Základ našeho
dnešního kázání jsou slova z epištoly Židům 9, 15. 26b-28
SUSPIRIUM: Svatý,
věčný Bože, ty jsi nechal svého Syna vytrpět trýzeň kříže, abychom byli
vytrženi z moci zlého. Pomoz nám vděčně slavit památku jeho utrpení a skrze
jeho smrt dosáhnout odpuštění hříchů
a vykoupení z věčné
smrti. Skrze našeho Pána Ježíše Krista, toho, který svůj život obětoval za nás.
Milé sestry, milí
bratři!
Velký Pátek je pro
nás kristovce největším svátkem, jistě ve spojení s nedělí velikonoční. Úžeji
spojeno se tento den vykládal jako nejvýznamnější pro protestanty. Asi bychom
se proto měli zamýšlet, proč že je s námi více spojen než s kterýmikoliv
jinými.
Protože po pravdě, očima obyčejného člověka
viděno – stalo se něco hrozného, někdo nevinný byl odsouzen k trestu, který by
byl těžký i pro toho, kdo by si jej za své předchozí činy zasloužil. Každý, kdo
se nějakým způsobem setkal se zvěstí, pravým obsahem Velkého Pátku, který tak
zřetelně naznačuje i základní symbol kristovců – kříž, ten se musel ptát co je
za touto hroznou smrtí.
Nejprve je potřeba porozumět, že skutečně zde
musela být nějaká kauza proč k podobnému postupu došlo. A na to se odpovídá v
Písmu svatému mnohokráte, že to, co přivedlo Božího Syna na kříž nebyl jeho
zločin, jeho špatný čin, nýbrž „hříchy každého nás“. Ano, všichni jsme nějakým
způsobem pokřiveni a potřebujeme narovnání. A toho se nám jenom z lidské strany
nemůže dostat, svět nás jej také nezbaví. Ten se akorát snaží tíhu a váhu
tohoto hříchu umenšit, když už jej nezvládá zcela vymazat.
Viny, hříchy, dluhy jsou zde tak velké, že jej
nemůže nikdo obyčejný zrušit, je zde tak velké zlo, které nelze lehko překročit
a přece víme o tom, že je potřeba s tím něco udělat, protože bez toho se
nepohneme z místa, nemůžeme se vydat na delší cestu života.
A to přesto, že těmi, kteří tento hřích,
odklon od Božích rad způsobili byli naši lidští prarodiče. Právě skrze ně se k
nám dostala tato „nákaza“, nemoc na jejíž vyléčení je potřeba zásah zhůry,
projev lásky od samotného Boha. Bez uvědomění si naší viny a její vyznání to
však nepůjde …
15 Proto je Kristus prostředníkem nové
smlouvy, aby ti, kdo jsou od Boha povoláni, přijali věčné dědictví, které jim
bylo zaslíbeno - neboť jeho smrt přinesla vykoupení z hříchů, spáchaných za
první smlouvy.
Hned náš dnešní první oddíl
přináší obsah dnešního svátku – nejprve se však dozvíme kým je Pán Ježíš a kým
jsme my a co bylo náplní mise Božího Syna. Ano, to vše v sumě na krátkém prostoru
jednoho verše. Stručně právě i pro naše vzájemné vyznávání.
Jednak Kristus je
prostředník nové smlouvy – to jest je takovou postavou, která přináší
smlouvu „na život a na smrt“, která nahradí předchozí, kterou Hospodin uzavřel
s jejich praotci a kterou se zavázal dodržet i přes mnohé přešlapy, či
zřetelnější odmítání ze strany příslušníků vyvoleného lidu.
Jistě že se chce opět projevit
touha a přistupování Boží k našim maličkostem. Má o nás prostě starost, miluje
nás láskou obětující se, která vydá vše ve prospěch společného dobra a možnosti
společného prožívání, tedy toho, co my kristovci nazýváme „obecenství“.
Pak jsou zde popsáni kristovci
– a tou jsou ti, kteří byli povoláni k přijetí dědictví, které jim bylo
zaslíbeno. A v tomto dědictví se dědicům dostává velkého požehnání ve
známosti toho, kterak to s námi, ba celým světem vždy myslel Bůh. Takže jde o
takové bohatství, které vlastně není možné vyjádřit žádnou finanční hotovostí,
je za hranicemi běžného vymezení.
Nakonec naznačuje něco, co stálo
Boha, aby se mohlo toto dědictví uskutečnit, kolik za to musel Bůh zaplatit. Smrt
zmíněného prostředníka přinesla vykoupení z hříchů, spáchaných za první smlouvy.
Je to celé prodchnuto jednak naším stavem, ba stavem celku lidstva (kam jsme se
dopracovali), touhou po obnově (že to už prostě nemůže v podobých kolejích jít
dál) a tím, že přes všechny podobné pobídky zůstává náš nebeský Otec garantem
spravedlnosti, musí prostě dodržet i literu i ducha zákona, který je součástí
smlouvy Boha s člověkem. Vždy najde cestu, která je nejlepší pro všechny, kteří
jsou v tomto obecenství ...
26 On
se však zjevil jen jednou na konci věků, aby svou obětí sňal hřích.
Nejprve se máme dozvědět, že
mise Božího Syna je spojena s koncem věků. Myšleno je to zřejmě pro svou
zásadnost – protože tato mise buď budoucnost člověka otevře, či ji definitivně
přibouchne, uzavře a nebude již žádná šance v jejím opakování. Proto je zde tak
zdůrazněna ona jednorázovost – ano existují záležitosti, při kterých je
příležitostí vícero, v tomto případě ne.
Ano, uvědomíme si, kterak je
důležité dostat dar rozlišení, který nás uschopní využít jednorázovou
příležitost, která se již nikdy více nenamane. Není to jednoduché, protože ve
velké většině – my jako lidé propadáme snaze všechno odsouvat a tak se toho
zbavit, přestat něco nelehkého řešit.
Sama tato Ježíšova mise je
označena – jako oběť. Jistě je to příznačné pro epištolu, která popisuje často
právě záležitosti židovského náboženství, pro ty, kteří sice jsou s židovstvím
spojeni, nicméně se jich už nedotkla ani znalost původní řeči vyvoleného národa
Izraelského, hebrejština. Snad bychom to mohli připodobnit tomu, kdybychom měli
dnes psát dopis nějaké skupině kristovců, kteří v křesťanském prostředí nežili,
nedotklo se jich vůbec, takže nemohli pochytat jeho abecedu.
Ale ve světě do kterého psal
autor této epištoly, ještě vnímání pro „oběť“ existovalo. A je jedno jakého
druhu tato oběť byla – ať ve zvířecí podobě na oltáři, či kterákoliv jiná. Vždy
se jí rozumělo jako projevu vděčnosti a symbolu potřeby takto vyjádřit vztah k
bytosti, která má celé naše konání a jednání ve svých rukách.
Tato oběť nebyla pro nějaký
přehlédnutelný přešlap – kvůli HŘÍCHU. A to je taková překážka, či vyjádření
naší nevnímavosti vůči Bohu a všemu, co je s ním spojené, že to má opravdu
katastrofální následky. A nikdo si opravdu nepomůže s nějakými řečmi o tom, že
přece pravidla, zákony jsou zde právě proto, aby se přestupovali. Tady jde o
takové vykročení mimo pole lásky a odpuštění, že se dostává takto jednající do
sféry smrti ….
27 A jako každý člověk jen jednou
umírá, a potom bude soud,
Ježíš, jako Boží Syn podstoupil opravdu vše, co prožívá
normální člověk – a tak prochází i „smrtí“, stejně jako bolestmi, strachem
apod. Je to stejné jako se vztahy, jejich reálný stav se projeví v krizi, tehdy
se ukáže za co takový vztah stojí, zda-li byl, či je pevný a zda-li se na něm
dá pracovat s Boží pomocí, protože ani ve vztazích není „nic zadarmo“.
A tak i přístup Ježíšův je autentickým, nešlo
o nějakého herce, který by dotyčné jenom nějakým způsobem hrál, aby se posléze
v nějaké šatně osprchoval a nastálo zůstal v realitě božana. Ne, Boží souznění,
vnímání našich maličkostí jde za hranice obvyklého postupování i vnímání.
Pak také bude muset podstoupit „soud“. Ano, zde
se otevírá vnímání tehdejších lidiček na to, co je s odchodem ze života v našem
světě spojené. Nic není automatické, bez nějakého smyslu – celý život při tomto
soudu bude prohlédnut. Nebudou ukázány jenom ty výšiny, ale i propadáky, co
člověk zažil a do čeho se zamotal. Proto je osvobodivým, tyto zákoutí mít
vyjasněné s naším nebeským Otcem. Jinak bychom všichni museli propadat strachu,
co bude na nás vytaženo pomyslně před posledním soudním tribunálem.
Jisté je i to, že na tomto soudě budeme mít i
svého advokáta a o něj se budeme smět opřít, však nás on bezpochyby zná a
vyřkne o nás pravdivé slovo – ano buď že nás znal anebo že neznal, nic však
nebude hráno jenom pro oko, protože i tímto se prokáže jeho spravedlnost, bez
ní by to bylo všechno jenom jedna velká fraška.
Proto se i my máme o tuto Boží pravdu, Boží
spravedlnost opírat – presentovat ji i v našich životech, jak jen můžeme, a je
nám z Boží milosti dáno. Taky nemůžeme tvrdit, něco v duchu, ano ona platí, ale
jenom v určitých časových úsecích apod. Vyzobávat z dějin spásy a Božího
přistupování k nám není správné, to by všechny činy záchrany mohly být více jak
zeslabeny ...
28 tak i Kristus byl jen jednou
obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých; po druhé se zjeví ne už kvůli
hříchu, ale ke spáse těm, kdo ho očekávají. (Heb. 9:15.26-28 CEP)
Ale to
ještě není všechno – oběť Ježíše Krista, Božího Syna je jednorázová, protože
uzavírá dlouhou šňůru obětí, se kterými se v historii setkáme. Když by měli
následovat další, pak by tato byla umenšena, její význam by nemohl být tak
silný. Ostatně, kdo by mohl dát někoho
nevinného, za hříchy všech lidí? Ano, to je pravý význam této oběti, byla
přinešena naším nebeským Otcem k uzdravení našich vzájemných vztahů.
Nebo ještě jinak – hřích je tak silná veličina, že člověku zabraňuje
ve vstupu do budoucnosti. A jeho moc bylo potřeba nějak překonat, a na to nikdo
z pozemšťanů neměl v žádné oblasti. A ten příkop mezi námi a Bohem bylo potřeba
zakopat. Není nic horšího než cítit, že je potřeba s tím něco udělat a vy s tím
nemůžete nic udělat. Naštěstí známe někoho, kdo je mocnější než všechny
překážky, které jsme i my mezi nás a Boha a naše bližní postavili.
A ještě nadto, on se zde objeví
ještě „podruhé“ a to již nebude k uhlazování a vylepšování lidského portfólia,
nýbrž pro povzbuzení, ke spáse těm, kdo ho očekávají. Takže k přijetí
naší spoluodpovědnosti na pozemském konci Božího Syna je potřeba do svého
arsenálu přidat i trpělivost a očekávání, právě na všechny akce, které přijdou
z Boží strany. Jistě to neznamená zůstat s rukami v klíně. Ne, je potřeba
naslouchat Bohu a také tuto přijatou zvěst předávat dál, protože porozumění
nemáme jenom pro sebe, nýbrž i pro druhé, se kterými se častěji, či jednorázově
setkáme.
Pak i my společně porozumíme a
budeme se s oběti Božího Syna radovat, protože to je jediná a pravá cesta k
záchraně
MODLITBA PO KÁZÁNÍ
Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za dnešní slova, dnešní den, kdy si
smíme připomenout naše a Boží činy. A také si opět uvědomit Boží sebeobětující
se lásku, která se nerozpakovala rozdat vše co měla. AMEN