Kázání ze 17 neděle po svaté Trojice 8.10. 2017 Horní Slavkov

Kázání ze 17 neděle po svaté Trojice 8.10. 2017 Horní Slavkov

Základ našeho dnešního kázání jsou slova z evangelia dle sepsání evangelisty Marka 9, 17-27

SUSPIRIUM: Všemohoucí, milostivý Otče, když tvé děti mají trápení a kříž, ty jim dáváš zakusit svou pomoc. Ve svém milosrdenství nám dej, abychom ti zůstávali věrni, aby nám tvé slovo bylo útěchou a uprostřed smrti abychom od tebe přijali život. O to prosíme skrze našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna, který s tebou a Duchem svatým žije a vládne od věků navěky.

Milé sestry, milí bratři!

Dnešní neděle má nádherné téma, smíme si připomenout, že víra vede k vítězství. Ano, a jakému – to by měla být hned následující otázka, každého, kdo tato slova uslyší. Vítězství ve vyústění lidského života, takže jeho putování nebude marným. Ostatně, kdo by nechtěl být vítězem, či mít na vítězství podíl?

 Jistě, že zpětně pohleděno každý kristovec dojde k tomu, že jde o vítězství sdílené, které je nám dáno z Boží strany. Ale to nic nemění na síle a váze tohoto vítězství, které nasvítí i zdejší cestu. To vítězství, které je založeno v oběti Božího Syna, je vedeno a roste z Boží lásky a touhy po dobrém pro člověka z Boží strany.

 Podobný duch, podobná atmosféra je i v prvním dnešním čtení, kde je vyjádřena znalost Boží o proroku a jeho misi, jeho působení, ještě dříve než se narodil. Podobně i rozšíří jeho službu, která jistě prvotně je pro vlastní vyvolený lid. Na druhé straně a to je vždy novum – tato dobrá zpráva o sklánějícím se Bohu patří pro všechny, tedy do všech končin země.

 A tak i přes zřetelné nepochopení, které je vyjádřeno tím prorokovým vyznáním o jeho honu za přeludem – je ochotný v této službě svědectví Boží vůle pokračovat. Prostě nemůže si odpustit ji dosvědčit dalším. Protože tato zpráva je podstatná pro život. Člověk pod jejím vlivem musí nasměrovat nějakým způsobem svůj život, i v obyčejných situacích se podle toho rozhodovat.  Prorok je zvěstovatelem Božího Slova a to se stává světlem pronárodům.

 ¹⁷ Jeden člověk ze zástupu odpověděl: "Mistře, přivedl jsem k tobě svého syna, který má zlého ducha a nemůže mluvit. ¹⁸ Kdekoli se ho zmocní, povalí ho a on má pěnu u úst, skřípe zuby a strne. Požádal jsem tvé učedníky, aby ducha vyhnali, ale nedokázali to."

 Náš dnešní oddíl nám nejprve představí hlavní hrdiny – totiž Otce s jeho synem. A ten je představen jako velmi nemocný. Vlastně nemoc je popsána jenom tím, že „má zlého ducha“ a že „nemůže mluvit“. Hned však je popsána činnost, či projevy toho zlého ducha, když se člověk dostane zcela pod jeho vliv.

 Vlastně je diagnóza popsána velmi přesně a výrazně. Když na něj přijde, či když se projeví, tak ho jednak povalí, má pěnu u úst, skřípe zuby a strne. Dnes bychom se o něm vyjádřily jako o velmi vážně duševně nemocném člověku. Popisy v Písmu svatém se nám dnes jeví nepatřičné, ale to je jenom na první pohled, protože vyjadřují lépe než dnes, že jsou zde souvislosti mimolidské, tedy za jeho hranicí.

 Významnější než diagnóza nemocného bylo to, že byli Ježíšovi učedníci požádáni o to, aby na něm vykonali exorcismus, vymítání démona a nebyli úspěšní. Na místě je ptát se proč nebyli v této otázce úspěšní, kde se jim to zvrtlo?

 Ano, mohlo být předpokladem neúspěchu, že dotyčný otec očekával něco, co nebyli schopní Ježíšovi učedníci vykonat. Nebo si spojoval s vírou a činy Božího Syna jenom právě tu část „uzdravovací“. A tak rozuměl Ježíši jako dalšímu léčiteli, mágovi své doby. Ostatně to je důvod toho, že v Písmu svatém se při vyprávění o uzdravení mnohých nezapomene, že to udělal Boží Syn právě cestou.

 Nebojte se, nemyslím si, že můj úkol – jako právě instalovaného kazatele je vyhánění démonů, exorcismus. Smíme působit podobně, když budeme vysvětlovat Boží vůli a navzájem se vnímat. K tomu smím druhé doprovázet, abychom uměli vnímat, vcítit se do druhého a tak nahlédnout jeho životní situaci – tak se protne jeho srdce s naším, stane se nám bližním.

 ¹⁹ Odpověděl jim: "Pokolení nevěřící, jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás mám ještě snášet? Přiveďte ho ke mně!" ²⁰ I přivedli ho k němu. Když ten duch Ježíše spatřil,, hned chlapce zkroutil křečí; padl na zem, svíjel se a měl pěnu u úst.

 Ježíšova odpověď se jim, stejně jako nám nemusí líbit, zdá se nám příliš ostrá. Copak jsme „pokolení nevěřící“? A kdo z nás má rád, když mu někdo, koho by následoval říkal o tom „jak dlouho vás mám ještě snášet?“ Čekali bychom jiný přístup, stejně jako často i jiné řešení situace. Nebo jinak řečeno Boží Syn, Pán Ježíš si nedělá problémy s tím, kterak to přijme okolí, podstatné je, aby vyjevil, co je potřeba odkrýt a připomenout.

 Láska k bližním, někdy vyžaduje i zvláštní metody, které bychom mohli shrnout pod „šokovou terapii“, kdy dojde k tomu, že se každý nad svým postupem zastaví a zase znova jej promyslí. Nechá si v dobrém smyslu přeházet Bohem priority. A tak v konečném dosahu jsou právě tyto reakce potřebné a nutné, jinak by nedošlo k žádoucímu obratu.

 Hned je také zaúkoluje, protože každý potřebuje mít nějakou svou odpovědnost, aby k záležitostem přistupoval s větší snahou. A tak je pověří tím, aby dotyčného chlapce ihned přivedli, je totiž více jak potřeba mu pomoci, aby došlo v jeho životě k uzdravení, léčbě.

 Jeho nemoc se ihned projevila – jakoby dobře odhalil zlý duch, že se přiblížil k někomu, kdo mu může dát uzdravení, a to prosím ve všech oblastech, právě proto ještě předvede ty největší kousky, které umí. Jenže to není konec, nýbrž právě začátek obratu v životě dotyčného. Boží láska je vždy více jak její opak i kdyby se snažil Boží nepřítel sebevíce. I když my mu v tom často pomáháme ...

 ²¹ Ježíš se zeptal jeho otce: "Od kdy to má?" Odpověděl: "Od dětství." ²² A často jej zlý duch srazil, dokonce do ohně i do vody, aby ho zahubil. Ale můžeš-li, slituj se nad námi a pomoz nám."

 Ježíš chce ještě zjistit, jak dlouho je tento chlapec v tomto stavu a jak se tato nemoc projevuje. Však to není nemoc jenom toho jednoho chlapce, nýbrž celé rodiny. To je záležitost, kterou bychom si měli i my více uvědomovat…

A když zjistí, že ta nemoc trápí jeho i jeho nejbližší už od dětství, dlouhé roky nemůže nezasáhnout. K tomu ho vede soucit i láska k bližnímu, která se v tomto případě projeví jako pomoc ke zdraví. Protože by s tím neměl žádnou budoucnost, a s ním ani nikdo z jeho rodiny.

 Celé je to vlastně výzva od jeho otce – protože slyšíme onu prosbu Ale můžeš-li, slituj se nad námi a pomoz nám. To znamená, že to prostě otec nemocného zkouší i u Ježíše. Je vlastně obraz i nás, kteří, když se dostaneme do nějakého nedobrého stavu, hledáme pomoc všude, opravdu na všech místech.

 ²³ Ježíš mu řekl: "Můžeš-li! Všechno je možné tomu, kdo věří." ²⁴ Chlapcův otec rychle vykřikl: "Věřím, pomoz mé nedověře!"

 A právě do takové situace je zasazen onen známý dialog, kdy Boží Syn připomíná jemu i nám něco podstatného. Náboj, který přináší víra do lidského života „všechno je možné tomu, kdo věří“. Není to jistě proto, že by tím, že uvěří v sobě objevil, či dostal nějaké kouzelnické schopnosti. Ne, jde o to, že ve víře člověk rozumí mnohému, co neviděl a neslyšel, že to může přijít z Boží strany. A tam, kde lidské síly nestačí, i když jsou obnoveny a posíleny z Božího pramenu, tam je a bude při díle Bůh samotný. Boží vůle se totiž prosadí, i když bychom ji my nedali ani to pomyslné jedno procento.

 Když taková slova slyší otec chlapce, nemůže neodpovědět. Ucítil svou jedinečnou šanci, pochopil, že právě v Ježíši je cesta k záchraně jeho chlapce, ale i celé jejich rodiny. Kdo by si pak chtěl nechat takovou šanci ujít? Každý ví, že v takové situaci se musí zcela soustředit na tu poslední skulinku, kterou vede cesta k záchraně. A která se zničehonic před ním objevila. A on se jí chopil, on jí zcela přijal za svou ...

 ²⁵ Když Ježíš viděl, že se sbíhá zástup, pohrozil nečistému duchu: "Duchu němý a hluchý, já ti nařizuji, vyjdi z něho a nikdy už do něho nevcházej!" ²⁶ Duch vykřikl, silně jím zalomcoval a vyšel; chlapec zůstal jako mrtvý, takže mnozí říkali, že umřel. ²⁷ Ale Ježíš ho vzal za ruku, pozvedl ho a on vstal.  (Mk. 9:17-27 CEP)

 Ježíš když vidí přicházející dav, zástup přistoupí k akci. Proč? Protože vidí, že jejich naděje jsou spojeny s ním, tedy s tím, co on reprezentuje, čím zde slouží, co přibližuje. A Boží království spočívá v tom, že budou všichni odpovídat Boží vůli a ta se odráží i v jejich štěstí, zdraví. Takže jinak řečeno, nemoci, strachy, bolesti nás tam nebudou pronásledovat, protože by nám bránili v obecenství s naším nebeským Otcem.

 A tak mu pohrozí, jmenuje ho tím, co dotyčný démon vyvádí a pošle ho tam, kam patří a přidá i dobrou radu, aby si v něm už své místo domovské nehledal. To je tak, protože v něm má svůj domov Bůh sám svým Duchem, a tedy pro jiné duchy už zde není místo.

 Zlý duch konečně z chlapce vychází, neboť nemá šanci se potýkat s Ježíšem, Božím Synem, moc dobře ví o tom, že dotyčný je mocnější než  on. Nejde bez boje, ale jde – chlapec po tomto posledním záchvatu zůstává jako mrtvý, až si to i mnozí z přítomných myslí.

 Ježíš ho však nenechá nejen v nemoci, ale ani ve zdání smrti- protože on je přece předem řečeno vítěz nad smrtí. Chlapec to prožil na přímo, my o tom smíme slyšet v každém shromáždění kristovců, právě k tomu jsme posláni, abychom dokázali do tohoto často ztemnělého světa bez šance, dodali světlo a radost Ježíšova vítězství, a navíc jako bonus i tu dobrou šťávu, která proudí z Bohem otevřené budoucnosti, voní a zve nás k sobě, nikdo, opravdu nikdo dveře Bohem otevřené nezavře ...

MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za dnešní slova, oddíl, který nám chce připomenout a znova ukázat, že ty jsi pravý a jedinečný vítěz nad nemocí, zlými duchy, nad smrtí, stejně jako nad neláskou a nevraživostí. Kéž to smíme nejen prožívat, nýbrž to i dosvědčit všem kolem nás. AMEN