božím, či samotným Bohem chvěje a tím, kdo k němu má vybudovaný a prožívaný vztah. Nikdo však nebude moci dělat, že tento Boží majestát a velkolepost nespatřil. Bylo by to směšné a do plnosti dotažena realita ironie.

 Nejde však o to, že všude probublá Boží hrozby a hněv, ne podstatnější bude, že se všude projeví jeho láska, která dá všem pohodu, pokoj a lásku. Konečně všichni pochopí, že ji hledali na nesprávných místech, a že ji vlastně měli vždy na dosah, velmi blízkou, to jen něco jim zabraňovalo, si tuto skutečnost uvědomit a přiznat si ji.

 Nádherné je porozumět tomu, co nikdy žádný Bůh pro někoho, kdo na něj očekává neudělal. Naopak nechávali své na holičkách, stejně jako přátelé a partneři na papíře, nikoliv v srdci. Takto však náš nebeský Otec nikdy nepostupuje a nepostupoval, právě naopak.

 Miluje tě láskou nezměrnou, ne aby ses v ní jenom ty utápěl a radoval se z ní, ale abychom v ní v dobrém plavali a lebedili si všichni. Tedy všechny své kroky orientuje ve prospěch celého vesmíru ...

MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý, že smíme rozpoznávat tvou velikost a schopnost sklánět se k nám, kteří si toho vůbec nezasloužíme a často jednáme jako zlobivá dítka. Kéž i my umíme dosvědčit kolem nás, že lásky čas přichází a je tady… AMEN