Základ našeho dnešního kázání jsou
slova z Markova evangelia 1, 32-39
SUSPIRIUM: Pane, milosrdný Otče,
prosíme tě: Tvá milost ať nás obklopuje na všech našich cestách. Ať jde před
námi a provází nás a popohání nás ke všem skutkům lásky. Skrze našeho Pána
Ježíše Krista.
Milé
sestry, milí bratři!
Dnešní téma je vhodné pro nás všechny, protože
kdo by nestál o „uzdravení“, aby mohl své zdraví prožívat v plnosti. Však to
vidíme i v tom, co se běžně mezi lidmi přeje, když je nějaká slavnostní
příležitost – hlavně zdravíčko, jistě my s pomocí Boží smíme jít ještě dále a
ptát se, kdeže je jeho pramen, odkud lze ho čerpat.
Taky smíme slyšet o podstatnosti uzdravení
nejen těla, ale i ducha. To je přesně to, co my jako lidé objevujeme – a často
se mluví o spojených nádobách duševního, duchovního stavu se stavem fyzickým,
tělesným. Ten, kdo je v pohodě v dobré náladě, žijící v pokojné a radostné
atmosféře, má na blízku blízké o které se může opřít, zvládá i situace, které
za běžných okolností jsou neunesitelné.
Náš nebeský Otec je si toho také vědom,
odkrývá to i všem, kdo si podstatné záležitosti otevírat nechají. Tak jak to
vyjadřuje a vyznává velký svědek Izraele Mojžíš. On moc ví o naší lidské
nedokonalosti, neschopnosti a naším slovníkem vyjádřeno hříšnosti. Na druhé
straně stojí milující Otec, který podniká všechno proto, aby nám bylo
odpuštěno, aby se nám všem dařilo, prostě aby se mohlo naplnit to společné
vyznání a volání k NAŠEMU Otci.
O zdraví je potřeba pečovat, není samozřejmé,
či automatické – ten kdo si to myslí, myslím, že brzy pohoří. Naopak je potřeba
být schopen odpočívat a čerpat tu sílu, kterou při běžném pochodu následování
Boží vůle vyčerpáváme. Dobře je to vidět v tzv. Pomáhajících profesích, které
pečují o lidi např. Ve zdravotnictví, či sociálních službách. Ostatně s
podobnou vyčerpaností setkáváme již v dobách biblických. Sloužit, dobře sloužit
umí ten, kdo umí dobře odpočívat, včas a na tu správnou dobu vypnout. Tak
postupoval i Boží Syn a byl to mimo jiné důvod, proč odcházel často na odlehlá
místa k usebrání ...
32 Když nastal večer
a slunce zapadlo, přinášeli k němu všechny nemocné a posedlé. 33 Celé město se
shromáždilo u dveří.
Celý dnešní oddíl je
zarámován časovým určením, tedy zdůrazněném, protože vlastně slyšíme dvakráte
to samé. Myslím, že se tím zde zdůrazňuje něco, co my také dobře známe, že
existuje období dobré a období zlé, ve kterém si musí každý dát pozor. Tím druhým
jistě je noc, časový úsek, který je spojen s tmou jako takovou. A vším, s čím
se ona spojuje a jak se projevuje.
Je dobré si takových věcí všímat, protože
nejsou náhodnými, nýbrž určujícími. A to i přesto, že se objeví všude tací,
kteří budou mluvit něco o tom, že je přece možné, že jde o vyznačení období,
kdy má většina čas. Ale jak víme, platilo to v dobách Ježíšových, platí to i
dnes – čas má ten, kdo si ho udělá.
Další důležitou informací je, že právě v tento
čas, kdy se světla lidského života nedostávalo, přinášeli k němu všechny
nemocné a posedlé. Člověk by až nabyl dojmu, že jeho mise souvisela jenom s
tímto. Jistě to nebylo jeho první poslání, souviselo to však s jeho mocí, Boží
láska je silnější jak zbraně Božího nepřítele. Zajímavější je sledovat, že i
Ježíš překlopí do podoby uzdravení lidského nitra, pročištění srdce dotyčného,
jakož i těch, kteří se jevili jako nezúčastnění diváci.
A aby toho nebylo málo, tak je celá zvláštní,
tísnivá atmosféra dokreslena i tou zprávou, že se celé město shromáždí u
dveří, za kterými je Bůh ve svém Synu, tedy šance na změnu, šance k životu,
která se jen tak nenajde. Sebezáchovný pocit je žene právě sem. I tato
tlačenice odráží potřebu, ba přímo životní nouzi zakotvit v bezpečném přístavu,
u někoho, kdo nejen zná všechny karty lidských osudů, má pro ně i potravu, aby
se na cestě následování neztratili.
34 I uzdravil mnoho nemocných
rozličnými neduhy a mnoho zlých duchů vyhnal. A nedovoloval zlým duchům mluvit,
protože věděli, kdo je. 35 Časně ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel z
domu; odešel na pusté místo a tam se modlil.
Takže se dalo v jakémsi sumáři říci, že
uzdravil velmi mnoho nemocných. Zvláštní je jak vypsáno, vyjádřeno, že šlo
jednak o nemocné různými nemocemi, ale i posedlé zlými duchy. Ony
všechny nemoci, i ty zdánlivě banální souvisí se stavem naší duše, buď jsou
jejím stavem vyvoláni, či se zase ony jí dotýkají. Každopádně není marné, co
obvykle Pán Ježíš podniká, že v léčbě vždy upřednostňuje vyléčit tyto kořeny.
Aby prostě nemusel podobnou nemoc stále dokola léčit. Myslím, že jde o velmi
dobrý vzor i pro lékaře všech dob, bez kořene nemocí, je nelze beze zbytku
vyléčit.
Zajímavá je i zmínka, která souvisí s tím, že
nechtěl, aby byl předčasně vyjeven důvod jeho mise, proč vůbec přišel. To je za
tím zvláštním příkazem, kdy zakázal zlým duchům mluvit. Normální by
bylo, pokud by šlo o nějaké nesmysly, či pokusy shazovat Boží věc, či Božího
Syna. Jenže zde je to vysvětleno tím, že oni, ty démoni moc dobře věděli, s kým
mají tu čest. Člověk si nemůže nepoložit otázku, a ta skutečně létá ve vzduchu
– jak to že to neví, ti, kteří mu jsou nablízku a tvoří s ním to nejužší
společenství. Konečně, proč i my na toto místo Božího Syna v našich srdcích i
dějinách zapomínáme, nevnímáme je.
Taková služba nemocným – bez ohledu o jakou
nemoc jde je velmi vysilující a
vyčerpávající. To se ostatně týká i dalších pomáhajících profesí, či prostě
zaměstnání, kde se jedná a pracuje s lidmi. Ježíš byl také vysílený, nešlo o
nějakého robota, stroj, kterého stačilo znova natočit, či mu dát novou baterii.
A tak i on uměl odpočívat a dočerpat svou ztracenou energii.
To je důvod jeho „úniků“ na opuštěná místa.
Zde mají i zázemí mnohé z klášterů a míst, kde se v křesťanské tradici stavěly.
Šlo o odlehlá místa, kde mohlo dojít k odpočinku, načerpání vnitřních sil,
které každý člověk potřebuje a jde jen o to, kdy si tuto skutečnost
uvědomí. Však není náhoda i ta jiná
rada, že je dobré se při modlitbě zavřít do klidné komůrky – v ní lze nalézt
atmosféru, kde se dá usebrat, soustředit. Posilu Ježí i my najdeme v modlitbě,
v blízkosti Boha samého.
36 Šimon a jeho druhové se pustili
za ním. 37 Když ho nalezli, řekli: "Všichni tě hledají."
Jeho nejbližší to pomyslně bez něj nemohou
vydržet. Má to jistě dvojí rovinu, jednak v lepším případě jim schází učitel,
jejich spoluputující přítel, na kterého se mohou za každé situace obrátit a
nadít se od něj pomoci. To vskutku ani u největších přátel není obvyklým, i
když bychom to tak rádi předpokládali. Prostě v něm pociťovali a to zcela oprávněně
oporu, která jim nikdy neuhne.
Ta druhá rovina však není úplně růžová a
kladná, i když také lidským vnímáním pochopitelná. Oni se prostě bez něj
neobejdou z toho důvodu, protože by to sami nezvládli. Neporadili by si v
situaci, když by se dostali do úzkých a měli by třeba pomoci ať už činem, ať už
slovem právě těm, kterým je pomoci tak potřeba. Ať tak, či tak – mají velký
důvod hledat svého Pána.
A i na nich, jako na dalších se naplňuje onen
výrok, že kdo hledá nalézá – byť musí jít o skutečné hledání, nejen na oko,
jenom pro hledání jako takové. I proto ho najdou. A protože to skutečně spěchá,
hned na něj vyhrknou cíl svého snažení – Všichni tě hledají.
Je tomu skutečně tak? Jak jsme si již řekli,
největší zájem na jeho návratu, nalezení měli samotní učedníci, protože se
cítili, že by je po lidsku nechal ve štychu. Ale je to otázka i na každého z
nás, nejen tehdy zúčastněných – zda-li my hledáme Pána Ježíše a z jakého
důvodu. Jenom proto, že má tu nádhernou moc vytáhnout nás z kterékoliv
šlamastiky a dát nám nový náboj do našeho životního putování. Snad cítíme, že
jde o hledání, pátrání a ptaní se celoživotní, nic jiného ostatně není víra,
nebo chcete-li cesta následování. Asi bychom tu větu mohli parafrázovat –
Všichni tě hledají, protože tys nás, každého z nás na našich cestách našel a
pozval na tu jedinečnou, která má budoucnost.
38 Řekne jim: "Pojďte jinam do
okolních městeček, abych i tam kázal, nebo proto jsem vyšel." 39
A tak šel, kázal v jejich synagógách po celé Galileji a vyháněl zlé duchy. (Mk.
1:32-39 CEP)
Ježíšova reakce je opět
zvláštní. Nejprve pro jeho nejbližší spolupracovníky, ale i všechny, kteří
budou o této události číst, či slyšet. Nejprve „uteče“, když si ho žádají a
když měl „takový úspěch“. Ano, takto by to střelil leckdo od boku, co na tom,
že to vůbec nesouvisí s Ježíšovým posláním. A aby toho nebylo málo, tak navrhne
pro sebe i učedníky, aby šli jinam.
Jde proti sobě, v tomto
okamžiku, potřebnost a potřebnost. A kterou si má zvolit (tak bychom se měli
společně ptát)? Proč radí jít jinam? Nejde o to, že by něco provedl, vyvedl a
musí se schovat v davu, či na neznámém místě. Ne, jde o naplnění jeho mise,
jeho poslání – donést dobrou zvěst všem lidem a na všechna místa. Nenechá si je
svézt, i když by to bylo přece ekonomičtější – z ohledem k nim i k sobě.
Ježíš totiž charakterizuje
náplň svého poslání v tom, aby „i tam, v městečkách, kde dosud nebyl, kázal“.
Kázání Slova Božího je středem jeho poslání, všechno ostatní je jenom cestou
vedle tohoto poslání, i když důležitým projevem Boží lásky a řekněme naplnění
obsahu této zvěsti. Myslím, že to by mělo být středem i naší mise – nesmíme se
nechat zatlačit jenom poptávkou společnosti do oblastí, do kterých se
společnosti nechce a tak by námi vyspravovala díry např. Sociálního systému.
Smíme s pomocí Boží, Božího Syna i Ducha svatého kázat dobrou zvěst, že zde byl
někdo, kdo má všechny rád a chce nás pozvat k sobě domů ...
MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti
Bože Otče, Synu i Duchu svatý za dnešní slova, která ukazují, že tvá slova Bože
nejsou prázdným součtem písmenek, ne mění životy i naše často ztvrdlá srdce, na
srdce masitá a plná tvé lásky. Kéž i my jsme uschopněni kázat dobrou zvěst
všude kam si nás pošleš. AMEN
Žádné komentáře:
Okomentovat