Základ našeho dnešního kázání jsou
slova z Matoušova evangelia 7, (21-)24-27
SUSPIRIUM: Pane Bože, nebeský Otče, ty
povoláváš lidi do své služby. Prosíme tě: Pomoz nám, abychom přijali tvé
volání, když nás potřebuješ. Pomoz nám nezapomínat na cíl, který jsi nám
stanovil. Skrze našeho Pána Ježíše Krista.
Milé sestry, milí bratři!
Téma dnešní neděle nás vede
k odpovědnosti a vděčnosti – tím tématem jsou právě svěřené dary, které
jsme do svých životů obdrželi od našeho nebeského Otce. A není nikdo, kdo by
nějaký dar od něj nedostal. Nejprve pro sebe, ale i pro druhé, abychom si jimi navzájem
sloužili a tak vytvářeli prostředí, které se Bohu líbí a nám je v něm také
dobře.
Smíme si to připomenout právě na oddílu
z knihy proroka Jeremjáše, vlastně jeho úvodní kapitoly, která obsahuje
povolání proroka. Hospodin si ho do své služby vybral ještě dříve, než on
cokoliv o něm věděl, znal. Tak dobře jej i nás náš Bůh zná a vše pro naše
vzájemné poznávání podniká, abychom si nemohli být nikdy cizími.
Taky se v tomto oddíle ukazuje, že
nezáleží jako na hlavním, jaké kdo má dispozice – jak to známe v našem
dnešním světě – vzdělání, zkušenosti, postavení atd. Ne v Božím světě
záleží hlavně na Božím povolání a Boží blízkosti. A to je schopné potom
proměnit člověka, do kterého bychom to vůbec neřekli. I proto se může stát jako
v případě tohoto proroka Boží vyslanec i z „mladíka“. Podstatné je u něj,
ostatně jako u všech dalších svědků Hospodina, aby dokázal předávat slova
Hospodinova, Boží vůli. V tom je právě jeho hlavní síla a podstata služby.
Jistěže tomu Jeremjáš porozuměl, jinak bychom
o něm nečetli a neměli bychom jednu z biblických knih pojmenovanou jeho
jménem. Ale týká se to i nás milé sestry, milí bratři – každý z nás má
nějaký svěřený dar, bohudíky nejsou totožné, stejné jsou v tom, že mají
společně rozvíjet prostředí Božího lidu, ve kterém bude uprostřed sám Bůh. A
pro nás z druhé strany to bude opravdový, skutečný domov. Po tom přece
toužíme všichni – cítit se někde dobře a mít na tom svůj vlastní podíl, prostě
nejít a nežít na prázdno.
21 Ne každý, kdo mi říká
'Pane, Pane', vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v
nebesích.
Ježíšem, vírou v Boha se zašťiťuje mnoho
lidí. Taková přihláška totiž není nikdy těžká. Ostatně, každý přece někam patří
– i když dneska není takovou pohanou nikam nepatřit, či dokonce se takovému
zařazování a rozřazování smát. Jenže je rozdíl patřit do nějakého sportovního
klubu a do obecenství lidí, kteří směřují po cestě, kterou jim šrafuje jejich
nebeský Otec.
Zajímavé je, že takto realistický pohled
přináší Matoušovo evangelium, navíc v jeho klenotu, totiž tzv. Kázání na
hoře, které se bere za sumu řekněme mravního poselství pro kristovce, vlastně
všechny, kdo se chtějí vydat cestou následování Boží vůle. Jsou tam totiž
všechny podstatné podněty, hozené rukavice do našich příliš stojatých vod
pozemského světa.
Asi je to stejné to říkání „Pane, Pane“ jako
s vírou, která nepřečká řád dnů – právě proto je potřeba budovat ji, aby
nebyla jenom záležitosti okamžiku, i když rozhodnutí k ní se právě projeví
v okamžiku. Je potřeba každého poutníka ve víře povzbudit, aby byl schopný
putovat delší období, aby v něm se usídlil trvalý plamének víry, lásky a
naděje. Jistě nejen pro sebe, nýbrž pro druhé.
Takže jednoduše řečeno hlasité přihlášení ke
Kristu slovy „Pane, Pane“ nestačí. A nestačí ani větší slovní vyznání, které
může být dobrou sumou, sumářem naší víry (jak jej známe např.
v apoštolském vyznání). Toto samo o sobě jistě není špatné, ve skutečnosti
to však nedává nikomu místenku v rychlíku směr království nebeské.
Podstatná je i ta druhá část prohlášení – do
místa Boží blízkosti, jeho království směřuje a doputuje ten kdo činí vůli mého Otce v nebesích.
Ve zkratce by někdo řekl, tak jde jen o činy, ne nejde jenom o činy, stejně
jako nejde o pouhá slova. Je potřeba spojit i slovy, slovní vyznání a přiznání
se ke Kristu se skutky, činy, které tuto víru řekněme obrazně dokreslí, protože
slova ji dají jenom okraje, podstatný je ale celý obrázek. Oboje pospolu je
nutné – slov je tak mnoho, že se mluví o slovním smogu, jenže i jenom skutky,
bez nějakého věroučného základu, tedy proč jsem Kristův je také málo a brzy se
vyčerpá …
22 Mnozí mi řeknou v onen
den: 'Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu
nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?' 23 A tehdy já prohlásím:
'Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.'
V poslední čas nastane velké rozlišení.
Toho, kdo kde stál a pomyslně za jaký tým bojoval. Zda skutečně následoval Boží
vůli, či to jenom hrál a nosil zdařilou přetvářku před světem. Tak jak to
vykresluje Jan Amos Komenský ve svém Labyrintu, kde dotaženo do konce bez
pomoci by tyto škrabošky nemohli býti odhaleny.
Podobně právě v „onen den“, tedy den poslední,
či den soudu budou se mnozí dušovat, co všechno pro Pána, který je schopný
přinést záchranu, udělali, podnikali. Jenže toto vše je málo – mnohé
z toho dělali pro to, aby to bylo vidět, či aby si tím udělali jméno –
prestiž a jejich postavení bylo jejich hnacím motorem, nikoliv láska a sdílení
obdržených darů s bližními.
Myslí si, stejně jako našinec, že to přece
musí stačit – to co se vidí, to se počítá, to je skutečné. Takže vytahují
trojici neobvyklostí – vždyť oni přece prorokovali,
vymítali zlé duchy a učinili mnoho mocných činů. Jenže, kde zůstalo jejich
srdce, respektive, co měli ve svém srdci. Po tom se bude jejich nebeský Pán i
jejich nebeský Otec pídit a ptát.
Spíše měli svědčit o tom, kolik požehnaných
chvil strávili s Bohem i jeho Synem a v síle právě této zkušenosti,
vzájemného vztahu byli schopni to a to učinit pro svého bližního a pro radost
svého Otce v nebesích. Nebo možná příliš lidsky, kolik lidí učinili
opravdu šťastných, nebo obráceně nešťastných.
Oni se totiž domnívali, že vlastně těmito
velkými skutky dobře reprezentovali Boha a jeho majestát ve světě. Jde o velkou
věc, vždy však je dobré si odpovědět v čí jménu toto vše bylo podniknuto –
hranice mezi reklamou sebe a svědectvím o Bohu může být velmi tenká a přece
velmi rozhodující.
Přes toto všechno nás odpověď překvapí, šokuje
Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo
se dopouštíte nepravostí. Oni totiž i když všechno činili v hávu
prezentace Boží všechno proměnili a pokazili. Šli na to jenom svými
schopnostmi, svým rozumem, nevyprosili si k tomu Boží přítomnost, Boží
požehnání. A přitom jenom toto je rozhodující, být otevřený a schopný Bohu
naslouchat a řídit se jeho slovem.
24 A tak každý, kdo slyší
tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům
na skále. 25 Tu spadl příval, přihnaly se
vody, zvedla se vichřice, a vrhly se na ten dům; ale nespadl, neboť měl základy
na skále.
Pro znázornění těch, kteří naopak porozuměli
Bohu, jeho vůli – přináší podobenství, které se zakládá na obecné lidské
zkušenosti. Jádro tohoto podobenství je v tom, kde a na kom založí svůj
dům, respektive svůj život. Z toho všechno vychází a na tom všechno
záleží, zda-li život bude, či nebude mít budoucnost.
Však to známe i
z naší země z celkem nedávné doby, kolikráte byli mnozí ohroženi na
svých životech, či majetcích jenom proto, že měli postavené své domovy
v záplavových územích. A pak se všichni diví, že skutečně nastane stav,
když skutečně povodeň přijde. A přitom by se mohlo mnohému předejít, když by si
tuto situaci člověk lépe promyslel. Samozřejmě, že to má význam i při jiných
záležitostech – zejména tehdy, když se má člověk rozhodnout s kým a
s čím spojí svoje životní putování, ať už jde o životního druha, či své
přesvědčení.
Nejprve je uveden pozitivní příklad – a tím je
„muž rozvážný“, tedy takový, který zváží všechna pro a proti, zeptá se
odborníků a na prvním místě Boha zda-li je to to nejlepší místo. Odborníci by
se jistě shodli na tom, že nejlepší je mít pevný podklad, v našem případě
vyjádřen tím obrazem skály.
Jistě, že tou skálou je zde myšlen Bůh a víra
v něho, která i přes všechny dějinné a životní přemety zůstane nosnou
částí našeho života, a o Boha se můžeme právě v takových situacích opřít,
když ve svém okolí nám nic jako opora nebude sloužit. V takové situaci si
uvědomíme, jak velké dobrodiní je znát a žít s Bohem i jeho Synem. Pevné
základy pak prohlubují i naše vzájemné znalosti – že nás zná Bůh do puntíku, to
je jasné, na nás je poznávat Boha z Písma i našich vzájemných rozhovorů na
modlitbě.
A tak i když je takový dům, taková stavba
lidského života vydána napospas všelijakým zkouškám, takový dům, život obstojí.
Jistě i proto, že nestojí jenom na lidských oporách, že dotyčný muž nedal jenom
na to, co je vidět lidských zrakem, protože to je jenom částečný pohled. Naší
odpovědností je k tomu dalšímu pohledu nejen lidskému ukazovat a vést.
26 Ale každý, kdo slyší tato
má slova a neplní je, bude podoben muži bláznivému, který postavil svůj dům na
písku. 27 A spadl příval, přihnaly se
vody, zvedla se vichřice, a obořily se na ten dům; a padl, a jeho pád byl
veliký." (Matt. 7:21-27 CEP)
Mimo chování rozvážného muže je zde ještě jiná
možnost, totiž chování bláznivého muže. A ten je popsán dvěmi charakteristikami
– jednak sice Ježíšova slova slyší a
neplní je a v souvislosti našeho stavebního podobenství, staví svůj dům na písku.
Jenže i dotyčný dům, vlastně život takového
člověka je také vydán těžké situaci, bouřícím přírodním živlům. Co nastane? No,
jisté je, že takový dům, takový lidský život nemůže obstát. Takový dům, život
padne a jeho pád byl veliký.
Když si tento obraz představíme v plné
síle a vážnosti, tak je z něj, či mělo by nám z něj být smutno. I
Písmo nám ho nepřináší, abychom měli škodolibou radost, ne abychom se u něj
zastavili, varovali jsme se takového jednání a hledali lepší cestu, rozhodně
takovou, která vede k záchraně, tedy má nějakou budoucnost.
Musíme se i my ptát po tom, co je schopné
lidský život posílit, kde vzít moudrost k tomu, abychom na písku
nestavěli. I když by nám náš tělesný zrak a světská moudrost radili, kterak je
to dobrá parcela a takové nádherné místo. Ne, je potřeba se poradit
s odborníky na tuto oblast, a hlavně a především s tím, který je
vlastně nad každým odborníkem. Totiž v základu špatného rozhodnutí není
nic jiného, než to, že nemluvíme s naším nebeským Otcem a chceme věci
rozhodovat podle své moudrosti.
Nestavit na písku, znamená postavit svůj život
na Kristu, na vztahu k Bohu, který nás nejen z našich šlamastyk
vytahuje, ale dává nám sílu ke každému dalšímu kroku, abychom vůbec někam došli
…
Žádné komentáře:
Okomentovat