neděle 1. dubna 2018

Kázání z Božího hodu velikonočního 1.4. 2018 Nové Sedlo, Ostrov, Horní Slavkov

Kázání z Božího hodu velikonočního 1.4. 2018 Nové Sedlo, Ostrov, Horní Slavkov

Základ našeho dnešního kázání jsou slova z první knihy Samuelovy 2, 1-2.6-8a
SUSPIRIUM: Všemohoucí Bože, ty jsi učinil zázrak a vzkřísil našeho Pána Ježíše Krista a tak jsi daroval světu svou spásu. Prosíme tě: Dej, abychom dosáhli dokonalé svobody a pronikli tmou k věčnému životu. Skrze Ježíše Krista, našeho Pána, tvého Syna, který s tebou a Duchem svatým žije a vládne odvěků navěky.
Milé sestry, milí bratři!
 Nastal nám čas přeradostný, Boží hod Velikonoční. Ano, ten svátek, který je „nejsvátkovatější“ v rámci křesťanského roku. Smíme se ptát proč, a nemůžeme nepřidat k tomu další otázku, proč se tak silně neozývá v srdcích většiny našich spoluobčanů. Ne, nebojte se, že bych se celé kázání zabýval vnímáním velikonoc v dnešním světě.
 Spíše je nám potřeba, abychom porozuměli, co my vlastně tento svátek slavíme, z čeho se radujeme a co si v malém připomínáme o každé neděli, když se jako kristovci scházíme, abychom společně slavily bohoslužby. Již toto je podstatné, nechodit na bohoslužby, ale slavit bohoslužby. Není to nic automatického, naopak svátek, kdy nás navštěvuje Bůh sám skrze svou dobrou zvěstí, skrze své slovo k životu, které nás pozvedá a nenechává nás v prachu našich obav, pochybností. A tak se o každých bohoslužbách děje znova zázrak nového života, nové příležitosti k novému vykročení.
 Jistěže počátek této nové příležitosti je v tom, co jsme slyšeli v našem prvním čtení a je zdrojem a podkladem dnešního dne. Ten, který byl na velký Pátek ukřižován, ten kdo zemřel a byl uložen v hrobě, ten tam není. A nyní je na nás ptát se spolu s přiběhlými učednicemi, které chtějí svému Pánu posloužit poslední službou – kde je ten náš Pán.
 Dostává se jim, stejně jako skrze ně i nám porozumění, světlo do přistupování ke skutečnosti. Tímto se všechno mění, smrt už není tím nepřekonatelným, Proč? Protože právě nad smrtí zvítězil život, ne obyčejný, ale ukovaný z Boží lásky, touhy po lepším pro nás jednotlivce, pro celý svět. A to je důvod proměny smutných srdcí na radostná a také důvod naší sdílené radosti s ostatními kolem nás.
1 Chana se takto modlila: "Mé srdce jásotem oslavuje Hospodina, můj roh se zvedá dík Hospodinu. Má ústa se otevřela proti nepřátelům, raduji se ze tvé spásy.
 Celý dnešní oddíl je spojený s jednou svědkyní víry, se kterou se setkáme v první části Písma svatého Chana, či v bibli kralické Anna. Její jméno není náhodné – znamená „milost“, právě že jakoby do jejího života Bůh vstupoval a dosvědčoval, že si přeje, aby měli milost všichni, Takže mohou přijímat v dalším kroku milost i ostatní právě skrze ní.
 A ta byla jednou ze dvou manželek Elkánových, hrozně trpěla svou bezdětností. Z druhé strany jistě i posměchem druhé manželky. Učinila slib Bohu, že když ji obdaruje synem, ta ho zasvětí službě Bohu, Hospodinu. A bylo jí dáno naplnění této touhy. Nejen, že naplnil její život smyslem, pomyslným pokračováním rodu, budoucností, protože děti jsou budoucností rodiny i většího lidského celku.
 To, co máme před sebou je právě vyznání po této zkušenosti – rozevřelo se jí její srdce, spadly ji klapky z očí a byla schopna zahlédnout mnohé z osobnosti, charakteristiky Hospodina, kterou dříve neměla. Tak je to ostatně s každým kdo má buď teoretickou, buď osobní zkušenost s Bohem, velmi brzo se toto pozná.
 A tak její píseň, její osobní vyznání je velkou chválou, která má strhnout ostatní k chvále. A vlastně žádnou jinou reakcí nemůžeme na takový Boží přístup a čin reagovat. A ani nás nepřekvapí, nešokuje výrazivo, které my bychom zřejmě nepoužili.
 Chanino srdce je plné jásotu, „její roh“ se zvedá díky Hospodinu, obé znamená vítězství a budoucí život v blízkosti Boží, v jeho náručí. Nikomu neuhne a tak se může stát i dnes mnoho podobných Chan a proměnit se jejich putování z bezcílnosti na smysluplné putování. V Bohu a jeho působící lásce nemá nikdo důvod prožívat obavy, nemít pokoj i radost. Protože on dokáže otevřít dveře, které předtím nikdo neviděl a ani o nich netušil.
 K tomu přidává vymezení Boha jako takového  2 Nikdo není svatý mimo Hospodina, není nikoho krom tebe, nikdo není skálou jako náš Bůh.
 A po pravdě je to silnější vyznání, než pouhá sebehezčí definice. Předně není nikdo z bytostí, které člověk zná, o kterých nějakým způsobem ví, svatý. Tedy oddělený od každodeního, co nás tak pohlcuje a zahlcuje, že na svůj pravý domov nemáme ani šanci pomyslet. Není náhodou, že se o tomto často v Písmu mluví a také se zdůrazňuje to, že i my máme být právě pro věnování se Bohu od toho obvyklého odděleni.
To jistě neznamená, že se nemusíme starat o potřebné záležitosti, které k životu potřebujeme. Ale po pravdě utápět svůj život v prohledávání letáčků se slevami, respektive jenom zjišťováním co je kde levné, tím opravdu život nemůžeme naplnit, ale vyprázdnit. Protože život není jenom jídlo a pití, co budeme mít za oblečení na sebe. Patří do něj i starost o smysl života, hledání a nalézání úběžníku svého života.
 K vyznání Boží, Hospodinovy svatosti přidává ono „prastaré vyznání“, že náš Bůh je SKÁLA. Nám se toto přirovnání zdá divné, nikoli v pradávných dobách, kdy mnozí ještě tušili, co je za sílu vzdorovat „zubu času“. Myslím na vlivy počasí, kdo v tom obstojí – a tu mohl člověk vždy vidět vedle své cesty stejnou skálu. O ní se můžete opřít, neuhne, lze na ní ledacos i postavit je prostě pevná. Právě pro tyto všechny vlastnosti musí ve skále dřímat síla vzdorující vlivům proměny.
 A Hospodin je opravdu takovou oporou, pro kterého je pravda stejná v dobách Chany jako dnes v roce 2018. Také je záštitnou skálou pro toho, kdo se stále pídí po rozlišení správného a nesprávného, to se také i přes několikerou proměnu kulis světového divadla nezměnilo. Proto se může stát skálou i pro nás, pevným Bodem, směrem našich životů. Pomyslně se tato síla vzdorující času překlopila, dostala pomyslně do srdce této svědkyně víry, stejně jako se může dostat i do našich srdcí, když si připustíme Boha ke svému srdci. Nenechá nás v osamocení, nechce z nás mít opuštěné a strachující se sirotky.
 Chana si všimla i dalšího, a nás k tomuto poznání a vyznání vede:
 6 Hospodin usmrcuje i obživuje, do podsvětí přivádí a vyvádí též odtud.
 Pomyslně trojdílné vyznání odkrývá tři pohledy na Boží osobnost, jeho charakteristiky. A ty se jistě dotýkají i nás, nejen svědkyně víry, či Božího Syna. Jen je silné, že se s těmito vyznáními potkáme tam, kde bychom to podle lidského pohledu nečekali – tedy v první části Písma svatého, v knize První smlouvy.
 Hospodin usmrcuje i obživuje Hospodin, Bůh není jenom Bohem určité části života, nebo jenom jednoho řemesla, či jedné lidské činnosti. Ano, takto to bylo ve víře náboženství, kde se to „bohy“ hemžilo a pomyslně až součet těchto jednotlivých bohů tvořilo pravé a skutečné božství. Ne tak tomu mělo být v Izraeli. Hospodin měl s Izraelem „exkluzivní“ vztahy – protože byl Bohem ve všech oblastech, situacích, údobích. Pro porozumění musela v hlavě i srdci propuknout v pravdě revoluce v tom, že tomu nikdy nebývalo.
 Proto nejen Chana – ta pro své přímé zkušenosti se svou obdarovaností synem, kterého již nečekala a právě takto se prodírá Bohem darovaná budoucnost do lidských životů, i pro lidský celek – pochopila, že Hospodin má ve své péči i oblasti smrti, stejně jako života. Tedy ještě jinak vyjádřeno, i v oblasti (či jak tehdy označovali tuto sféru říši) smrti platí Boží pravidla. Již to je velmi velkou útěchou a povzbuzením pro přítomný život.
 A tak se nemůže stát, a to ani při nejhorších hrůzách, kterých je lidská pokřivenost schopna, že by byl někdo z povrchu země vymazán. I kdyby mu byla ukradena identita, dáno mu číslo místo jména a podobně. Bůh, Hospodin ho stejně „přivádí do podsvětí“, ale také z tohoto podsvětí vyvádí, protože pro něj je cílem život, život podle jeho vůle, život s ním v obecenství. A to je jeho pohled na pravý a skutečný, nefalšovaný život, to je i pro něj radostí i obrazem štěstí. Myslím, že se to vlastně neliší od našich lidských tužeb a očekávání...
 7 Hospodin ochuzuje i zbohacuje, ponižuje a též povyšuje. 8 Nuzného pozvedá z prachu, z kalu vytahuje ubožáka;  (1 Sam. 2:1-2.6-8 CEP)
 K tomuto základnímu vyznání o Pánu nade vším přidává i další dvojici vyznání neméně důležitých. A navíc tuto dvojici násobí.  Jde o oblasti, které člověk považuje za projevy štěstí, případně pravého opaku.
 A tak Hospodin ochuzuje i zbohacuje … nuzného pozvedá z prachu. Asi se takové vyznání nebude hodit do dnešního přistupování, kdy má prý člověk všechno svou pílí a svou zásluhou, proto ostření loktů a broušení podrážek na nohou pro neustálý životní boj je nutný, jinak bychom se nikam nedostali. Ne pramen skutečného bohatství je jinde, jeho Pán a vpravdě majitel také sídlí jinde, než na adrese našeho Já. Stručně to jde vyjádřit větou, že opravdu bohatým je ten, kdo má na blízku Hospodina, kdo žije ve společenství s Bohem (a ne ten, který se může vykázat účtem z mnoha nulami).
 A také Hospodin ponižuje a též povyšuje .. z kalu vytahuje ubožáka. Ani postavení nezáleží především na lidském umu, jeho dravosti a schopnosti. Zase do této oblasti vstupuje Bůh jako pán i této oblasti. A někdy po pravdě se to může stát i nám zamýchá šachovými figurkami našeho života.  A ten, kdo byl na špici je na chvostu, zneuctěný, znevážený. Jistěže to nemusí být projev nesprávnosti jeho přistupování, ale třeba střet se stavem a během věcí v přítomném pokřiveném světě.
 Bůh však ani nuzného, ani poníženého neopouští – i kdyby se k němu všichni obrátili zádem a skočili zase na špek Pánu tohoto světa – Bůh svou pomoc dotáhne ke svému úspěšnému závěru, on má jistě k provedení dotyčného dostatek času i dobré vůle.
MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče, že jsi i nám dal prožít radost z dnešního vítězství života nad smrtí, nade vším lidským zmarem. Očima lidskýma porážka se proměnila v nádherné vítězství, za které ti chceme poděkovat, protože i my smíme na něm mít svůj podíl. Dej i nám schopnost vyznávat, to co uměla svědkyně víry Chana. AMEN
 

pátek 30. března 2018

Kázání z Velkého Pátku 30.3. 2018 Podbořany, Nové Sedlo

Kázání z Velkého Pátku 30.3. 2018 Podbořany, Nové Sedlo

Základ našeho dnešního kázání jsou slova z epištoly Židům 9, 15. 26b-28
SUSPIRIUM: Svatý, věčný Bože, ty jsi nechal svého Syna vytrpět trýzeň kříže, abychom byli vytrženi z moci zlého. Pomoz nám vděčně slavit památku jeho utrpení a skrze jeho smrt dosáhnout odpuštění hříchů
a vykoupení z věčné smrti. Skrze našeho Pána Ježíše Krista, toho, který svůj život obětoval za nás.
Milé sestry, milí bratři!
Velký Pátek je pro nás kristovce největším svátkem, jistě ve spojení s nedělí velikonoční. Úžeji spojeno se tento den vykládal jako nejvýznamnější pro protestanty. Asi bychom se proto měli zamýšlet, proč že je s námi více spojen než s kterýmikoliv jinými.
 Protože po pravdě, očima obyčejného člověka viděno – stalo se něco hrozného, někdo nevinný byl odsouzen k trestu, který by byl těžký i pro toho, kdo by si jej za své předchozí činy zasloužil. Každý, kdo se nějakým způsobem setkal se zvěstí, pravým obsahem Velkého Pátku, který tak zřetelně naznačuje i základní symbol kristovců – kříž, ten se musel ptát co je za touto hroznou smrtí.
 Nejprve je potřeba porozumět, že skutečně zde musela být nějaká kauza proč k podobnému postupu došlo. A na to se odpovídá v Písmu svatému mnohokráte, že to, co přivedlo Božího Syna na kříž nebyl jeho zločin, jeho špatný čin, nýbrž „hříchy každého nás“. Ano, všichni jsme nějakým způsobem pokřiveni a potřebujeme narovnání. A toho se nám jenom z lidské strany nemůže dostat, svět nás jej také nezbaví. Ten se akorát snaží tíhu a váhu tohoto hříchu umenšit, když už jej nezvládá zcela vymazat.
 Viny, hříchy, dluhy jsou zde tak velké, že jej nemůže nikdo obyčejný zrušit, je zde tak velké zlo, které nelze lehko překročit a přece víme o tom, že je potřeba s tím něco udělat, protože bez toho se nepohneme z místa, nemůžeme se vydat na delší cestu života.
 A to přesto, že těmi, kteří tento hřích, odklon od Božích rad způsobili byli naši lidští prarodiče. Právě skrze ně se k nám dostala tato „nákaza“, nemoc na jejíž vyléčení je potřeba zásah zhůry, projev lásky od samotného Boha. Bez uvědomění si naší viny a její vyznání to však nepůjde …
15 Proto je Kristus prostředníkem nové smlouvy, aby ti, kdo jsou od Boha povoláni, přijali věčné dědictví, které jim bylo zaslíbeno - neboť jeho smrt přinesla vykoupení z hříchů, spáchaných za první smlouvy.
 Hned náš dnešní první oddíl přináší obsah dnešního svátku – nejprve se však dozvíme kým je Pán Ježíš a kým jsme my a co bylo náplní mise Božího Syna. Ano, to vše v sumě na krátkém prostoru jednoho verše. Stručně právě i pro naše vzájemné vyznávání.
 Jednak Kristus je prostředník nové smlouvy – to jest je takovou postavou, která přináší smlouvu „na život a na smrt“, která nahradí předchozí, kterou Hospodin uzavřel s jejich praotci a kterou se zavázal dodržet i přes mnohé přešlapy, či zřetelnější odmítání ze strany příslušníků vyvoleného lidu.
 Jistě že se chce opět projevit touha a přistupování Boží k našim maličkostem. Má o nás prostě starost, miluje nás láskou obětující se, která vydá vše ve prospěch společného dobra a možnosti společného prožívání, tedy toho, co my kristovci nazýváme „obecenství“.
 Pak jsou zde popsáni kristovci – a tou jsou ti, kteří byli povoláni k přijetí dědictví, které jim bylo zaslíbeno. A v tomto dědictví se dědicům dostává velkého požehnání ve známosti toho, kterak to s námi, ba celým světem vždy myslel Bůh. Takže jde o takové bohatství, které vlastně není možné vyjádřit žádnou finanční hotovostí, je za hranicemi běžného vymezení.
 Nakonec naznačuje něco, co stálo Boha, aby se mohlo toto dědictví uskutečnit, kolik za to musel Bůh zaplatit. Smrt zmíněného prostředníka přinesla vykoupení z hříchů, spáchaných za první smlouvy. Je to celé prodchnuto jednak naším stavem, ba stavem celku lidstva (kam jsme se dopracovali), touhou po obnově (že to už prostě nemůže v podobých kolejích jít dál) a tím, že přes všechny podobné pobídky zůstává náš nebeský Otec garantem spravedlnosti, musí prostě dodržet i literu i ducha zákona, který je součástí smlouvy Boha s člověkem. Vždy najde cestu, která je nejlepší pro všechny, kteří jsou v tomto obecenství ...
26  On se však zjevil jen jednou na konci věků, aby svou obětí sňal hřích.
 Nejprve se máme dozvědět, že mise Božího Syna je spojena s koncem věků. Myšleno je to zřejmě pro svou zásadnost – protože tato mise buď budoucnost člověka otevře, či ji definitivně přibouchne, uzavře a nebude již žádná šance v jejím opakování. Proto je zde tak zdůrazněna ona jednorázovost – ano existují záležitosti, při kterých je příležitostí vícero, v tomto případě ne.
 Ano, uvědomíme si, kterak je důležité dostat dar rozlišení, který nás uschopní využít jednorázovou příležitost, která se již nikdy více nenamane. Není to jednoduché, protože ve velké většině – my jako lidé propadáme snaze všechno odsouvat a tak se toho zbavit, přestat něco nelehkého řešit.
 Sama tato Ježíšova mise je označena – jako oběť. Jistě je to příznačné pro epištolu, která popisuje často právě záležitosti židovského náboženství, pro ty, kteří sice jsou s židovstvím spojeni, nicméně se jich už nedotkla ani znalost původní řeči vyvoleného národa Izraelského, hebrejština. Snad bychom to mohli připodobnit tomu, kdybychom měli dnes psát dopis nějaké skupině kristovců, kteří v křesťanském prostředí nežili, nedotklo se jich vůbec, takže nemohli pochytat jeho abecedu.
 Ale ve světě do kterého psal autor této epištoly, ještě vnímání pro „oběť“ existovalo. A je jedno jakého druhu tato oběť byla – ať ve zvířecí podobě na oltáři, či kterákoliv jiná. Vždy se jí rozumělo jako projevu vděčnosti a symbolu potřeby takto vyjádřit vztah k bytosti, která má celé naše konání a jednání ve svých rukách.
 Tato oběť nebyla pro nějaký přehlédnutelný přešlap – kvůli HŘÍCHU. A to je taková překážka, či vyjádření naší nevnímavosti vůči Bohu a všemu, co je s ním spojené, že to má opravdu katastrofální následky. A nikdo si opravdu nepomůže s nějakými řečmi o tom, že přece pravidla, zákony jsou zde právě proto, aby se přestupovali. Tady jde o takové vykročení mimo pole lásky a odpuštění, že se dostává takto jednající do sféry smrti ….
 27 A jako každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud,
 Ježíš, jako Boží Syn podstoupil opravdu vše, co prožívá normální člověk – a tak prochází i „smrtí“, stejně jako bolestmi, strachem apod. Je to stejné jako se vztahy, jejich reálný stav se projeví v krizi, tehdy se ukáže za co takový vztah stojí, zda-li byl, či je pevný a zda-li se na něm dá pracovat s Boží pomocí, protože ani ve vztazích není „nic zadarmo“.
 A tak i přístup Ježíšův je autentickým, nešlo o nějakého herce, který by dotyčné jenom nějakým způsobem hrál, aby se posléze v nějaké šatně osprchoval a nastálo zůstal v realitě božana. Ne, Boží souznění, vnímání našich maličkostí jde za hranice obvyklého postupování i vnímání.
 Pak také bude muset podstoupit „soud“. Ano, zde se otevírá vnímání tehdejších lidiček na to, co je s odchodem ze života v našem světě spojené. Nic není automatické, bez nějakého smyslu – celý život při tomto soudu bude prohlédnut. Nebudou ukázány jenom ty výšiny, ale i propadáky, co člověk zažil a do čeho se zamotal. Proto je osvobodivým, tyto zákoutí mít vyjasněné s naším nebeským Otcem. Jinak bychom všichni museli propadat strachu, co bude na nás vytaženo pomyslně před posledním soudním tribunálem.
 Jisté je i to, že na tomto soudě budeme mít i svého advokáta a o něj se budeme smět opřít, však nás on bezpochyby zná a vyřkne o nás pravdivé slovo – ano buď že nás znal anebo že neznal, nic však nebude hráno jenom pro oko, protože i tímto se prokáže jeho spravedlnost, bez ní by to bylo všechno jenom jedna velká fraška.
 Proto se i my máme o tuto Boží pravdu, Boží spravedlnost opírat – presentovat ji i v našich životech, jak jen můžeme, a je nám z Boží milosti dáno. Taky nemůžeme tvrdit, něco v duchu, ano ona platí, ale jenom v určitých časových úsecích apod. Vyzobávat z dějin spásy a Božího přistupování k nám není správné, to by všechny činy záchrany mohly být více jak zeslabeny ...
 28 tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých; po druhé se zjeví ne už kvůli hříchu, ale ke spáse těm, kdo ho očekávají.  (Heb. 9:15.26-28 CEP)
 Ale to ještě není všechno – oběť Ježíše Krista, Božího Syna je jednorázová, protože uzavírá dlouhou šňůru obětí, se kterými se v historii setkáme. Když by měli následovat další, pak by tato byla umenšena, její význam by nemohl být tak silný.  Ostatně, kdo by mohl dát někoho nevinného, za hříchy všech lidí? Ano, to je pravý význam této oběti, byla přinešena naším nebeským Otcem k uzdravení našich vzájemných vztahů.
Nebo ještě jinak – hřích je tak silná veličina, že člověku zabraňuje ve vstupu do budoucnosti. A jeho moc bylo potřeba nějak překonat, a na to nikdo z pozemšťanů neměl v žádné oblasti. A ten příkop mezi námi a Bohem bylo potřeba zakopat. Není nic horšího než cítit, že je potřeba s tím něco udělat a vy s tím nemůžete nic udělat. Naštěstí známe někoho, kdo je mocnější než všechny překážky, které jsme i my mezi nás a Boha a naše bližní postavili.
 A ještě nadto, on se zde objeví ještě „podruhé“ a to již nebude k uhlazování a vylepšování lidského portfólia, nýbrž pro povzbuzení, ke spáse těm, kdo ho očekávají. Takže k přijetí naší spoluodpovědnosti na pozemském konci Božího Syna je potřeba do svého arsenálu přidat i trpělivost a očekávání, právě na všechny akce, které přijdou z Boží strany. Jistě to neznamená zůstat s rukami v klíně. Ne, je potřeba naslouchat Bohu a také tuto přijatou zvěst předávat dál, protože porozumění nemáme jenom pro sebe, nýbrž i pro druhé, se kterými se častěji, či jednorázově setkáme.
 Pak i my společně porozumíme a budeme se s oběti Božího Syna radovat, protože to je jediná a pravá cesta k záchraně
MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za dnešní slova, dnešní den, kdy si smíme připomenout naše a Boží činy. A také si opět uvědomit Boží sebeobětující se lásku, která se nerozpakovala rozdat vše co měla. AMEN