Kázání z 8. neděle po svaté Trojici 6.8. 2017 Nové Sedlo, Ostrov

Kázání z 8. neděle po svaté Trojici 6.8. 2017 Nové Sedlo, Ostrov

Základ našeho dnešního kázání jsou slova z proroka Izajáše 2, 1-5

SUSPIRIUM: Pane Ježíši Kriste, ty jsi povolal svou církev, aby byla solí země a světlem světa. Prosíme tě: Probuď nás ze vší setrvačnosti a připrav nás, abychom ti mohli sloužit a dosvědčovat tvé jméno. Neboť ty s Otcem a Duchem svatým žiješ a vládneš od věků navěky.

Milé sestry, milí bratři!

Dnešní neděle má téma Ovoce Ducha, tj. co v nás vlastně Duch svatý působí, kterak nás proměňuje, jak s námi pracuje. Chce to samozřejmě na naší straně touhu po proměně, otevřené srdce mysl, vlastně vše, aby k této změně mohlo dojít. I na ní musíme s pomocí Boží pracovat – protože to není obvyklá lidská vlastnost.

 K promýšlení, co je tím Ovocem Ducha nás přivádí i náš první oddíl z Písma, který jsme slyšeli. Je z kázání na hoře, kde nalézáme právě podněty pro novou mravnost vycházející z Boží vůle, tak jak ji předával právě Ježíš svým učedníkům na březích Genezaretského jezera. Často byla zvláštní a často byla velmi nová, právě v tom, kterak pohlcovala člověka a on od jejích požadavků nemohl uhnout.

 V našem čtení jsme pak slyšeli ty dvě známé výzvy, jakými kristovci mají být jednak „sůl země“ a „světlo světa“. Obé veličiny, obé charakteristiky vyrůstají z naší vnitřní změny, proměny našeho srdce, které je zcela pohlceno Boží láskou, jeho přistupováním k záležitostem, prostě máme všechny klapky našich očí, myslí i srdce sundány a vidíme co je potřeba podnikat, kam jít, přesně podle Boží vůle.

 A právě u této změny je nádherné, že si je schopná podmanit a proměnit kohokoliv, do kterého bychom to neřekli a od koho bychom to nečekali, kdo je nejen pro nás ztracený případ. Pro Boha není nikdo ztracený případ, ledaže by jeho náruč sám aktivně odmítal, potom zajisté ho nebude nikdo nutit, protože to není Boží přistupování někoho nutit.

 Jisté je, že jde o součást Boží školy, která mu otevře vnímání pro podstatné a dovede člověka, že je schopen rozlišit to rozhodující od zbytného a často zbytečného. Člověk objeví, kterak se ve svém životě zabýval a jak mnoho záležitostmi zbytečnými, které nemají budoucnost, a dokonce nám v ní zabraňují.

1 Slovo o Judsku a Jeruzalému, jež ve vidění přijal Izajáš, syn Amósův.

 Nejprve slyšíme zaměření tohoto prorockého slova. Tedy, koho se to týká – v našem případě se to týká Judska a Jeruzaléma. Asi nás zaujme, zastavíme se u toho, že je zde jmenováno zvláště Judsko a Jeruzalém, ale je to tím, že Jeruzalém měl výsadní místo v rámci židovských dějin i náboženství. Však se jednalo o centrum státní, tedy politické i ve vztahu k víře, protože právě tam sídlili nejdůležitější náboženské instituce jako velerada, ale i v samém středu byl jejich chrám. Ve kterém se jak víme odehrávala ta nejpodstatnější bohoslužba, tedy před vznikem synagóg.

 Je zde jmenován i ten, kdo toto slovo prorocké pronáší. Tím nebyl nikdo menší než Izajáš, prorok, díky kterému máme tolik informací o Mesiáši, Spasiteli a s tím, co on přinese. A i když jsou v něm zaznamenány, vlastně jako i v jiných píšících prorocích mnohá tvrdá slova – pak i ty mají sloužit k proměně, aby i příslušníci vyvoleného lidu nesli ovoce, které by jim slušelo, vonělo by Hospodinu i jiným lidem.

 Právěže mnohokráte potřebovali povzbudit a připomenout jejich vlastní poslání, od kterého se z různých důvodů vzdálili – ne vždy vlastní vůlí, ale přesto. Zapomněli na smlouvu, kterou uzavřel s nimi a ne nikým jiným Hospodin, tolikráte je vyvedl ze šlamastyk, že už by mohli pochopit, že on to s nimi opravdu myslí dobře a vážně.

 Asi by se dalo použít obrazu o nich jako o dětech, které nedají na rady svých rodičů a musí projít mnohé nelehké situace, aby došli k tomu, že to s nimi naopak nikdy nemysleli zle. Vrátí se domů i do pohledů svých rodičů, a jsou za tyto názory vděčné, rozvíjejí je a předají dalším generacím. Ostatně právě takto funguje dobrá tradice, a právě takto se dostala radostná zpráva k nám lidičkám jednadvacátého století.

 Jedna věc v tomto obraze však kulhá – v lidském světě nastává často situace, kdy rodiče pro mnohé nedobré zkušenosti – nad svým dítětem svou pomyslnou hůl zlomí a nechají ho svému osudu. Protože došli k tomu, že si nedobrou cestu tak oblíbili, přijali ji za svou, že prostě už není cesty návratu. Naproti tomu náš nebeský Otec dělá vše proto, aby tato životní šance se nikdy nikomu neztratila …

 ² I stane se v posledních dnech, že se hora Hospodinova domu bude tyčit nad vrcholy hor, bude povznesena nad pahorky a budou k ní proudit všechny pronárody.

 Obsahem tohoto slova, prorockého výroku je výhled do budoucnosti (což nemusí být vždy, nejpodstatnější je přinést Boží vůli pro tu kterou situaci, otázku). A dokonce do té poslední, či závěrečné. Co se tím myslí – myslí se na časové období, ve kterém dojde k otevření toho jak to s námi, ba celým světem dopadne. Ano, tak by se to mohlo civilně vyjádřit.

 Je to období, které přinese rozčlenění těch kdo bojovali a žili pro Boha a těch, kteří žili mimo Boha, či proti Bohu. V tomto čase také dojde k přijmutí odpovědnosti právě za tyto vybrané životní cesty – ano dojde k tomu, co se také jindy nazývá poslední soud. Prostě všechno vyjde najevo a dojde k uvedení na pravou míru. A zárukou toho, že to nastane je právě sám Hospodin.

 Někdo by řekl, tak já bych se takového období bál, ale my kristovci bychom se spíše měli těšit. Proč, není to bláznivé? Není, když víme, kdo tuto situaci má ve svých rukou. Když víme, kterým směrem se tento soudní tribunál bude pohybovat a navíc když jsme dostali k naší pomoci Ducha svatého, který nás nejen povzbuzuje, nýbrž se nás i zastane jako náš advokát.

 A v tento čas poslední, čas zlomu nastane to, že se hora Hospodinova domu bude tyčit nad vrcholy hor, stane se největší ze všech hor. Bude prostě nepřehlédnutelná a s ní i to, co pro svůj lid Hospodin dělá. Jakoby právě svědectví o jeho lásce překvapilo a oslovilo všechny tehdejší národy a lidi. Všechny, kteří budou otevřeni k slyšení a vidění.

 Reakcí na tuto podstatnou zprávu nemůže být nic jiného, než že k ní budou putovat mnozí, i ti, kteří šli úplně jinými cestami. Dost možná i cestami, které ve svých důsledcích šli proti Bohu samému. Jenže již nebude možno jen tak otálet, bude to období, kdy skutečně půjde o život – asi jako když člověk přijde na nějakou svou chorobu, kterou je potřeba léčit a není již času k jinému zákroku.

 ³ Mnohé národy půjdou a budou se pobízet: "Pojďte, vystupme na horu Hospodinovu, do domu Boha Jákobova. Bude nás učit svým cestám a my po jeho stezkách budeme chodit." Ze Sijónu vyjde zákon, slovo Hospodinovo z Jeruzaléma.

 Dokonce dojde k překvapivému posunu – národy, které Izrael neměli rádi, bojovali s ním nejen o místo na slunci, půjdou za jejich Bohem. To muselo dojít k nějakému velkému zlomu v jejich vnímání, jinak si to nemůžeme vysvětlit. Došlo jim, že je potřeba usilovat, hledat, prostě dělat něco pro svou záchranu. Svitlo jim, že jinudy cesta do budoucna nevede.

 Silný je právě ten obraz „pobízejících se národů“ – to značí spěch, nutnost něco pořádného podniknout. Asi jako když se člověk rozhodne k nějaké velké životní změně – že se přestěhuje, že přejde do jiné práce apod. To chce velkou odvahu a zároveň k takovému rozhodnutí potřebuje i velkou oporu, protože i přes velké rozvažování jde o krok do částečného neznáma.

 A kam, že je budou tyto národy tlačit, kam že se budou hnát? No přece na „horu Hospodinovu“. Samozřejmě, že nepůjde jenom o nějaký zdravotní výšlap na horu, nebo jenom kvůli lepšímu výhledu do krajiny. Ne, jde o to, aby mohli vystoupit do „domu Boha Jákobova“. Tyto ženoucí se národy pochopili, rozsvítilo se jim, že jediný domov, záchrana a budoucnost je v blízkosti Boží, ne jinde.

 Předpokládají, že právě na tomto místě se budou učit jeho cestám – to znamená, že jim otevře své zákony, před kterými byli dříve hluší a slepí (přece co se měli starat o vůli boha jejich nepřátel). Jenže již není čas strkat hlavu do písku, naopak je potřeba nalézt cestu k záchraně, ke spáse. A v takové situace se neohlížíme na hlouposti, nýbrž na to, kde jsou dveře, kde je skutečný východ k záchraně. A žádné polotovary, či uměliny nám nepomůžou, protože potřebujeme skutečnou oporu a pravou jistotu ve zmatcích nastávajícího konce.

 Navíc oni, aniž ty cesty ještě znají – se hlásí k tomu, že jich budou poslouchat, že po nich půjdou. Ano, i když by museli proto mnohé změnit, pokořit se. Oni totiž ve svých srdcích tuší, že záchrana je blízko, k čemu se tedy držet nějakých svých původních představ, které je však nikam nedovedou, maximálně ke konci.

 A tak se to dá celé shrnout do vyznání Ze Sijónu vyjde zákon, slovo Hospodinovo z Jeruzaléma. Ano, právě tam bude zdroj záchrany, právě tam uprostřed zmatků se objeví, vyraší něco nového, čemu všichni porozumí a nebudou proti tomu stavět nějaké překážky. Takže tito ženoucí se národy měli větší povědomí a sloužili Izraeli za příklad.

 ⁴ On bude soudit pronárody, on ztrestá národy mnohé. I překují své meče na radlice svá kopí na vinařské nože. Pronárod nepozdvihne meč proti pronárodu, nebudou se již cvičit v boji.

 A tento Bůh, Hospodin všechno změní. I když to na první pohled nebude snadné. Předně se stane soudcem všech. To na první poslech zní nedobře, protože se soudcem si spojujeme výroky o vině a nevině a případně ještě o příslušném trestu, odměně za spáchané nedobroty. Soudce však je také uschopněn, obdarován k rozlišení, uvádění věci na pravou míru, tedy může pomáhat k narovnání vztahů. A po tom přece všichni nějakou mírou toužíme.

 Samozřejmě, že se z toho nevymyká i potrestání – ale podstatnější je dovést třeba i ty pošetilé a popletené národy k jinému životnímu stylu. A tak Boží vůlí je, aby se záležitosti neřešili mečem, válkou, hrozbami – právě naopak, hledat všechny možnosti a cesty k tomu, aby si ti tzv. nepřátelé podali ruce.

 Až bude v plnosti prosazená Boží vůle, pak již ty meče a jiné bojové prostředky nebudou potřeba, naopak budou se hodit radlice, vinařské nože – prostě všechny stroje a další pomocníci, které pomáhají při pěstování všech dobrot, kterými jsme byli Bohem obdařeni. Nebude již potřeba bojování o lepší místo na slunci, protože je bude mít každý, kdo se Bohu otevře a kdo jej pustí do svého života. Takže k pokoji, všeobecnému dojde jinými cestami než národními, či celosvětovými smlouvami, prostě tak, že náš nebeský Otec prosadí svou vůli.

 Na takový Boží přístup nelze reagovat jinak, než jak jsme slyšeli v posledním verši. ⁵ Nuže, dome Jákobův, choďme v Hospodinově světle!  A dokonce se to netýká jenom potomků praotce Jákoba, o chození, život v Hospodinově světle bychom se měli snažit my všichni. Protože to je jediná cesta do budoucnosti, respektive jediná cesta, která tuto budoucnost přináší, všechny ostatní cesty končí jinde – a to by byla přece škoda o takovou skvělou budoucnost přijít nebo ne?

MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za dnešní slova, která nám přinášejí parádní výhled na závěr věků, kdy národy i jednotlivci porozumí tvé vůli, která vede k záchraně. Kéž i my ji umíme předávat všem kolem nás a ať vytváříme předpolí pro toto evangelium. AMEN