Kázání z dvacáté neděle po svaté Trojici 29.10. 2017 Nové Sedlo

Základ našeho dnešního kázání jsou slova z první knihy Mojžíšovy, Genesis 8, 18-22

SUSPIRIUM: Pane Bože, nebeský Otče, dal jsi nám tělo a život a až posud jsi je uchovával svou milostí. Neodnímej od nás své požehnání, ochraňuj nás před pýchou a sobectvím, abychom svou naději a důvěru zakládali pouze na tvé dobrotě. Skrze našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna, který s tebou a Duchem svatým žije a vládne odvěků navěky.

Milé sestry, milí bratři!

 Dnešní neděle má téma řádů či příkazů Božích. Ty jak víme nám slouží, abychom se v oceánu otázek dopátrali toho, co je dobrého podle Boží vůle, ale i prospěšné pro nás, náš společný život, třeba ve společenství, či v rodině, prostě větší skupině lidí. Mají nám pomoci vytvořit jakousi ochranu pro prostředí ve kterém nám bude dobře, nebo alespoň všem se bude dobře dýchat.

 Pravdou však je, že i ty nejlepší Boží rady, jako je máme např. V desateru přikázání i na jiných místech Písma se mohou proměnit v rukou lidí bez lásky a vnímání v něco, co můžeme trefně označit jako pendreky, či proutky, kterými chceme každého kolem nás švihnout.

 A tak jsme slyšeli v našem prvním čtení, kterak Boží Syn odhaluje nesprávné pochopení zákona, v našem dnešním případě zrovna v otázce rozluky, tehdejšího rozvodu. Hospodin to dopustil, ne že by z toho měl radost, nýbrž jak Ježíš odhaluje pro jejich nelásku. Když je totiž dobrá vůle z obou stran, nejen v manželství – pak lze většinu těchto problémů zvrátit, změnit. I když je jistě lepší mnohému předcházet, zapojenými však v organismu většího společenství musí být všichni zainteresovaní.

 Prostě Bůh po nás chce, abychom si my nechali proměnit srdce i mysl, abychom správně uměli rozlišit co je Boží vůlí a co jsme si k této vůli přidali ze své. Abychom třeba měli silnější potvrzení naší vůle – nikdy však nesmíme zapomenout, že poslední slovo a tím hlavní má v každé oblasti Bůh samotný. Vedle toho nesmíme nikdy zapomenout na citlivost, schopnost vnímat druhé, jedině tak prožijeme a porozumíme tomu, co oni zrovna prožívají a co je trápí, či jim dělá radost.

 ¹⁸ Noe tedy vyšel a s ním jeho synové a jeho žena a ženy jeho synů.

 Náš dnešní oddíl z Písma nás přivádí do situace těsně po potopě. Její známky, či svědectví o ní byli cítit všude kolem. Jistě je dobré si i připomenout proč vůbec tato potopa nastala. A to je podstatnější, než pro ní hledat nějaké archeologické doklady.

 Nastala přece proto že se na zemi nakupilo zlo do takové míry, že už ho nebylo možné snést. Hospodin, Bůh Otec když by byl člověk, pak by musel nad svým stvořením zavřít dveře. Anebo jak to vyjadřovali v pohanských náboženství – ze zlosti nad tímto neúspěchem zemi zničit. A právě i když tato událost vypadá podobně jako v soudobých mýtech staré Mezopotámie, není to totéž. Tam bylo cílem zničení, a zde v Božím úradku očista a NOVÝ ZAČÁTEK, tedy těch, kdo zvládli projít proměnou.

 Asi nás nemůže nenapadnout otázka – zase podle lidského stylu uvažování – proč Hospodin nejednal rychleji, však měl do této situace vstoupit dříve. Jenže Bůh dal člověku svobodu k rozhodování, k tomu i možnost se dozvídat jeho vůli, což mohla být pro něj dobré vodítko. Nikdy tomu však nebylo tak, že by Bůh tahal člověka, ba kteroukoliv bytost na špagátu. A víme, že člověk neobdržel jenom svobodu bez hranic, nýbrž k ní i přídavkem (životně nutným) odpovědnost za své kroky i těch, kteří jej obklopují.

 Takže odpovědí na to, proč hřích dosáhl takových rozměrů, že nakazil celou zemi je ta, že to dopustili naši lidští prarodiči, předkové. Bylo jim málo, co jim Hospodin daroval k jejich potřebám životním a tak chtěli stále více a pro toto více byli ochotni učinit cokoliv, bez ohledu na to, co měli zapsáno ve svých srdcích a myslích a k čemu je vedl Bůh.

 Na druhou stranu měli možnost rozpoznat co tyto nedobré kroky dovedou učinit. Směli vlastně nahlédnout své vlastní činy a tak je neopakovat. Ostatně, když by nechtěl Bůh dát novou šanci, pak by ani Noe a celá jeho rodina nebyla zachráněna v rámci této očistné akce ...

 ¹⁹ Všechna zvěř, všechna havěť a všechno ptactvo, vše, co se plazí po zemi, vyšlo podle svých čeledí z archy.

 Nakonec tato očistná potopa skončila. I to je jistě dobrý Boží řád, že nic z tohoto zlého neřádí mimo vymezené mantineli, navíc ještě vidíme na závěr tohoto nedobrého období, které se jednou uzavře. Tedy jinak řečeno nic z toho, co člověka ohrožuje nemá poslední, tedy absolutní moc. Prostě to má někdo jiný ve svých rukách a to je dobré slyšet, vnímat.

 I proto smí po uzavření této etapy všichni obyvatelé archy, lodi záchrany, jí opustit. Smí se vrátit do svého pomyslného obnoveného domova – a ta obnova musela být podniknuta, ne proto že se to Bohu nějak nepovedlo, nýbrž že vše bylo pokřiveno našim lidským podnikáním, nedobrou volbou našich prarodičů.

Jakési pravidla dobrého je jak jsem říkal již v tom, že všichni vyšli z archy, ale i to další je přesně podle dobrého plánu – všichni tam byli zařazeni podle svých čeledí. To znamená každý ke svému. Ti si ostatně nejlépe rozumí a mohou vytvořit něco, co tak rádi nazýváme obecenství a ještě raději ho prožíváme.

 Do těchto dobrých Boží mantinelů patří i to, že na zmíněné arše byli opravdu zástupci všech živočichů, dokonce i těch, které bychom si my nikdy sebou na tuto archu nevzali. I to je obraz nezměrné Boží lásky, která opravdu nemá hranic a má zájem na každém. Ostatně podobně to je i mezi lidmi, že se všichni se všemi nemusí, jenom by měli mít respekt navzájem a neubírat z možností druhého. Prostě nikdo z nás nemá patent na tu správnou výchovu, životní styl, i kdyby to o sobě sebevíce vyhlašoval (pak by to bylo vlastně ještě podezřelejší). Myslím, že to byl i Boží záměr, abychom mohli vidět a prožívat pestrý život, tedy tím, že jsme často tak jiní a přece tak potřební Boží přítomnosti a jeho lásky ….

 ²⁰ Noe pak vybudoval Hospodinu oltář a vzal ze všech čistých dobytčat i ze všeho čistého ptactva a zapálil na tom oltáři oběti zápalné.

Pro mě je vždy zajímavé si všimnout toho, co udělal Noe prvního. Právě při srovnání toho, co bychom dělali my. Právě když bychom vystoupili z archy na obnovenou zemi. Jistě bychom hledali zabezpečení v každém ohledu, začali bychom vytvářet svůj domov. Neříkám, že to není důležité – ale přece jenom to není nejdůležitější.

 Všechno důležité pramení, roste jinde – to je potřeba si za každé situace uvědomit a toho se držet i když jsme zahlceni jinými zájmy, starostmi, či radostmi. Nejdůležitější je zůstat stále ve vztahu k našemu nebeskému Otci. A s tím se pojí i poděkování za záchranu, kterou dal těm, kteří směli projít právě tou potopou a s jeho ochranou dospět až k nové zemi.

Není náhodou, že od pradávna spojovali kristovci právě s touto archou i křest, protože ten člověka také přenáší do věčného života s života, který je uzavřen smrtí a omezený na vezdejší život a tuto zemi. Bylo by škoda, když by člověk právě tuto archu minul, protože právě tudy vede cesta do budoucnosti.

 A tak i Noe na tomto novém darovaném místě postaví oltář a obětuje obětinu. Samozřejmě jako projev vděku, poděkování za všechno, co právě směli v arše všichni prožít. Jsou ještě plni této Boží lásky v činu, která není automatická, nýbrž vskutku zázračná, protože není běžná. A přece jde o výraz Božího přistupování, protože on chce vždy otevírat šance, tam kde se zdá, že dávno není.

 Někdo by mohl v této souvislosti mluvit o tom, že přeci Hospodin, Bůh Otec vidí do našich srdcí a moc dobře ví o naší vděčnosti, že jsme jí tak říkajíc plní. Proč to ještě vyjadřovat takovým zastaralým způsobem. Jde také o veřejnou formu této vděčnosti – nebo jinak do této vděčnosti mají být vtaženi i další, kteří ji třeba neprožili, či jim ji ze srdce vytrhla jiná zkušenost ...

 ²¹ I ucítil Hospodin libou vůni a řekl si v srdci: "Už nikdy nebudu zlořečit zemi kvůli člověku, přestože každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý, už nikdy nezhubím všechno živé, jako jsem učinil.

 Když Hospodin ucítil tuto oběť, pak se mu velmi líbila – zejména tím, co právě Noe učinil, vykonal. A po pravdě komu i z lidí (tedy mimo vegetariány) nevoní pečínka? Tato situace přivedla Hospodina k uvažování co si počít se stvořením dále. Dobře si uvědomoval, že cesta stálého trestání není cestou, která by mohla vyústit do budoucnosti.

 Tím neříkám, že by přestal být Hospodin zárukou spravedlnosti, právě naopak, jenže nad slepou spravedlností má vždy vrch láska, tedy odpuštění a smilování. To je hlavní rozměr nového způsobu života, pro který zde chce Hospodin všechno podniknout.

 I proto toto rozhodnutí je směřováno k tomu – že již nikdy nepůjde Hospodin cestou destrukce, zničení země. Ano, i přesto, že si stále uvědomuje lidskou náklonnost ke zlému. Prostě s tím bude muset vést i nadále spor a jednou dojde k porážce všeho zlého, co člověka tlačí k nedobrým krokům a nezdravé atmosféře. Život má u našeho nebeského Otce vždy větší a významnější místo, než smrt.

 ²² Setba i žeň a chlad i žár, léto i zima a den i noc nikdy nepřestanou po všechny dny země."  (Gen. 8:18-9:1 CEP)

 Spravedlnost je konečně i v tom, že Bůh dává svému stvoření řády, pravidla, které jsou možné pozorovat jednak v časových období „léto i zima; den i noc“, ale i v řekněme vymezeních dalších tedy „setbě i žni, chladu i žáru“. Taková pravidla nejen Bůh dal, nýbrž dohlíží na ně, aby se člověku dobře v takovém prostředí žilo.

 Znamená to i to, že se člověk nemusí obávat chaosu, nýbrž je schopný s určitou mírou pravděpodobnosti každý den vkročit do světa. Ostatně i když se mu ten správný krok nezdaří, pak nemusí zoufat, nýbrž se nadít pomoci, která přichází jednat zhůry ...

MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za dnešní slova, která nám ukazují nasměrovanost Boží k dobrému pro člověka. Kéž právě tato ochrana je darem nejen pro nás, nýbrž ji umíme dosvědčit všem kolem nás. AMEN