Kázání z páté postní neděle 18.3. 2018 Podbořany, Horní Slavkov
Základ našeho
dnešního kázání jsou slova ze čtvrté knihy Mojžíšovi, Numeri 21, 4-9
SUSPIRIUM: Laskavý
Bože a Otče, abys nás zachránil, dopustil jsi utrpení a smrt svého vlastního
Syna. Prosíme tě, pomoz nám, abychom v této postní době rozjímali o oběti
Ježíše Krista a zůstávali stále v tvé lásce. Prosíme skrze něho, našeho Pána
Ježíše Krista, tvého Syna, který s tebou a Duchem svatým žije a vládne od věků
navěky.
Milé sestry, milí
bratři!
Připravenost ke službě, což je náplň a téma
dnešní neděle neznamená být připraven k převzetí nějakého úřadu, místa v
církvi. I když si nás třebas může Pán Bůh použít. Ne, připravenost ke službě je
v tom, přijmout poslání svůj úkol, který dostanu od našeho nebeského Pána, aniž
bych nejdříve přemýšlel, zda-li se mi to vyplatí, zda-li tím získám lepší
image, či postavení.
Zpravidla je to totiž tak, že postavení
získáme, ale na místě, které si na nějaké postavení, posty a úřady nehraje.
Myslím na Boží království, tam dostaneme své domovské právo, Bůh a jeho Syn nás
bude znát. Takže je to většinou naopak, než co si člověk představoval a
očekával. Zase se projeví rozdílnost zraku pozemského, tělesného a pohled za
hranici všeho myslitelného, který má Bůh a chce ho s našimi maličkostmi sdílet.
Ano, někdy je to tak šokující, že naše poslání
znamená zapřít sám sebe a vstoupit do služby, do které by se nám za normálního
způsobu uvažování ani nechtělo, ani bychom to nezvládli. Smíme se však vždy
znova učit, aby si nás Bůh používal pro své cíle, protože on nevidí jenom
jejich začátky, nýbrž i vyústění a proto se smíme o jeho pomoc a přítomnost
opřít, protože nás v nich nenechá samotné …
4 Z hory Hóru táhli
dál cestou k Rákosovému moři, aby obešli edómskou zemi. Avšak lid propadl na té
cestě malomyslnosti
Nejprve máme slyšet, kterak při cestě ze země Otroctví, jakoby
předposlední stanicí před peklem, do země Bohem zaslíbené – propadal vyvolený
lid „malomyslnosti“. Dovedeme si to živě představit, protože se s tím v našich
životech celkem často setkáváme.
Kdy? No, přece zejména tehdy,
kdy všechno nejde podle našich představ. To znamená, že si nějakou záležitost
naplánujeme a ono do toho něco, či někdo vstoupí, prostě tu situaci promění a
naše pečlivě promyšlené plány jsou k ničemu, musí se za pochodu změnit. Často
to bývá právě v oblasti mezilidských vztazích, kdy ne příliš bereme vážně přání
a vůli toho protějšku ve vztahu a také co si o tom myslí náš nebeský Otec.
Podobně i příslušníci
vyvoleného lidu Izraelského by rádi byli na místě určení, zdálo se jim to, co
se tak často jeví dětem – všechno trvá nějak dlouho, kdeže nějaká trpělivost,
když to není hned, tak to jakoby vůbec nebylo. A přece vyplatí se počkat, dobré
věci, dobré záležitosti chtějí čas – ať v oblasti vaření, či třeba když si
necháte ušít oblek, nic z toho není na počkání (to jedině akutní opravy).
Hospodin nikdy nikomu netvrdil,
že se do zaslíbené země dostanou pomyslným mávnutím kouzelného proutku. Navíc
to směla být zase pro Izrael pomyslně škola víry (i když to je schopen člověk zahlédnout
až zpětně.
5 a mluvil proti Bohu a proti
Mojžíšovi: "Proč jste nás vyvedli z Egypta? Abyste nás na poušti umořili?
Vždyť tu není chléb ani voda! Tato nuzná strava se nám už protiví."
Malomyslnost, zklamání z pomalého postupu do země zaslíbené vydává
i další nepříjemné ovoce. A tím není nic menšího a nic jiného, než těžké
obvinění Mojžíše, a vlastně skrze něj i Hospodin. Pomyslně Hospodinu připisují
vlastnosti jiných Bohů – celé zklamání, všechnu svou bolest chtějí hodit jenom
na něj …
A sami ví stoprocentně odpověď na otázku, proč
byli vlastně vyvedeni z Egypta – Abyste nás na poušti umořili! Vždyť tu není
chléb ani voda! Tato nuzná strava se nám už protiví!
Oni tedy přijali za odpověď to, co mezi nimi šířili ještě
před odchodem ideologově v zemi egyptské. Kampak byste chodili, taková
nejistota, však u nás máte práci i dost potravy, tak co byste se dávali do
takového ohrožení. S námi máte budoucnost, kdežto o této budoucnosti, o ní
zhola nic nevíte.
Jakmile se dostane do lidského srdce nejistota,
pak už dává příležitost k tomu, aby vyrostli i další nesmyslné důvody, které
jsou jenom potvrzením jejich rozpolcenosti. Protože nejdříve si stěžují, že na
poušti není chléb ani voda (a je to vlastně podobně stěžování, jako u našinců,
že v zimě je sníh) a pak z nich vypadne, že se jim zajídá jíst stále dokola
manu, tedy ten pokrm, který jim na té nehostinné cestě dal Bůh. Prostě Izraelci
byli tak moc nakaženi nedůvěrou, že byli ochotni si vymyslet cokoliv, jenom aby
nemuseli po této cestě putovat dál, v lepším případě se vrátili zpět do své
egyptské jistoty, co na tom, že šlo o jistotu otroctví a nesvobody.
6 I poslal Hospodin na lid ohnivé
hady. Ti lid štípali, takže v Izraeli mnoho lidí pomřelo.
Právě, že na ně již nefungovalo zdravé a
normální uvažování, proto jim dal jako znamení zkušenost s „ohnivými hady“. Co
to má znamenat? No přeci je to pomyslná odměna za jejich přístup. I když je
možné porozumět jejich vnitřnímu boji mezi nedůvěrou a důvěrou Bohu – pak v
těch obviněních pomyslně shodili všechno, co už s Hospodinem zažili.
A tak pomyslně potřebovali projít šokovou
terapií, aby šli do sebe a zase se vrátili do vztahu k tomu, kdo je z jejich
osobních i národních šlamastyk vytahoval a nedal jim upadnout, A v žádném
případě je nevyvedl proto, aby je zahubil, aby měli jejich protivníci důvod k
potvrzení jejich nesprávných názorů. I když je to zvláštní, tak toto je sice
bolestivá ale potřebná jejich léčba pro budoucnost, pro věčnost.
7 Lid přišel k Mojžíšovi a
přiznával: "Zhřešili jsme, když jsme mluvili proti Hospodinu a proti tobě.
Modli se k Hospodinu, aby nás těch hadů zbavil." Mojžíš se tedy za lid
modlil.
Až zkušenost s ohnivými hady je probudí, pomyslně se jim
otevřou oči pro všechno, co dosud vyváděli a prováděli. Konečně nahlédli na dno
svých srdcí, a také kam vedou kroky člověka, který se neřídí Božím pohledem,
Boží vůli a dá jenom na své pocity, touhy, přání. Prostě porozuměli, že tato
jejich cesta nemá budoucnost, nýbrž vede k celostné destrukci.
A tak vidí jedinou možnost jak se z tohoto
stavu dostat, přiznat před svým vůdcem do země zaslíbené barvu. Ano, to je ta
správná škola v Božím světě, k uzdravení, k vyléčení nemoci je předem potřeba
vyznat svůj hřích, své nesprávná přistupování zhřešili jsme, když jsme
mluvili proti Hospodinu a proti tobě. Dovedeme si živě představit, jak jim
to jde velmi těžce přes jejich pusu, asi jako když my máme přiznat, že jsme
něco nedobrého provedli.
Na druhou stranu moc dobře víme, třebas ve
vztahu k rodičům, když jsme něco vyvedli a přiznali barvu, pak nám rodiče
pomohou s nápravou, z nás spadne nesnesitelná tíha a překvapivě se uklidní,
pročistí atmosféra ve vztazích zúčastněných, takže pokání je rozhodně součástí
léčby a je rozhodně nutné.
Zajímavé je i to, že Izraelci, příslušníci
vyvoleného lidu – moc dobře ví, odkud vezmou pomoc. Modli se k Hospodinu,
aby nás těch hadů zbavil. Modlitba je pravou zbraní kristovců, skrze ní se
lze nadít záchrany v situaci, která nemá dle lidského pohledu řešení. Ne, Bůh
dokáže i v koncích otevřít nové počátky, nové příležitosti. Nikdy není náš
nebeský Otec se situací rychle hotov, aniž by nepoužil všechny možné páky, aby
se dosáhlo lepšího. A tak se Mojžíš modlí a Bůh dává řešení, lék -
8 Hospodin Mojžíšovi řekl:
"Udělej si hada Ohnivce a připevni ho na žerď. Když se na něj kterýkoli
uštknutý podívá, zůstane naživu."
Léčbu symbolicky, ano
zázračně provede pohled na „hada Ohnivce“, který bude připevněn na žerdi,
jakési vysoké holi. Půjde o znázornění hada vyrobeného v bronzu, aby lépe
odolal prostředí, ve kterém se právě pohybovali.
Jisté je, že i v takové složité situaci, když
před lidským zrakem, srdcem není budoucnost, tam ji skrze spolehnutí Bůh
otevírá a člověka nenechává v nejistotě, obavách, které ho nikam nedovedou.
Ano, někdy je potřeba člověka vykolejit, aby si uvědomil kde stojí, kam má
putovat a kam ve skutečnosti jde. Toto vyhození ze sedla je však záležitost
okamžiku.
A tak tato léčba proběhla přesně podle Božího
pohledu, jeho svaté vůle
9 Mojžíš tedy udělal bronzového
hada a připevnil ho na žerď. Jestliže někoho uštkl had a on pohlédl na hada
bronzového, zůstal naživu.
Po té
předběžné léčbě v podobě vyznání svého hříchu (a tato fáze je vždy podstatná)
probíhá i konečná léčba. Tak, že se v naději a touze přijdou podívat na tohoto
Ohnivce. Ano, starý člověk by v nás, stejně jako v tehdejších Izraelcích mluvil
něco o tom, co dotyčný krok může reálně přinést, ale léčba není postavena jako
dnes na prášcích, mastičkách, injekcích, či operacích fyzického rázu. Zde pro
léčbu celého vyvoleného národa pomohla operace srdce Boží dobrou vůli a láskou.
A to je právě to, co potřebují
i naše maličkosti, církev jako celek. Vrátit se do svého domova, tam vytvářet
radostné a povzbuzující prostředí. To sice vypadá jako strašně těžký úkol, ve
skutečnosti s pomocí Boží toho lze dosáhnout a je to více jak potřebné. Proč?
Protože po takovémto domově touží všichni, i když by to třeba stejně jako my
nevyjádřili. A Bůh k tomu dává vždy znova příležitost a nás, překvapivě právě
nás si k tomu používá, abychom světu takto sloužili.
MODLITBA PO KÁZÁNÍ
Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za dnešní slova, která nám ukazují,
kterak problém s důvěrou přerostl v duchovní vzpouru. Naštěstí tvá láska, tvé
odpuštění je vždy více než všechna destrukce. Na to spoléháme pro nás i pro celý
svět. AMEN
Žádné komentáře:
Okomentovat