Nové Sedlo, Ostrov
Základ našeho
dnešního kázání jsou slova z evangelia Lukášova 15, 1-7 (8-10)
SUSPIRIUM: Bože, ty
nesneseš, aby se ti ztratilo jediné z tvých lidských dětí. Hledáš nás, když jsme
se od tebe vzdálili. Hledáš nás více, než my hledáme tebe. Držíme se tvého
zaslíbení, a důvěřujeme tvé vynalézavé lásce. Skrze našeho Pána Ježíše Krista,
tvého Syna, který s tebou a Duchem svatým žije a život tvoří odvěků navěky.
Milé sestry, milí
bratři!
Velkou moc má smíření i slova, či činy, které
k němu vedou. Prostě všechno, co se pro ně vykoná. Je to vlastně forma
léčby, která strhuje další k podobnému přístupu, i k tomu, aby
vytvářeli prostřední pro podobné kroky. Zásadním je i zde, aby nám nebylo jedno
– kdo v jaké atmosféře žije a zda-li my dobrou atmosféru k životu
vytváříme.
Otázkou viny a neviny, kterak se protíná
s lidským životem, se zabývalo mnoho lidí – kdysi i dnes je to otázka,
před kterou nelze lehce uhnout, je potřeba se k ní vyjádřit, odpovědět. A
třeba také, kterak zatěžuje další potomky, těch kteří se provinili.
V našem prvním čtení se to týká
příslušníků vyvoleného lidu Izraelského. V našem prostřední Karlovarského
kraje, bývalých Sudet – smíme myslet na souvislosti s německým i českým
obyvatelstvem a uvažovat nad tím, zda něco z této viny jako kletba nad
námi nevisí. I když po pravdě je to pro mnohé tak historicky vzdálené, že nemá
cenu se k tomu vracet a prý je lepší utíkat do budoucnosti.
Jak jsem naznačil prorok Ezechiel naznačoval,
že to byla pro ně velmi přítomná a nelehká otázka. Protože příslušníci
vyvoleného lidu si alespoň v některých okamžicích uvědomovali svá mnohá
selhání a neschopnosti věrnosti tomu, k čemu se zavázali ve smlouvě,
kterou uzavřeli s Hospodinem a kterou při slavnostních příležitostech se
snažili obnovovat.
Zásadním vyznáním je, že každý ponese
odpovědnost především za své činy, za svá rozhodnutí. Což jistě neznamená, že
bychom neměli v krvi touhu i na staré otázky, které souviseli
s našimi předky, odpovědět, či vyřešit, protože nám přežívají
v našich nitrech …
Náš dnešní text začíná uvedením, díky kterému
máme rozumět rámci našich dvou podobenstvím. Faktem je, že do blízkosti Ježíše,
Božího Syna přicházeli samí celníci a
hříšníci. Nebylo to proto, že by se mu líbili, či že by je Ježíš
vyhledával, zval – ne, oni přicházeli právě proto, aby jej slyšeli. Dokázali
rozpoznat, že jeho Slova mají hlavu a patu ve vztahu k budoucnosti,
k tomu rozměru života, o který se
každý člověk, který je Bohu otevřený zajímá.
Jenže to se samozřejmě nelíbilo „farizeům a
zákoníkům“, kteří se pasovali na nejlepší znalce toho, co by měl Ježíš, potažmo
ten, který chtěl být učitelem a mistrem vyvoleného lidu. Mysleli si, že by se
měl zejména zaměřit na „smetánku, elitu“ národa a je přesvědčovat
v disputacích. Jenže on přišel přinést dobrou zprávu o možné záchraně
každého a byl ochotný ji sdělit těm, kteří byli jí otevřeni, kteří už neměli
všechny odpovědi hotové. Proto byli právě jeho působení otevření ti, které by
dobrá společnost hned ocejchovala a na druhé straně, ti kteří ji měli být
přístupní ji vůbec nebyli.
Zajisté, že ten náš oddíl souvisí i
s tím, co jsme slyšeli minulou neděli v tom překvapivém podobenství o
svatební hostině, na kterou nedorazili ti pozvaní z dobré společnosti a
museli být shromážděni všichni, kteří se nachomýtli, ber kde ber, jenom, aby se
mohla svatba v co největší míře uskutečnit, odehrát.
Právě pro přiblížení toho, o co Božímu Synu
jde, přidává dvě podobenství, díky kterým by snad mohli, ti, kteří se jemu
otevřou přijít na to, proč ta slova vedoucí k záchraně přijímají jiní, než
bychom čekali. Zase jsme přivedeni k tomu, že to není naše dílo, nýbrž
Boží, kdo bude a kdo nebude Bohu otevřený.
V prvním podobenství je představený
někdo, kdo má sto ovcí a jedna se mu prostě ztratí. Dovedeme si to živě
představit, zejména pro ty podmínky, které ve svaté zemi jsou. Ale mohlo by se
to stát i v našem prostředí, když by pásl někdo stádo sto ovcí např.
v Krušných horách, také by se mohlo mnohé stát.
Jisté je, že majitel tohoto stáda pro nalezení
ztracené ovečky udělá všechno, dokonce jak to je zde vyjádřeno, pustí se i do
tak velkého risku – že nechá zbylé stádo o samotě, tedy v ohrožení, jenom
aby šel a hledal tu ztracenou. Právě, když obvyklý lidský rozum by nás vedl
k tomu, že bychom se od zbylého stáda neměli vzdalovat.
A když ji nalezne vezme ji z radosti na
ramena a svou velkou radost projevuje i na dále – svolá své přátele, celou
rodinu, prostě všechny a sdělí jim tuto radost. Protože nalezl ztracenou ovečku,
kterou by měl podle lidského uvažování odepsat. Existují přece provozní ztráty,
nebo ne, by si pomyslel obvykle člověk i dnes. Jenže zde by tou ztrátou byla
živá bytost, ke které má pastýř odpovědnost.
Mnohokráte se naznačuje v Písmu, že to
není jednoduché jenom tak obětovat i zvíře k oběti. Proto ve starozákonním
lidu se předem dotyčný ovečka než byla obětována stala součástí rodiny, aby si
uvědomily vážnost situace. Ta oběť dotyčné ovečky je za nás, za naše pochybení
– a to si právě i skrze vztah k ní velmi dobře uvědomujeme. Nebo jinak
řečeno, oběť není nedůležitá, nýbrž velmi důležitá a vážná záležitost.
Na závěr se dozvíme vlastně hlavní myšlenku a
cíl tohoto podobenství – stejně jako se raduje pastýř nad nalezenou ovečkou –
tak je v nebi větší radost nad
jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými,
kteří pokání nepotřebují.
Snad bychom se mohli zeptat, zda je možné
rozumět té ztracené ovečce jako hříšníku. Ale toto přirovnání není mimo,
protože hříšník je ten, který překračuje a nerespektuje Boží vůli, čímž se
ztrácí z dosahu Boží lásky, jeho péče. A tím také směřuje k tomu, že
se ztratí z cesty, která vede ke skutečnému životu.
Mohli bychom si i pokládat otázku, jak to, že
se dotyčný ztratil. Důvody mohou a jsou různé, starosti, závislosti a mnohé
jiné. Boží nepřítel těchto skulin a našich nevěrností umí dobře využít.
Podstatné je nezůstat v těchto situacích sami, protože bychom z nich
neuměli najít cestu k návratu. A o tu jde především, ne o nic jiného (jako
je třeba škodolibá radost z toho, že dotyčný tak nedobře dopadl). Někdy
totiž může být u toho ztracení i naše vina, či spoluvina, že jsme dotyčnému
nesdělili, nedosvědčili, že prostě nejde dobrou cestou, že ten směr neodpovídá
Boží vůli a nemá budoucnost, naopak ji bere.
Vedle toho je zde zajímavě ještě další
porozumění – totiž o těch devadesáti devíti spravedlivých, kteří pokání
nepotřebují. Za prvé je otázka, zda-li oni se domnívají, že jsou spravedlivými
(tak mohutné mají sebevědomí), či jsou Bohem za tyto spravedlivé prohlášeni.
Toto označení totiž bylo tou nejvyšší metou, kterou bylo možné dosáhnout.
Za druhé je otázka, zda dotyční (a vůbec
člověk jako takový - ve zdejším světě) pokání nepotřebují. Myslím, že jde jenom
o takovou ironickou poznámku pro všechny, kteří jsou příliš sebejistí a
nespoléhají, jak by měli na pomoc s druhé strany. A přitom člověku právě
tento přístup dává mnohé protilátky, schopnost nahlížet i na svou maličkost
pravdivě. Bez pokory není totiž v pořádku vztah k Bohu,
k bližním, a ani sami k sobě ho nebudeme mít.
Podobným směrem směřuje i to druhé dnešní
podobenství, které v sobě také předává radost. Pro změnu nejde o ovečky,
nýbrž o stříbrnou minci, když jednu z deseti nějaká žena ztratila, někam
se jí zakutálela. Co dotyčná podnikne? A každý spolu s ní, když by se
ocitl v její situaci?
No přece rozsvítí lampu, aby získala co
nejvíce světla, aby mohla při hledání získat co nejvíce šance pro její
nalezení. Vedle tohoto světla začne uklízet ve všech koutech, kam by mohla tato
mince přijít, prohledá všechny části tohoto místa, aby nezůstalo žádné
zapomenuté místo. Snad i tuto aktivitu musí vícekráte opakovat, protože člověk,
když je nervózní, tak není schopen rozumně uvažovat.
Nakonec se však dočká toho zásadního nalezení
– a to velmi dobře známe, když nalezneme dlouho ztracenou, či zdánlivě
ztracenou věc. A i když jde o záležitost nevelkou, pak zajisté máme důvod
k radosti, své ale chceme do ní vtáhnout i ostatní, protože sdílená,
společně prožívaná radost je větší a má větší dosah.
A tak podniká i naše
zmíněná žena z našeho podobenství, sezve všechny své přítelkyně, sousedky.
A společně se radují, protože „našla právě ten ztracený stříbrný peníz“. Ano,
našli by se zajisté zase lidé, kteří by si řekli – takové radosti pro takovou
záležitost, či druzí dobráci, nemuselo by se to stát, když by ji dotyčná
neztratila. Jenže to je celé špatný způsob uvažování – přece bychom měli hledat
za všech situací pozitivní porozumění a pomoc. To je alespoň Boží přístup
v každé naší životní situaci – a my se z něj smíme učit i pro naše
přistupování k druhým lidem. Pokud na nás je, je potřeba je slovy, či činy
povzbudit, protože i nás Bůh každého dne vytahuje z našich šlamastyk,
často bychom nenašli bez něj cestu k budoucnosti ….
A k tomuto závěru je dodán také klíč
k pochopení: „Pravím vám, právě tak je radost před anděly Božími nad
jedním hříšníkem, který činí pokání.“ Radost spočívá právě v tom, že to
tomu „hříšníku“ došlo, že už konečně zahlédl toho, kdo to s ním myslí
dobře a že se mu zcela otevřel, aby v něm mohl jeho Duch přebývat a
působit.
A z druhé
strany, aby se i tento mohl o něj při své cestě víry mohl opřít. Protože bude
mnoho situací, ve víře, v životě, že si bez něj neporadí, a ztratil by
cestu do Božího království. Naproti tomu on mu poslouží, aby vždy našel cestu
domů, aby nezapomněl na adresu domova, kdo ho tam pozval a proč má zvát i
další.
Snad by se mohli najít i tací, kteří by se
ptali na to, jak to vypadá, když se činí pokání. Nemusí to vždy znamenat ležet
v popelu a trhat si vlasy – mělo by to však znamenat touhu po proměně,
otevření všech našich třináctých komnat, aby je mohl Duch svatý vyčistit a my
v takové čistotě mohli vyjít na cestu následování. Samozřejmě, že to není
jednorázová záležitost, vždy nás to bude táhnout ke starému způsobu života.
Jenže na druhou stranu se již nikdy nebudeme moci zbavit té zkušenosti
s tím, kdo pro nás tolik obětoval. Budeme mít povědomou chuť po stavu
věcí, které budou odpovídat Boží vůli a to je více jak zázrak.
Podobně však jako ty andělé, bychom měli mít
radost i my, když se někdo pod mocí Boží lásky promění. Když pozná, že existuje
cesta, po které má smysl jít. Že prostě neplatí to dnes často citované, že nic
nemá cenu. Ne naopak má všechno cenu, co souvisí a je spojené s Bohem,
jeho dílem. Bůh může proměnit každého – jedinou podmínkou je, že se mu musíme
otevřít, nechat jej vstoupit do našich srdcí a také mít schopnost vyznat kým ve
skutečnosti zatím jsme a po čem toužíme, abychom byli.
Prostě cesta následování je cestou obrácení,
otočení svého životního kormidla, jednak i s vyznáním své pokřivenosti i
hříšnosti, na druhé straně je to cesta naděje, takové která se pomalu, krok za
krokem uskutečňuje…
MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme
ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za dnešní slova, která nám ukazují tvé
působení, že nás všechny chceš zachránit a vedeš i nás do risku. Riskovat se
pro druhého s tvou pomocí – kéž si právě pro toto vyprošujeme požehnání.
Ať i druhým umíme dosvědčit, že s tebou to má vždycky cenu. AMEN
Žádné komentáře:
Okomentovat