Kázání z dvacáté neděle po svaté Trojici 29.10. 2017 Nové Sedlo

Základ našeho dnešního kázání jsou slova z první knihy Mojžíšovy, Genesis 8, 18-22

SUSPIRIUM: Pane Bože, nebeský Otče, dal jsi nám tělo a život a až posud jsi je uchovával svou milostí. Neodnímej od nás své požehnání, ochraňuj nás před pýchou a sobectvím, abychom svou naději a důvěru zakládali pouze na tvé dobrotě. Skrze našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna, který s tebou a Duchem svatým žije a vládne odvěků navěky.

Milé sestry, milí bratři!

 Dnešní neděle má téma řádů či příkazů Božích. Ty jak víme nám slouží, abychom se v oceánu otázek dopátrali toho, co je dobrého podle Boží vůle, ale i prospěšné pro nás, náš společný život, třeba ve společenství, či v rodině, prostě větší skupině lidí. Mají nám pomoci vytvořit jakousi ochranu pro prostředí ve kterém nám bude dobře, nebo alespoň všem se bude dobře dýchat.

 Pravdou však je, že i ty nejlepší Boží rady, jako je máme např. V desateru přikázání i na jiných místech Písma se mohou proměnit v rukou lidí bez lásky a vnímání v něco, co můžeme trefně označit jako pendreky, či proutky, kterými chceme každého kolem nás švihnout.

 A tak jsme slyšeli v našem prvním čtení, kterak Boží Syn odhaluje nesprávné pochopení zákona, v našem dnešním případě zrovna v otázce rozluky, tehdejšího rozvodu. Hospodin to dopustil, ne že by z toho měl radost, nýbrž jak Ježíš odhaluje pro jejich nelásku. Když je totiž dobrá vůle z obou stran, nejen v manželství – pak lze většinu těchto problémů zvrátit, změnit. I když je jistě lepší mnohému předcházet, zapojenými však v organismu většího společenství musí být všichni zainteresovaní.

 Prostě Bůh po nás chce, abychom si my nechali proměnit srdce i mysl, abychom správně uměli rozlišit co je Boží vůlí a co jsme si k této vůli přidali ze své. Abychom třeba měli silnější potvrzení naší vůle – nikdy však nesmíme zapomenout, že poslední slovo a tím hlavní má v každé oblasti Bůh samotný. Vedle toho nesmíme nikdy zapomenout na citlivost, schopnost vnímat druhé, jedině tak prožijeme a porozumíme tomu, co oni zrovna prožívají a co je trápí, či jim dělá radost.

 ¹⁸ Noe tedy vyšel a s ním jeho synové a jeho žena a ženy jeho synů.

 Náš dnešní oddíl z Písma nás přivádí do situace těsně po potopě. Její známky, či svědectví o ní byli cítit všude kolem. Jistě je dobré si i připomenout proč vůbec tato potopa nastala. A to je podstatnější, než pro ní hledat nějaké archeologické doklady.

 Nastala přece proto že se na zemi nakupilo zlo do takové míry, že už ho nebylo možné snést. Hospodin, Bůh Otec když by byl člověk, pak by musel nad svým stvořením zavřít dveře. Anebo jak to vyjadřovali v pohanských náboženství – ze zlosti nad tímto neúspěchem zemi zničit. A právě i když tato událost vypadá podobně jako v soudobých mýtech staré Mezopotámie, není to totéž. Tam bylo cílem zničení, a zde v Božím úradku očista a NOVÝ ZAČÁTEK, tedy těch, kdo zvládli projít proměnou.

 Asi nás nemůže nenapadnout otázka – zase podle lidského stylu uvažování – proč Hospodin nejednal rychleji, však měl do této situace vstoupit dříve. Jenže Bůh dal člověku svobodu k rozhodování, k tomu i možnost se dozvídat jeho vůli, což mohla být pro něj dobré vodítko. Nikdy tomu však nebylo tak, že by Bůh tahal člověka, ba kteroukoliv bytost na špagátu. A víme, že člověk neobdržel jenom svobodu bez hranic, nýbrž k ní i přídavkem (životně nutným) odpovědnost za své kroky i těch, kteří jej obklopují.

 Takže odpovědí na to, proč hřích dosáhl takových rozměrů, že nakazil celou zemi je ta, že to dopustili naši lidští prarodiči, předkové. Bylo jim málo, co jim Hospodin daroval k jejich potřebám životním a tak chtěli stále více a pro toto více byli ochotni učinit cokoliv, bez ohledu na to, co měli zapsáno ve svých srdcích a myslích a k čemu je vedl Bůh.

 Na druhou stranu měli možnost rozpoznat co tyto nedobré kroky dovedou učinit. Směli vlastně nahlédnout své vlastní činy a tak je neopakovat. Ostatně, když by nechtěl Bůh dát novou šanci, pak by ani Noe a celá jeho rodina nebyla zachráněna v rámci této očistné akce ...

 ¹⁹ Všechna zvěř, všechna havěť a všechno ptactvo, vše, co se plazí po zemi, vyšlo podle svých čeledí z archy.

 Nakonec tato očistná potopa skončila. I to je jistě dobrý Boží řád, že nic z tohoto zlého neřádí mimo vymezené mantineli, navíc ještě vidíme na závěr tohoto nedobrého období, které se jednou uzavře. Tedy jinak řečeno nic z toho, co člověka ohrožuje nemá poslední, tedy absolutní moc. Prostě to má někdo jiný ve svých rukách a to je dobré slyšet, vnímat.

 I proto smí po uzavření této etapy všichni obyvatelé archy, lodi záchrany, jí opustit. Smí se vrátit do svého pomyslného obnoveného domova – a ta obnova musela být podniknuta, ne proto že se to Bohu nějak nepovedlo, nýbrž že vše bylo pokřiveno našim lidským podnikáním, nedobrou volbou našich prarodičů.

Jakési pravidla dobrého je jak jsem říkal již v tom, že všichni vyšli z archy, ale i to další je přesně podle dobrého plánu – všichni tam byli zařazeni podle svých čeledí. To znamená každý ke svému. Ti si ostatně nejlépe rozumí a mohou vytvořit něco, co tak rádi nazýváme obecenství a ještě raději ho prožíváme.

 Do těchto dobrých Boží mantinelů patří i to, že na zmíněné arše byli opravdu zástupci všech živočichů, dokonce i těch, které bychom si my nikdy sebou na tuto archu nevzali. I to je obraz nezměrné Boží lásky, která opravdu nemá hranic a má zájem na každém. Ostatně podobně to je i mezi lidmi, že se všichni se všemi nemusí, jenom by měli mít respekt navzájem a neubírat z možností druhého. Prostě nikdo z nás nemá patent na tu správnou výchovu, životní styl, i kdyby to o sobě sebevíce vyhlašoval (pak by to bylo vlastně ještě podezřelejší). Myslím, že to byl i Boží záměr, abychom mohli vidět a prožívat pestrý život, tedy tím, že jsme často tak jiní a přece tak potřební Boží přítomnosti a jeho lásky ….

 ²⁰ Noe pak vybudoval Hospodinu oltář a vzal ze všech čistých dobytčat i ze všeho čistého ptactva a zapálil na tom oltáři oběti zápalné.

Pro mě je vždy zajímavé si všimnout toho, co udělal Noe prvního. Právě při srovnání toho, co bychom dělali my. Právě když bychom vystoupili z archy na obnovenou zemi. Jistě bychom hledali zabezpečení v každém ohledu, začali bychom vytvářet svůj domov. Neříkám, že to není důležité – ale přece jenom to není nejdůležitější.

 Všechno důležité pramení, roste jinde – to je potřeba si za každé situace uvědomit a toho se držet i když jsme zahlceni jinými zájmy, starostmi, či radostmi. Nejdůležitější je zůstat stále ve vztahu k našemu nebeskému Otci. A s tím se pojí i poděkování za záchranu, kterou dal těm, kteří směli projít právě tou potopou a s jeho ochranou dospět až k nové zemi.

Není náhodou, že od pradávna spojovali kristovci právě s touto archou i křest, protože ten člověka také přenáší do věčného života s života, který je uzavřen smrtí a omezený na vezdejší život a tuto zemi. Bylo by škoda, když by člověk právě tuto archu minul, protože právě tudy vede cesta do budoucnosti.

 A tak i Noe na tomto novém darovaném místě postaví oltář a obětuje obětinu. Samozřejmě jako projev vděku, poděkování za všechno, co právě směli v arše všichni prožít. Jsou ještě plni této Boží lásky v činu, která není automatická, nýbrž vskutku zázračná, protože není běžná. A přece jde o výraz Božího přistupování, protože on chce vždy otevírat šance, tam kde se zdá, že dávno není.

 Někdo by mohl v této souvislosti mluvit o tom, že přeci Hospodin, Bůh Otec vidí do našich srdcí a moc dobře ví o naší vděčnosti, že jsme jí tak říkajíc plní. Proč to ještě vyjadřovat takovým zastaralým způsobem. Jde také o veřejnou formu této vděčnosti – nebo jinak do této vděčnosti mají být vtaženi i další, kteří ji třeba neprožili, či jim ji ze srdce vytrhla jiná zkušenost ...

 ²¹ I ucítil Hospodin libou vůni a řekl si v srdci: "Už nikdy nebudu zlořečit zemi kvůli člověku, přestože každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý, už nikdy nezhubím všechno živé, jako jsem učinil.

 Když Hospodin ucítil tuto oběť, pak se mu velmi líbila – zejména tím, co právě Noe učinil, vykonal. A po pravdě komu i z lidí (tedy mimo vegetariány) nevoní pečínka? Tato situace přivedla Hospodina k uvažování co si počít se stvořením dále. Dobře si uvědomoval, že cesta stálého trestání není cestou, která by mohla vyústit do budoucnosti.

 Tím neříkám, že by přestal být Hospodin zárukou spravedlnosti, právě naopak, jenže nad slepou spravedlností má vždy vrch láska, tedy odpuštění a smilování. To je hlavní rozměr nového způsobu života, pro který zde chce Hospodin všechno podniknout.

 I proto toto rozhodnutí je směřováno k tomu – že již nikdy nepůjde Hospodin cestou destrukce, zničení země. Ano, i přesto, že si stále uvědomuje lidskou náklonnost ke zlému. Prostě s tím bude muset vést i nadále spor a jednou dojde k porážce všeho zlého, co člověka tlačí k nedobrým krokům a nezdravé atmosféře. Život má u našeho nebeského Otce vždy větší a významnější místo, než smrt.

 ²² Setba i žeň a chlad i žár, léto i zima a den i noc nikdy nepřestanou po všechny dny země."  (Gen. 8:18-9:1 CEP)

 Spravedlnost je konečně i v tom, že Bůh dává svému stvoření řády, pravidla, které jsou možné pozorovat jednak v časových období „léto i zima; den i noc“, ale i v řekněme vymezeních dalších tedy „setbě i žni, chladu i žáru“. Taková pravidla nejen Bůh dal, nýbrž dohlíží na ně, aby se člověku dobře v takovém prostředí žilo.

 Znamená to i to, že se člověk nemusí obávat chaosu, nýbrž je schopný s určitou mírou pravděpodobnosti každý den vkročit do světa. Ostatně i když se mu ten správný krok nezdaří, pak nemusí zoufat, nýbrž se nadít pomoci, která přichází jednat zhůry ...

MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za dnešní slova, která nám ukazují nasměrovanost Boží k dobrému pro člověka. Kéž právě tato ochrana je darem nejen pro nás, nýbrž ji umíme dosvědčit všem kolem nás. AMEN

Kázání z 19 neděle po Svaté Trojici 22.10. 2017 Nové Sedlo, Ostrov, Valeč

Kázání z 19 neděle po Svaté Trojici 22.10. 2017 Nové Sedlo, Ostrov, Valeč

Základ našeho dnešního kázání jsou slova z Markova evangelia 1, 32-39

SUSPIRIUM: Pane, milosrdný Otče, prosíme tě: Tvá milost ať nás obklopuje na všech našich cestách. Ať jde před námi a provází nás a popohání nás ke všem skutkům lásky. Skrze našeho Pána Ježíše Krista.

Milé sestry, milí bratři!

 Dnešní téma je vhodné pro nás všechny, protože kdo by nestál o „uzdravení“, aby mohl své zdraví prožívat v plnosti. Však to vidíme i v tom, co se běžně mezi lidmi přeje, když je nějaká slavnostní příležitost – hlavně zdravíčko, jistě my s pomocí Boží smíme jít ještě dále a ptát se, kdeže je jeho pramen, odkud lze ho čerpat.

 Taky smíme slyšet o podstatnosti uzdravení nejen těla, ale i ducha. To je přesně to, co my jako lidé objevujeme – a často se mluví o spojených nádobách duševního, duchovního stavu se stavem fyzickým, tělesným. Ten, kdo je v pohodě v dobré náladě, žijící v pokojné a radostné atmosféře, má na blízku blízké o které se může opřít, zvládá i situace, které za běžných okolností jsou neunesitelné.

 Náš nebeský Otec je si toho také vědom, odkrývá to i všem, kdo si podstatné záležitosti otevírat nechají. Tak jak to vyjadřuje a vyznává velký svědek Izraele Mojžíš. On moc ví o naší lidské nedokonalosti, neschopnosti a naším slovníkem vyjádřeno hříšnosti. Na druhé straně stojí milující Otec, který podniká všechno proto, aby nám bylo odpuštěno, aby se nám všem dařilo, prostě aby se mohlo naplnit to společné vyznání a volání k NAŠEMU Otci.

 O zdraví je potřeba pečovat, není samozřejmé, či automatické – ten kdo si to myslí, myslím, že brzy pohoří. Naopak je potřeba být schopen odpočívat a čerpat tu sílu, kterou při běžném pochodu následování Boží vůle vyčerpáváme. Dobře je to vidět v tzv. Pomáhajících profesích, které pečují o lidi např. Ve zdravotnictví, či sociálních službách. Ostatně s podobnou vyčerpaností setkáváme již v dobách biblických. Sloužit, dobře sloužit umí ten, kdo umí dobře odpočívat, včas a na tu správnou dobu vypnout. Tak postupoval i Boží Syn a byl to mimo jiné důvod, proč odcházel často na odlehlá místa k usebrání ...

 ³² Když nastal večer a slunce zapadlo, přinášeli k němu všechny nemocné a posedlé. ³³ Celé město se shromáždilo u dveří.

Celý dnešní oddíl je zarámován časovým určením, tedy zdůrazněném, protože vlastně slyšíme dvakráte to samé. Myslím, že se tím zde zdůrazňuje něco, co my také dobře známe, že existuje období dobré a období zlé, ve kterém si musí každý dát pozor. Tím druhým jistě je noc, časový úsek, který je spojen s tmou jako takovou. A vším, s čím se ona spojuje a jak se projevuje.

 Je dobré si takových věcí všímat, protože nejsou náhodnými, nýbrž určujícími. A to i přesto, že se objeví všude tací, kteří budou mluvit něco o tom, že je přece možné, že jde o vyznačení období, kdy má většina čas. Ale jak víme, platilo to v dobách Ježíšových, platí to i dnes – čas má ten, kdo si ho udělá.

 Další důležitou informací je, že právě v tento čas, kdy se světla lidského života nedostávalo, přinášeli k němu všechny nemocné a posedlé. Člověk by až nabyl dojmu, že jeho mise souvisela jenom s tímto. Jistě to nebylo jeho první poslání, souviselo to však s jeho mocí, Boží láska je silnější jak zbraně Božího nepřítele. Zajímavější je sledovat, že i Ježíš překlopí do podoby uzdravení lidského nitra, pročištění srdce dotyčného, jakož i těch, kteří se jevili jako nezúčastnění diváci.

 A aby toho nebylo málo, tak je celá zvláštní, tísnivá atmosféra dokreslena i tou zprávou, že se celé město shromáždí u dveří, za kterými je Bůh ve svém Synu, tedy šance na změnu, šance k životu, která se jen tak nenajde. Sebezáchovný pocit je žene právě sem. I tato tlačenice odráží potřebu, ba přímo životní nouzi zakotvit v bezpečném přístavu, u někoho, kdo nejen zná všechny karty lidských osudů, má pro ně i potravu, aby se na cestě následování neztratili.

 ³⁴ I uzdravil mnoho nemocných rozličnými neduhy a mnoho zlých duchů vyhnal. A nedovoloval zlým duchům mluvit, protože věděli, kdo je. ³⁵ Časně ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel z domu; odešel na pusté místo a tam se modlil.

 Takže se dalo v jakémsi sumáři říci, že uzdravil velmi mnoho nemocných. Zvláštní je jak vypsáno, vyjádřeno, že šlo jednak o nemocné různými nemocemi, ale i posedlé zlými duchy. Ony všechny nemoci, i ty zdánlivě banální souvisí se stavem naší duše, buď jsou jejím stavem vyvoláni, či se zase ony jí dotýkají. Každopádně není marné, co obvykle Pán Ježíš podniká, že v léčbě vždy upřednostňuje vyléčit tyto kořeny. Aby prostě nemusel podobnou nemoc stále dokola léčit. Myslím, že jde o velmi dobrý vzor i pro lékaře všech dob, bez kořene nemocí, je nelze beze zbytku vyléčit.

 Zajímavá je i zmínka, která souvisí s tím, že nechtěl, aby byl předčasně vyjeven důvod jeho mise, proč vůbec přišel. To je za tím zvláštním příkazem, kdy zakázal zlým duchům mluvit. Normální by bylo, pokud by šlo o nějaké nesmysly, či pokusy shazovat Boží věc, či Božího Syna. Jenže zde je to vysvětleno tím, že oni, ty démoni moc dobře věděli, s kým mají tu čest. Člověk si nemůže nepoložit otázku, a ta skutečně létá ve vzduchu – jak to že to neví, ti, kteří mu jsou nablízku a tvoří s ním to nejužší společenství. Konečně, proč i my na toto místo Božího Syna v našich srdcích i dějinách zapomínáme, nevnímáme je.

 Taková služba nemocným – bez ohledu o jakou nemoc jde  je velmi vysilující a vyčerpávající. To se ostatně týká i dalších pomáhajících profesí, či prostě zaměstnání, kde se jedná a pracuje s lidmi. Ježíš byl také vysílený, nešlo o nějakého robota, stroj, kterého stačilo znova natočit, či mu dát novou baterii. A tak i on uměl odpočívat a dočerpat svou ztracenou energii.

 To je důvod jeho „úniků“ na opuštěná místa. Zde mají i zázemí mnohé z klášterů a míst, kde se v křesťanské tradici stavěly. Šlo o odlehlá místa, kde mohlo dojít k odpočinku, načerpání vnitřních sil, které každý člověk potřebuje a jde jen o to, kdy si tuto skutečnost uvědomí.  Však není náhoda i ta jiná rada, že je dobré se při modlitbě zavřít do klidné komůrky – v ní lze nalézt atmosféru, kde se dá usebrat, soustředit. Posilu Ježí i my najdeme v modlitbě, v blízkosti Boha samého.

 ³⁶ Šimon a jeho druhové se pustili za ním. ³⁷ Když ho nalezli, řekli: "Všichni tě hledají."

 Jeho nejbližší to pomyslně bez něj nemohou vydržet. Má to jistě dvojí rovinu, jednak v lepším případě jim schází učitel, jejich spoluputující přítel, na kterého se mohou za každé situace obrátit a nadít se od něj pomoci. To vskutku ani u největších přátel není obvyklým, i když bychom to tak rádi předpokládali. Prostě v něm pociťovali a to zcela oprávněně oporu, která jim nikdy neuhne.

 Ta druhá rovina však není úplně růžová a kladná, i když také lidským vnímáním pochopitelná. Oni se prostě bez něj neobejdou z toho důvodu, protože by to sami nezvládli. Neporadili by si v situaci, když by se dostali do úzkých a měli by třeba pomoci ať už činem, ať už slovem právě těm, kterým je pomoci tak potřeba. Ať tak, či tak – mají velký důvod hledat svého Pána.

 A i na nich, jako na dalších se naplňuje onen výrok, že kdo hledá nalézá – byť musí jít o skutečné hledání, nejen na oko, jenom pro hledání jako takové. I proto ho najdou. A protože to skutečně spěchá, hned na něj vyhrknou cíl svého snažení – Všichni tě hledají.

 Je tomu skutečně tak? Jak jsme si již řekli, největší zájem na jeho návratu, nalezení měli samotní učedníci, protože se cítili, že by je po lidsku nechal ve štychu. Ale je to otázka i na každého z nás, nejen tehdy zúčastněných – zda-li my hledáme Pána Ježíše a z jakého důvodu. Jenom proto, že má tu nádhernou moc vytáhnout nás z kterékoliv šlamastiky a dát nám nový náboj do našeho životního putování. Snad cítíme, že jde o hledání, pátrání a ptaní se celoživotní, nic jiného ostatně není víra, nebo chcete-li cesta následování. Asi bychom tu větu mohli parafrázovat – Všichni tě hledají, protože tys nás, každého z nás na našich cestách našel a pozval na tu jedinečnou, která má budoucnost.

 ³⁸ Řekne jim: "Pojďte jinam do okolních městeček, abych i tam kázal, nebo proto jsem vyšel." ³⁹ A tak šel, kázal v jejich synagógách po celé Galileji a vyháněl zlé duchy. (Mk. 1:32-39 CEP)

 Ježíšova reakce je opět zvláštní. Nejprve pro jeho nejbližší spolupracovníky, ale i všechny, kteří budou o této události číst, či slyšet. Nejprve „uteče“, když si ho žádají a když měl „takový úspěch“. Ano, takto by to střelil leckdo od boku, co na tom, že to vůbec nesouvisí s Ježíšovým posláním. A aby toho nebylo málo, tak navrhne pro sebe i učedníky, aby šli jinam.

 Jde proti sobě, v tomto okamžiku, potřebnost a potřebnost. A kterou si má zvolit (tak bychom se měli společně ptát)? Proč radí jít jinam? Nejde o to, že by něco provedl, vyvedl a musí se schovat v davu, či na neznámém místě. Ne, jde o naplnění jeho mise, jeho poslání – donést dobrou zvěst všem lidem a na všechna místa. Nenechá si je svézt, i když by to bylo přece ekonomičtější – z ohledem k nim i k sobě.

 Ježíš totiž charakterizuje náplň svého poslání v tom, aby „i tam, v městečkách, kde dosud nebyl, kázal“. Kázání Slova Božího je středem jeho poslání, všechno ostatní je jenom cestou vedle tohoto poslání, i když důležitým projevem Boží lásky a řekněme naplnění obsahu této zvěsti. Myslím, že to by mělo být středem i naší mise – nesmíme se nechat zatlačit jenom poptávkou společnosti do oblastí, do kterých se společnosti nechce a tak by námi vyspravovala díry např. Sociálního systému. Smíme s pomocí Boží, Božího Syna i Ducha svatého kázat dobrou zvěst, že zde byl někdo, kdo má všechny rád a chce nás pozvat k sobě domů ...

MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za dnešní slova, která ukazují, že tvá slova Bože nejsou prázdným součtem písmenek, ne mění životy i naše často ztvrdlá srdce, na srdce masitá a plná tvé lásky. Kéž i my jsme uschopněni kázat dobrou zvěst všude kam si nás pošleš. AMEN

Kázání z 18. neděle po svaté Trojici 15.10. 2017 Podbořany

Kázání z 18. neděle po svaté Trojici 15.10. 2017 Podbořany

Základ našeho dnešního kázání jsou slova z Markova evangelia 10, 17-27

SUSPIRIUM: Všemohoucí, věčný Bože, před tebou se nemůžeme odvolávat na své vlastní skutky. Proto tě prosíme: Buď nám milostiv a nepřistupuj k nám jako soudce, ale daruj nám své odpuštění. Skrze našeho Pána...

Milé sestry, milí bratři!

 Téma dnešní neděle je zdánlivě jasné – nejvyšší přikázání. Jenže, které to z těch deseti je, nebo máme za své přijmout ono známé dvojí přikázání lásky. Navíc, kdybychom shromáždili nějakou skupinu lidí a podnikli v ní průzkum, které přikázání je nejvyšší, asi by byl rozptyl odpovědí ještě širší, a tak nejistota ještě větší, když už by nedošlo na rezignaci nad touto otázkou.

 Myslím, že si tato otázka zaslouží sem tam oživení, už pro naši obecnou revizi toho, v koho věříme, s kým spojujeme svůj pohled do budoucnosti. Nebo vyjádřeno sportovním obrazem – kdo pro nás připravil bránu, která se staví v cíli nějakého běžeckého závodu. Je zde totiž někdo, kdo nám dodá sílu, abychom do té brány, či ten závod vůbec doběhli.

 V prvním čtení jsme směli zaslechnout desatero v celku, podrobněji se s ním seznamujeme a mluvíme o něm na biblické hodině (tam je i větší čas na rozhovor o něm a otázky, které nás při uvažování nad jednotlivými přikázáními napadají). Celek tohoto zákoníku, vlastně srdce všech zákonů v Písmu samotném je zarámován zkušeností vyvoleného lidu při vysvobození ze země Egyptské, z otročiny nejhrubšího zrna – ostatně i dnes, či právě dnes je mnoho podobných Egyptů, do leckterých se uvalujeme my sami.

 Je potřeba přidat ještě nutné přistupování k jednotlivým „přikázáním“, aby se prostě nestali jenom obyčejnými policejními pendreky v našich rukách. Mají nám totiž sloužit k dobrému, právě když se ptáme co máme dělat, co je dobré v Božích očích a co se jemu bude líbit. Již toto ptaní má velmi velké požehnání, což si ani nemusíme uvědomovat. Ostatně, když si s něčím nejen v Desateru nebudeme vědět rady, pak je zde ještě Bůh sám, který nám rád odpoví, ukáže …

 ¹⁷ Když se vydával na cestu, přiběhl k němu nějaký člověk, a poklekl před ním a ptal se ho: "Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?" ¹⁸ Ježíš mu řekl: "Proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý, jedině Bůh.

 Náš dnešní oddíl je uveden nejprve seznámením s hlavními postavami našeho příběhu. Opět slyšíme o tom, že se „Ježíš vydával na cestu“ - Ježíš skutečně je jako zvláštní emisar, vyslanec s dobrou zvěstí, který toho musí co nejvíce navštívit, v co nejvíce místech dosvědčit dobrou zvěst. Není těžké vystopovat, že to má velmi dobře promyšlené. Nic není náhodným, takové přechodné bydliště v Kafarnaum nesouviselo s tím, že tam měla Petrova tchyně domov, ve kterém směl i náš Pán složit hlavu, nýbrž proto, že nedaleko vedla jedna ze dvou hlavních cest, které procházeli územím, ve kterém přebýval vyvolený lid Izraelský.

 Už když se chce vydat na další cestu, skříží mu cestu „nějaký člověk“, který si před ním klekl a udělal všechno proto, aby dosáhl svého – ptá se ho s velkým zájmem na to, co má dělat, co má podniknout. Však nejde o nic menšího, než věčný život (spíše bychom se měli ptát, zda se my umíme také takto ptát našeho Pána v nebesích).

 On však odmítne již jen to jeho oslovení, musí to mnohého zarazit, komu by se nelíbilo, když by byl označen za „mistra dobrého“. Jenže zapomínáme na to, že je rozdíl, co se líbí nám, čím se můžeme pýřit a co je dobré ve světle Boží lásky a pravdy. Lidské ideály nemusí odpovídat Božím a jak dobře víme, každý z nás ve svém životě prožil zkušenost, někdy dokonce dochází ke střetu těchto ideálů. Podstatným je znova si uvědomit, že pramen dobra a tím pádem jediným dobrým, respektive součtem všeho dobra je Bůh sám, tam hledej k němu člověče přístup.

 Nenechává ho, stejně jako nás bez odpovědi: ¹⁹ Přikázání znáš: Nezabiješ, nezcizoložíš, nebudeš krást, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i svou matku!" ²⁰ On mu na to řekl: "Mistře, to všechno jsem dodržoval od svého mládí."

  Ježíš mu i nám neříká nic nového, vlastně pouze zopakuje přikázání z tzv. Druhé desky Desatera. A na ní jsou dobré rady, které se týkají vzájemných vztahů mezi lidmi. Aby i mezi nimi to vypadalo tak, jak se líbí našemu nebeskému Otci a co poslouží k dobrému, řekněme i štěstí nás všech.

 Zajímavé na tomto sumáři z desatera je jenom umístění ctění rodičů na poslední místo. Snad tomu můžeme rozumět jako něčemu, k čemu se má dojít a postupně, krůček za krokem, schůdek za schodem, to znamená, že by toto přikázání, tato rada byla nejvýznamnější. Tak tomu ve skutečnosti je, pokud se týká o rodinu a její vnitřní vztahy.

Musím se přiznat, že mě osobně nejvíce šokuje ta rychlá a příliš jasná odpověď. Jako kdyby člověk odháněl mouchy, nějaký obtížný a nepříjemný hmyz. Tohle všechno přece dobře znáš, a tak je to pro mě hračka to plnit. Od tebe bych čekal přece jenom něco jiného, co by mi dalo takový lepší punc, věřícího vyšší kategorie. Ano, přeháním záměrně, abychom porozuměli, kde se rodí mnohá nepochopení a vzájemné nelásky v každém lidském společenství, větší skupině lidí.

 ²¹ Ježíš na něj s láskou pohleděl a řekl: "Jedno ti schází. Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!" ²² On po těch slovech svěsil hlavu a smuten odešel, neboť měl mnoho majetku.

 A tak mu Ježíš vlastně ještě přidá. A postupuje stejně jako u těch zmíněných přikázání z Desatera. My jako lidé (nejen dnes jak bychom si mysleli) máme tendenci si ta přikázání, hlavně když jsou lidským zrakem omezující, zlehčovat, dělat v prováděcích předpisech všelijaké omluvy a výmluvy. Ty jsou ve skutečnosti velmi zřetelné a jasné.

 Dává dotyčnému „člověku“ takovou duchovní ťavku a skrze něj i nám. Říká mu, že přece jenom mu něco schází – má se zbavit svého bohatství a všechno co utrží dát chudým, věnovat na dobročinnost, dnešními slovy na charitu, diakonii a všechny podobné organizace a aktivity. Jde totiž, že právě takovými činy si zajistí skutečný poklad, bohatství, které není nikde jinde, než v nebesích.

 Chce se zde vyjádřit, znázornit že bohatství, majetek člověka zatěžuje, v odpovědnosti k němu zotročuje, že prostě se plně nemůže věnovat cestě následování Boží vůle. Pravdou je, že podobnou překážkou se v tomto usilování může stát i další jinak pozitivní záležitosti lidského života – které mají podobný přístup.

 Reakce dotyčného člověka je více jak zřetelná, výmluvná svěsil hlavu a smuten odešel, neboť měl mnoho majetku. Zvláštní je to proto, že se domníváme, že nám naopak přece majetek, peníze, pozemské bohatství přináší radost a štěstí, a ono je tomu přece jinak. Poklad v nebi nemůže získat nikdo, kdo je přilepený bez možnosti osvobodit se od něj zde na zemi. Myslím, že dotyčnému to více jak došlo, kdo jiný než on věděl, kolik pro toto bohatství musí vykonat, aby nepřišlo o svou hodnotu etc.

 ²³ Ježíš se rozhlédl po svých učednících a řekl jim: "Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství!" ²⁴ Učedníky ta slova zarazila. Ježíš jim ještě jednou řekl: "Dítky, jak těžké je vejít do království Božího! ²⁵ Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý vešel do Božího království."

 Když vidí Boží Syn reakci na předchozí slova, hodí mezi své posluchače další bombu, která překopává, mění náhled na zažité. Tedy na to, co je snad až příliš zakořeněné mezi lidmi a nemělo by být. I zde se vyplatí zastavit a promyslet, co si o dotyčném myslí Bůh sám. Však na to nejsme nikdy sami, to si jenom ve své zapletenosti a zoufalství namlouváme, či nám to namlouvá ten, kdo stojí proti Bohu a i proti nám.

 Zopakuje to ještě jednou právě pro učedníky, kteří jsou z toho zaraženi – jak těžké je vejít do Božího království. U předchozího bohatství byli ve stejném svodu jako drtivá většina lidí všech dob.  A vlastně jsme v něm i my – však kdo jiný hledá své cestičky ke štěstí jenom podle své mysli i svého srdce? A přitom jeho pramen je jinde.

 Aby to bylo ještě jasnější znázorní jim to na jim známém obraze, či části, kterou v Jeruzalémě všichni znali. Měli tam jednu malou branku, uličku, která se nazývala „ucho jehly“. A bylo těžké skrze ní vejít, asi stejně jako navléknout nit do jehly, která má velmi, velmi malé ouško pro nit. A podobně těžce vejde do Božího království ten, kdo je vázán na majetek. Na druhou stranu i v této oblasti je šance, protože vztah člověka k majetku může být zajisté proměněn a nemusí zůstat provždy stejný.

 ²⁶ Ještě více se zhrozili a říkali si: "Kdo tedy může být spasen?" ²⁷ Ježíš na ně pohleděl a řekl: "U lidí je to nemožné, ale ne u Boha; vždyť u Boha je možné všecko." (Mk. 10:17-27 CEP)

 Ano, když toto vše slyšeli mnozí z posluchačů, museli být více jak překvapeni, snad by se dalo mluvit o šoku. Protože pravdivě viděno, kdo nemá nějakou podobnou překážku jako to zmíněné bohatství, majetek. A kdo z nás lidí v něčem nepropadá a v něčem neulítává. Ano, v tom, co se Bohu nelíbí a nám se to po způsobu světa líbí, i když víme, že nám to neprospívá?

 Pak je na místě, i pro nás ta otázka Kdo tedy může být spasen? Nejde jen o obyčejnou otázku, nýbrž s tím správným povědomím o neschopnosti být spasen svou vlastní silou, schopností, mohutností. Proto jedinou správnou odpovědí jsou slova U lidí je to nemožné, ale ne u Boha; vždyť u Boha je možné všecko. To nejsou slova někoho, kdo přišel o rozum, zdravé uvažování, právě naopak. Člověk k takovému vyznání dojde i negativní zkušeností, kdy zkouší se vyškrábat do nebes sám a stále dokola padá, než si uvědomí, že tam vede jiná cesta, která má jméno Ježíš a že nám dokonce ty dveře budoucnosti otevřel z druhé strany někdo, koho smíme my nazývat naším nebeským Otcem. Není to nádherná proměna?

MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za dnešní slova, která nám připomínají důležitost toho s čím máme spojený náš život. Kéž vždy máme na mysli náš vztah k Bohu, co jemu se líbí a ať jsme obdařeni schopností pomáhat druhým v odstraňování jejich překážek na jejich cestě následování Boží vůle. AMEN

Kázání ze 17 neděle po svaté Trojice 8.10. 2017 Horní Slavkov

Kázání ze 17 neděle po svaté Trojice 8.10. 2017 Horní Slavkov

Základ našeho dnešního kázání jsou slova z evangelia dle sepsání evangelisty Marka 9, 17-27

SUSPIRIUM: Všemohoucí, milostivý Otče, když tvé děti mají trápení a kříž, ty jim dáváš zakusit svou pomoc. Ve svém milosrdenství nám dej, abychom ti zůstávali věrni, aby nám tvé slovo bylo útěchou a uprostřed smrti abychom od tebe přijali život. O to prosíme skrze našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna, který s tebou a Duchem svatým žije a vládne od věků navěky.

Milé sestry, milí bratři!

Dnešní neděle má nádherné téma, smíme si připomenout, že víra vede k vítězství. Ano, a jakému – to by měla být hned následující otázka, každého, kdo tato slova uslyší. Vítězství ve vyústění lidského života, takže jeho putování nebude marným. Ostatně, kdo by nechtěl být vítězem, či mít na vítězství podíl?

 Jistě, že zpětně pohleděno každý kristovec dojde k tomu, že jde o vítězství sdílené, které je nám dáno z Boží strany. Ale to nic nemění na síle a váze tohoto vítězství, které nasvítí i zdejší cestu. To vítězství, které je založeno v oběti Božího Syna, je vedeno a roste z Boží lásky a touhy po dobrém pro člověka z Boží strany.

 Podobný duch, podobná atmosféra je i v prvním dnešním čtení, kde je vyjádřena znalost Boží o proroku a jeho misi, jeho působení, ještě dříve než se narodil. Podobně i rozšíří jeho službu, která jistě prvotně je pro vlastní vyvolený lid. Na druhé straně a to je vždy novum – tato dobrá zpráva o sklánějícím se Bohu patří pro všechny, tedy do všech končin země.

 A tak i přes zřetelné nepochopení, které je vyjádřeno tím prorokovým vyznáním o jeho honu za přeludem – je ochotný v této službě svědectví Boží vůle pokračovat. Prostě nemůže si odpustit ji dosvědčit dalším. Protože tato zpráva je podstatná pro život. Člověk pod jejím vlivem musí nasměrovat nějakým způsobem svůj život, i v obyčejných situacích se podle toho rozhodovat.  Prorok je zvěstovatelem Božího Slova a to se stává světlem pronárodům.

 ¹⁷ Jeden člověk ze zástupu odpověděl: "Mistře, přivedl jsem k tobě svého syna, který má zlého ducha a nemůže mluvit. ¹⁸ Kdekoli se ho zmocní, povalí ho a on má pěnu u úst, skřípe zuby a strne. Požádal jsem tvé učedníky, aby ducha vyhnali, ale nedokázali to."

 Náš dnešní oddíl nám nejprve představí hlavní hrdiny – totiž Otce s jeho synem. A ten je představen jako velmi nemocný. Vlastně nemoc je popsána jenom tím, že „má zlého ducha“ a že „nemůže mluvit“. Hned však je popsána činnost, či projevy toho zlého ducha, když se člověk dostane zcela pod jeho vliv.

 Vlastně je diagnóza popsána velmi přesně a výrazně. Když na něj přijde, či když se projeví, tak ho jednak povalí, má pěnu u úst, skřípe zuby a strne. Dnes bychom se o něm vyjádřily jako o velmi vážně duševně nemocném člověku. Popisy v Písmu svatém se nám dnes jeví nepatřičné, ale to je jenom na první pohled, protože vyjadřují lépe než dnes, že jsou zde souvislosti mimolidské, tedy za jeho hranicí.

 Významnější než diagnóza nemocného bylo to, že byli Ježíšovi učedníci požádáni o to, aby na něm vykonali exorcismus, vymítání démona a nebyli úspěšní. Na místě je ptát se proč nebyli v této otázce úspěšní, kde se jim to zvrtlo?

 Ano, mohlo být předpokladem neúspěchu, že dotyčný otec očekával něco, co nebyli schopní Ježíšovi učedníci vykonat. Nebo si spojoval s vírou a činy Božího Syna jenom právě tu část „uzdravovací“. A tak rozuměl Ježíši jako dalšímu léčiteli, mágovi své doby. Ostatně to je důvod toho, že v Písmu svatém se při vyprávění o uzdravení mnohých nezapomene, že to udělal Boží Syn právě cestou.

 Nebojte se, nemyslím si, že můj úkol – jako právě instalovaného kazatele je vyhánění démonů, exorcismus. Smíme působit podobně, když budeme vysvětlovat Boží vůli a navzájem se vnímat. K tomu smím druhé doprovázet, abychom uměli vnímat, vcítit se do druhého a tak nahlédnout jeho životní situaci – tak se protne jeho srdce s naším, stane se nám bližním.

 ¹⁹ Odpověděl jim: "Pokolení nevěřící, jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás mám ještě snášet? Přiveďte ho ke mně!" ²⁰ I přivedli ho k němu. Když ten duch Ježíše spatřil,, hned chlapce zkroutil křečí; padl na zem, svíjel se a měl pěnu u úst.

 Ježíšova odpověď se jim, stejně jako nám nemusí líbit, zdá se nám příliš ostrá. Copak jsme „pokolení nevěřící“? A kdo z nás má rád, když mu někdo, koho by následoval říkal o tom „jak dlouho vás mám ještě snášet?“ Čekali bychom jiný přístup, stejně jako často i jiné řešení situace. Nebo jinak řečeno Boží Syn, Pán Ježíš si nedělá problémy s tím, kterak to přijme okolí, podstatné je, aby vyjevil, co je potřeba odkrýt a připomenout.

 Láska k bližním, někdy vyžaduje i zvláštní metody, které bychom mohli shrnout pod „šokovou terapii“, kdy dojde k tomu, že se každý nad svým postupem zastaví a zase znova jej promyslí. Nechá si v dobrém smyslu přeházet Bohem priority. A tak v konečném dosahu jsou právě tyto reakce potřebné a nutné, jinak by nedošlo k žádoucímu obratu.

 Hned je také zaúkoluje, protože každý potřebuje mít nějakou svou odpovědnost, aby k záležitostem přistupoval s větší snahou. A tak je pověří tím, aby dotyčného chlapce ihned přivedli, je totiž více jak potřeba mu pomoci, aby došlo v jeho životě k uzdravení, léčbě.

 Jeho nemoc se ihned projevila – jakoby dobře odhalil zlý duch, že se přiblížil k někomu, kdo mu může dát uzdravení, a to prosím ve všech oblastech, právě proto ještě předvede ty největší kousky, které umí. Jenže to není konec, nýbrž právě začátek obratu v životě dotyčného. Boží láska je vždy více jak její opak i kdyby se snažil Boží nepřítel sebevíce. I když my mu v tom často pomáháme ...

 ²¹ Ježíš se zeptal jeho otce: "Od kdy to má?" Odpověděl: "Od dětství." ²² A často jej zlý duch srazil, dokonce do ohně i do vody, aby ho zahubil. Ale můžeš-li, slituj se nad námi a pomoz nám."

 Ježíš chce ještě zjistit, jak dlouho je tento chlapec v tomto stavu a jak se tato nemoc projevuje. Však to není nemoc jenom toho jednoho chlapce, nýbrž celé rodiny. To je záležitost, kterou bychom si měli i my více uvědomovat…

A když zjistí, že ta nemoc trápí jeho i jeho nejbližší už od dětství, dlouhé roky nemůže nezasáhnout. K tomu ho vede soucit i láska k bližnímu, která se v tomto případě projeví jako pomoc ke zdraví. Protože by s tím neměl žádnou budoucnost, a s ním ani nikdo z jeho rodiny.

 Celé je to vlastně výzva od jeho otce – protože slyšíme onu prosbu Ale můžeš-li, slituj se nad námi a pomoz nám. To znamená, že to prostě otec nemocného zkouší i u Ježíše. Je vlastně obraz i nás, kteří, když se dostaneme do nějakého nedobrého stavu, hledáme pomoc všude, opravdu na všech místech.

 ²³ Ježíš mu řekl: "Můžeš-li! Všechno je možné tomu, kdo věří." ²⁴ Chlapcův otec rychle vykřikl: "Věřím, pomoz mé nedověře!"

 A právě do takové situace je zasazen onen známý dialog, kdy Boží Syn připomíná jemu i nám něco podstatného. Náboj, který přináší víra do lidského života „všechno je možné tomu, kdo věří“. Není to jistě proto, že by tím, že uvěří v sobě objevil, či dostal nějaké kouzelnické schopnosti. Ne, jde o to, že ve víře člověk rozumí mnohému, co neviděl a neslyšel, že to může přijít z Boží strany. A tam, kde lidské síly nestačí, i když jsou obnoveny a posíleny z Božího pramenu, tam je a bude při díle Bůh samotný. Boží vůle se totiž prosadí, i když bychom ji my nedali ani to pomyslné jedno procento.

 Když taková slova slyší otec chlapce, nemůže neodpovědět. Ucítil svou jedinečnou šanci, pochopil, že právě v Ježíši je cesta k záchraně jeho chlapce, ale i celé jejich rodiny. Kdo by si pak chtěl nechat takovou šanci ujít? Každý ví, že v takové situaci se musí zcela soustředit na tu poslední skulinku, kterou vede cesta k záchraně. A která se zničehonic před ním objevila. A on se jí chopil, on jí zcela přijal za svou ...

 ²⁵ Když Ježíš viděl, že se sbíhá zástup, pohrozil nečistému duchu: "Duchu němý a hluchý, já ti nařizuji, vyjdi z něho a nikdy už do něho nevcházej!" ²⁶ Duch vykřikl, silně jím zalomcoval a vyšel; chlapec zůstal jako mrtvý, takže mnozí říkali, že umřel. ²⁷ Ale Ježíš ho vzal za ruku, pozvedl ho a on vstal.  (Mk. 9:17-27 CEP)

 Ježíš když vidí přicházející dav, zástup přistoupí k akci. Proč? Protože vidí, že jejich naděje jsou spojeny s ním, tedy s tím, co on reprezentuje, čím zde slouží, co přibližuje. A Boží království spočívá v tom, že budou všichni odpovídat Boží vůli a ta se odráží i v jejich štěstí, zdraví. Takže jinak řečeno, nemoci, strachy, bolesti nás tam nebudou pronásledovat, protože by nám bránili v obecenství s naším nebeským Otcem.

 A tak mu pohrozí, jmenuje ho tím, co dotyčný démon vyvádí a pošle ho tam, kam patří a přidá i dobrou radu, aby si v něm už své místo domovské nehledal. To je tak, protože v něm má svůj domov Bůh sám svým Duchem, a tedy pro jiné duchy už zde není místo.

 Zlý duch konečně z chlapce vychází, neboť nemá šanci se potýkat s Ježíšem, Božím Synem, moc dobře ví o tom, že dotyčný je mocnější než  on. Nejde bez boje, ale jde – chlapec po tomto posledním záchvatu zůstává jako mrtvý, až si to i mnozí z přítomných myslí.

 Ježíš ho však nenechá nejen v nemoci, ale ani ve zdání smrti- protože on je přece předem řečeno vítěz nad smrtí. Chlapec to prožil na přímo, my o tom smíme slyšet v každém shromáždění kristovců, právě k tomu jsme posláni, abychom dokázali do tohoto často ztemnělého světa bez šance, dodali světlo a radost Ježíšova vítězství, a navíc jako bonus i tu dobrou šťávu, která proudí z Bohem otevřené budoucnosti, voní a zve nás k sobě, nikdo, opravdu nikdo dveře Bohem otevřené nezavře ...

MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za dnešní slova, oddíl, který nám chce připomenout a znova ukázat, že ty jsi pravý a jedinečný vítěz nad nemocí, zlými duchy, nad smrtí, stejně jako nad neláskou a nevraživostí. Kéž to smíme nejen prožívat, nýbrž to i dosvědčit všem kolem nás. AMEN