Kázání z 9. neděle po svaté ¨Trojici Nové Sedlo, Ostrov, Oráčov

Základ našeho dnešního kázání jsou slova z Matoušova evangelia 7, (21-)24-27

SUSPIRIUM: Pane Bože, nebeský Otče, ty povoláváš lidi do své služby. Prosíme tě: Pomoz nám, abychom přijali tvé volání, když nás potřebuješ. Pomoz nám nezapomínat na cíl, který jsi nám stanovil. Skrze našeho Pána Ježíše Krista.

Milé sestry, milí bratři!

Téma dnešní neděle nás vede k odpovědnosti a vděčnosti – tím tématem jsou právě svěřené dary, které jsme do svých životů obdrželi od našeho nebeského Otce. A není nikdo, kdo by nějaký dar od něj nedostal. Nejprve pro sebe, ale i pro druhé, abychom si jimi navzájem sloužili a tak vytvářeli prostředí, které se Bohu líbí a nám je v něm také dobře.

 Smíme si to připomenout právě na oddílu z knihy proroka Jeremjáše, vlastně jeho úvodní kapitoly, která obsahuje povolání proroka. Hospodin si ho do své služby vybral ještě dříve, než on cokoliv o něm věděl, znal. Tak dobře jej i nás náš Bůh zná a vše pro naše vzájemné poznávání podniká, abychom si nemohli být nikdy cizími.

 Taky se v tomto oddíle ukazuje, že nezáleží jako na hlavním, jaké kdo má dispozice – jak to známe v našem dnešním světě – vzdělání, zkušenosti, postavení atd. Ne v Božím světě záleží hlavně na Božím povolání a Boží blízkosti. A to je schopné potom proměnit člověka, do kterého bychom to vůbec neřekli. I proto se může stát jako v případě tohoto proroka Boží vyslanec i z „mladíka“. Podstatné je u něj, ostatně jako u všech dalších svědků Hospodina, aby dokázal předávat slova Hospodinova, Boží vůli. V tom je právě jeho hlavní síla a podstata služby.

 Jistěže tomu Jeremjáš porozuměl, jinak bychom o něm nečetli a neměli bychom jednu z biblických knih pojmenovanou jeho jménem. Ale týká se to i nás milé sestry, milí bratři – každý z nás má nějaký svěřený dar, bohudíky nejsou totožné, stejné jsou v tom, že mají společně rozvíjet prostředí Božího lidu, ve kterém bude uprostřed sám Bůh. A pro nás z druhé strany to bude opravdový, skutečný domov. Po tom přece toužíme všichni – cítit se někde dobře a mít na tom svůj vlastní podíl, prostě nejít a nežít na prázdno.

²¹ Ne každý, kdo mi říká 'Pane, Pane', vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.

 Ježíšem, vírou v Boha se zašťiťuje mnoho lidí. Taková přihláška totiž není nikdy těžká. Ostatně, každý přece někam patří – i když dneska není takovou pohanou nikam nepatřit, či dokonce se takovému zařazování a rozřazování smát. Jenže je rozdíl patřit do nějakého sportovního klubu a do obecenství lidí, kteří směřují po cestě, kterou jim šrafuje jejich nebeský Otec.

 Zajímavé je, že takto realistický pohled přináší Matoušovo evangelium, navíc v jeho klenotu, totiž tzv. Kázání na hoře, které se bere za sumu řekněme mravního poselství pro kristovce, vlastně všechny, kdo se chtějí vydat cestou následování Boží vůle. Jsou tam totiž všechny podstatné podněty, hozené rukavice do našich příliš stojatých vod pozemského světa.

 Asi je to stejné to říkání „Pane, Pane“ jako s vírou, která nepřečká řád dnů – právě proto je potřeba budovat ji, aby nebyla jenom záležitosti okamžiku, i když rozhodnutí k ní se právě projeví v okamžiku. Je potřeba každého poutníka ve víře povzbudit, aby byl schopný putovat delší období, aby v něm se usídlil trvalý plamének víry, lásky a naděje. Jistě nejen pro sebe, nýbrž pro druhé.

 Takže jednoduše řečeno hlasité přihlášení ke Kristu slovy „Pane, Pane“ nestačí. A nestačí ani větší slovní vyznání, které může být dobrou sumou, sumářem naší víry (jak jej známe např. v apoštolském vyznání). Toto samo o sobě jistě není špatné, ve skutečnosti to však nedává nikomu místenku v rychlíku směr království nebeské.

 Podstatná je i ta druhá část prohlášení – do místa Boží blízkosti, jeho království směřuje a doputuje ten kdo činí vůli mého Otce v nebesích. Ve zkratce by někdo řekl, tak jde jen o činy, ne nejde jenom o činy, stejně jako nejde o pouhá slova. Je potřeba spojit i slovy, slovní vyznání a přiznání se ke Kristu se skutky, činy, které tuto víru řekněme obrazně dokreslí, protože slova ji dají jenom okraje, podstatný je ale celý obrázek. Oboje pospolu je nutné – slov je tak mnoho, že se mluví o slovním smogu, jenže i jenom skutky, bez nějakého věroučného základu, tedy proč jsem Kristův je také málo a brzy se vyčerpá …

 ²² Mnozí mi řeknou v onen den: 'Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?' ²³ A tehdy já prohlásím: 'Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.'

 V poslední čas nastane velké rozlišení. Toho, kdo kde stál a pomyslně za jaký tým bojoval. Zda skutečně následoval Boží vůli, či to jenom hrál a nosil zdařilou přetvářku před světem. Tak jak to vykresluje Jan Amos Komenský ve svém Labyrintu, kde dotaženo do konce bez pomoci by tyto škrabošky nemohli býti odhaleny.

 Podobně právě v „onen den“, tedy den poslední, či den soudu budou se mnozí dušovat, co všechno pro Pána, který je schopný přinést záchranu, udělali, podnikali. Jenže toto vše je málo – mnohé z toho dělali pro to, aby to bylo vidět, či aby si tím udělali jméno – prestiž a jejich postavení bylo jejich hnacím motorem, nikoliv láska a sdílení obdržených darů s bližními.

 Myslí si, stejně jako našinec, že to přece musí stačit – to co se vidí, to se počítá, to je skutečné. Takže vytahují trojici neobvyklostí – vždyť oni přece prorokovali, vymítali zlé duchy a učinili mnoho mocných činů. Jenže, kde zůstalo jejich srdce, respektive, co měli ve svém srdci. Po tom se bude jejich nebeský Pán i jejich nebeský Otec pídit a ptát.

 Spíše měli svědčit o tom, kolik požehnaných chvil strávili s Bohem i jeho Synem a v síle právě této zkušenosti, vzájemného vztahu byli schopni to a to učinit pro svého bližního a pro radost svého Otce v nebesích. Nebo možná příliš lidsky, kolik lidí učinili opravdu šťastných, nebo obráceně nešťastných.

 Oni se totiž domnívali, že vlastně těmito velkými skutky dobře reprezentovali Boha a jeho majestát ve světě. Jde o velkou věc, vždy však je dobré si odpovědět v čí jménu toto vše bylo podniknuto – hranice mezi reklamou sebe a svědectvím o Bohu může být velmi tenká a přece velmi rozhodující.

 Přes toto všechno nás odpověď překvapí, šokuje Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravostí. Oni totiž i když všechno činili v hávu prezentace Boží všechno proměnili a pokazili. Šli na to jenom svými schopnostmi, svým rozumem, nevyprosili si k tomu Boží přítomnost, Boží požehnání. A přitom jenom toto je rozhodující, být otevřený a schopný Bohu naslouchat a řídit se jeho slovem.

 ²⁴ A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále. ²⁵ Tu spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a vrhly se na ten dům; ale nespadl, neboť měl základy na skále.

 Pro znázornění těch, kteří naopak porozuměli Bohu, jeho vůli – přináší podobenství, které se zakládá na obecné lidské zkušenosti. Jádro tohoto podobenství je v tom, kde a na kom založí svůj dům, respektive svůj život. Z toho všechno vychází a na tom všechno záleží, zda-li život bude, či nebude mít budoucnost.

Však to známe i z naší země z celkem nedávné doby, kolikráte byli mnozí ohroženi na svých životech, či majetcích jenom proto, že měli postavené své domovy v záplavových územích. A pak se všichni diví, že skutečně nastane stav, když skutečně povodeň přijde. A přitom by se mohlo mnohému předejít, když by si tuto situaci člověk lépe promyslel. Samozřejmě, že to má význam i při jiných záležitostech – zejména tehdy, když se má člověk rozhodnout s kým a s čím spojí svoje životní putování, ať už jde o životního druha, či své přesvědčení.

 Nejprve je uveden pozitivní příklad – a tím je „muž rozvážný“, tedy takový, který zváží všechna pro a proti, zeptá se odborníků a na prvním místě Boha zda-li je to to nejlepší místo. Odborníci by se jistě shodli na tom, že nejlepší je mít pevný podklad, v našem případě vyjádřen tím obrazem skály.

 Jistě, že tou skálou je zde myšlen Bůh a víra v něho, která i přes všechny dějinné a životní přemety zůstane nosnou částí našeho života, a o Boha se můžeme právě v takových situacích opřít, když ve svém okolí nám nic jako opora nebude sloužit. V takové situaci si uvědomíme, jak velké dobrodiní je znát a žít s Bohem i jeho Synem. Pevné základy pak prohlubují i naše vzájemné znalosti – že nás zná Bůh do puntíku, to je jasné, na nás je poznávat Boha z Písma i našich vzájemných rozhovorů na modlitbě.

 A tak i když je takový dům, taková stavba lidského života vydána napospas všelijakým zkouškám, takový dům, život obstojí. Jistě i proto, že nestojí jenom na lidských oporách, že dotyčný muž nedal jenom na to, co je vidět lidských zrakem, protože to je jenom částečný pohled. Naší odpovědností je k tomu dalšímu pohledu nejen lidskému ukazovat a vést.

 ²⁶ Ale každý, kdo slyší tato má slova a neplní je, bude podoben muži bláznivému, který postavil svůj dům na písku. ²⁷ A spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a obořily se na ten dům; a padl, a jeho pád byl veliký."  (Matt. 7:21-27 CEP)

 Mimo chování rozvážného muže je zde ještě jiná možnost, totiž chování bláznivého muže. A ten je popsán dvěmi charakteristikami – jednak sice Ježíšova slova slyší a neplní je a v souvislosti našeho stavebního podobenství, staví svůj dům na písku.

 Jenže i dotyčný dům, vlastně život takového člověka je také vydán těžké situaci, bouřícím přírodním živlům. Co nastane? No, jisté je, že takový dům, takový lidský život nemůže obstát. Takový dům, život padne a jeho pád byl veliký.

 Když si tento obraz představíme v plné síle a vážnosti, tak je z něj, či mělo by nám z něj být smutno. I Písmo nám ho nepřináší, abychom měli škodolibou radost, ne abychom se u něj zastavili, varovali jsme se takového jednání a hledali lepší cestu, rozhodně takovou, která vede k záchraně, tedy má nějakou budoucnost.

 Musíme se i my ptát po tom, co je schopné lidský život posílit, kde vzít moudrost k tomu, abychom na písku nestavěli. I když by nám náš tělesný zrak a světská moudrost radili, kterak je to dobrá parcela a takové nádherné místo. Ne, je potřeba se poradit s odborníky na tuto oblast, a hlavně a především s tím, který je vlastně nad každým odborníkem. Totiž v základu špatného rozhodnutí není nic jiného, než to, že nemluvíme s naším nebeským Otcem a chceme věci rozhodovat podle své moudrosti.

 Nestavit na písku, znamená postavit svůj život na Kristu, na vztahu k Bohu, který nás nejen z našich šlamastyk vytahuje, ale dává nám sílu ke každému dalšímu kroku, abychom vůbec někam došli …

MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za dnešní slova, která nám připomínají, že víra není jenom ve slovech, i kdyby byli sebelepší. Kéž i my se ptáme především tebe, co je dobré a nám prospěšné a co vede k životu. AMEN