Kázání z třetí postní neděle Oculi 4.3. 2018 Nové Sedlo

Kázání z třetí postní neděle Oculi 4.3. 2018 Nové Sedlo

Základ našeho dnešního kázání jsou slova z první epištoly Petrovy 1, (13-17) 18-21

SUSPIRIUM: Milosrdný, milostivý Bože, prosíme tě: Vyslyš modlitbu svého lidu, který k tobě volá ve své tísni. Vztáhni svou všemocnou ruku a braň Zlému, aby po nás sáhl. Skrze našeho Pána Ježíše Krista.

Milé sestry, milí bratři!

 Dnes si smíme společně uvědomit jaké jsou „důsledky následování“ Pána Ježíše. Pěkně a ostře to otevírá naše první čtení z Lukášova evangelia. Musí jít proti srsti nám, stejně jako mnohým před námi, kteří slyšeli, či četli příslušný oddíl. Neodpovídá totiž našemu přistupování k podstatným  záležitostem, ke kterým jistě patří i „následování“ - tedy sledování cesty, kterou ukazuje ne naše libovůle, nýbrž vůle Boží.

 K tomu si musíme vždy uvědomit, že nejde o nic příjemného, zejména v situaci, kdy svět neleží v dobrém, neodpovídá tomu, co si přeje Bůh a co je  i pro nás dobré. A naopak když my si myslíme, že víme co máme dělat, však jsme již dostatečně rozumní. Jenže proč signály, znamení právě v dnešní době ukazuje na „poraženeckou náladu“, na útěky od vlastního poslání kristovců? Nebo jsme všichni slepí a hluší k realitě – proč na jedné straně tak málo vyznáváme Krista jako pána našich maličkostí a zároveň veškerenstva a na druhé straně se vrháme do oblastí, které nám nenáleží.

  Vydat se na cestu za Kristem znamená vsadit všechno na jednu kartu, navíc na tu, kterou nedržíme v rukách, ale ten, kdo všechno povolává v existenci a má i spočítané vlasy na každé z našich hlav. Jediné co můžeme, je spolehnout se, že on to své vždy dotáhne ke svému závěru, ke svému konci. I přes překážky, které mu staví do cesty náš svět, jeho pán, či my samotní svou nedověrou, či poraženectvím. Jenže jak to je možné, když jsme drženi někým, kdo zvítězil a definitivně zvítězí, proč se o toto jeho vítěztví života nad smrtí neopřeme?

 ¹⁸ Víte přece, že jste z prázdnoty svého způsobu života, jak jste jej přejali od otců, nebyli vykoupeni pomíjitelnými věcmi, stříbrem nebo zlatem,

 V těsné blízkosti před naším dnešním textem stojí slova o střízlivosti v životě. My tuto vlastnost známe především ve vztahu k návykovým látkám ať už jde o kteroukoliv z nich (u nás stále nejvíce alkohol). Jenže střízlivost je potřeba ve všech polohách života – myslím, že jde o součást, či projev moudrosti shůry, kterou je obdařen každý kristovec. Dokonce se smíme v ní povzbuzovat, vzdělávat. To abychom věděli, kde skutečný směr života máme hledovat, abychom nebyli opití kdejakou hloupostí.

 Náš vlastní oddíl je z epištoly o které se často mluví jako o díle “katechetickém” a je jedno, zda přijmeme vysvětlení, že jej probírali ti, kdo se připravovali ke křtu, či sloužila k pokřestním vzdělávání ve víře. Ano, již od začátku, vlastně již ti první křesťané něco věděli o podstatnosti vzdělávání ve víře. Nestačí to pomyslné mléko víry, i když je zásadním – kristovec musí více a více znát svého Pána a jeho vůli, také jistě i svůj úkol, své poslání v tomto světě (vlastně svou odpovědnost).

 Ostatně autor jim připomíná jejich vlastní minulost, která byla předtím, než byli potkáni Božím Synem a sami se k němu přivinuli, rozhodli se následovat jeho vůli. Jejich život, ba každý lidský život bez Krista, Boha se dá vykreslit souslovím “prázdnota způsobu života”. Nejsou v tom však namočeni sami, byli a jsou jako ostatní k tomu nasměrováni od svých rodičů, od těch, kteří v lidském životě tolikeré záležiotsti ovlivňují, aniž bychom si toho vždy byli vědomi.

 Ta změna jejich života neproběhla, že by si jejich životy někdo koupil, že by je proměnil, nějakým bohatstvím. Pisatel to velmi hezky vykresluje na příkladu zlata, peněz a vlastně všeho, co my zde na zemi považujeme za skutečné bohatství. A ve skutečnosti tím pravým, nebo nejdůležitějším bohatstvím není. To se ostatně prokazuje lidem, kteří nejdou cestou následováním při zkouškách třeba v oblasti zdraví atd. To žádané bohatství jim ke zdraví v posledku nepomáhá (i  když může něco vylepšit)

 ¹⁹ nýbrž převzácnou krví Kristovou. On jako beránek bez vady a bez poskvrny

 Jak jsme si řekli – a je nutné to stále opakovat, protože nám svět dává do srdcí i hlav jiné představy – za peníze se všechno koupit nedá. I když moci mamonu i my propadáme a kolik lidských životů se jenom pro ně zkazilo, zničilo kolikerá rodina, či alespoň byla zkažena dobrá atmosféra ve vztazích.

 My, stejně jako naši předkové, kteří se vědomě přidali ke Kristu, jeho kroky následovali – prostě věděli komu patří, čí jsou a tudíž i kam a proč směřují – jsme byli “koupeni převzácnou krví Kristovou”. Zdá se nám tato představa nepřípadná, příliš zastaralá. Dobře a jak tedy lépe vyjádřit to, že Bůh obětoval svého jediného Syna jako oběť v náš prospěch? Navíc, když se oběti dnes rozumí ve velmi slabém významu oproti dřívějšímu, respektive se za oběť rozumí něco co obětí není. Např. obětování kariéry, užívání si oproti rodině, dětem atd. Přitom rodina a děti jsou dar a vlastně i cílem našeho pozemského života (a ne kariéra, či užívání si).

 Převzácná krev je popis nesouměřitelnosti kterékoliv jiné oběti, která byla předtím přinesena. Prostě se zde chce postihnout něco, co je v jádru nepostihnutelné a nesrovnatelné. Navíc je zde to právě vykresleno na tekutině, která je pro lidský život, ba život pozemských bytostí životně důležitá.

 Ve všem tomto vidíme, cítíme, kterak Bůh se nerozpakuje v náš prospěch podniknout vše, jenom aby člověk vypadl z jeho cest, které nemají budoucnost, spíšeho ho odvádí od cíle a přivedou ho maximálně k většímu zabloudění a pomotání. K jeho osvobození bylo potřeba vytáhnout to největší, co kdo mohl – proto ta oběť, proto toto vyjádření lásky k nám.

 A když už jsme v tomto vykreslování pomocí obrazů vzatých ze světa obětí, pak je potřeba tuto představu dotáhnout ke svému cíli. Když je Ježíš tou obětinou, pak musí být “beránkem”, který se běžně v těchto lokalitách starověkých obětoval.

 Je zde zdůrazněno dvojí – že je beránkem bez vady a poskvrny, tedy přesně odovídá Božím představám. Není to ten kus, který je obětován a k ničemu jinému se pomyslně nehodí. Tedy jako by byl k ničemu – Bohu se nemá dávat nějaký zbytkový, třeba nějakým způsobem pokažený kus, nýbrž vždy to nejlepší.

 Tak je tomu vždy, když někoho máme rádi, či si ho považujeme, tak mu nebudeme dávat náhradu, nýbrž to nejlepší co máme. Ano, i když si kvůli tomu budeme muset něco odepřít. Radost z radosti milované osoby to více jak vyváží, Navíc je to i “investice” do atmosféry, kterou vytváříme v našich vztazích. Spíše je otázkou, kde se bere chuť v tomto Boha, či jinou bytost ošulit, přechytračit, jít do toho se snahou, aby se “vlk nažral a koza zůstala stejná”.

 ²⁰ byl k tomu předem vyhlédnut před stvořením světa a přišel kvůli vám na konci časů.

 Celé toto jeho poslání, to že je a má být Ježíš beránkem, že v toto vyústí celá jeho pozemská dráha, bylo zde ještě dříve než vůbec něco bylo. Tedy prostě i na toto Bůh myslel, všechno měl ve svém plánu, kde hrálo hlavní místo snaha o záchranu spásu celého světa i se všemi jeho obyvateli.

 A tak je toto Boží rozhodnutí, vykresleno v obrazech, které postihují něco co je běžně za hranicemi našeho vnímání. Protože jak porozumět něčemu, co zde bylo ještě před stvořením světa. Tam naše mysl, fantazie nestačí – a přece jde o důležité vyznání, že Bůh je ve svém rozhodnutí stálý a podnikne vše, aby se mu to zdařilo.

 Navíc toto jeho rozhodnutí obepíná pomyslně celý časový formát, tak jak jej známe – protože k tomuto svému poslání byl vybrán ještě přede vším a také přichází na druhém konci dějin “na konci časů”. Snad bychom mohli dodat času tohoto světa. Protože vše Bohem určené má svou budoucnost i když ne samo v sobě, nýbrž v Boží odpouštějící lásce.

 ²¹ Skrze něho věříte v Boha, který ho vzkřísil z mrtvých a dal mu slávu, takže se vaše víra i naděje upíná k Bohu.  (1 Pet. 1:13-21 CEP)

 A nejenže Pán Ježíš byl tím beránkem bez vady a v pravdě poslední obětí, či obětí, která celou historii obětí uzavřela. Podobně stejně silně to vyjadřuje pisatel epištoly Židů, kde to vykresluje na obraze sebeobětujícího se velekněze. Obé je nemyslitelné v pozemských hranicích a mantinelech.

 Vedle této oběti připomíná Petr prvním čtenářům, stejně jako nám, že skrze něj věříme v Boha. Proč, protože on uskutečnil něco toužebně očekávaného a přece nečekaného – vzkřísil ho z mrtvých – dal Smrti smrtí mat. Ukončil její moc nad lidským životem, také ukázal že nemá bezmeznou moc, stejně jako zlo, či pokřivení, se kterým se běžně setkáváme všude kolem nás.

 Hned za vzkříšením smíme vidět „slávu“, která po pravdě svítí, protože jde o vlastnost, která překonává běžné hranice a s barvou tohoto světa se více jak nesnese. Svítí do našich životů, dodává nám šťávu. I proto se jak naše víra, tak i naděje upíná k Bohu.

 Musím vyjádřit vděčnost za to, že vůbec nám Bůh takovou víru a naději dává, jinak by člověk skončil ve stálém remcání a stavu celostné nespokojenosti. I když a to je potřeba také dodat se nalézáme ve stavu – nebo naše společnost se takto dobře neměla. Není s tím však v přímé úměře měřitelná spokojenost, ba právě naopak. Jakoby narůstal pocit nevděčnosti, naštvanosti.

 Nám pak není jenom dáno si to uvědomovat, ale podnikat vše proto, aby to mohli s námi prožívat co největší množství našich spoluobčanů. Však i oni stejně jako my jsou plní touhy po Boží lásce a jeho odpuštění ...

MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za dnešní oddíl, který nám připomíná roli Pána Ježíše jako tu poslední z dlouhé řady obětí. Kéž my ji umíme nejen přijmout do svých srdcí, ale sloužit k jejímu porozumění i ostatním. AMEN