neděle 1. dubna 2018

Kázání z Božího hodu velikonočního 1.4. 2018 Nové Sedlo, Ostrov, Horní Slavkov

Kázání z Božího hodu velikonočního 1.4. 2018 Nové Sedlo, Ostrov, Horní Slavkov

Základ našeho dnešního kázání jsou slova z první knihy Samuelovy 2, 1-2.6-8a
SUSPIRIUM: Všemohoucí Bože, ty jsi učinil zázrak a vzkřísil našeho Pána Ježíše Krista a tak jsi daroval světu svou spásu. Prosíme tě: Dej, abychom dosáhli dokonalé svobody a pronikli tmou k věčnému životu. Skrze Ježíše Krista, našeho Pána, tvého Syna, který s tebou a Duchem svatým žije a vládne odvěků navěky.
Milé sestry, milí bratři!
 Nastal nám čas přeradostný, Boží hod Velikonoční. Ano, ten svátek, který je „nejsvátkovatější“ v rámci křesťanského roku. Smíme se ptát proč, a nemůžeme nepřidat k tomu další otázku, proč se tak silně neozývá v srdcích většiny našich spoluobčanů. Ne, nebojte se, že bych se celé kázání zabýval vnímáním velikonoc v dnešním světě.
 Spíše je nám potřeba, abychom porozuměli, co my vlastně tento svátek slavíme, z čeho se radujeme a co si v malém připomínáme o každé neděli, když se jako kristovci scházíme, abychom společně slavily bohoslužby. Již toto je podstatné, nechodit na bohoslužby, ale slavit bohoslužby. Není to nic automatického, naopak svátek, kdy nás navštěvuje Bůh sám skrze svou dobrou zvěstí, skrze své slovo k životu, které nás pozvedá a nenechává nás v prachu našich obav, pochybností. A tak se o každých bohoslužbách děje znova zázrak nového života, nové příležitosti k novému vykročení.
 Jistěže počátek této nové příležitosti je v tom, co jsme slyšeli v našem prvním čtení a je zdrojem a podkladem dnešního dne. Ten, který byl na velký Pátek ukřižován, ten kdo zemřel a byl uložen v hrobě, ten tam není. A nyní je na nás ptát se spolu s přiběhlými učednicemi, které chtějí svému Pánu posloužit poslední službou – kde je ten náš Pán.
 Dostává se jim, stejně jako skrze ně i nám porozumění, světlo do přistupování ke skutečnosti. Tímto se všechno mění, smrt už není tím nepřekonatelným, Proč? Protože právě nad smrtí zvítězil život, ne obyčejný, ale ukovaný z Boží lásky, touhy po lepším pro nás jednotlivce, pro celý svět. A to je důvod proměny smutných srdcí na radostná a také důvod naší sdílené radosti s ostatními kolem nás.
1 Chana se takto modlila: "Mé srdce jásotem oslavuje Hospodina, můj roh se zvedá dík Hospodinu. Má ústa se otevřela proti nepřátelům, raduji se ze tvé spásy.
 Celý dnešní oddíl je spojený s jednou svědkyní víry, se kterou se setkáme v první části Písma svatého Chana, či v bibli kralické Anna. Její jméno není náhodné – znamená „milost“, právě že jakoby do jejího života Bůh vstupoval a dosvědčoval, že si přeje, aby měli milost všichni, Takže mohou přijímat v dalším kroku milost i ostatní právě skrze ní.
 A ta byla jednou ze dvou manželek Elkánových, hrozně trpěla svou bezdětností. Z druhé strany jistě i posměchem druhé manželky. Učinila slib Bohu, že když ji obdaruje synem, ta ho zasvětí službě Bohu, Hospodinu. A bylo jí dáno naplnění této touhy. Nejen, že naplnil její život smyslem, pomyslným pokračováním rodu, budoucností, protože děti jsou budoucností rodiny i většího lidského celku.
 To, co máme před sebou je právě vyznání po této zkušenosti – rozevřelo se jí její srdce, spadly ji klapky z očí a byla schopna zahlédnout mnohé z osobnosti, charakteristiky Hospodina, kterou dříve neměla. Tak je to ostatně s každým kdo má buď teoretickou, buď osobní zkušenost s Bohem, velmi brzo se toto pozná.
 A tak její píseň, její osobní vyznání je velkou chválou, která má strhnout ostatní k chvále. A vlastně žádnou jinou reakcí nemůžeme na takový Boží přístup a čin reagovat. A ani nás nepřekvapí, nešokuje výrazivo, které my bychom zřejmě nepoužili.
 Chanino srdce je plné jásotu, „její roh“ se zvedá díky Hospodinu, obé znamená vítězství a budoucí život v blízkosti Boží, v jeho náručí. Nikomu neuhne a tak se může stát i dnes mnoho podobných Chan a proměnit se jejich putování z bezcílnosti na smysluplné putování. V Bohu a jeho působící lásce nemá nikdo důvod prožívat obavy, nemít pokoj i radost. Protože on dokáže otevřít dveře, které předtím nikdo neviděl a ani o nich netušil.
 K tomu přidává vymezení Boha jako takového  2 Nikdo není svatý mimo Hospodina, není nikoho krom tebe, nikdo není skálou jako náš Bůh.
 A po pravdě je to silnější vyznání, než pouhá sebehezčí definice. Předně není nikdo z bytostí, které člověk zná, o kterých nějakým způsobem ví, svatý. Tedy oddělený od každodeního, co nás tak pohlcuje a zahlcuje, že na svůj pravý domov nemáme ani šanci pomyslet. Není náhodou, že se o tomto často v Písmu mluví a také se zdůrazňuje to, že i my máme být právě pro věnování se Bohu od toho obvyklého odděleni.
To jistě neznamená, že se nemusíme starat o potřebné záležitosti, které k životu potřebujeme. Ale po pravdě utápět svůj život v prohledávání letáčků se slevami, respektive jenom zjišťováním co je kde levné, tím opravdu život nemůžeme naplnit, ale vyprázdnit. Protože život není jenom jídlo a pití, co budeme mít za oblečení na sebe. Patří do něj i starost o smysl života, hledání a nalézání úběžníku svého života.
 K vyznání Boží, Hospodinovy svatosti přidává ono „prastaré vyznání“, že náš Bůh je SKÁLA. Nám se toto přirovnání zdá divné, nikoli v pradávných dobách, kdy mnozí ještě tušili, co je za sílu vzdorovat „zubu času“. Myslím na vlivy počasí, kdo v tom obstojí – a tu mohl člověk vždy vidět vedle své cesty stejnou skálu. O ní se můžete opřít, neuhne, lze na ní ledacos i postavit je prostě pevná. Právě pro tyto všechny vlastnosti musí ve skále dřímat síla vzdorující vlivům proměny.
 A Hospodin je opravdu takovou oporou, pro kterého je pravda stejná v dobách Chany jako dnes v roce 2018. Také je záštitnou skálou pro toho, kdo se stále pídí po rozlišení správného a nesprávného, to se také i přes několikerou proměnu kulis světového divadla nezměnilo. Proto se může stát skálou i pro nás, pevným Bodem, směrem našich životů. Pomyslně se tato síla vzdorující času překlopila, dostala pomyslně do srdce této svědkyně víry, stejně jako se může dostat i do našich srdcí, když si připustíme Boha ke svému srdci. Nenechá nás v osamocení, nechce z nás mít opuštěné a strachující se sirotky.
 Chana si všimla i dalšího, a nás k tomuto poznání a vyznání vede:
 6 Hospodin usmrcuje i obživuje, do podsvětí přivádí a vyvádí též odtud.
 Pomyslně trojdílné vyznání odkrývá tři pohledy na Boží osobnost, jeho charakteristiky. A ty se jistě dotýkají i nás, nejen svědkyně víry, či Božího Syna. Jen je silné, že se s těmito vyznáními potkáme tam, kde bychom to podle lidského pohledu nečekali – tedy v první části Písma svatého, v knize První smlouvy.
 Hospodin usmrcuje i obživuje Hospodin, Bůh není jenom Bohem určité části života, nebo jenom jednoho řemesla, či jedné lidské činnosti. Ano, takto to bylo ve víře náboženství, kde se to „bohy“ hemžilo a pomyslně až součet těchto jednotlivých bohů tvořilo pravé a skutečné božství. Ne tak tomu mělo být v Izraeli. Hospodin měl s Izraelem „exkluzivní“ vztahy – protože byl Bohem ve všech oblastech, situacích, údobích. Pro porozumění musela v hlavě i srdci propuknout v pravdě revoluce v tom, že tomu nikdy nebývalo.
 Proto nejen Chana – ta pro své přímé zkušenosti se svou obdarovaností synem, kterého již nečekala a právě takto se prodírá Bohem darovaná budoucnost do lidských životů, i pro lidský celek – pochopila, že Hospodin má ve své péči i oblasti smrti, stejně jako života. Tedy ještě jinak vyjádřeno, i v oblasti (či jak tehdy označovali tuto sféru říši) smrti platí Boží pravidla. Již to je velmi velkou útěchou a povzbuzením pro přítomný život.
 A tak se nemůže stát, a to ani při nejhorších hrůzách, kterých je lidská pokřivenost schopna, že by byl někdo z povrchu země vymazán. I kdyby mu byla ukradena identita, dáno mu číslo místo jména a podobně. Bůh, Hospodin ho stejně „přivádí do podsvětí“, ale také z tohoto podsvětí vyvádí, protože pro něj je cílem život, život podle jeho vůle, život s ním v obecenství. A to je jeho pohled na pravý a skutečný, nefalšovaný život, to je i pro něj radostí i obrazem štěstí. Myslím, že se to vlastně neliší od našich lidských tužeb a očekávání...
 7 Hospodin ochuzuje i zbohacuje, ponižuje a též povyšuje. 8 Nuzného pozvedá z prachu, z kalu vytahuje ubožáka;  (1 Sam. 2:1-2.6-8 CEP)
 K tomuto základnímu vyznání o Pánu nade vším přidává i další dvojici vyznání neméně důležitých. A navíc tuto dvojici násobí.  Jde o oblasti, které člověk považuje za projevy štěstí, případně pravého opaku.
 A tak Hospodin ochuzuje i zbohacuje … nuzného pozvedá z prachu. Asi se takové vyznání nebude hodit do dnešního přistupování, kdy má prý člověk všechno svou pílí a svou zásluhou, proto ostření loktů a broušení podrážek na nohou pro neustálý životní boj je nutný, jinak bychom se nikam nedostali. Ne pramen skutečného bohatství je jinde, jeho Pán a vpravdě majitel také sídlí jinde, než na adrese našeho Já. Stručně to jde vyjádřit větou, že opravdu bohatým je ten, kdo má na blízku Hospodina, kdo žije ve společenství s Bohem (a ne ten, který se může vykázat účtem z mnoha nulami).
 A také Hospodin ponižuje a též povyšuje .. z kalu vytahuje ubožáka. Ani postavení nezáleží především na lidském umu, jeho dravosti a schopnosti. Zase do této oblasti vstupuje Bůh jako pán i této oblasti. A někdy po pravdě se to může stát i nám zamýchá šachovými figurkami našeho života.  A ten, kdo byl na špici je na chvostu, zneuctěný, znevážený. Jistěže to nemusí být projev nesprávnosti jeho přistupování, ale třeba střet se stavem a během věcí v přítomném pokřiveném světě.
 Bůh však ani nuzného, ani poníženého neopouští – i kdyby se k němu všichni obrátili zádem a skočili zase na špek Pánu tohoto světa – Bůh svou pomoc dotáhne ke svému úspěšnému závěru, on má jistě k provedení dotyčného dostatek času i dobré vůle.
MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče, že jsi i nám dal prožít radost z dnešního vítězství života nad smrtí, nade vším lidským zmarem. Očima lidskýma porážka se proměnila v nádherné vítězství, za které ti chceme poděkovat, protože i my smíme na něm mít svůj podíl. Dej i nám schopnost vyznávat, to co uměla svědkyně víry Chana. AMEN
 

Žádné komentáře:

Okomentovat