Základ našeho
dnešního kázání jsou slova z první epištoly Janovy 3, 1-6
SUSPIRIUM: Milý Pane
a Bože, ty jsi poslal svého Syna, aby se stal člověkem, a tak osvobodil svět z
moci zla. Prosíme tě: Uveď i nás do svobody tvých dětí v Kristu, tvém Synu,
našem Pánu, který s tebou a Duchem svatým žije a vládne odvěků navěky.
Milé sestry, milí
bratři!
Slyšeli jsme v prvním
čtení z Písma tu část vánoční scény, která je spojena s pastýři a pak i reakcí
Mariino. Smíme si na jejich příběhu mnohé uvědomit, co bychom měli nést svým
běžným životem. Protože spolehnutí se na Boží zaslíbení, na Boží zásah do
běžného děje lidského života se nekoná jenom o svátečních příležitostech,
podobně máme i my zachovávat to bohatství zkušeností, kdy se nás či našich
blízkých dotknul Bůh. Smí to ostatně sloužit jako povzbuzení v časech, kdy jsme
nějakým způsobem zneschopněni takové vnímavosti.
Pastýři, jak často připomínám pohledem
lidského zraku, problematická cháska, která se chová podle svého prospěchu,
chvíli na jedné straně zákona a ve druhé chvíli zase na druhé – ti slouží jako
nositelé vánoční zvěsti, jako ti, které běžně označujeme jako poslové. Ano i z
nich, stejně jako z nás si může učinit Bůh své vyslance, uschopní nás
dosvědčit, že se něco dobrého v Betlémě stalo. Tam kde by to nikdo nečekal a
těm lidem, od kterých by si běžně nikdo nic nedokázal představit. Takového co
ovlivní a nasměruje vývoj celého světa.
Pastýři se nejdříve vylekali návštěvou anděla
– velmi se jim ozvalo srdce, jistě i svědomí, protože oni moc dobře tušili, že
Bůh o nich vše ví. Právě že před takovým nemůže člověk hrát někoho jiného, než
kým je. Před Boží svatostí padají všechny masky a všechny maškarády, jde se na
dřeň, k jádru ze kterého všechno roste.
Marie z toho byla také paf, vlastně již od
časů, kdy byla obdarována dítětem z Boží strany, tedy nečekaně. Uměla si tuto
zkušenost zapsat do paměti a pak skrze ní sloužit dále. Naproti tomu pastýři
nakonec byli rádi, veselili se, radovali a podobnou atmosférou sloužili všem,
které na svých cestách potkali.
1 Hleďte, jak velikou lásku nám Otec daroval: byli jsme nazváni dětmi
Božími, a jsme jimi. Proto jsme světu cizí, že nepoznal Boha.
Nejprve máme dnes slyšet o
„velké“, vlastně nezměrné lásce. Protože takový čin, který pro nás vykonal sám
Bůh není obvyklým. I když je to celé
výrazivo zvláštní - „jak lze darovat lásku“. To snad v nějakém projevu, který
si dobře pamatujeme z rodiny, od našich nejbližších. Nejen děti potřebují
pohlazení, dobré slovo …
Velikost této lásky se
projevila právě proto, že jsme byli nazváni dětmi Božími. K tomu jsme
nemohli nic sami přidat, ani podniknout, jedině je možné toto naše nové místo,
nové postavení přijmout, vzít za své. I když jak všichni víme, přeci jenom
bychom na tom chtěli mít nějaký podíl, nějak bychom se chtěli odvděčit, však to
přece takto mezi lidmi chodí. Právě jenom mezi lidi, ne z Boží strany – správná
reakce na toto nové místo v Boží blízkosti je vděčnost a chvála, projevování
radosti.
Sílu takového přijetí by nám
asi mohli vyjádřit, jako zvláštní svědectví, ti, kteří neměli své rodiče a
nějací rodiče si našli je např. V dětském domově. Získají tím lásku, vztah otce
i matky, domov – co mohou jiného dělat, než se radovat a být vděčnými svým
novým rodičům…
Teď jakoby přichází předěl,
zlom – hned vedle prohlášení za Boží děti slyšíme rušivý faktor. Ale vlastně
jde o jisté vyjasnění, odpověď na otázku, která by měla ze strany křesťanů
padnout – proto jsme světu cizí, že nepoznal Boha, neprojevil o něj
skutečný zájem. Chtěl by ho mít po ruce, musí být přesně podle jeho gusta. A
tak se po staletí opakují stejné obrazy – které mají snahu všechno zlehčovat a
„vysvětlovat“, aby se nás třeba Boží slovo nedotklo, a my se nemuseli změnit,
však přece nejsme nejhoršími, jsou mnozí horší.. Naopak máme vědět, že tento
svět nemá budoucnost sám v sobě a pro sebe, ale v Bohu a skrze Boha. Kolik toho
jsme ve skutečnosti schopni, abychom nemuseli na sobě nic změnit, a přece by to
bylo nám prospěšné i Bohu by se to líbilo ...
2 Milovaní, nyní jsme děti Boží; a
ještě nevyšlo najevo, co budeme! Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni,
protože ho spatříme takového, jaký jest.
Ještě jednou apoštol Jan připomíná naši novou příslušnost,
nové postavení dětí Božích. Právě proto, že je to nečekaná změna, se kterou
nelze jen tak počítat. Je to potřeba připomenout i proto, že nás čekají nové
úkoly a nové výzvy. Abychom se prostě na ně připravili.
Když si to člověk uvědomí, pak si musí nutně
říci, že v Božím království to chce stále nějakou změnu. Z druhé strany je
dobře vidět, kterak jsme pozemským světem ovlivněni a naše nepřipravenost k
životu v Božím světě je ještě větší, než si obvykle připouštíme.
Ještě nevyšlo najevo, co budeme Ne
nevíme všechno, ani bychom to milé sestry a milí bratři neunesli. Bůh nás i v
této oblasti šetří. To, co víme je důležité, že známe někoho, kdo ví co vyjde
najevo. Jisté je i to, že nám bude a je nablízku, že nás neopustí a dovede do
našeho domova.
To je myslím velmi silně a zřetelně vyjádřeno
ve slovech protože ho spatříme takového, jaký jest. Už zvládneme ho
spatřit, vydržíme se mu podívat do tváře, aniž bychom museli dopadnout jako
svědek víry a vůdce vyvoleného lidu Mojžíš. Budeme ho moci spatřit, protože mu
budeme podobni. Již nebudeme patřit do skupiny nečistých, protože právě ti
nemohou patřit na někoho, kdo je svatý.
Vyplývá z toho naše další snaha
3 Každý, kdo má tuto naději v něho,
usiluje být čistý, tak jako on je čistý.
Právě že jsme naplněni
nadějí v něho, v toho, který nás povolal do nové existence. O ní se opíráme při
vnímání všeho, co přichází k nám a co on nám che darovat. A stejně nám pomáhá
při promýšlení této naší nové budoucnosti jako Božích dětí.
Jistá je a bude snaha o naši „čistotu“. Na ní
nestačí nejlepší prostředky, které nám doporučí odborníci na prací prášky,
mýdla a další hygienu (takto vidí čistotu našinec), nýbrž na ni potřebujeme dar
Ducha svatého, abychom byli uvedeni do stejného modu myšlení jako má náš
nebeský Otec a jeho Syn. Jde především o čistotu našeho nitra.
Jako hlavní cíl je dosáhnout stejného stavu, v
jakém je Boží Syn. A ten je a byl čistý právě ve vnímání Boží lásky, Boží vůle.
Nic mu z ní nebylo nemožné, i když procházel mnohými pozemskými údolími stínů
smrti. Neopustil své napojení na Boha ...
4 Každý, kdo se dopouští hříchu,
jedná i proti zákonu Božímu, neboť hřích je porušení zákona.
Je potřeba ještě doříci, kde se vzalo to, že
nejsme automaticky čistí. Jaktože sami od sebe Boží vůli, ba i Boha nehledáme a
naopak hledáme jiné cesty, kterak se zajistit, jak si vytvořit dobré prostředí,
atmosféru, která vymaže všechny otázky související s naším nebeským Otcem.
Tím důvodem, překážkou, která zabraňuje v
přímém přístupu k Bohu je „hřích“. Ano, ta skutečnost, realita, která vyjadřuje
tu prvotní neposlušnost našich lidských prarodičů. Pro mnohé nejen nekřesťany
je to odehraná zastaralá záležitost. Jenže to, co vyjadřuje, vykresluje
neumenší ani lepší překlad, který bude lahodit našim uším a našemu srdci.
Obsahuje to, proč, ač máme před sebou dobré
Boží rady i s manuálem, přece zvolíme zřetelně jinou cestu, která se jeví
lepší, jednodušší, co na tom, že si my nebo někdo třeba kvůli nám nabije nos?
Pro někoho je to pravý obsah svobody, pro mě dotažení svévole, sobectví, kdy má
maličkost je úběžník mého rozhodování.
Autor naší epištoly dobře podtrhuje, že se
nejedná o nějaký malý přešlap, který by přece měl jít přehlídnout. Přešlap jde
přehlédnout, ne však takové jednání, které vede ke smrti. A právě tam podobné
jednání vede, od Boha, od života k Božímu nepříteli a smrti. Je více jak férové
si to uvědomit a nikomu netvrdit, že tomu tak není, protože to nikomu nepomůže,
a my nemůžeme si myslet, že nemáme za druhé odpovědnost, když jsou částí našeho
nitra.
5 A víte, že Syn Boží se zjevil,
aby hříchy sňal, a v něm žádný hřích není. 6 Kdo v Synu zůstává,
nehřeší; kdo hřeší, ten ho neviděl ani nepoznal.
(1 Jn. 3:1-6 CEP)
Důvod proč přišel Syn Boží do
světa je zřetelný. Není to nic menšího, než aby sňal, sejmul hříchy prostě,
abychom byli o ně obráni, a aby se nám po cestách života šlo lépe. Abychom se
jimi nemuseli trápit a hledat cestu, jak si od nich odpomoci sami. Přitom i zde
zůstává pravdou, že léčba, či sejmutí našich hříchů předchází jejich vyznání,
přiznání si, že já jsem hříšníkem a ne nikdo jiný.
Zvláštní je i to, že zde autor
této epištoly zdůrazňuje, že v Božím Synu, tedy v Ježíši žádný hřích není a ani
nebyl. Smíme si doříci i to, že šlo o jediného člověka, který nebyl postižen
nemocí, kterou přivlekli do našeho života naši prarodiče Adam s Evou. A od té
doby se s tímto postižením, pokřivením rodíme. Kdo by se chtěl ptát po tom,
kterak se to projevuje, či by něco povídal o tom, že třeba děti takto postiženi
nejsou – pak ať ví, že jsou skutečně všichni postiženi a projevuje se to právě
tak, jak to popisoval apoštol – chuť činit dobré ta v člověku je, jenže když
přijde na věc, pak zvolí nesprávnou možnost.
A právě že v Božím Synu hříchu
není a my bychom ho měli brát jako první a jedinečný vzor, pak i my bychom se
měli hříchu vzdalovat, bránit se proti němu, abychom byli vždy blízcí Bohu,
abychom s ním měli to exkluzivní obecenství a prožívali radost z odpuštění
hříchů a narovnání všech pokřiveností.
Kdo chce skutečně poznat Boha a
být mu nablízku, ten se mu musí otevřít a nechat otevřené všechny své komnaty,
aby byl Bohem v dobrém pohlcen. Přinese mu to schopnost vnímat „zázraky
všedního dne“ ...
MODLITBA PO KÁZÁNÍ
Děkujeme ti Bože Otče za dar tvého Syna, kterého smíme přijmout do svých srdcí,
do svých cest i myšlenek. Kéž nás vánoční radost provází na všech místech, kde
se ocitneme a dej nám schopnost tuto radost předávat všem, kteří vidí ve svých
životech jenom tmu ..AMEN
Žádné komentáře:
Okomentovat