Kázání ze třetí adventní neděle 17.12. 2017 Nové Sedlo

Kázání ze třetí adventní neděle 17.12. 2017 Nové Sedlo

Základ našeho dnešního kázání jsou slova z epištoly Římanům 15, 4-13

SUSPIRIUM: Pane, náš Bože, přijmi naši modlitbu a pomoz nám, abychom uposlechli výzvu Jana Křtitele, připravovali cestu tvému Synu a přijali ho do svých srdcí. Prosíme tě skrze Krista, našeho Pána.

Milé sestry, milí bratři!

Každý z velikánů má svého předchůdce, ostatně podobně jako i každý další. Mnohým jsou takovými předchůdci naši rodiče, které nám do jisté míry předávají své zkušenosti a taky těch, na které oni sami navazují. A i kdyby se někdo chtěl mermomocí od nich oddělit, vždy bude mít ve svém srdci i mysli mnohé ze svých předků, díky čemuž se bude určitým způsobem chovat, reagovat, ba i rozhodovat při všelijakých záležitostech. To samo o sobě není nic špatného, je potřeba o tom však vědět, předejde se mnohým nepochopením.

 I náš Pán Ježíš Kristus měl své předchůdce, nejprve své rodiče Marii s Josefem, u kterých se mnohému naučil. Pak je zde však ještě druhá rovina, a tu si uvědomíme také u mnohých, existují ještě duchovní, či jinak formující určení. Podobně posloužil našemu Pána právě Jan Křtitel, který pomyslně také vyšlapával cestu k vnímání Ježíšovy zvěsti, klepal na lidská srdce a čistil jejich nitra, tím, že především zdůrazňoval konání pokání, především dalším.

 Na první pohled Jan Křtitel nebyl nějaký fešák, spíše by se člověk před jeho vizáží otočil, ale o ni nešlo, protože jde o obsah zvěsti. A za ní k němu, k Jordánu přicházeli všichni, ano i ti z nejlepší společnosti, stejně jako i z těch kruhů nejnižších. Porozuměli jeho působení jako zvláštní službě, která zde jen tak se nenalézá a tak moc by ji všichni potřebovali.

 A tak jim nečiní ani problém si udělat generální revizi, inventuru svých životních pohledů. Protože je potřeba i tyto záležitosti vyjasnit, abychom celý svůj život neputovali za nějakou chimérou, nějakými bludy, či se nedrželi nesprávných názorů a přesvědčení. A k tomu všemu je potřeba mít čistý stůj, čisté srdce a čistou mysl. A toho se dosáhne jen vnitřním úklidem, který provede Duch svatý. Poté se můžeme vrátit k tomu vztahu k Bohu, ke kterému jsme byli všichni stvořeni …

 ⁴ Všecko, co je tam psáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z trpělivosti a z povzbuzení, které nám dává Písmo, čerpali naději. ⁵ Bůh trpělivosti a povzbuzení ať vám dá, abyste jedni i druzí stejně smýšleli po příkladu Krista Ježíše, ⁶ a tak svorně jedněmi ústy slavili Boha a Otce našeho Pána Ježíše Krista.

Nejprve náš oddíl připomíná obsah Písma svatého jako takového, proč vůbec bylo sepsáno, proč se někdo tak namáhal, aby jeho zvěst doběhla až k nám. Všechno tam bylo napsáno k poučení – a poučit se může každá bytost, která je k tomuto uzpůsobená. Znamená to minimálně touhu po tom poučení přijmout. A zase nejde o nic automatického, to si musí každý zodpovědět sám, vybojovat ve svém nitru.

 Písmo nám také dává trpělivost a povzbuzení, obé jen tak na ulici, ani v regálech dnešních supermarketů nenajdeme. Lidé je mají ve svých srdcích, asi jako šafránu, navíc je hledají na nesprávných adresách a místech. A přitom tyto vlastnosti, dary nám pomáhají s každodenním putováním a vzděláváním se v Boží vůli.

 Dokonce jako důležité další dobrodiní, velké požehnání smíme přijmout – z Písma čerpat naději. Jako tu životadárnou tekutinu, bez které se naše duše, ani srdce neobejde. Naopak ji potřebuje jako nutný pohon pro naši další cestu, je to totiž součást našeho „duchovního pokrmu“ bez kterého náš život strádá.

 Až takto obdarováni budeme schopni stejně smýšlet, jako smýšlel Ježíš. To protože budeme v Boží věci tak ponořeni, že nám nepřijde nic zvláštního, aniž by muselo být něco z podstatností vysvětlováno. Budeme totiž napojeni na jedinečný zdroj Boží moudrosti, který máme v Kristu, Ježíši. A on jej zase má ve spojení se svým otcem.

 Konečně a to je také pro mě osobně nádherný obraz – budeme svorně, společně, bez všech rozdílností slavit Boha a Otce. Už nebudeme vedeni k hledání žabomyších válek a nesmyslných sporů. Budeme všichni zainteresováni na dějinách spásy, protože i naše maličkosti v nich mají své místo.

 ⁷ Proto přijímejte jeden druhého, tak jako Kristus k slávě Boží přijal vás. ⁸ Chci říci: Kristus se stal služebníkem židů, aby ukázal Boží věrnost a potvrdil sliby, dané otcům,⁹ a pohanské národy aby slavily Boha za jeho slitování, jak je psáno: 'Proto vzdám tobě chválu mezi národy a jménu tvému žalmy zpívati budu.'

 Z toho všeho předchozího máme i my si brát příklad k našemu přistupování k druhému. Jak to myslím, tak, že si nemáme brát do ruky, mysli ani pusy patent na správné poměřování druhého člověka. I kdybychom byli mistry světa ve svém oboru. Přednost má láska k druhému a pohled Boží. A ten respektuje odlišnost, různorodost, pakliže neruší dobrý Bohem daný řád a umožňuje druhým pospolu žít. Protože je tomu tak, že to co se nemusí líbit nám, dokonce je nám nepříjemné – může mít stejnou, či větší skupinu příznivců. Každopádně vše co neruší sítě církve, společenství, to předivo lásky mezi bratřími a sestrami je potřeba povzbudit a posilovat.

 Sám Kristus přece také přišel posloužit projevit lásku ke všem, bez rozdílu – ať už se jednalo o ty, kteří pocházeli z vyvoleného národa, či byli příslušníky jiných, třebas pořečtěných národů (tj. Těch kteří se nechali zcela pohltit antickou kulturou, náboženstvím a vlastně vším). I při své vlastní misi, při náležitém vnímání adresátů svých činů – pomáhá všem a druhé také k podobnému postupu vede. Dokonce k podobnému stylu života vytváří prostředí.

 Celé je to směřované k tomu, abychom prostě beze všech obvyklých pozemských hranic mohli společně chválit, děkovat a velebit našeho nebeského Otce, dárce všeho dobrého pro naše společné i jednotlivé životy. Právě to je snaha Boží, abychom z naší vnitřní slepoty, která nás vede jenom k pohledu na nás samotné, prozřeli k pohledu delšímu, budeme překvapeni kam až pohlédneme a co uvidíme ...

 ¹⁰ A dále je řečeno: 'Radujte se, pohané, spolu s jeho lidem.' ¹¹ A opět: 'Chvalte Hospodina všichni národové a vzdej mu chválu lid všech zemí.'

 Je velká věc, že Hospodin, náš nebeský Otec, zrušil hranice své působnosti. To si uvědomí zejména ten, kdo by žil v dobách, kde pomyslně státní hranice (někdy i městské) vymezovalo působení i jednotlivých bohů, které byli právě s těmito státy spojeny. Podobně to fungovalo i v jiných oblastech, řekněme sférách lidského života, každá měla svého „patrona“ z božského světa. Jistěže nám kristovcům je a má to být cizím, nicméně je to dobrý doklad toho, že tehdy tušili něco o „ovlivňování“ svého života zvenčí, právě od podobných sil a bytostí.

 Každopádně je to revoluční změna – když měl slyšet tuto zvěst i vyvolený lid. Že by se oni měli radovat, však jak by ne, když byli součástkou vyvoleného lidu, ale ti ostatní „pronárody“? Nemůže mě napadnout i otázka, kterak my jsme v tomto přístupu stejný a přece nám i Písmo svaté naznačuje, že není naší věcí rozdávat místenky do Božího království, spíše tam lidi zvát a otevírat jeho atmosféru, tak jak byla i našim maličkostem otevřená.

 Ona totiž ta radost z přicházejícího zachránce, mesiáše je pro všechny – platí všem lidem, všem kdo není uzavřen sám v sobě, nýbrž naopak je otevřen pro Boží působení a pro podobné předávání přijatého do svého bližšího i vzdálenějšího okolí. Tento Mesiáš totiž odpoví na všechny otázky, které se týkají hranic našich životů, bez nich se nikdo nemůže pohnout dále.

 Slyšíme to ostatně ještě podruhé, co je úkol každého lidu, většího shromáždění lidí. Má vzdát chválu, chválit Boha za všechno, co pro něj Bůh podniká, vykonal. Dovedu si představit, že nemusíme mít vždy náladu ke chvále a přece je to podstatné a mnohem lepší, než si stále na něco, či někoho stěžovat. V dobrém a s Boží pomocí je možné toho podniknout a vykonat mnohem více, než když budeme mít jako motor jenom zlost, závist, či pýchu ...

 ¹² A Izaiáš k tomu říká: 'Přijde potomek Isajův, povstane, aby vládl národům, v něj budou pohané doufat.' ¹³ Bůh naděje nechť vás naplní veškerou radostí a pokojem ve víře, aby se rozhojnila vaše naděje mocí Ducha svatého. (Rom. 15:4-13 CEP)

 Na závěr se ještě dozvíme o tom, kdo tuto skutečnou radost naplní, kdo ji tak říkajíc dovede do skvělého závěru. I když po pravdě řečeno se mnoho informací o něm nedozvíme – předně že půjde o potomka Jišajova, tedy bude příbuzný, ze stejné krve jako byl nejvýznamnější z židovských králů David.

 A pak také je důležité, že povstane to znamená bude připraven něco vykonat, projeví více jak zájem na každém z lidí. A toto jeho povstání nebude samo pro sebe, ale aby vládl národům. Takže je představen, či očekáván jako vzorový král, panovník, který naplní všechny lidské představy, které mají běžně s touto funkcí lidé spojeny.

Co je zase překvapením, je to, že i pohané v něj budou doufat. To znamená i pro něj bude šancí pro budoucnost. Ale hlavní zprávou je, že to nějakou budoucnost má. V ovzduší zamořeném beznadějí a myšlenkami na konec je to skutečná výhra. Změna situace, ve kterou nikdo nedoufal – je to jako když by velitel vyhrál poslední, tu hlavní bitvu a nikdo mu nedal ani to pomyslné jediné procento.

 A tak i naše další zastavení na cestě adventem má být osvíceno nejen třetí adventní svící, nýbrž i tím poznáním a naším společným vyznáním – Bůh naděje podnikne všechno proto, abychom i my dostali radost a byli přeplněni skutečnou nadějí. Takovým přístupem ke skutečnosti, o který nepřijdeme, i kdyby se odehrávalo kolem nás cokoliv, Bůh nás má ve své dlani a ochrání nás a přivede domů ...

MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za dnešní slova, která prokazují tvé sklonění k našim maličkostem. A to i přesto, že na nás není žádný důvod a i přesto, že si tvé lásky, smilování a odpuštění příliš nevšímáme. Kéž se otevře naše srdce i mysl, abychom žili pravou radostí i skutečnou nadějí. AMEN