Kázání z první neděle postní Invocavit 18.2. 2018 Podbořany

Kázání z první neděle postní Invocavit 18.2. 2018 Podbořany

Základ našeho dnešního kázání jsou slova z druhé epištoly Korintským 6, 1-10

SUSPIRIUM: Pane Ježíši Kriste, ty jsi vzdoroval pokušení. Prosíme tě: Odpusť nám, když jsme slabí, pošli nám svého Ducha, abychom poznali a překonali to, co nás od tebe odděluje. Neboť ty s Otcem a Duchem svatým žiješ a vládneš odvěků navěky.

Milé sestry, milí bratři!

Kdo z nás se v našem životě nesetkal s pokušením – jednak sebe, ale někdy (po pravdě přiznáno) sloužíme jako služebníci toho druhého a pomáháme uvádět druhého do pokušení. Navíc to může být schováváno do obalu, že vlastně druhému pomáháme. Třeba, když něco svět tlačí do našich srdcí a duší, že je správný přístup, respektive, že to co předchozí generace, staletí lidé nesli – je překonané. Na to je potřeba se poradit s Bohem a ptát se „čím že je to překonané?“. Protože to by mělo být přece lepší, než to předchozí.

 Jako příklad nám může dobře posloužit rodina – pohled na ní je více jak ostřelován. Jednak ji prý nemusí tvořit muž a žena, samozřejmě s dětmi, ale ani nemusí být v páru, či dokonce prý ji může tvořit vícero lidí. A tak se pro potěšení všech dovoluje a má prý umožnit kterýkoliv způsob. Nevím, ale Bůh sám otevírá v Písmu jiný pohled, který má jistě požehnání.

 Ona ani ta pokušení, kterými ostřeloval Pán tohoto světa našeho Spasitele nebyla nějak jednoduchá, otevřel svody, ve kterých my lidé nejčastěji propadáme, a dokonce si myslíme, že kráčíme po dobrých cestách, které vyústí v dobro pro nás, naše nejbližší.

 Nejprve je Boží Syn vyzván, aby vytvořil z kamenů chleby (však by jimi mohl nasytit mnoho potřebných), podobně by mohl se předvést a ukázat Boží péči v akci, když by skočil z vrcholu jeruzalémského chrámu, podobně by se mohl prokázat jako pán světa, všemu by vládl, všemu by dal určitě lepší směr, než kdokoliv jiný. Jenže vše by nepocházelo z jeho rozhodnutí, ale toho, do kterého byl uveden Božím nepřítelem. A ten přece i sebelepší čin otočí, pokřiví, ohne. A na to by člověk bez vztahu s Bohem velmi rychle zapomněl …

1 Jako spolupracovníci na tomto díle vás napomínáme, abyste milost Boží nepřijímali naprázdno, ² vždyť je psáno: 'V čas příhodný jsem tě vyslyšel, v den spásy jsem ti přispěl na pomoc.' Hle, nyní je čas příhodný, nyní je den spásy!

Apoštol píše křesťanské obci v Korintě a tak jak dobře víme sice byla na jednu stranu ideálním příkladem v oblasti duchovních darů, na druhé straně i nedobrým příkladem, že bylo možné v ní vidět a sledovat mnohé, co se nejen Pánu nelíbí, ale co pohoršovalo i lidi mimo. Zajisté dostávalo do pokušení i další kristovce, kteří si oprávněně mohli říci, podívejte na tyto příkladné, co ve svých životech dělají, proč bychom to nemohli dělat i my. Naštěstí víme, že to není omluvenka pravdivá, ale pohoršení a vlastně svod k nedobrému to je.

 Na prvním místě máme i my slyšet, že nemáme „milost Boží“ přijímat nadarmo. Tedy jinak řečeno – zlehčovat vše, co pro nás podnikl a vykonal Boží Syn. Milost Boží, odpuštění, smilování jsme sice dostali zdarma, Boha to však stálo velkou oběť, život jeho jediného Syna. A proto máme ke všemu, co přichází z Boží strany, přistupovat s vážností a nepřispívat k zlehčení, pomyslně nabíjet zbraně Božímu nepříteli.

 Naopak máme všechno podnikat se zřetelným vědomím, že nyní je vhodný čas k tomu, abychom přispěli k záchraně mnohých, kteří tuto lásku v činu ještě nezahlédli. Smíme jim v tomto pohledu pomoci a podpořit je. Jenže jak bychom jim mohli pomoci, když bychom to sami neměli v sobě vyjasněné, když bychom to nebrali vážně?

 Máme i nad sebou – milé sestry, milí bratři – nechat rozsvítit tu zprávu zpráv, protože právě dnes je den spásy, dnes se ti člověče, synu, či dcero Adama a Evy může otevřít dveře tvého skutečného domova, dveře, které otevřou cestu do věčnosti, kde se ideál stane realitou. Tedy přesně to, co smíme v závdavcích, záblescích zažívat ve své přítomnosti. Jistě především v obecenství kristovců, kteří jsou plni očekávání a touží po slyšení Božího Slova, které proměňuje naše nitro ...

 ³ Nikomu nedáváme v ničem příležitost k pohoršení, aby tato služba nebyla uvedena v potupu, ⁴ ale ve všem se prokazujeme jako Boží služebníci, v mnohé vytrvalosti, v souženích, tísni, úzkostech, ⁵ pod ranami, v žalářích, nepokojích, vyčerpanosti, v bezesných nocích, v hladovění;

 Ano, je to zvláštní, ale i my sami můžeme druhé přivádět do pokušení. Ptáte-li se, jak se to může stát, pak vysvětlení je v tom, že my se chováme jinak, než bychom měli. Ne podle nějakého lidského manuálu, aktualizovaného Gutha-Jarkovského, nýbrž podle Boží vůle – Bůh má o nás nějakou představu a té bychom se měli řídit, protože jsme poznali, že to s námi myslí dobře a nedá nám ublížit, ani zahynout.

 Když tyto Boží rady nebereme vážně, cele poselství, celou naši misi vlastně těmito kroky ničíme, Apoštol to vykresluje trefně jako „uvedení v potupu“. Ne nás na prvním místě, ale to, co reprezentujeme. Po přijetí Božího pozvání na cestu následování již nejsme sami svoji, nýbrž Krista, Boží.

 Máme se prokazovat slovy Pavla – jako Boží služebníci. A tací právě by se měli vyznat v Božích pravidlech. Vlastně právě tito služebníci, jsou často první otevřenou knihou svědectví o Boží lásce. K takové službě si nás Bůh povolává, tedy nejsme jenom nějací Boží podržtaškové.

 I když to často přináší nelehké situace – je potřeba být vytrvalými. A závodníci, kteří jsou vytrvalí, si především šetří síly, aby mohli dosáhnout svého cíle. K čemu by jim bylo dobré, kdyby první část závodu přepálili a do konce by vůbec nedorazili? Právě proto je víra spíše stále hořící plamének, než na chvilku hořící oheň a pak nic.

 Jen s takovou vytrvalostí je možné projít vším protivenstvím, které vyrábí ten druhý se svými spolupracovníky zde na zemi. A že je toho hodně, to nejen dobře Pavel vypočítává, ale to my dobře známe – i když na to při své lidské přirozenosti zapomínáme a pak se divíme, že se nám něco zrovna nedaří a nejsme úspěšní.

 ⁶ prokazujeme se bezúhonností, poznáním, trpělivostí, dobrotivostí, Duchem svatým, nepředstíranou láskou, ⁷ slovem pravdy, mocí Boží. Jsme vyzbrojeni spravedlností k útoku i k obraně, ⁸ procházíme slávou i pohanou, zlou i dobrou pověstí; mají nás za svůdce, a přece mluvíme pravdu;

 Jistěže nemáme být vymezeni pouze tím, co nemáme dělat. Nikdy nestačí  vymezení co se dělat nemá, především se má usilovat o to, co se dělat má, tedy o pozitivní přístup k realitě nám všem má jít. A tak i to zde v našem oddílu, vlastně jakémsi katalogu vlastností (které ne a které jo) najdeme.

 Všechny jsou nám potřebné – ať už ta úvodní bezúhonnost, což je to, že nejsme spojeni, není na nás nalepena „úhona“. Zase jistě z Božího hlediska, protože pravidla fairplay tohoto a Božího světa, i ideály jsou rozdílné a nespojitelné. Takže bychom si to mohli vyjádřit, že nemáme mít „skvrnu“ na našem oblečení kristovce.

 Podobně je to i s poznáním a trpělivostí, obě se vztahují k věcem a záležitostem Božího království. Tam má být směřovaná celá naše snaha a dokonce nejen pro nás, abychom urvali známost nebeských záležitostí sami pro sebe, ne, co se nám otevře, to máme v pochopitelné podobě předat dalším posluchačům.

 Prostě máme mít v sobě zvláštní lakmusový papírek v podobě „nepředstírané lásky“. O lásce se skrze lidské dějiny mnohokráte mluvilo, stejně i dnes. Mnohé z ní jsou však jenom její masky, či karikatury. Kdo ostatně dnes ví, že největší a nejsilnější láskou je ta obětující se, ta která se zcela vydá po všech stránkách, jak to udělal náš nebeský Otec se svým Synem?

 Když nebudeme nic předstírat, pak vším skutečně projdeme, i když budeme muset bojovat. A tomu se opravdu nemůžeme vyhnout, protože svět v dobrém, v žádném případě neleží, ale právě naopak. Jsme dokonce v takové fázi, že všechno staví na hlavu, je to podle něj všechno obráceně. Tak bojuje proti Bohu jeho protivník ...

 ⁹ jsme neznámí, a přece o nás všichni vědí; umíráme - a hle, jsme naživu; jsme týráni, a přece nejsme vydáni smrti; ¹⁰ máme proč se rmoutit, a přece se stále radujeme; jsme chudí, a přece mnohé obohacujeme; nic nemáme, a přece nám patří vše. (2 Co. 6:1-10 CEP)

Náš dnešní text končí protichůdnostmi. Tedy jak se to jeví očima obvyklého člověka a jaká je realita, skutečnost. Pohledem světa jsme neznámí, umíráme, jsme týráni, máme proč se rmoutit, jsme chudí, nic nemáme. Kdo z lidí by si takový život, když by měl být vykreslen takovýmito charakteristikami, vybral, zvolil?

 Jenže to je letmý, zbrklý pohled člověka, který si nechal nasadit brýle světa. Prostě přijal pokřivení světa, bez toho, aby viděl, či dohlédl dále. Třeba k tomu, kdo vytváří tu realitu, která je za všemi maskami a fasádami, které ji naopak ukrývají. Takový dojem „ztracenců“ a „nešťastníků“ ve skutečnosti vytváří Boží nepřítel, aby měl v rukou zbraně pro ty, kteří se rozhodují, kterou cestou ve svém životě jít.

 Člověk si sám neúspěšnou cestu nezvolí – a přece je to nesprávný pohled na úspěch a neúspěch. Spíše bychom si měli doříci, která z těchto cest, které z těchto životních přistupování člověka přivede do budoucnosti. A to nejen pro zítřek, tím je potřeba se řídit a na to je potřeba myslet, když stojíme na křižovatce životních cest.

 Po pravdě, očima Božíma, je to právě naopak – jsme známí a úspěšní v Božích očích. Co na tom, že nám chce svět tlačit jiné vnímání úspěchu, který se neohlíží na nikoho jiného než na sebe. Bude naopak osvobodivé, přestat se ohlížet po těchto přízemních ideálech, či je aspoň dobré je srovnat s tím, co nám odkrývá Bůh sám.

 Podstatné je, že jsme byli Bohem poznáni, že on před námi otevřel své srdce a přijal nás do něj ...

MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za dnešní slova, které nám ukazují, že nyní je potřeba se soustředit na spasení, záchranu, všechno ostatní počká. Kéž se vždy orientujeme ve tvé svaté vůli, abychom nepřišli o věčnost, kterou si nám připravil a do které nás také zveš. AMEN