Kázání z neděle svaté Trojice 11.6. 2017

Kázání z neděle svaté Trojice 11.6. 2017

Základ našeho dnešního kázání jsou slova z proroka Izajáše 6,1-13

SUSPIRIUM: Svatý Bože, ty jsi nás stvořil, setkáváš se s námi v Ježíši Kristu, voláš nás Duchem svatým. V tobě je všechna spása. Klaníme se ti a prosíme tě: Buď při těchto bohoslužbách uprostřed nás. Tobě, Trojjedinému Bohu, buď sláva navěky.

Milé sestry, milí bratři!

Dnes si připomínáme svátek svaté Trojice – který nám chce připomenout řekněme vztahy mezi Bohem Otcem, Synem a Duchem svatým – každá z těchto osobností má svá zvláštní pole působnosti. A přece jsou podstatní, právě ve své spolupráci a řekněme to po lidsku i táhnutím za jeden provaz, protože jejich cíl je společný. Ve vztahu k nám především, aby obecenství za něco stálo, byli jsme v něm šťastní a spokojení.

 K tomu je však jak jsme slyšeli v našem prvním čtení z Písma potřeba přece jenom nějaká příprava. Především je potřeba se „narodit znova“ – tak to slyšel Nikodém a tak to máme slyšet i my, kteří se snažíme sledovat Boží vůli v našich jednotlivých životech. Není to jednoduché, ba přímo možné, když se do toho položíme jenom svou vůlí a chutí.

 Proč je potřeba se „narodit znova“? Je to nutné, abychom byli očištěni Božím odpuštěním a tak vstoupili do jiného způsobu života. Jinak bychom zůstali stále v tom neproměněném a směřujícím ke svému konci. A právě protože je pokřivený, jsou pokřivená i naše lidská rozhodnutí – ano, ani o tom nemusíme vědět. Tuto spjatost s tímto světem, ve kterém v plnosti ještě nevládne Bůh Otec je potřeba překonat a zcela překopat vztahy, je potřeba vycházet ze vztahu s Bohem a na něj všechny ostatní naroubovat, napojit – z něj se totiž mohou všechny ostatní živit a na něm růst.

 Pokud člověk neprojde touto proměnou „nemůže vejít do Božího království“. A jistě nepochopí, neporozumí ani tomu, co smíme společně vyznávat ve vztahu ke svaté Trojici. Však v oblasti víry přece nejde o pouhé znalosti, či poučky, které se naučíme papouškovat – nýbrž jde o to být a zůstat napojeni na Boha. A k tomu druhé vést i druhým sloužit, neházet jim na cestě následování Boží vůle klacky pod nohy …

 Náš vlastní oddíl na první pohled vypadá, že by se Svatou Trojicí neměl žádnou souvislost – ostatně jak by mohl tuto tématiku rozebírat oddíl ze Starého Zákona, jak by na ni mohl prorok spásy vůbec pomyslet. Jenže závdavek zde je velmi zřetelný, právě v tom, co se jeví jako velmi přehlédnutelné.

 A tím je to, co volají serafové v té velmi vznešené a překvapivé scéně – volají a vlastně vyznávají „svatý, svatý, svatý“. To je ta nejvlastnější charakteristika, která se s Bohem a vlastně i svatou trojicí a jejími částmi spojuje a spojovala.

 Bůh Otec, Boží Syn i Duch svatý jsou svatí. Dobře a co to znamená, oddělení od obvyklého, každodenního, zde však o to zajímavější, že jsou schopni přesto do našeho každodenního, obvyklého zasahovat. Nebo by se chtělo říci taky, že jsou nedotknutelní, zejména v tom, co je může v našem současném světě pokřivit. Protože náš dnešní svět je prostě pokřivený ve svém základě a dokud nebude v plnosti proměněný, pak se nenarovná. A toto narovnání může přinést jedině bytost, která touto nemocí není postižená.

 Také tato charakteristika v sobě obsahuje něco, co nám zase nejde pod fousy – není manipulovatelná, není námi ovlivnitelná za nějakou úlitbu, službičku, či třešně z naší zahrady. Je schopná opravdu rozhodovat se podle všech hledisek, dosadí si všechny střípky té určité mozaiky, aby se mohlo dojít v cestě hledání na konec, aby bylo dosaženo cíle. To je zajisté i záruka spravedlnosti – která myslí i na ty, na které se ne vždy muselo dostat, na ty, kteří nebyli slyšet, protože byli v koutě, či někde schovaní a nebyli schopni se domáhat svého slyšení.

 Takže jde o něco, co nám v posledku prospěje a není pouhým vyjádřením nějaké vzdálenosti, odtažitosti. To by k nám ostatně Bůh nechtěl sestupovat, to by k nám neposílal své posly s důležitými informacemi. Abychom nezůstávali bez odpovědi.

 Ostatně to je také něco, co Svatou Trojici charakterizuje, mimo naznačené tajemství, před kterým máme žasnout, tak i touha a snaha o vytváření vztahů, ba společenství s námi. V druhé rovině i podnikání všeho ku prospěchu a silnějšího pocitu kladů vztahů mezi námi. Protože právě lidské společenství založené ve společenství s Bohem nám může dát posilu a povzbuzení.

 Mnohé z toho je ostatně vidět i v našem vlastním oddílu, ve kterém bychom jednoduše řečeno mohli číst o tom, kterak byl povolán prorok. Myslím, že však je zde přece jenom naznačeno trochu více. Ocitáme se v chrámu, kde máme jednak přítomného dotyčného muže Božího, svědka Hospodinova, ale taky celou řadu nebeských bytostí, zejména andělského charakteru.

 A ty především jako nic jiného pějí jeden refrén stále dokola – Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy. Tedy, co je pro tyto serafy především spojené s Bohem je svatost a sláva, která ho obklopuje, která je všude, kde se Bůh objeví a projeví. I ta sláva je makatelná, dotýká se nás – je skutečně cítit, vážnost Boží si každý v takové situaci musí uvědomit. Ano, to je podobné, jako když kristovci někdy dosvědčují o tom, že se jich Bůh, jeho slovo dotklo.

 Vedle tohoto slyšitelného vjemu, který musel být tak jako tak překvapením, člověk není zvyklý na přítomnost a hlasové projevy andělských bytostí – jsme svědky ještě vjemu, pro který nám slouží nos, čich. Jedná se o to, že se Dům Boží zaplnil dýmem, něčím co Hospodina obklopovalo již při jeho projevování u vyvoleného lidu, když jej vysvobozoval ze země otroctví, Egypta. Obé muselo přispět k tomu, že si dotyčný musel říci, že je to zvláštní a jedinečná zkušenost – rozhodně ve svém životě bude mluvit o době před a po této události.

 Zásadní je právě reakce proroka na tuto záležitost – a tak by v Boží blízkosti měl reagovat každý. Prohlašuje – Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů. Prostě nemám žádné právo, abych na tomto místě byl, nijak si jej nezasloužím – nebo jinak – je to projev Božího milosrdenství a jeho lásky, že mě postavil právě na toto místo, že si mě tak považuje a k něčemu mě „potřebuje“, někam si mě pošle.

 Přes všechny tyto „nedostatky“, své zápory si uvědomuje, kdo za tímto vším stojí, kdo všemu dává smysl a cíl, kdo vlastně i jemu promění jeho životní cestu, aby dostala vyústění. Dokonce ji přenádherně propojí s cestou záchrany a spásy, která se týká celého vesmíru. Tak veliké je Boží dílo, do kterého vsazuje dotyčného, ba každého, kdo se nechá Bohem a jeho láskou a mocí použít.

 V takovém okamžiku je možné ho skutečně v plnosti přijmout do služby – nejdříve je však potřeba připravit i jeho ústa, rty, protože skrze ně bude lidem dosvědčovat Boží vůli. To je důvodem, že se dotkne jeden ze serafů jeho úst žhavým uhlíkem. Samozřejmě jako symbolické gesto, že jeho vina je sňata a jeho hřích, že je usmířen. Kdo z nás by nestál o takovou silnou zkušenost? Myslím, že každý z nás…

 Jenže to je stále jenom přípravná fáze jeho služby. Do takové mise musí být každý vybaven, co nejlépe – však to známe z jiných míst Písma svatého, kterak dotyční jsou a byli v ohrožení, když měli někde, někomu dosvědčit svatou Boží vůli. Není náhodou, že právě proroci, dle legend nekončili v požehnaném věku, nýbrž obětovali svůj vlastní život ve prospěch své služby, svého poslání.

 Prorok je takto pečlivě připravován, protože zvěst, slova, která jim má předat nejsou na první pohled nějak lákavá a přece trefná a přesná. Poslouchejte a poslouchejte, nic nepochopíte, dívejte se, dívejte, nic nepoznáte. Ano, tak prosím mluví k lidem, kteří třebas celý život naslouchali Božímu slovu. Jenže otázka je právě, kterak naslouchali – oni mohli sice Boží slovo přijímat a stejně rychle z nich vycházelo, utíkalo, aniž by v nich nějakým způsobem mohlo vůbec působit. Prostě si je nepustili k srdci, k tělu, protože by to slovo po nich mohlo chtít třeba změnu jejich způsobu života.

 A ta ironie, či zdánlivě ironická zvěst vede ještě dále – Srdce toho lidu obal tukem, zacpi mu uši, zalep mu oči, aby očima neviděl, ušima neslyšel, srdcem nepochopil, neobrátil se a nebyl uzdraven. To je hrozná představa, přesto však vystihuje přístup vyvoleného lidu ke všem pobídkám, které k vyvolenému lidu přicházeli. Ano, divíme se, že mohli dojít do takové situace, když se jim Bůh tak věnoval.

 Ale do podobné situace se přece dostávají i lidé dnes, když se obrní před Božím slovem a to po nich jenom steče a nedostane se jim do srdcí, do jejich krevního oběhu. Pak z toho může vzejít jenom hra na víru a hra na lásku, kterou hrajeme podle lidských pravidel a představ. A přitom je základem se otevřít Bohu a jím se nechat proměnit …

 Může takový stav zůstat na vždy? I na to v závěru náš oddíl odpovídá – nejprve bude muset dojít k totální, celostné zkáze. Aby pak mohlo něco nového vyrůst, Hospodin si opět použije něco, co by člověk neřekl, ani by z toho nově nestavěl. Protože pohled na ruiny, zničenou krásnou zemi bude hrozivý – i obyvatelstva zbyde velmi málo, slyšíme o jedné desetině, deseti procentech původního obyvatelstva.

 Celá tato představa není bez historických souvislostí, však právě takto vypadal vyvolený lid Izrael, když byl Jeruzalém poražen a všichni odvedeni do exilu. A když se po sedmdesáti letech vraceli, nalezli svou domovskou zemi ve stejném stavu, obyvatelé, byli lidem trosek. A přece si z těchto trosek znova vybudoval svůj lid. Tam, kde je Bůh při díle, tak mu nic nezabrání ve vykonání jeho díla.

 Ostatně jako v našich oblastech, v Evropě po první, ještě více druhé světové válce – zničená území po pár desetiletí povstali z ruin a dnes se pyšní krásou jistě srovnatelnou s tou, kterou měli, dokud neprošli ničením, které provází válku. Pro mě osobně je vždy mementem si vzpomenout (a já jenom pomocí historie) na zničení Drážďan, které nemělo vlastně žádný vojenský význam. Lidská nenávist je schopná i takových kroků …

 Naštěstí a přece jenom má zaznít i v situaci ruin, trosek a zdánlivého konce slova útěchy, povzbuzení a potěšení. Proč? Protože Hospodin drží svůj lid ve svých rukách – proto i dub, strom Izraele ač velmi poničený, ač jenom zdánlivý pařez, ve kterém již není žádného života, přece jenom obživne, povstane se silou, kterou do ní pomyslně „napumpuje“ Bůh pomocí svého Ducha.

 A v takovém rozpoložení i my porozumíme, že dílo svaté Trojice je významné a silné právě ve spolupráci – a že se může stát prostředkem budoucnosti něco, co je v lidských očích jenom zábleskem dávné velikosti. Ano, pahýl se stane závdavkem budoucnosti – protože Bůh, jeho láska otevírá všem své dveře, jak my na tuto nabídku odpovíme?

MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý, že ty myslíš na nás dříve, než my jsme schopni myslet na tebe i naše bližní. Také ti děkujeme, že v každém našem konci ty vidíš počátek, kéž právě touto nadějí sloužíme všem kolem nás. AMEN