Kázání ze 7. neděle po Svaté Trojici 30.7. 2017 Nové Sedlo

Základ našeho dnešního kázání jsou slova z Janova evangelia 6, 30-35

SUSPIRIUM: Pane, náš Bože, ty zachraňuješ z nouze a nedostatku. Od tebe přichází chléb země i živý chléb z nebe. Pomoz nám, abychom vděčně přijímali tvé dary a dělili se o ně se všemi, kdo potřebují tvou pomoc. Skrze našeho Pána Ježíše Krista.

Milé sestry, milí bratři!

 Téma dnešní neděle nás přivádí k druhé ze svátostí, kterou společně jako evangelíci držíme, totiž k Večeři Páně a jejímu významu, i životu z ní – ostatně podobně jako jsme si minulou neděli připomínali život ze křtu. Je to pro nás oboje velká posila a povzbuzení. Proto není náhoda, že to někteří nazývali jako slovo viditelné, vedle slova, které slyšíme při bohoslužbách.

 První naše čtení nám pěkně připomíná, kterak opatřoval jídlem, tím co základně člověk potřebuje, Hospodin svůj vyvolený lid. A můžeme říci, že kdekoliv, v našem případě jde o situaci, kdy odcházeli příslušníci vyvoleného lidu z Egypta a putovali pouští. Jenže se dostali do situace krize, kdy jim právě následování Boží vůle přišlo těžké, složité, radši by se prostě vrátili.

 Návrat sám o sobě není špatný, jenže to musí být do prostředí, které je nám dobré. Myslím právě na atmosféru, která odpovídá Božím představám. A to je právě to, co oni v Egyptě neměli. Snad tam měli skutečně dobrou životní úroveň, však šlo o zemi, která byla na úrovni. Jenže tam nemohli svobodně žít v obecenství s Bohem.

 A to je myslím to kardinální, co i našinec, člověk dnešního věku musí stále řešit, co si vybrat výborné zajištění a obětovat proto všechno, svůj domov, svou rodinu, svůj vztah k Bohu anebo se uskrovníme, abychom mohli žít se svými blízkými a také v blízkém kontaktu našeho Pána. I k tomuto rozhodování nám smí pomáhat povzbuzení, které přijímáme při obecenství Večeře Páně.

³⁰ Řekli mu: "Jaké znamení učiníš, abychom je viděli a uvěřili ti? Co dokážeš?

 Ježíš jako divotvůrce, kolikrát to už tady bylo. To opravdu není nic nového pod sluncem. Vždyť by bylo dobré mít po ruce někoho, kdo dokáže něco z toho, co je člověku běžně zapovězeno, co prostě člověk nedokáže. A navíc, když o sobě Bůh, či jeho Syn tvrdí, že všechno zvládá, všechno umí? Jenže zde je zase špatné to, že my do svého uvažování o Bohu a jeho Synu bereme jenom lidskou mysl a lidský zrak, to podstatné nám uniká. Co tím je? No přece Boží majestát a Boží jinakost …

 A tak Ježíši říkají – podobně jakoby řekl našinec dnes – ukaž nám něco neobvyklého, nějaký ten kejkl, nějaké kouzlo a my to zhodnotíme a případně ti uvěříme, že jsi novodobý světový kouzelník. Je to pomyslně hozená rukavice pro srovnání s tehdejšími hvězdami a schopnými v této oblasti. Vlastně to plně zapadá i do naší přítomnosti, ve které se také mnohé chápe stylem nabídky a poptávky. Jenže Bohu a všemu z jeho strany porozumíme, když se mu v plnosti otevřeme a budeme-li jej skutečně vnímat, ne že mu předem nařídíme pravidla, uděláme výběrové řízení toho, kdo bude Pánem našich životů. Člověk až po svém obratu pochopí nesmyslnost takového přistupování.

 Na jiném místě by bylo případná i ta otázka po tom, co „dokážeš“. Dokáže mnohé, nejvíc co kdy člověk mohl vidět, a slyšet. Jenže se to otevře jenom tomu, kdo je pro toto vnímání uzpůsobený. Podobně právě jako u té Večeře páně – ta z pohledu obyčejného návštěvníka není ničím jiným než jezením kousíčku chleba a pití trošky vína. A přece jde o posilu, která nemá pro nás srovnání v pozemském světě. Bůh se nám dává, dává nám sám sebe a povzbuzuje nás k další cestě následování.

 ³¹ Naši otcové jedli na poušti manu, jak je psáno: 'Dal jim jíst chléb z nebe'."

 Ti tazatelé předkládají Ježíši právě jeden z největších zázraků, který měli ve své národní i náboženské historii. A tím měl podle nich být dar many na poušti. Na místě, které se nevyznačuje možností k nasycení jim byl dán základní pokrm, který jim velmi dobře vystačil pro jejich každodenní putování ze země „předpeklí“ byť na první pohled krásné do země, kterou jim Bůh dává, aby v ní mohli žít společně s ním.

 A to pro ně byl chléb z nebe. Máme zde použit chléb jako základní pokrm, stejně jako jej známe z modlitby, kterou se každý den modlíme. Znají jej všechny kultury země, i když třebas v jiné podobě a i když se dělá z jiných surovin než u nás. Vždy však jde a to je spojující o základní, nutnou součást našich životů, abychom byli schopni jít dál, putovat cestou života. Dárcem takového pokrmu a to jsou také schopni a ochotni vyznat byli Hospodin, jejich nebeský Otec.

 ³² Ježíš jim řekl: "Amen, amen, pravím vám, chléb z nebe vám nedal Mojžíš; pravý chléb z nebe vám dává můj Otec.

 Pravda je, že oni, příslušníci Izraele spojovali tento chléb se svými otci a ne, že by to byl dar Hospodina, že by přišel od něj. Jako by to bylo dílem právě jejich předků – tím se posilovali a vytvářeli v sobě přehnané sebevědomí a to byla i rodná půda pýchy jako takové. A u ní víme, co dokáže zejména v mezilidských vztazích, stejně jako ve vztahu k Bohu.

 Právě proto přichází Syn Boží, aby tyto záležitosti uváděl do pravých souvislostí, bez nějakých smyšlenek a nesprávností. Chléb z nebe, manu jim nenařídil, ani nedal Mojžíš. Tím jistě nechtěl Ježíš říci, že by Mojžíš neměl pro ně nic znamenat, jenom je prostě potřeba vědět, že každý má svou roli. A tento starozákonní svědek víry byl povolán, aby je vyvedl z Egypta do země zaslíbené. Ve svém spoléhání na Hospodina byl jistě příkladem, na druhou stranu víme i o jeho stinných stránkách.

 Ale oni byli v přesvědčení, stejně jako třeba u krále Davida, že si na takovouto svou postavu nesmějí nechat sáhnout, kdo si může dovolit umenšovat její význam. Jenže tímto Ježíšovým upřesněním nepadá celá historie a boje víry vyvoleného národa, jenom se sejme nesprávný pohled na některé oblasti a zdroje pomoci, kterou oni směli prožít.

 Právě pro jejich očistu, očistu jejich víry je potřeba vědět o pravém dárci tohoto chleba, této many, kterou směli obdržet i na místě, které bylo obvykle obrazem totální zkázy a smrti. A tímto dárcem, kdo dává opravdu chléb z nebes je Hospodin. K podobným zásahům pečující lásky se ostatně zavázal ještě před jejich východem z Egypta. Prostě jejich i náš Bůh není takovým, že by se nepostaral o jejich základní potřeby, on je dokonce má na mysli ještě dříve, když my o nich ještě příliš nevíme – to on nás vede k jejich uvědomění a realizaci.

 ³³ Neboť Boží chléb je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu."

 A i když mana byla velmi velký dar. A zachránila jim v čase putování pouští životy, protože jim zajistila základní potravu a z toho i sílu k dalšímu putování, přece to není chléb, který by jim dal život pro vždycky. Ani je není schopný dovést do věčnosti. Nesprávné je se k ní upínat, stejně jako k údajně skvělé minulosti (což máme někdy i my).

 Je potřeba najít takovou stravu, která nebude jenom pro pouhý jeden okamžik, nýbrž nasytí nás a napojí pro delší období. Zažene náš hlad i žízeň po budoucnosti, po smysluplnosti a po štěstí. Tedy naplní všechny naše potřeby, které my jako lidé obvykle máme – akorát hledáme na nesprávných adresách a proto se často spokojíme i s polotovary a vlastně i záležitostmi ne příliš kvalitními.

 Proto máme slyšet tu připomínku – jediný skutečný Boží chléb je ten, který sestupuje z nebe – je nám dáván jako dar shůry, od našeho nebeského Otce. Ostatně každé z jídel, které smíme přijímat, má pravý původ v Boží lásce, což je i důvod za kterýkoliv pokrm, který smíme z jeho štědré ruky přijímat.

 Kvalita tohoto nebeského chleba se i dále projevuje tím, že dává život světu. A někdo by mohl říci, copak svět takovou sílu, životní elán potřebuje – vždyť si vystačí s tím, co lze ve světě opatřit. Pak vězte, že žádný z těchto pokrmů si v běžném lidském, či pozemském obchodě neopatříte. Proč? Protože by byl nezaplatitelný, respektive pro každého by stál jinak, to podle toho, co dotyčný si představuje za neskutečnou cenu. Tolik by přece každý dal za záchranu svého života.

 ³⁴ Řekli mu: "Pane, dávej nám ten chléb stále!"

 Když to slyšeli Ježíšovi posluchači nemohli reagovat jinak, než projevit touhu po tom, mít takový pokrm stále. Stále se jím sytit, stále jej mít při sobě, nevzdálit se od něj, stejně jako se nevzdálit od toho, kdo nám takový pokrm nabízí. Protože jde o životadárný pramen pro přítomnost i budoucnost.

 Taky bychom stejně jako ti první posluchači dostali touhu se o tom, kdo takový pokrm rozdává, dozvědět co nejvíce. Třeba kde se vzaly pohnutky, k tomuto jeho chování. A proč nám to nedošlo dříve, jak to s námi ve skutečnosti Bůh myslí. Proč nás nenechává napospas všelijakým tělesným i duchovním náhražkám.

 A měli bychom se naučit k našemu Pánu volat se stejnou vehemencí a touhou jako to byli schopni ti první posluchači. Nebo jako jsou toho schopni naše děti, kteří si ještě nemusí dávat pozor na své vyjadřování a projev své touhy – jejich bezprostřednost by mohla být i pro nás vzorem.

 ³⁵ Ježíš jim řekl: "Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mně, nikdy nebude žíznit. (Jn. 6:30-35 CEP)

 Nakonec se za tento jedinečný základní pokrm prohlásí Pán Ježíš sám. To už muselo být pro mnohé překvapivým – na druhou stranu se zde chce zdůraznit zásadnost pro každý lidský život. Nebo jinak vyjádřeno, my ho potřebujeme mít u sebe stále, stejně jako potřebujeme každý den chléb, jako základní pokrm.

 Přece však je zde ještě jeden rozměr, který na závěr našeho oddílu náš Pán zdůrazňuje. U všech pozemských pokrmů, nápojů dochází k opakovanému stavu, že my máme hlad, žízeň a stále dokola, každý den je musíme uspokojovat. Naproti tomu pokrm a nápoj, který nabízí Bůh ve svém synu je pro vždycky. Bude člověk napojen a nasycen z takového rezervoáru, že dostane sílu a touhu po té budoucnosti, která se mu jen tak neztratí.

 Nesmíme opomenout ani ten motiv, že se toto může stát právě tomu, kdo věří v Pána Ježíše. Jednoduše řečeno v jeho misi, se kterou sem mezi nás přišel, aby zachránil svět, každého z nás. Proto vysvětloval řády Božího království, uzdravoval potřebné a staral se o ty, kteří jsou vždy ve stínu zájmu kterékoliv společnosti a jakékoliv doby.

 Toto vše smíme v závdavcích zažívat při našich slaveních Večeře Páně, kdy smíme přijímat plnými doušky Boží přítomnost, jeho povzbuzení, abychom skutečně nezemdleli, nebyli vysíleni, vyčerpáni. Protože putování naším světem je vyčerpávající a nikde se skutečným nasycením nepotkáme, všechno jsou to jenom lidské náhražky.

 Když se nám otevřou oči, pochopíme jak mnoho nás Bůh obdarovává, co pro nás všechno dělá a že nás nikdy nenechá napospas zlému …

MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za dnešní slova, která nám připomínají ten velký dar, který v tobě máme, totiž nasycení chlebem, který nás je schopen nasytit pro vždy. Kéž právě z něj se sytíme vždy znova, abychom cestou následování nezemdleli, nebyli vysíleni a ať k tomuto posílení umíme odkazovat stále. AMEN