Kázání z poslední neděle církevního roku 26.11. 2017 Nové Sedlo, Ostrov

Kázání z poslední neděle církevního roku 26.11. 2017 Nové Sedlo, Ostrov

Základ našeho dnešního kázání jsou slova z evangelia dle sepsání evangelisty Lukáše 12, 42-48

SUSPIRIUM: Pane Ježíši Kriste, ty jsi nám daroval do srdce naději ve tvůj příchod. Pomoz, aby radost z očekávání nám byla zdrojem důvěry a síly v současném životě. Přijď již brzy, Pane Ježíši. Ty jsi náš Bůh, požehnaný navěky.

Milé sestry, milí bratři!

Téma dnešní neděle, poslední neděle právě uzavírajícího se církevního roku je „věčné město“. Ve skutečnosti jde o takové město, které zde na zemi v plnosti nepoznáme. Protože se bude vyznačovat takovou atmosférou, způsobem života, který si běžně nedovedeme představit.
Na závěr se běžně ohledává předchozí a také se pokoušíme o výhled do budoucna. A právě s tím nám i náš prorok velmi pomáhá, když zdůrazňuje, připomíná, že půjde o něco, co tady ještě nebylo. A po pravdě se to dá shrnout pod ta označení „nová nebesa a nová země“.
Podstatné, zázračné a po pravdě přitahující jsou i další kontury tohoto města, či místa k životu v Boží blízkosti. Nebude tam nic z toho, co nás ohrožuje, co vytváří strach. Všechno rušivé, strašící nás a obírající nás o pokoj tam nepřijde, dokonce dojde k takovému pokoji, který si ani nedovedeme vysnít.
Ano, celý obrázek je dotažený až k tomu v pravdě rajskému stavu, kdy se budou spolu pást vlk a beránek, ti dávní protihráči a jejich vztahy budou zcela jiné. Parádní je i to, že tam nebudou platit ty škatule, do kterých si běžně skutečnost, druhé lidi řadíme, prostě budeme od těchto všech svazujících záležitostí osvobozeni, Bohem pro naše dobro obráni.
Zajisté, že to pro člověka, který je zcela podán pohledu a uvažování světa, něco neuvěřitelného – je ochotný si o dotyčných myslet velmi nelichotivé záležitosti. Ale i takový má šanci prohlédnout, i jemu se s pomocí Boží mohou otevřít oči a porozumí záležitostem v plnosti a jasnosti. Tedy takový, kdo má po porozumění z Boží strany touhu, komu to není záležitost zbytečná a k ničemu.

⁴² On odpověděl: "Když Pán ustanovuje nad svým služebnictvem správce, aby jim včas rozdílel pokrm, který správce je věrný a rozumný? ⁴³ Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu nalezne, že tak činí. ⁴⁴ Vpravdě pravím vám, že ho ustanoví nade vším, co mu patří.

Náš dnešní oddíl začíná správnou otázkou - „který správce je věrný a rozumný“. Správce je slovo, termín, označení, které my dnes zrovna často nepoužíváme, i když má zřetelný obsah. A dokonce stará Jednota Bratrská jej používala pro své kazatele, služebníky evangelia. My mu ke své škodě rozumíme jenom v té materiální, technické rovině, což je více jak zúžené vnímání.

Podobně jako „správce“ v nějakém hospodářství svému Pánu spravuje všechny záležitosti, tak je povinnován se postarat i o své svěřené osoby. Tak jak to je schováno pod slovy „aby jim včas rozdílel pokrm“. Věděli totiž, že pokrmu potřebuje každá lidská bytost, dokonce dvojího druhu (ano obojí je schován i v té prosbě z otčenáše). První je ten, který známe, byť se ve všech koutech světa vyskytuje svého druhu – chléb, jako základ lidské tělesné stravy. A pak je zde stejně důležitý duchovní pokrm, duchovní chléb, který máme v Písmu svatém, a ve shromáždění kristovců, tedy ve slově viditelném, tedy ve svátostech.

Blaženým, šťastným služebníkem je pak prohlášen ten, kdo „věrně a rozumně“ plní vše, co si žádá jeho Pán. Ve vztahu ke Kristu to znamená takového služebníka, který je ochotný dosvědčit záchranou misi lásky Božího Syna. A kterak se toto poselství protlo s tím, co dotyčný hledal ve svém životě.

Takový správce obou pokrmů, které mají počátek a motor ve vědomí své vlastní obdarovanosti Bohem – bude obdarován tím, že jej ustanoví za správce ve všem, co Bohu a jeho nejbližším náleží. Není důvod proč by mu nebyla tato odpovědnost svěřena, protože se osvědčil, měl správně srovnané hodnoty. Dokázal dojít na správnou cestu, díky které se nemine s cílem, který pro všechny lidi připravil náš nebeský Otec.

⁴⁵ Když si pak onen služebník řekne: 'Můj pán dlouho nejde' a začne bít sluhy i služky, jíst a pít i opíjet se, ⁴⁶ tu pán toho služebníka přijde v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší, vyžene ho a vykáže mu úděl mezi nevěrnými.

Jenže je zde i druhá možnost, totiž že si prostě řekne – můj Pán dlouho nejde a v srdci si dořekne, domyslí, co i dnes by si mnohý domyslel „a kdo ví jestli vůbec přijde“. Je to jenom projev netrpělivosti? I té, ale nejenom té. Zapomněl se dotyčný učit Božímu času, pídit se po Božím pohledu a nutně proto sklouzne jenom ke svému.

A tak si řekne, však to zvládnu chovat se jako pán, byl jsem u mnohých jeho rozhodování, tak proč by ne. Jenže, co slyšíme, že je projev jeho nabyté pánovitosti, tedy hraní na pána? Bití sluhů i služek, a opilství bez hranic. Zvláštní je, že se právě takto chová k těm, kteří ještě před chvílí byli jeho kolegy, spoluslužebníky. Tak ho proměnila moc, ke které přišel bez promýšlení odpovědnosti – nebo jinak řečeno takto působí moc utržená ze řetězu, tak jako kdysi na počátku Písma tzv. Svoboda utržená ze řetězu dobrých božích rad.

Když se to všechno takto zvrtne, zvrhne – vrací se pán. Tento služebník opilý mocí se toho ani nenaděje, nemůže čekat příchod svého Pána, však se na jeho vůli dávno přestal ptát – když se přece nevracel tak dlouho. Jenže, kdo určuje co je dlouho a co je málo, co je krátká lhůta? Nečekanost příchodu Pána je zde zdůrazněna ještě i upřesnění hodinou.

Jakou odměnu může získat tento služebník opilý mocí, která mu nepatří a nikdy nepatřila? Je vyhnán a Pán mu vykáže úděl, další život mezi nevěrnými. Ano, o věrnost se tu celou dobu hraje – o tu vlastnost, která je dávno nejen v dnešním světě přehlížena. A přitom by měla patřit k základní hodnotám každého z lidí. Věrnost ve vztazích, věrnost ke svému směřování, věrnost ke svému poslání, věrnost našemu nebeskému Otci. Ano, právě pro všelijaké výmluvy, které jsou dnes spojovány s tzv. Vědeckými doklady o nemožnosti věrnosti je nutné o věrnost a tím i o pravdivost usilovat.

⁴⁷ Ten služebník, který zná vůli svého pána, a přece není hotov podle vůle jednat, bude velmi bit. ⁴⁸ Ten, kdo ji nezná a udělá něco, zač si zaslouží bití, bude bit méně.

Náš oddíl ještě dokáže popsat, či rozlišit služebníka, který zná vůli svého pána a toho, který vůli svého pána nezná. Řekněme to tak, že u Boha, v jeho království nemá pravdu to často užívané „právní přísloví“ - neznalost zákona neomlouvá. Ostatně rozdíl je právě v tom, proč člověk dotyčné nezná, že se nemohl s ním seznámit, nemá pro vnímání dotyčného příslušné schopnosti, anebo je bere málo vážně, nic si z nich nedělá a když je přichycen při přešlapu, pak se chová jako černý pasažér.

Proto je u toho služebníka, který zná vůli svého Pána ještě připsáno „a přece není hotov podle vůle jednat“. To by mohlo jistě platit pro všechny, kteří neberou na jisté hranice a pravidla ohled. Ne, že by nevěděli, že to co podnikají není špatné, ale nic si z toho nedělají, snad i umí přehlušit otázky svého zneklidněného svědomí. To se dá přece opít menším, či větším rohlíkem, či jiným šidítkem. Být mravným, věrným vůli svého Pána je vždycky těžší v nedoproměněném světě, než jít cestou své vůle a svého dobra.

Zarazí nás, překvapí, či přímo šokuje – ta odměna, ano v obou případech. U toho prvního cítíme, že si nějakou „odměnu“, postih zaslouží, ale po pravdě bychom ho ocenili trestem, který dostává ten druhý, který o vůli svého pána nevěděl. Ne ten první bude velmi bit a ten druhý bude bit méně. Jistě je tato odměna, tato spravedlnost odstupňována.

Ptáme se zda-li má takový trest nějaký význam, protože my od něho čekáme změnu. Měli bychom však také vnímat závažnost „nespravedlnosti“. A neposlechnout, ostentativně nevnímat vůli našeho nebeského Otce, ano toho, který všechno povolal v existenci, živí a drží – to nelze stále opomíjet a dělat, že se vlastně nic neděje...

Komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho očekává, a komu mnoho svěřili, od toho budou žádat tím více. (Lk. 12:42-48 CEP)

Ano, celé je to o odpovědnosti. A tu ani tehdy, ani dnes nemá mnoho lidí rádo. Lehčí a jednodušší je vézt se za vozem, kdy stačí jenom naskočit a vyskočit, kdy se nám zlíbí. A podobným způsobem se přistupuje v lidských životech ke všemu. Proto se na osobní oltář, piedestal klade jako nejvýznamnější hodnota „nevázat se“, asi v duchu ono reklamního hesla nevaž se, odvaž se. Otázkou pro vnímavého a myslícího pozorovatele je – co rozvazovat, odkud se odvazovat, když už nás dávno nic nešněruje? Bez hranic, mantinelů bude i svoboda prázdné slovo.

Naopak je potřeba stále zdůrazňovat, že mnohým bylo mnohé dáno, ne pro jejich obohacení, nýbrž pro zbohacení mnohých, kteří je obklopují. Ono je to v konečném dosahu také obohatí, to je však možné vidět jenom zpětným pohledem, po určité době, určitém času.

Nebo je to naznačeno i v tom druhém vyjádření komu mnoho svěřili. Téměř vše, co jsme zde na zemi ze štědré Boží ruky obdrželi, nám bylo svěřeno – jednou i my budeme tázání, kterak jsme se svými talenty, obdarováními pracovali, zda-li jsme je nenechali jenom tak ledabyle vedle naší životní cesty, tzv. Netknuté.

Prostě nikdo z nás (a to je potřeba zdůraznit trojnásobně) není bez obdarování, které by nemohlo druhému, rodině, společnosti, státu přinést dobrodiní. Nikdo z lidí nebyl stvořen jako neviditelné šedé myšky, i když by to z nás chtěl mnohý vytvořit, zatlačit nás do této role.

I my smíme svědčit o světle, které přišlo do světla, jednak proto, aby svítilo a ukázalo cestu do našeho domova, ale vedle toho, aby také rozehřálo naše ztuhlá srdce a těla ...

MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za právě slyšená slova. Přiznáváme, že i nám se těžce nese odpovědnost – ale ty jsi pro ni obětoval svého syna. Kéž i my umíme dosvědčit, že nás miluješ a přeješ si pro nás, pro všechny dobře. AMEN