Kázání z 22 neděle po svaté Trojici Nové Sedlo, Ostrov, Oráčov

Kázání z 22 neděle po svaté Trojici Nové Sedlo, Ostrov, Oráčov

Základ našeho dnešního kázání jsou slova z evangelia, dle sepsání evangelisty Matouše 18,15-20

SUSPIRIUM: Pane, milostivý Bože, prosíme tě: Daruj nám a všem, kdo v tebe věří, odpuštění a mír, abychom vysvobozeni z hříchu ti sloužili s pokojným srdcem. Skrze našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna, který s tebou a Duchem svatým žije a vládne odvěků navěky.

Milé sestry, milí bratři!

V blízkosti Boha, v Boží přítomnosti nemůže zůstat nikdo klidným. Ano, v takové chvíli padají všechny masky, které jsme svým putováním oblékli. Je to jistě pro nás dobré, protože si zase uvědomíme, kde je naše místo, jaká je naše skutečná hodnota a co pro nás muselo být učiněno, abychom byli proměněni a přivedeni do svých domovů.

 Téma dnešní neděle to pěkně podtrhuje, „odpusť nám naše viny“. Ano, známe tuto část modlitby Páně, snad ji i rádi odříkáváme, otázkou však zůstává, zda-li jsme v ní zcela ponořeni, a zda ji máme pro to časté opakování promyšlenou. Předpokládá to mimo jiné dvojí vědět o své vině a také znát toho, kdo nám může a chce odpustit. Odpuštění nám totiž jen tak na talíři nepřistane.

 Podobně toto rozvažování můžeme vzít z druhé strany, jak jsme to slyšeli v našem prvním čtení. V otázce, kterou zapsal prorok Micheáš Jak předstoupím před Hospodina? Když přece vím, či tuším v určitých konturách a vymezeních, co jsem zač a kým je Hospodin, Bůh přebývající na nebesích, tedy na nejvzácnějším a nejsvatějším místem.

 Přitom dotyčnému proběhnou všechny možnosti, kterak přistupovat k člověku, ať už je v kterémkoliv postavení. Jenže zjistí, že ani jedna z cest nevede u svatého Boha k cíli, všechny odhalí, ještě dříve než na ně vstoupíme a oblékneme si příslušný kabát.

 Myslím, že je potřeba dojít k tomu - mé schopnosti jsou před Bohem nedostatečné a přitom po tom odpuštění, po jeho blízkosti tak silně toužím. Musím k němu tedy přistoupit s mou pravou tváří, a vyznat jakým jsem, to je jediná cesta do budoucna, bez všech her a přetvářek. To je ono zachovávání práva, milování milosrdenství a konečně i cesta za ním.

 ¹⁵ Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra.

 Na první poslech a přečtení to nevypadá, že by to nějakým způsobem souviselo s tou známou prosbou z Modlitby Páně. To je však jenom první, letmý, či zbrklý pohled. Odpuštění naše nemůže nesouviset s tím, aby nebylo odpuštěno i druhým, a to nejen nám. Takže pomyslně do našeho odpuštění musíme a máme vtáhnout odpuštění pro druhé – tedy jim ho (vyjádřeno trochu zvláštním slovem) distribuovat, předávat a sdílet.

 Jenže v našem oddíle máme popsánu jinou záležitost, která může a nemusí mít dobrý konec. Jakoby manuál pro situaci, když někdo ve společenství, místní církvi ze sester, či bratří zhřeší. Prvním krokem má být pokárání mezi čtyřma očima. Tedy stručně vyjádřeno „velmi silná domluva“. Zajisté by se to ideálně hodilo od někoho, kdo je v přátelském vztahu k němu. Nicméně je potřeba mu s láskou, ale jistě vyjevit, že nečiní dobře a nesměřuje k dobrému.

 Osobně se mi líbí ta douška dá-li si říci, získal jsi svého bratra. Samozřejmě, že se musíme modlit za jeho uvědomění přešlapu, či horšího pochybení. Takže si nedává říci od člověka, nýbrž od Boha, jeho jsme vyslanci a jeho zvěst, či náhledy zvěstujeme. Proto musíme s láskou a moudrostí shůry postupovat.

 ¹⁶ Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby 'ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď'.

 Ale co když tato domlouvací mise nebude úspěšná? Co s tím máme dále dělat, jak postupovat? I na takovou alternativu, možnost Bůh myslí, protože on vidí všechny možné reakce. Někdy domlouvání vyvolá nesprávnou reakci – člověk se zasekne ještě více a zdánlivě se obrní ve svém přesvědčení. Ano, člověk může být skálopevně přesvědčen i o úplných nesmyslech, a dokonce je o to více zastávat – pravda, že to může být někdy i odpověď na naše nešetrné předchozí přistupování, bez lásky a s maskou zákonického farizea.

Poté se má přibrat „jednoho, či dva další“, aby Boží vůle, náhled společenství kristovců mělo větší váhu, respektive se ukázalo, že nejde o pouhý názor toho prvního „domlouvače“. Je přece již dříve používané hledisko, že je potřeba více jak jednoho svědka pro určitou záležitost. Mimo jiné je to doklad snahy o nalezení spravedlnosti, a o její pečování. V Boží blízkosti, Božím království nemá opak žádné místo – však je Hospodin sám zárukou této spravedlnosti, k němu se má člověk, třebas jako k poslední instanci odvolávat.

 ¹⁷ Jestliže ani potom neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník.

 Toto předchozí by stačilo, aby měl člověk v nějaké lidské organizaci velké problémy, možná by to zrušilo jeho členství, či by ho to vyřadilo z nějakého rozhodovacího prvku v této organizaci. Bůh však není s nikým takto rychle hotov, stále ukazuje svou milosrdnou tvář, ve které touží po odpuštění a dobrém příštím.

 A tak je zde ještě jedno kolo – když ani tyto dvě domlouvací, postrkávající akce nepomohou, pak je potřeba to oznámit církvi, aby ona si s ním poradila, či se ho snažila přesvědčit, aby zase začal brát vážně Boží vůli, Boží představy. Potřebuje další pohled, skrze zrak Boží vůle – třeba si dá konečně říci a sejme ze svých očí ty brýle, které mu kazí, či ničí jeho duchovní zrak a znemožňují mu vnímání toho, co si Bůh od něj žádá. A konečně odstoupí od všech záležitostí, které mu jsou překážkou v cestě následování.

I tato třetí v pořadí záchranná mise může skončit neúspěchem – naše trpělivost by byla dávno ta tam. A je pravda, že je čas i v církvi jednou říci, dost – a to v tomto případě nastane pro domlouvání církve, či jejich představitelů. I když dnes jistě jiným způsobem, než když vydal ve středověku papež bulu. V případě stálého nepochopení, vzdoru je potřeba postupovat jako k tomu, kdo je nepřátelský vůči Bohu, našemu Pána i všemu, co je s ním spojeno, prostě oddělit se od něj.

 ¹⁸ Amen, pravím vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi.

Další část, tedy druhá polovina našeho oddílu, jakoby s tou předchozí nesouvisela. Souvisí to s mocí, která je kristovcům od Boha svěřena, darována. Nebo ještě jinak, my ani nevíme, jakou odpovědnost jsme získali. Sami od sebe s ní nebudeme schopni zacházet a vyjít. A bez našeho spojení s Bohem by to mohlo nedobře dopadnout.

 Ale je dobré vědět o rovnici, která je platná – co odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi. Zajisté se nemyslí na hlouposti, jistě však na všechno, co člověka může svést z cesty následování, a třeba mu jak jsme slyšeli nepomůže ani naléhavé domlouvání. To, co je zřetelně proti Boží vůli myslím pozná každý, horší je to s rafinovanými záležitostmi, které Pán světa halí do světla a ony vedou a vytváří ve skutečnosti tmu.

 Podobně to však platí i obráceně, tedy pozitivně – co bude dobré, nosné a bude pomáhat v cestě následování, ve vytváření dobré atmosféry – to je dobré přenést sebou do nebe. Však náš nebeský Otec takovouto iniciativu si přeje, ba nás do ní povolává.

 V obou případech je potřeba si stále připomínat a povzbuzovat se ve vnímání jeho vůle. Prostě být s ním v kontaktu na modlitbě, či třeba při čtení Písma svatého v přítomnosti Ducha svatého, či tehdy, když nám někdo z našich sester a bratří něco z bohatství Boží lásky otevře.

 ¹⁹ Opět vám pravím, shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní.

 V souvislosti, v sepjetí s touto naší odpovědností, je potřeba vědět o naší další moci, síle – někdy při duchovním boji i zbrani. A tou je spojení dvou, či více křesťanů v prosbách za jednu určitou věc, záležitost. Spojená modlitba má násobnou sílu, je to vlastně obdoba toho, když své radosti, či starosti sdílíme navzájem a nemusíme je na svých bedrech, zádech nésti jenom sami. Všichni jsme už zažili, že podobné záležitosti lze lépe zvládnout, unést, projít jimi. Ostatně proto o tom najdeme i v samotném Písmu svatém …

 Také zde máme potvrzení pro Boží dobrotu, neb on je vždy připraven k činění dobrého, takže i spojená přání, která vylepšují naše životní prostředí, naše vnější i vnitřní domovy mají od něho dveře otevřené. Beze sporu jde o taková přání, která sledují a stopují přání a směřování samotného Boha.

 ²⁰ Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich." (Matt. 18:15-20 CEP)

 Poslední verš používáme pro podstatnost kteréhokoliv obecenství. Ano, a taky proto že neplatí pravidlo, jako tomu je např. Ve shromážděni židů v synagoze, že ke správné bohoslužbě musí být alespoň deset účastníků. Jistě je lépe, když společně chválí, zpívá, naslouchá Božímu Slovu větší počet, nicméně i menší množství má právo toto Slovo slyšet a sdílet se o své zkušenosti.

 Ano, i já souzním s těmito slovy, myslím si, že i malé hloučky kristovců, křesťanů mají své opodstatnění a pro rozsáhlost diaspory i v naší zemi to bude často cesta, kudy se bude ubírat služba evangelia. Jistě, že to třeba nebude v kostelech, ale na jiných místech – důležité je uchovat si to, kvůli čemu se kristovci schází od počátků – k vděčnosti a naslouchání svému nebeskému Otci.

 A v takovém shromáždění je uprostřed nich samotný Pán Ježíš. Kdo může pochybovat o smyslu takového shromáždění, kdo se z takových příležitostí neraduje, když je vzdávána chvála třebas z úst dvou, či tří přítomných. Protože i v takových chvílích se přibližuje Boží království … A tak jsme i my zváni, abychom taková ohniska života vytvářeli, všude ...

MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za dnešní slova, která nám připomínají jednak naši odpovědnost za kroky a cestu druhého člověka. A na druhé straně smíme prožít tvou milost a dávání nové šance, pro nový život. AMEN