pátek 30. března 2018

Kázání z Velkého Pátku 30.3. 2018 Podbořany, Nové Sedlo

Kázání z Velkého Pátku 30.3. 2018 Podbořany, Nové Sedlo

Základ našeho dnešního kázání jsou slova z epištoly Židům 9, 15. 26b-28
SUSPIRIUM: Svatý, věčný Bože, ty jsi nechal svého Syna vytrpět trýzeň kříže, abychom byli vytrženi z moci zlého. Pomoz nám vděčně slavit památku jeho utrpení a skrze jeho smrt dosáhnout odpuštění hříchů
a vykoupení z věčné smrti. Skrze našeho Pána Ježíše Krista, toho, který svůj život obětoval za nás.
Milé sestry, milí bratři!
Velký Pátek je pro nás kristovce největším svátkem, jistě ve spojení s nedělí velikonoční. Úžeji spojeno se tento den vykládal jako nejvýznamnější pro protestanty. Asi bychom se proto měli zamýšlet, proč že je s námi více spojen než s kterýmikoliv jinými.
 Protože po pravdě, očima obyčejného člověka viděno – stalo se něco hrozného, někdo nevinný byl odsouzen k trestu, který by byl těžký i pro toho, kdo by si jej za své předchozí činy zasloužil. Každý, kdo se nějakým způsobem setkal se zvěstí, pravým obsahem Velkého Pátku, který tak zřetelně naznačuje i základní symbol kristovců – kříž, ten se musel ptát co je za touto hroznou smrtí.
 Nejprve je potřeba porozumět, že skutečně zde musela být nějaká kauza proč k podobnému postupu došlo. A na to se odpovídá v Písmu svatému mnohokráte, že to, co přivedlo Božího Syna na kříž nebyl jeho zločin, jeho špatný čin, nýbrž „hříchy každého nás“. Ano, všichni jsme nějakým způsobem pokřiveni a potřebujeme narovnání. A toho se nám jenom z lidské strany nemůže dostat, svět nás jej také nezbaví. Ten se akorát snaží tíhu a váhu tohoto hříchu umenšit, když už jej nezvládá zcela vymazat.
 Viny, hříchy, dluhy jsou zde tak velké, že jej nemůže nikdo obyčejný zrušit, je zde tak velké zlo, které nelze lehko překročit a přece víme o tom, že je potřeba s tím něco udělat, protože bez toho se nepohneme z místa, nemůžeme se vydat na delší cestu života.
 A to přesto, že těmi, kteří tento hřích, odklon od Božích rad způsobili byli naši lidští prarodiče. Právě skrze ně se k nám dostala tato „nákaza“, nemoc na jejíž vyléčení je potřeba zásah zhůry, projev lásky od samotného Boha. Bez uvědomění si naší viny a její vyznání to však nepůjde …
15 Proto je Kristus prostředníkem nové smlouvy, aby ti, kdo jsou od Boha povoláni, přijali věčné dědictví, které jim bylo zaslíbeno - neboť jeho smrt přinesla vykoupení z hříchů, spáchaných za první smlouvy.
 Hned náš dnešní první oddíl přináší obsah dnešního svátku – nejprve se však dozvíme kým je Pán Ježíš a kým jsme my a co bylo náplní mise Božího Syna. Ano, to vše v sumě na krátkém prostoru jednoho verše. Stručně právě i pro naše vzájemné vyznávání.
 Jednak Kristus je prostředník nové smlouvy – to jest je takovou postavou, která přináší smlouvu „na život a na smrt“, která nahradí předchozí, kterou Hospodin uzavřel s jejich praotci a kterou se zavázal dodržet i přes mnohé přešlapy, či zřetelnější odmítání ze strany příslušníků vyvoleného lidu.
 Jistě že se chce opět projevit touha a přistupování Boží k našim maličkostem. Má o nás prostě starost, miluje nás láskou obětující se, která vydá vše ve prospěch společného dobra a možnosti společného prožívání, tedy toho, co my kristovci nazýváme „obecenství“.
 Pak jsou zde popsáni kristovci – a tou jsou ti, kteří byli povoláni k přijetí dědictví, které jim bylo zaslíbeno. A v tomto dědictví se dědicům dostává velkého požehnání ve známosti toho, kterak to s námi, ba celým světem vždy myslel Bůh. Takže jde o takové bohatství, které vlastně není možné vyjádřit žádnou finanční hotovostí, je za hranicemi běžného vymezení.
 Nakonec naznačuje něco, co stálo Boha, aby se mohlo toto dědictví uskutečnit, kolik za to musel Bůh zaplatit. Smrt zmíněného prostředníka přinesla vykoupení z hříchů, spáchaných za první smlouvy. Je to celé prodchnuto jednak naším stavem, ba stavem celku lidstva (kam jsme se dopracovali), touhou po obnově (že to už prostě nemůže v podobých kolejích jít dál) a tím, že přes všechny podobné pobídky zůstává náš nebeský Otec garantem spravedlnosti, musí prostě dodržet i literu i ducha zákona, který je součástí smlouvy Boha s člověkem. Vždy najde cestu, která je nejlepší pro všechny, kteří jsou v tomto obecenství ...
26  On se však zjevil jen jednou na konci věků, aby svou obětí sňal hřích.
 Nejprve se máme dozvědět, že mise Božího Syna je spojena s koncem věků. Myšleno je to zřejmě pro svou zásadnost – protože tato mise buď budoucnost člověka otevře, či ji definitivně přibouchne, uzavře a nebude již žádná šance v jejím opakování. Proto je zde tak zdůrazněna ona jednorázovost – ano existují záležitosti, při kterých je příležitostí vícero, v tomto případě ne.
 Ano, uvědomíme si, kterak je důležité dostat dar rozlišení, který nás uschopní využít jednorázovou příležitost, která se již nikdy více nenamane. Není to jednoduché, protože ve velké většině – my jako lidé propadáme snaze všechno odsouvat a tak se toho zbavit, přestat něco nelehkého řešit.
 Sama tato Ježíšova mise je označena – jako oběť. Jistě je to příznačné pro epištolu, která popisuje často právě záležitosti židovského náboženství, pro ty, kteří sice jsou s židovstvím spojeni, nicméně se jich už nedotkla ani znalost původní řeči vyvoleného národa Izraelského, hebrejština. Snad bychom to mohli připodobnit tomu, kdybychom měli dnes psát dopis nějaké skupině kristovců, kteří v křesťanském prostředí nežili, nedotklo se jich vůbec, takže nemohli pochytat jeho abecedu.
 Ale ve světě do kterého psal autor této epištoly, ještě vnímání pro „oběť“ existovalo. A je jedno jakého druhu tato oběť byla – ať ve zvířecí podobě na oltáři, či kterákoliv jiná. Vždy se jí rozumělo jako projevu vděčnosti a symbolu potřeby takto vyjádřit vztah k bytosti, která má celé naše konání a jednání ve svých rukách.
 Tato oběť nebyla pro nějaký přehlédnutelný přešlap – kvůli HŘÍCHU. A to je taková překážka, či vyjádření naší nevnímavosti vůči Bohu a všemu, co je s ním spojené, že to má opravdu katastrofální následky. A nikdo si opravdu nepomůže s nějakými řečmi o tom, že přece pravidla, zákony jsou zde právě proto, aby se přestupovali. Tady jde o takové vykročení mimo pole lásky a odpuštění, že se dostává takto jednající do sféry smrti ….
 27 A jako každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud,
 Ježíš, jako Boží Syn podstoupil opravdu vše, co prožívá normální člověk – a tak prochází i „smrtí“, stejně jako bolestmi, strachem apod. Je to stejné jako se vztahy, jejich reálný stav se projeví v krizi, tehdy se ukáže za co takový vztah stojí, zda-li byl, či je pevný a zda-li se na něm dá pracovat s Boží pomocí, protože ani ve vztazích není „nic zadarmo“.
 A tak i přístup Ježíšův je autentickým, nešlo o nějakého herce, který by dotyčné jenom nějakým způsobem hrál, aby se posléze v nějaké šatně osprchoval a nastálo zůstal v realitě božana. Ne, Boží souznění, vnímání našich maličkostí jde za hranice obvyklého postupování i vnímání.
 Pak také bude muset podstoupit „soud“. Ano, zde se otevírá vnímání tehdejších lidiček na to, co je s odchodem ze života v našem světě spojené. Nic není automatické, bez nějakého smyslu – celý život při tomto soudu bude prohlédnut. Nebudou ukázány jenom ty výšiny, ale i propadáky, co člověk zažil a do čeho se zamotal. Proto je osvobodivým, tyto zákoutí mít vyjasněné s naším nebeským Otcem. Jinak bychom všichni museli propadat strachu, co bude na nás vytaženo pomyslně před posledním soudním tribunálem.
 Jisté je i to, že na tomto soudě budeme mít i svého advokáta a o něj se budeme smět opřít, však nás on bezpochyby zná a vyřkne o nás pravdivé slovo – ano buď že nás znal anebo že neznal, nic však nebude hráno jenom pro oko, protože i tímto se prokáže jeho spravedlnost, bez ní by to bylo všechno jenom jedna velká fraška.
 Proto se i my máme o tuto Boží pravdu, Boží spravedlnost opírat – presentovat ji i v našich životech, jak jen můžeme, a je nám z Boží milosti dáno. Taky nemůžeme tvrdit, něco v duchu, ano ona platí, ale jenom v určitých časových úsecích apod. Vyzobávat z dějin spásy a Božího přistupování k nám není správné, to by všechny činy záchrany mohly být více jak zeslabeny ...
 28 tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých; po druhé se zjeví ne už kvůli hříchu, ale ke spáse těm, kdo ho očekávají.  (Heb. 9:15.26-28 CEP)
 Ale to ještě není všechno – oběť Ježíše Krista, Božího Syna je jednorázová, protože uzavírá dlouhou šňůru obětí, se kterými se v historii setkáme. Když by měli následovat další, pak by tato byla umenšena, její význam by nemohl být tak silný.  Ostatně, kdo by mohl dát někoho nevinného, za hříchy všech lidí? Ano, to je pravý význam této oběti, byla přinešena naším nebeským Otcem k uzdravení našich vzájemných vztahů.
Nebo ještě jinak – hřích je tak silná veličina, že člověku zabraňuje ve vstupu do budoucnosti. A jeho moc bylo potřeba nějak překonat, a na to nikdo z pozemšťanů neměl v žádné oblasti. A ten příkop mezi námi a Bohem bylo potřeba zakopat. Není nic horšího než cítit, že je potřeba s tím něco udělat a vy s tím nemůžete nic udělat. Naštěstí známe někoho, kdo je mocnější než všechny překážky, které jsme i my mezi nás a Boha a naše bližní postavili.
 A ještě nadto, on se zde objeví ještě „podruhé“ a to již nebude k uhlazování a vylepšování lidského portfólia, nýbrž pro povzbuzení, ke spáse těm, kdo ho očekávají. Takže k přijetí naší spoluodpovědnosti na pozemském konci Božího Syna je potřeba do svého arsenálu přidat i trpělivost a očekávání, právě na všechny akce, které přijdou z Boží strany. Jistě to neznamená zůstat s rukami v klíně. Ne, je potřeba naslouchat Bohu a také tuto přijatou zvěst předávat dál, protože porozumění nemáme jenom pro sebe, nýbrž i pro druhé, se kterými se častěji, či jednorázově setkáme.
 Pak i my společně porozumíme a budeme se s oběti Božího Syna radovat, protože to je jediná a pravá cesta k záchraně
MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za dnešní slova, dnešní den, kdy si smíme připomenout naše a Boží činy. A také si opět uvědomit Boží sebeobětující se lásku, která se nerozpakovala rozdat vše co měla. AMEN
 

neděle 18. března 2018

Kázání z páté postní neděle 18.3. 2018 Podbořany, Horní Slavkov


Kázání z páté postní neděle 18.3. 2018 Podbořany, Horní Slavkov
Základ našeho dnešního kázání jsou slova ze čtvrté knihy Mojžíšovi, Numeri 21, 4-9
SUSPIRIUM: Laskavý Bože a Otče, abys nás zachránil, dopustil jsi utrpení a smrt svého vlastního Syna. Prosíme tě, pomoz nám, abychom v této postní době rozjímali o oběti Ježíše Krista a zůstávali stále v tvé lásce. Prosíme skrze něho, našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna, který s tebou a Duchem svatým žije a vládne od věků navěky.
Milé sestry, milí bratři!
 Připravenost ke službě, což je náplň a téma dnešní neděle neznamená být připraven k převzetí nějakého úřadu, místa v církvi. I když si nás třebas může Pán Bůh použít. Ne, připravenost ke službě je v tom, přijmout poslání svůj úkol, který dostanu od našeho nebeského Pána, aniž bych nejdříve přemýšlel, zda-li se mi to vyplatí, zda-li tím získám lepší image, či postavení.
 Zpravidla je to totiž tak, že postavení získáme, ale na místě, které si na nějaké postavení, posty a úřady nehraje. Myslím na Boží království, tam dostaneme své domovské právo, Bůh a jeho Syn nás bude znát. Takže je to většinou naopak, než co si člověk představoval a očekával. Zase se projeví rozdílnost zraku pozemského, tělesného a pohled za hranici všeho myslitelného, který má Bůh a chce ho s našimi maličkostmi sdílet.
 Ano, někdy je to tak šokující, že naše poslání znamená zapřít sám sebe a vstoupit do služby, do které by se nám za normálního způsobu uvažování ani nechtělo, ani bychom to nezvládli. Smíme se však vždy znova učit, aby si nás Bůh používal pro své cíle, protože on nevidí jenom jejich začátky, nýbrž i vyústění a proto se smíme o jeho pomoc a přítomnost opřít, protože nás v nich nenechá samotné …
 4 Z hory Hóru táhli dál cestou k Rákosovému moři, aby obešli edómskou zemi. Avšak lid propadl na té cestě malomyslnosti
Nejprve máme slyšet, kterak při cestě ze země Otroctví, jakoby předposlední stanicí před peklem, do země Bohem zaslíbené – propadal vyvolený lid „malomyslnosti“. Dovedeme si to živě představit, protože se s tím v našich životech celkem často setkáváme.
 Kdy? No, přece zejména tehdy, kdy všechno nejde podle našich představ. To znamená, že si nějakou záležitost naplánujeme a ono do toho něco, či někdo vstoupí, prostě tu situaci promění a naše pečlivě promyšlené plány jsou k ničemu, musí se za pochodu změnit. Často to bývá právě v oblasti mezilidských vztazích, kdy ne příliš bereme vážně přání a vůli toho protějšku ve vztahu a také co si o tom myslí náš nebeský Otec.
 Podobně i příslušníci vyvoleného lidu Izraelského by rádi byli na místě určení, zdálo se jim to, co se tak často jeví dětem – všechno trvá nějak dlouho, kdeže nějaká trpělivost, když to není hned, tak to jakoby vůbec nebylo. A přece vyplatí se počkat, dobré věci, dobré záležitosti chtějí čas – ať v oblasti vaření, či třeba když si necháte ušít oblek, nic z toho není na počkání (to jedině akutní opravy).
 Hospodin nikdy nikomu netvrdil, že se do zaslíbené země dostanou pomyslným mávnutím kouzelného proutku. Navíc to směla být zase pro Izrael pomyslně škola víry (i když to je schopen člověk zahlédnout až zpětně.
 5 a mluvil proti Bohu a proti Mojžíšovi: "Proč jste nás vyvedli z Egypta? Abyste nás na poušti umořili? Vždyť tu není chléb ani voda! Tato nuzná strava se nám už protiví."
 Malomyslnost, zklamání z pomalého postupu do země zaslíbené vydává i další nepříjemné ovoce. A tím není nic menšího a nic jiného, než těžké obvinění Mojžíše, a vlastně skrze něj i Hospodin. Pomyslně Hospodinu připisují vlastnosti jiných Bohů – celé zklamání, všechnu svou bolest chtějí hodit jenom na něj …
 A sami ví stoprocentně odpověď na otázku, proč byli vlastně vyvedeni z Egypta – Abyste nás na poušti umořili! Vždyť tu není chléb ani voda! Tato nuzná strava se nám už protiví!
 Oni tedy přijali za odpověď to, co mezi nimi šířili ještě před odchodem ideologově v zemi egyptské. Kampak byste chodili, taková nejistota, však u nás máte práci i dost potravy, tak co byste se dávali do takového ohrožení. S námi máte budoucnost, kdežto o této budoucnosti, o ní zhola nic nevíte.
 Jakmile se dostane do lidského srdce nejistota, pak už dává příležitost k tomu, aby vyrostli i další nesmyslné důvody, které jsou jenom potvrzením jejich rozpolcenosti. Protože nejdříve si stěžují, že na poušti není chléb ani voda (a je to vlastně podobně stěžování, jako u našinců, že v zimě je sníh) a pak z nich vypadne, že se jim zajídá jíst stále dokola manu, tedy ten pokrm, který jim na té nehostinné cestě dal Bůh. Prostě Izraelci byli tak moc nakaženi nedůvěrou, že byli ochotni si vymyslet cokoliv, jenom aby nemuseli po této cestě putovat dál, v lepším případě se vrátili zpět do své egyptské jistoty, co na tom, že šlo o jistotu otroctví a nesvobody.
 6 I poslal Hospodin na lid ohnivé hady. Ti lid štípali, takže v Izraeli mnoho lidí pomřelo.
 Právě, že na ně již nefungovalo zdravé a normální uvažování, proto jim dal jako znamení zkušenost s „ohnivými hady“. Co to má znamenat? No přeci je to pomyslná odměna za jejich přístup. I když je možné porozumět jejich vnitřnímu boji mezi nedůvěrou a důvěrou Bohu – pak v těch obviněních pomyslně shodili všechno, co už s Hospodinem zažili.
 A tak pomyslně potřebovali projít šokovou terapií, aby šli do sebe a zase se vrátili do vztahu k tomu, kdo je z jejich osobních i národních šlamastyk vytahoval a nedal jim upadnout, A v žádném případě je nevyvedl proto, aby je zahubil, aby měli jejich protivníci důvod k potvrzení jejich nesprávných názorů. I když je to zvláštní, tak toto je sice bolestivá ale potřebná jejich léčba pro budoucnost, pro věčnost.
 7 Lid přišel k Mojžíšovi a přiznával: "Zhřešili jsme, když jsme mluvili proti Hospodinu a proti tobě. Modli se k Hospodinu, aby nás těch hadů zbavil." Mojžíš se tedy za lid modlil.
 Až zkušenost s ohnivými hady je probudí, pomyslně se jim otevřou oči pro všechno, co dosud vyváděli a prováděli. Konečně nahlédli na dno svých srdcí, a také kam vedou kroky člověka, který se neřídí Božím pohledem, Boží vůli a dá jenom na své pocity, touhy, přání. Prostě porozuměli, že tato jejich cesta nemá budoucnost, nýbrž vede k celostné destrukci.
 A tak vidí jedinou možnost jak se z tohoto stavu dostat, přiznat před svým vůdcem do země zaslíbené barvu. Ano, to je ta správná škola v Božím světě, k uzdravení, k vyléčení nemoci je předem potřeba vyznat svůj hřích, své nesprávná přistupování zhřešili jsme, když jsme mluvili proti Hospodinu a proti tobě. Dovedeme si živě představit, jak jim to jde velmi těžce přes jejich pusu, asi jako když my máme přiznat, že jsme něco nedobrého provedli.
 Na druhou stranu moc dobře víme, třebas ve vztahu k rodičům, když jsme něco vyvedli a přiznali barvu, pak nám rodiče pomohou s nápravou, z nás spadne nesnesitelná tíha a překvapivě se uklidní, pročistí atmosféra ve vztazích zúčastněných, takže pokání je rozhodně součástí léčby a je rozhodně nutné.
 Zajímavé je i to, že Izraelci, příslušníci vyvoleného lidu – moc dobře ví, odkud vezmou pomoc. Modli se k Hospodinu, aby nás těch hadů zbavil. Modlitba je pravou zbraní kristovců, skrze ní se lze nadít záchrany v situaci, která nemá dle lidského pohledu řešení. Ne, Bůh dokáže i v koncích otevřít nové počátky, nové příležitosti. Nikdy není náš nebeský Otec se situací rychle hotov, aniž by nepoužil všechny možné páky, aby se dosáhlo lepšího. A tak se Mojžíš modlí a Bůh dává řešení, lék -
 8 Hospodin Mojžíšovi řekl: "Udělej si hada Ohnivce a připevni ho na žerď. Když se na něj kterýkoli uštknutý podívá, zůstane naživu."
  Léčbu symbolicky, ano zázračně provede pohled na „hada Ohnivce“, který bude připevněn na žerdi, jakési vysoké holi. Půjde o znázornění hada vyrobeného v bronzu, aby lépe odolal prostředí, ve kterém se právě pohybovali.
 Jisté je, že i v takové složité situaci, když před lidským zrakem, srdcem není budoucnost, tam ji skrze spolehnutí Bůh otevírá a člověka nenechává v nejistotě, obavách, které ho nikam nedovedou. Ano, někdy je potřeba člověka vykolejit, aby si uvědomil kde stojí, kam má putovat a kam ve skutečnosti jde. Toto vyhození ze sedla je však záležitost okamžiku.
 A tak tato léčba proběhla přesně podle Božího pohledu, jeho svaté vůle
 9 Mojžíš tedy udělal bronzového hada a připevnil ho na žerď. Jestliže někoho uštkl had a on pohlédl na hada bronzového, zůstal naživu.
 Po té předběžné léčbě v podobě vyznání svého hříchu (a tato fáze je vždy podstatná) probíhá i konečná léčba. Tak, že se v naději a touze přijdou podívat na tohoto Ohnivce. Ano, starý člověk by v nás, stejně jako v tehdejších Izraelcích mluvil něco o tom, co dotyčný krok může reálně přinést, ale léčba není postavena jako dnes na prášcích, mastičkách, injekcích, či operacích fyzického rázu. Zde pro léčbu celého vyvoleného národa pomohla operace srdce Boží dobrou vůli a láskou.
 A to je právě to, co potřebují i naše maličkosti, církev jako celek. Vrátit se do svého domova, tam vytvářet radostné a povzbuzující prostředí. To sice vypadá jako strašně těžký úkol, ve skutečnosti s pomocí Boží toho lze dosáhnout a je to více jak potřebné. Proč? Protože po takovémto domově touží všichni, i když by to třeba stejně jako my nevyjádřili. A Bůh k tomu dává vždy znova příležitost a nás, překvapivě právě nás si k tomu používá, abychom světu takto sloužili.
MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za dnešní slova, která nám ukazují, kterak problém s důvěrou přerostl v duchovní vzpouru. Naštěstí tvá láska, tvé odpuštění je vždy více než všechna destrukce. Na to spoléháme pro nás i pro celý svět. AMEN