Kázání z 18. neděle po svaté Trojici 15.10. 2017 Podbořany

Kázání z 18. neděle po svaté Trojici 15.10. 2017 Podbořany

Základ našeho dnešního kázání jsou slova z Markova evangelia 10, 17-27

SUSPIRIUM: Všemohoucí, věčný Bože, před tebou se nemůžeme odvolávat na své vlastní skutky. Proto tě prosíme: Buď nám milostiv a nepřistupuj k nám jako soudce, ale daruj nám své odpuštění. Skrze našeho Pána...

Milé sestry, milí bratři!

 Téma dnešní neděle je zdánlivě jasné – nejvyšší přikázání. Jenže, které to z těch deseti je, nebo máme za své přijmout ono známé dvojí přikázání lásky. Navíc, kdybychom shromáždili nějakou skupinu lidí a podnikli v ní průzkum, které přikázání je nejvyšší, asi by byl rozptyl odpovědí ještě širší, a tak nejistota ještě větší, když už by nedošlo na rezignaci nad touto otázkou.

 Myslím, že si tato otázka zaslouží sem tam oživení, už pro naši obecnou revizi toho, v koho věříme, s kým spojujeme svůj pohled do budoucnosti. Nebo vyjádřeno sportovním obrazem – kdo pro nás připravil bránu, která se staví v cíli nějakého běžeckého závodu. Je zde totiž někdo, kdo nám dodá sílu, abychom do té brány, či ten závod vůbec doběhli.

 V prvním čtení jsme směli zaslechnout desatero v celku, podrobněji se s ním seznamujeme a mluvíme o něm na biblické hodině (tam je i větší čas na rozhovor o něm a otázky, které nás při uvažování nad jednotlivými přikázáními napadají). Celek tohoto zákoníku, vlastně srdce všech zákonů v Písmu samotném je zarámován zkušeností vyvoleného lidu při vysvobození ze země Egyptské, z otročiny nejhrubšího zrna – ostatně i dnes, či právě dnes je mnoho podobných Egyptů, do leckterých se uvalujeme my sami.

 Je potřeba přidat ještě nutné přistupování k jednotlivým „přikázáním“, aby se prostě nestali jenom obyčejnými policejními pendreky v našich rukách. Mají nám totiž sloužit k dobrému, právě když se ptáme co máme dělat, co je dobré v Božích očích a co se jemu bude líbit. Již toto ptaní má velmi velké požehnání, což si ani nemusíme uvědomovat. Ostatně, když si s něčím nejen v Desateru nebudeme vědět rady, pak je zde ještě Bůh sám, který nám rád odpoví, ukáže …

 ¹⁷ Když se vydával na cestu, přiběhl k němu nějaký člověk, a poklekl před ním a ptal se ho: "Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?" ¹⁸ Ježíš mu řekl: "Proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý, jedině Bůh.

 Náš dnešní oddíl je uveden nejprve seznámením s hlavními postavami našeho příběhu. Opět slyšíme o tom, že se „Ježíš vydával na cestu“ - Ježíš skutečně je jako zvláštní emisar, vyslanec s dobrou zvěstí, který toho musí co nejvíce navštívit, v co nejvíce místech dosvědčit dobrou zvěst. Není těžké vystopovat, že to má velmi dobře promyšlené. Nic není náhodným, takové přechodné bydliště v Kafarnaum nesouviselo s tím, že tam měla Petrova tchyně domov, ve kterém směl i náš Pán složit hlavu, nýbrž proto, že nedaleko vedla jedna ze dvou hlavních cest, které procházeli územím, ve kterém přebýval vyvolený lid Izraelský.

 Už když se chce vydat na další cestu, skříží mu cestu „nějaký člověk“, který si před ním klekl a udělal všechno proto, aby dosáhl svého – ptá se ho s velkým zájmem na to, co má dělat, co má podniknout. Však nejde o nic menšího, než věčný život (spíše bychom se měli ptát, zda se my umíme také takto ptát našeho Pána v nebesích).

 On však odmítne již jen to jeho oslovení, musí to mnohého zarazit, komu by se nelíbilo, když by byl označen za „mistra dobrého“. Jenže zapomínáme na to, že je rozdíl, co se líbí nám, čím se můžeme pýřit a co je dobré ve světle Boží lásky a pravdy. Lidské ideály nemusí odpovídat Božím a jak dobře víme, každý z nás ve svém životě prožil zkušenost, někdy dokonce dochází ke střetu těchto ideálů. Podstatným je znova si uvědomit, že pramen dobra a tím pádem jediným dobrým, respektive součtem všeho dobra je Bůh sám, tam hledej k němu člověče přístup.

 Nenechává ho, stejně jako nás bez odpovědi: ¹⁹ Přikázání znáš: Nezabiješ, nezcizoložíš, nebudeš krást, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i svou matku!" ²⁰ On mu na to řekl: "Mistře, to všechno jsem dodržoval od svého mládí."

  Ježíš mu i nám neříká nic nového, vlastně pouze zopakuje přikázání z tzv. Druhé desky Desatera. A na ní jsou dobré rady, které se týkají vzájemných vztahů mezi lidmi. Aby i mezi nimi to vypadalo tak, jak se líbí našemu nebeskému Otci a co poslouží k dobrému, řekněme i štěstí nás všech.

 Zajímavé na tomto sumáři z desatera je jenom umístění ctění rodičů na poslední místo. Snad tomu můžeme rozumět jako něčemu, k čemu se má dojít a postupně, krůček za krokem, schůdek za schodem, to znamená, že by toto přikázání, tato rada byla nejvýznamnější. Tak tomu ve skutečnosti je, pokud se týká o rodinu a její vnitřní vztahy.

Musím se přiznat, že mě osobně nejvíce šokuje ta rychlá a příliš jasná odpověď. Jako kdyby člověk odháněl mouchy, nějaký obtížný a nepříjemný hmyz. Tohle všechno přece dobře znáš, a tak je to pro mě hračka to plnit. Od tebe bych čekal přece jenom něco jiného, co by mi dalo takový lepší punc, věřícího vyšší kategorie. Ano, přeháním záměrně, abychom porozuměli, kde se rodí mnohá nepochopení a vzájemné nelásky v každém lidském společenství, větší skupině lidí.

 ²¹ Ježíš na něj s láskou pohleděl a řekl: "Jedno ti schází. Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!" ²² On po těch slovech svěsil hlavu a smuten odešel, neboť měl mnoho majetku.

 A tak mu Ježíš vlastně ještě přidá. A postupuje stejně jako u těch zmíněných přikázání z Desatera. My jako lidé (nejen dnes jak bychom si mysleli) máme tendenci si ta přikázání, hlavně když jsou lidským zrakem omezující, zlehčovat, dělat v prováděcích předpisech všelijaké omluvy a výmluvy. Ty jsou ve skutečnosti velmi zřetelné a jasné.

 Dává dotyčnému „člověku“ takovou duchovní ťavku a skrze něj i nám. Říká mu, že přece jenom mu něco schází – má se zbavit svého bohatství a všechno co utrží dát chudým, věnovat na dobročinnost, dnešními slovy na charitu, diakonii a všechny podobné organizace a aktivity. Jde totiž, že právě takovými činy si zajistí skutečný poklad, bohatství, které není nikde jinde, než v nebesích.

 Chce se zde vyjádřit, znázornit že bohatství, majetek člověka zatěžuje, v odpovědnosti k němu zotročuje, že prostě se plně nemůže věnovat cestě následování Boží vůle. Pravdou je, že podobnou překážkou se v tomto usilování může stát i další jinak pozitivní záležitosti lidského života – které mají podobný přístup.

 Reakce dotyčného člověka je více jak zřetelná, výmluvná svěsil hlavu a smuten odešel, neboť měl mnoho majetku. Zvláštní je to proto, že se domníváme, že nám naopak přece majetek, peníze, pozemské bohatství přináší radost a štěstí, a ono je tomu přece jinak. Poklad v nebi nemůže získat nikdo, kdo je přilepený bez možnosti osvobodit se od něj zde na zemi. Myslím, že dotyčnému to více jak došlo, kdo jiný než on věděl, kolik pro toto bohatství musí vykonat, aby nepřišlo o svou hodnotu etc.

 ²³ Ježíš se rozhlédl po svých učednících a řekl jim: "Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství!" ²⁴ Učedníky ta slova zarazila. Ježíš jim ještě jednou řekl: "Dítky, jak těžké je vejít do království Božího! ²⁵ Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý vešel do Božího království."

 Když vidí Boží Syn reakci na předchozí slova, hodí mezi své posluchače další bombu, která překopává, mění náhled na zažité. Tedy na to, co je snad až příliš zakořeněné mezi lidmi a nemělo by být. I zde se vyplatí zastavit a promyslet, co si o dotyčném myslí Bůh sám. Však na to nejsme nikdy sami, to si jenom ve své zapletenosti a zoufalství namlouváme, či nám to namlouvá ten, kdo stojí proti Bohu a i proti nám.

 Zopakuje to ještě jednou právě pro učedníky, kteří jsou z toho zaraženi – jak těžké je vejít do Božího království. U předchozího bohatství byli ve stejném svodu jako drtivá většina lidí všech dob.  A vlastně jsme v něm i my – však kdo jiný hledá své cestičky ke štěstí jenom podle své mysli i svého srdce? A přitom jeho pramen je jinde.

 Aby to bylo ještě jasnější znázorní jim to na jim známém obraze, či části, kterou v Jeruzalémě všichni znali. Měli tam jednu malou branku, uličku, která se nazývala „ucho jehly“. A bylo těžké skrze ní vejít, asi stejně jako navléknout nit do jehly, která má velmi, velmi malé ouško pro nit. A podobně těžce vejde do Božího království ten, kdo je vázán na majetek. Na druhou stranu i v této oblasti je šance, protože vztah člověka k majetku může být zajisté proměněn a nemusí zůstat provždy stejný.

 ²⁶ Ještě více se zhrozili a říkali si: "Kdo tedy může být spasen?" ²⁷ Ježíš na ně pohleděl a řekl: "U lidí je to nemožné, ale ne u Boha; vždyť u Boha je možné všecko." (Mk. 10:17-27 CEP)

 Ano, když toto vše slyšeli mnozí z posluchačů, museli být více jak překvapeni, snad by se dalo mluvit o šoku. Protože pravdivě viděno, kdo nemá nějakou podobnou překážku jako to zmíněné bohatství, majetek. A kdo z nás lidí v něčem nepropadá a v něčem neulítává. Ano, v tom, co se Bohu nelíbí a nám se to po způsobu světa líbí, i když víme, že nám to neprospívá?

 Pak je na místě, i pro nás ta otázka Kdo tedy může být spasen? Nejde jen o obyčejnou otázku, nýbrž s tím správným povědomím o neschopnosti být spasen svou vlastní silou, schopností, mohutností. Proto jedinou správnou odpovědí jsou slova U lidí je to nemožné, ale ne u Boha; vždyť u Boha je možné všecko. To nejsou slova někoho, kdo přišel o rozum, zdravé uvažování, právě naopak. Člověk k takovému vyznání dojde i negativní zkušeností, kdy zkouší se vyškrábat do nebes sám a stále dokola padá, než si uvědomí, že tam vede jiná cesta, která má jméno Ježíš a že nám dokonce ty dveře budoucnosti otevřel z druhé strany někdo, koho smíme my nazývat naším nebeským Otcem. Není to nádherná proměna?

MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za dnešní slova, která nám připomínají důležitost toho s čím máme spojený náš život. Kéž vždy máme na mysli náš vztah k Bohu, co jemu se líbí a ať jsme obdařeni schopností pomáhat druhým v odstraňování jejich překážek na jejich cestě následování Boží vůle. AMEN