Kázání z Velkého Pátku 30.3. 2018 Podbořany, Nové Sedlo

Kázání z Velkého Pátku 30.3. 2018 Podbořany, Nové Sedlo

Základ našeho dnešního kázání jsou slova z epištoly Židům 9, 15. 26b-28

SUSPIRIUM: Svatý, věčný Bože, ty jsi nechal svého Syna vytrpět trýzeň kříže, abychom byli vytrženi z moci zlého. Pomoz nám vděčně slavit památku jeho utrpení a skrze jeho smrt dosáhnout odpuštění hříchů

a vykoupení z věčné smrti. Skrze našeho Pána Ježíše Krista, toho, který svůj život obětoval za nás.

Milé sestry, milí bratři!

Velký Pátek je pro nás kristovce největším svátkem, jistě ve spojení s nedělí velikonoční. Úžeji spojeno se tento den vykládal jako nejvýznamnější pro protestanty. Asi bychom se proto měli zamýšlet, proč že je s námi více spojen než s kterýmikoliv jinými.

 Protože po pravdě, očima obyčejného člověka viděno – stalo se něco hrozného, někdo nevinný byl odsouzen k trestu, který by byl těžký i pro toho, kdo by si jej za své předchozí činy zasloužil. Každý, kdo se nějakým způsobem setkal se zvěstí, pravým obsahem Velkého Pátku, který tak zřetelně naznačuje i základní symbol kristovců – kříž, ten se musel ptát co je za touto hroznou smrtí.

 Nejprve je potřeba porozumět, že skutečně zde musela být nějaká kauza proč k podobnému postupu došlo. A na to se odpovídá v Písmu svatému mnohokráte, že to, co přivedlo Božího Syna na kříž nebyl jeho zločin, jeho špatný čin, nýbrž „hříchy každého nás“. Ano, všichni jsme nějakým způsobem pokřiveni a potřebujeme narovnání. A toho se nám jenom z lidské strany nemůže dostat, svět nás jej také nezbaví. Ten se akorát snaží tíhu a váhu tohoto hříchu umenšit, když už jej nezvládá zcela vymazat.

 Viny, hříchy, dluhy jsou zde tak velké, že jej nemůže nikdo obyčejný zrušit, je zde tak velké zlo, které nelze lehko překročit a přece víme o tom, že je potřeba s tím něco udělat, protože bez toho se nepohneme z místa, nemůžeme se vydat na delší cestu života.

 A to přesto, že těmi, kteří tento hřích, odklon od Božích rad způsobili byli naši lidští prarodiče. Právě skrze ně se k nám dostala tato „nákaza“, nemoc na jejíž vyléčení je potřeba zásah zhůry, projev lásky od samotného Boha. Bez uvědomění si naší viny a její vyznání to však nepůjde …

¹⁵ Proto je Kristus prostředníkem nové smlouvy, aby ti, kdo jsou od Boha povoláni, přijali věčné dědictví, které jim bylo zaslíbeno - neboť jeho smrt přinesla vykoupení z hříchů, spáchaných za první smlouvy.

 Hned náš dnešní první oddíl přináší obsah dnešního svátku – nejprve se však dozvíme kým je Pán Ježíš a kým jsme my a co bylo náplní mise Božího Syna. Ano, to vše v sumě na krátkém prostoru jednoho verše. Stručně právě i pro naše vzájemné vyznávání.

 Jednak Kristus je prostředník nové smlouvy – to jest je takovou postavou, která přináší smlouvu „na život a na smrt“, která nahradí předchozí, kterou Hospodin uzavřel s jejich praotci a kterou se zavázal dodržet i přes mnohé přešlapy, či zřetelnější odmítání ze strany příslušníků vyvoleného lidu.

 Jistě že se chce opět projevit touha a přistupování Boží k našim maličkostem. Má o nás prostě starost, miluje nás láskou obětující se, která vydá vše ve prospěch společného dobra a možnosti společného prožívání, tedy toho, co my kristovci nazýváme „obecenství“.

 Pak jsou zde popsáni kristovci – a tou jsou ti, kteří byli povoláni k přijetí dědictví, které jim bylo zaslíbeno. A v tomto dědictví se dědicům dostává velkého požehnání ve známosti toho, kterak to s námi, ba celým světem vždy myslel Bůh. Takže jde o takové bohatství, které vlastně není možné vyjádřit žádnou finanční hotovostí, je za hranicemi běžného vymezení.

 Nakonec naznačuje něco, co stálo Boha, aby se mohlo toto dědictví uskutečnit, kolik za to musel Bůh zaplatit. Smrt zmíněného prostředníka přinesla vykoupení z hříchů, spáchaných za první smlouvy. Je to celé prodchnuto jednak naším stavem, ba stavem celku lidstva (kam jsme se dopracovali), touhou po obnově (že to už prostě nemůže v podobých kolejích jít dál) a tím, že přes všechny podobné pobídky zůstává náš nebeský Otec garantem spravedlnosti, musí prostě dodržet i literu i ducha zákona, který je součástí smlouvy Boha s člověkem. Vždy najde cestu, která je nejlepší pro všechny, kteří jsou v tomto obecenství ...

²⁶  On se však zjevil jen jednou na konci věků, aby svou obětí sňal hřích.

 Nejprve se máme dozvědět, že mise Božího Syna je spojena s koncem věků. Myšleno je to zřejmě pro svou zásadnost – protože tato mise buď budoucnost člověka otevře, či ji definitivně přibouchne, uzavře a nebude již žádná šance v jejím opakování. Proto je zde tak zdůrazněna ona jednorázovost – ano existují záležitosti, při kterých je příležitostí vícero, v tomto případě ne.

 Ano, uvědomíme si, kterak je důležité dostat dar rozlišení, který nás uschopní využít jednorázovou příležitost, která se již nikdy více nenamane. Není to jednoduché, protože ve velké většině – my jako lidé propadáme snaze všechno odsouvat a tak se toho zbavit, přestat něco nelehkého řešit.

 Sama tato Ježíšova mise je označena – jako oběť. Jistě je to příznačné pro epištolu, která popisuje často právě záležitosti židovského náboženství, pro ty, kteří sice jsou s židovstvím spojeni, nicméně se jich už nedotkla ani znalost původní řeči vyvoleného národa Izraelského, hebrejština. Snad bychom to mohli připodobnit tomu, kdybychom měli dnes psát dopis nějaké skupině kristovců, kteří v křesťanském prostředí nežili, nedotklo se jich vůbec, takže nemohli pochytat jeho abecedu.

 Ale ve světě do kterého psal autor této epištoly, ještě vnímání pro „oběť“ existovalo. A je jedno jakého druhu tato oběť byla – ať ve zvířecí podobě na oltáři, či kterákoliv jiná. Vždy se jí rozumělo jako projevu vděčnosti a symbolu potřeby takto vyjádřit vztah k bytosti, která má celé naše konání a jednání ve svých rukách.

 Tato oběť nebyla pro nějaký přehlédnutelný přešlap – kvůli HŘÍCHU. A to je taková překážka, či vyjádření naší nevnímavosti vůči Bohu a všemu, co je s ním spojené, že to má opravdu katastrofální následky. A nikdo si opravdu nepomůže s nějakými řečmi o tom, že přece pravidla, zákony jsou zde právě proto, aby se přestupovali. Tady jde o takové vykročení mimo pole lásky a odpuštění, že se dostává takto jednající do sféry smrti ….

 ²⁷ A jako každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud,

 Ježíš, jako Boží Syn podstoupil opravdu vše, co prožívá normální člověk – a tak prochází i „smrtí“, stejně jako bolestmi, strachem apod. Je to stejné jako se vztahy, jejich reálný stav se projeví v krizi, tehdy se ukáže za co takový vztah stojí, zda-li byl, či je pevný a zda-li se na něm dá pracovat s Boží pomocí, protože ani ve vztazích není „nic zadarmo“.

 A tak i přístup Ježíšův je autentickým, nešlo o nějakého herce, který by dotyčné jenom nějakým způsobem hrál, aby se posléze v nějaké šatně osprchoval a nastálo zůstal v realitě božana. Ne, Boží souznění, vnímání našich maličkostí jde za hranice obvyklého postupování i vnímání.

 Pak také bude muset podstoupit „soud“. Ano, zde se otevírá vnímání tehdejších lidiček na to, co je s odchodem ze života v našem světě spojené. Nic není automatické, bez nějakého smyslu – celý život při tomto soudu bude prohlédnut. Nebudou ukázány jenom ty výšiny, ale i propadáky, co člověk zažil a do čeho se zamotal. Proto je osvobodivým, tyto zákoutí mít vyjasněné s naším nebeským Otcem. Jinak bychom všichni museli propadat strachu, co bude na nás vytaženo pomyslně před posledním soudním tribunálem.

 Jisté je i to, že na tomto soudě budeme mít i svého advokáta a o něj se budeme smět opřít, však nás on bezpochyby zná a vyřkne o nás pravdivé slovo – ano buď že nás znal anebo že neznal, nic však nebude hráno jenom pro oko, protože i tímto se prokáže jeho spravedlnost, bez ní by to bylo všechno jenom jedna velká fraška.

 Proto se i my máme o tuto Boží pravdu, Boží spravedlnost opírat – presentovat ji i v našich životech, jak jen můžeme, a je nám z Boží milosti dáno. Taky nemůžeme tvrdit, něco v duchu, ano ona platí, ale jenom v určitých časových úsecích apod. Vyzobávat z dějin spásy a Božího přistupování k nám není správné, to by všechny činy záchrany mohly být více jak zeslabeny ...

 ²⁸ tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých; po druhé se zjeví ne už kvůli hříchu, ale ke spáse těm, kdo ho očekávají.  (Heb. 9:15.26-28 CEP)

 Ale to ještě není všechno – oběť Ježíše Krista, Božího Syna je jednorázová, protože uzavírá dlouhou šňůru obětí, se kterými se v historii setkáme. Když by měli následovat další, pak by tato byla umenšena, její význam by nemohl být tak silný.  Ostatně, kdo by mohl dát někoho nevinného, za hříchy všech lidí? Ano, to je pravý význam této oběti, byla přinešena naším nebeským Otcem k uzdravení našich vzájemných vztahů.

Nebo ještě jinak – hřích je tak silná veličina, že člověku zabraňuje ve vstupu do budoucnosti. A jeho moc bylo potřeba nějak překonat, a na to nikdo z pozemšťanů neměl v žádné oblasti. A ten příkop mezi námi a Bohem bylo potřeba zakopat. Není nic horšího než cítit, že je potřeba s tím něco udělat a vy s tím nemůžete nic udělat. Naštěstí známe někoho, kdo je mocnější než všechny překážky, které jsme i my mezi nás a Boha a naše bližní postavili.

 A ještě nadto, on se zde objeví ještě „podruhé“ a to již nebude k uhlazování a vylepšování lidského portfólia, nýbrž pro povzbuzení, ke spáse těm, kdo ho očekávají. Takže k přijetí naší spoluodpovědnosti na pozemském konci Božího Syna je potřeba do svého arsenálu přidat i trpělivost a očekávání, právě na všechny akce, které přijdou z Boží strany. Jistě to neznamená zůstat s rukami v klíně. Ne, je potřeba naslouchat Bohu a také tuto přijatou zvěst předávat dál, protože porozumění nemáme jenom pro sebe, nýbrž i pro druhé, se kterými se častěji, či jednorázově setkáme.

 Pak i my společně porozumíme a budeme se s oběti Božího Syna radovat, protože to je jediná a pravá cesta k záchraně

MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za dnešní slova, dnešní den, kdy si smíme připomenout naše a Boží činy. A také si opět uvědomit Boží sebeobětující se lásku, která se nerozpakovala rozdat vše co měla. AMEN