Kázání z druhé neděle po Zjevení Páně 14.1. 2018 Nové Sedlo, Ostrov

Kázání z druhé neděle po Zjevení Páně 14.1. 2018 Nové Sedlo, Ostrov

Základ našeho dnešního kázání jsou slova z první epištoly Korintským  2, 1-10

SUSPIRIUM: Pane Ježíši Kriste, ty jsi udělal lidem radost, a ukázal jsi tak svou slávu. Prosíme tě: Proměň také náš zármutek v radost, učiň tuto bohoslužbu svátkem, při němž zakusíme tvou blízkost. Neboť ty spolu s Otcem a Duchem...

Milé sestry, milí bratři!

 Dnešní první čtení souvisí s prvním zázrakem, který vykonal Boží Syn. Asi nás při uvažování nad tím napadne minimálně za prvé co zázrak vlastně je a zda-li se právě Ježíš musel jimi prokazovat. Snad proto nás tyto otázky napadají, protože zdánlivě na zázraky nevěříme, ani nic podobného kolem sebe nevidíme.

 Ale je tomu skutečně tak? Zázrak – je vlastně opis něčeho, co se odehrává za naším tělesným i duchovním zrakem. Tedy dotaženo, když něco neumíme prohlédnout, pak tomu neumíme ani porozumět. Takže by se dalo shrnout, že jde o něco běžným způsobem nepochopitelného. S pomocí Boží, Božím zrakem je to možné vnímat, ano proměněným srdcem. Jako jisté znamení (což je jiné označení pro totéž u evangelisty Jana) odkazující, často k Bohu, nebo třeba k regulím Božího království.

 A i když se jedná o záležitosti, kterým běžným způsobem neporozumíme, pak zde nejsou pro naše strašení, nýbrž chtějí vyjádřit záležitosti, které se prostě slovy vyjádřit nedají. Je to stejné jako když pocity lze vyjádřit lépe v oblasti umění – písní, obrazem apod. Umění je vždy lepší nositel emocí, které těžko vpravíme do slov, vět a textů.

 Ježíš musel podobné činy, zázraky a znamení činit právě proto, aby odhalil něco z Boží podstaty. I když jdou za hranice běžně vnímatelného, tak jsou schopné více povědět o Bohu než sebepřesnější definice. Ostatně podobně jako podobenství lépe popisují vztahy v Božím království než sebelépe upravené řády a zákony.

 V našem případě – totiž na svatbě v Káni šlo o to, aby hosté mohli prožívat radost v plnosti. No a k té patří i dobré, výborné víno, které rozvazuje jazyk a přispívá k společenství. Prostě by bez něj nemohli prožít radost v plnosti a to je cílem tohoto zázraku.

1 Ani já, bratří, když jsem přišel k vám, nepřišel jsem vám hlásat Boží tajemství nadnesenými slovy nebo moudrostí. ² Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného.

 Náš dnešní oddíl popisuje a předává vyznání apoštola Pavla ve vztahu ke Korintským křesťanům a vlastně všem. Vyjadřuje přistupování služebníka evangelia ke své službě – obzvláště v citlivé oblasti korintského sboru, ve kterém víme o tom, kterak propukali mnohá neporozumění a duchovní boje, které vedli ke všemu jinému než k pokoji.

 To první, co chce apoštol podtrhnout je to, že nepřišel k nim „hlásat Boží tajemství nadnesenými slovy nebo moudrostí“. A že tehdy byli velmi vzdělaní a ti, kteří prošli mnohými kurzy řečnictví toho skutečně byli schopni. Pavel však moc dobře ví o rozdílu mezi formou a obsahem, podstatnější je předat obsah všem, jistě s přihlédnutím ke schopnostem posluchačů.

 Ti, kdo se shromažďují v křesťanském sboru nepřicházejí kvůli nějaké slovní šermovačce, či řečníka, který oslňuje svým obdarováním. Nejde totiž o moudrost a ani schopnosti lidské. Opravdu by měl kazatel tlumočit především Boží Slovo, Boží vůli pro tu kterou situaci, ano na základě biblického slova, které Bůh nám chce otevřít.

 A tak jeho programem (podobně i naším vnitřním) není nic jiného, než předat „znalost“ Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného. Ano, to je to nejpodstatnější – všechno ostatní počká, se vším ostatním se nemusí spěchat. Ale to, co je obsahem „velikonoc“, totiž zvěst velkého pátku – ukřižování a velikonoční neděle – vzkříšení z mrtvých; je podstatné a základní pro naši víru. Všechno ostatní z tohoto vyrůstá a na tomto staví, jsou to duchovní základy víry, bez kterých se nemůže nikdy křesťan obejít a ke kterým se má, ba přímo musí vracet, jinak bude trpět duchovní chudokrevností.

 ³ Přišel jsem k vám sláb, s velkou bázní a chvěním; ⁴ má řeč a mé kázání se neopíraly o vemlouvavá slova lidské moudrosti, ale prokazovaly se Duchem a mocí, ⁵ aby se tak vaše víra nezakládala na moudrosti lidské, ale na moci Boží.

 Pavel zde popisuje svou postavu a své působení. Je zdravě sebekritické a předpokládá, že mu jeho adresáti dobře rozumí, protože i oni jsou zdravě kritičtí, respektive ví o tom, že jsou před Boží tváří a tak si nemohou dovolit ze sebe dělat nic jiného, než omilostněné hříšníky, kterým bylo z Boží lásky odpuštěno.

 Apoštol přistupoval ke svému poslání velmi odpovědně – mohli bychom to shrnout „s bázní a třesením“. Proč? Protože se přibližuje (a to kazatelé všech míst a všech dobu podobně) ke svatému a jeho svatým, neobyčejným věcem. A tyto svaté věci, záležitosti má předat někdo, kdo toho není a nemůže být hoden, jedině, že si ho Bůh použije a dotyčný služebník se o něj stále opírá.

 To vše je důvod, že on sám volí jiná slova, než by volil obvyklý řečník, který chce uchvátit své posluchače krásou projevu. Ano, jde o moc hezkou záležitost, jenže je potřeba vědět, že je to jenom forma, ve které má být přenesen obsah, jádro. A o to je potřeba pečovat především. Pavel, když stál před dilematem, co z toho použít – tak vsadil vše na obsah zvěsti. Proto se opíral ne o lidskou moudrost, nýbrž o Božího Ducha a Boží moc.

 Ono by to mohlo – jak je ostatně vidět několikráte v samotném Novém Zákoně – mít i ten efekt, že by posluchači přicházeli poslouchat Pavla a ne Boží Slovo, které on prostředkuje. Snad to v menším známe, když slýcháme že někdo šel na kázání toho a toho a ne, že by šel na kázání Božího slova. I v této oblasti je potřeba nechat Bohu místo, které mu náleží. Je potřeba ze strany kazatele i posluchačů, sester a bratří ve shromáždění, aby se za podobné přistupování přimlouvali. Pak se může povést, že zahlédneme něco z té skutečné moudrosti, totiž Boží a kde jinde se nadít jejího skutečného pramene?

 ⁶ Moudrosti sice učíme, ale jen ty, kteří jsou dospělí ve víře - ne ovšem moudrosti tohoto věku či vládců tohoto věku, spějících k záhubě, ⁷ nýbrž moudrosti Boží, skryté v tajemství, kterou Bůh od věčnosti určil pro naše oslavení. ⁸ Tu moudrost nikdo z vládců tohoto věku nepoznal; neboť kdyby ji byli poznali, nebyli by ukřižovali Pána slávy.

 Tím předchozím nechce apoštol říci, či přesvědčovat, že o moudrost nemají kristovci usilovat. Jenže je moudrost a moudrost – a myslím, že si to dnes uvědomujeme stejně jako v dobách apoštola. I tehdy jako dnes se rovnala moudrost s vychytralostí. A tu má dneska v erbu celá společnost – jak ze všeho vybruslit se ziskem, nic jiného se nepočítá, strůjce svého štěstí jsem já a tak se musím postarat. Neříkám, že všichni jsou nakaženi tímto novodobým virem, ale je jich mnoho a bez reálné léčby se tomu nelze ubránit.

 Právě že je potřeba ukázat rozdíl mezi moudrostí lidskou a moudrostí, která se nám otevírá v Bohu. Předem však upozorňuje, že se tato pedagogická snaha týká těch, kteří jsou „dospělí ve víře“. To znamená moc dobře ví, komu věří, s kým mají vnitřní vztah a koho šlépěje následují. Tací nejdou do prázdna a dokážou se orientovat, protože ví o koho se mají  na všech křižovatkách opřít.

 Moudrost tohoto světa vede k záhubě. Silné slovo a zdánlivě odporující tomu, s čím se setkáváme v našem okolí. Jenže výsledky takové moudrosti nejsou v celku vidět hned, i když se jistě projevují. Na druhou stranu nás pozemská, přízemní moudrost nemůže dovést než k naplnění přítomnosti, nedá nám štěstí pro budoucnost. To je to – cesta lidské moudrosti se orientuje jenom na dnešek, Bůh nám chce otevřít zítřek i pozítří…

 A že tu pravou moudrost nikdo z vládců tohoto světa, věku nepoznal – toho přece svědectví je, že se spolupodíleli (pro svůj zdánlivý klid) na likvidaci nepřijatelného buřiče, provokatéra, který chtěl ničit vše co oni si vydobili na Římu a co si nesou od svých otců. Pro tyto své vykopané pozice jsou ochotni likvidovat všechna ohrožení.

 ⁹ Ale jak je psáno: 'Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.' ¹⁰ Nám však to Bůh zjevil skrze Ducha; Duch totiž zkoumá všechno, i hlubiny Boží. (1 Co. 2:1-10 CEP)

A ta Boží moudrost, která nám je darovaná, pakliže ji chceme přijmout – tu je možné přiblížit v neobvyklém, krásném obraze. Slovech, které také sem tam používáme pro vykreslení rozdílnosti TADY a TAM. Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.

 Oko a ucho chtějí postihnout ty nejčastější smysly, které jsme jako lidé dostali a také je nejčastěji používáme – vidění a slyšení. Někdy se to v nás pere, protože nás může uchvátit ve vidění obal a ne obsah, stejně jako při naslouchání všelijaké ruchy a ne obsah slov. I oči a uši musíme si nechat stále proměňovat Bohem, jeho Duchem, abychom viděli a slyšeli to co máme.

 Ale ta Boží moudrost, stejně jako Boží láska jde dále – patří do oblasti „kterou si člověk sám od sebe ani nemůže vymyslet“, nebo do ní dojít nějakým rozumovým uvažováním. Protože je za hranicí lidsky myslitelného. Neplatí při tom pozemská pravidla, rovnice, nýbrž jenom to co bude v Božím království.

 Ještě dvě věci je potřeba připomenout, jednak dar zahlédnutí a vnímání této skutečné moudrosti dostali ti, kteří Boha milují. To je podmínka, . A pomyslná brána pro její poznání. A pak je zde ještě nutnost být otevřen Duchu Božímu, který nám odkryje i tuto odpověď na naše stálé hledání a tápání. Navíc nám pomůže právě za hranicemi běžně myslitelného. Prostě Bůh udělal pro nás všechno přístupné, tak se projevila Boží láska, protože on má radost, když my se radujeme.

MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za dnešní slova, která nám přinášejí vyznání apoštola Pavla o své službě a skutečné Moudrosti, která plyne z tebe. Kéž skrze ní nahlédáme vše co nás potkává, abychom rozuměli tvé vůli a mohli skze ní sloužit všude, kde se ocitneme. AMEN