Základ našeho
dnešního kázání jsou slova z první knihy Mojžíšovy, knihy Genesis 50,
15-21
SUSPIRIUM: Bože,
Ježíš nám ukázal, že jsi plný milosrdenství a lásky, Pomoz nám, abychom i my
byli milosrdní, nebyli malicherní a úzkoprsí a nezraňovali druhé tvrdým soudem.
Dej, abychom se naučili chápat druhé, dodávat jim odvahu a nacházet společně
cesty ku pokoji. O to prosíme tebe, Otce našeho Pána Ježíše Krista, který s
tebou a Duchem svatým žije a vládne navěky.
Milé sestry, milí
bratři!
Dnešní neděle má velmi životné téma
„společenství hříšníků“. Ano, dovedu si představit, že se nám toto označení moc
nelíbí, ale je zcela jistě pravdivé. I v případě, že se snažíme následovat
Boží vůli. Jen bychom si mohli s tím slůvkem „hříšníci“ spojit i to, že
víme kdo nám hříchy je schopen odpustit, a že známe někoho, kdo nás v nich
nenechává.
Opravdu je dobré si to uvědomit, každý sám za
sebe, každý sám u sebe. Pomáhá to ve vícero ohledech, nemůžeme propadnout pýše,
která nám zabraňuje tuto naši porušenost vidět a vede nás k soudům a
posuzováním druhých, které nám opravdu nenáleží. To protože soudcem může být
jedině náš nebeský Otec, který zná každé lidské srdce, každého životní cestu a
ne jen střípky z jeho života.
Právě proto je dobré, že jsme v našem
prvním čtení slyšeli o tom, že není dobré druhé posuzovat, naopak je potřeba
usilovat o odpuštění. To může přinášet dobré do lidských vztahů, pro atmosféru
větší skupiny lidí jako takové. Na základě odpuštění vzniká pokoj, láska,
přívětivost a všechny dobré vlastnosti člověka, které odpovídají Božím
představám a Boží vůli.
Začít totiž bychom vždy museli u sebe a tu
bychom v skutečném zrcadle, které by nám nastavil Bůh viděli tolik svých
vad, že bychom automaticky přestali hledat a pídit se po nedobrotách druhých.
Měli bychom předkládat i tyto naše uvažování Bohu, aby je on proměnil a vždy
nás vedl ke snaze pomáhat k odpuštění druhým. K tomu jsme přece
posláni, to je součástí radostné zprávy, být osvobozen od pýchy, a na druhé
straně dát se otevřít Boží lásce, jeho milosti.
Náš vlastní dnešní oddíl nás přivádí do závěru
první knihy Mojžíšovy, ve které jsou nám otevírány jednak příběhy, které stojí
obrazně mimo dějiny na úplném počátku, tak i příběhy jednotlivých praotců.
V závěru této knihy jsme pak vtaženi do příběhů, které jsou spojeny
s praotcem Josefem. A v něm jsou zajímavě vykresleny zákruty jeho
rodiny. Vlastně jsou zde popsány mnohé komplikace, které smíme i my sledovat
v našich rodinách dnes, byť kulisy tehdejšího a dnešního světa jsou jiné.
Otec Josefa i jeho bratrů – Jákob, ten který
musel tak mohutně usilovat o požehnání, někdy s ne zcela čistými
prostředky, nepůsobil na své syny stejně. Podle svědectví Písem šlo o to,
z jaké jeho ženy byli tyto děti – přece však je potřeba zvážit, zda i
třeba zdánlivě oblíbenější dítě, nezaseje pocity nelásky mezi ostatní jeho
sourozence. Pocit nelásky myslím lidé velmi dobře vnímají tehdy i dnes – a po
pravdě k dobrému to nemůže nikdy vést, nýbrž k přetrhání vzájemných
vztahů, když ne k vyvolání přímo nevraživosti.
A tu jsme právě u toho samého příběhu, kdy ho
chtěli pro protěžování otcem – záminkou se stalo nové oblečení, se zbavit.
Nejprve ho chtěli zlikvidovat v plném obsahu tohoto slova. Pak na konec po
vzájemné poradě, se ho rozhodli jenom prodat do otroctví, když svému otci budou
tvrdit, že se stal obětí divé šelmy. A přitom šelma nenávisti, zlosti se
dostala do jejich srdce – našla v něm rodnou půdu, právě pro nákazu
z pocitu frustrace, nelásky…
Jak nám to Písmo dobře podává, víme, že Josef
musel prožít sám na sobě mnohé ohrožení, až se dostal do vězení a pak po
zdařilém výkladu snů faraa byl konečně povýšen na druhé místo po faraonovi.
Takže se ukázalo, že Bůh je skutečně tím, tou bytostí, která umí ponížit do
prachu, a stejně i povýšit k nebesům. Je to jeho schopnost, jeho dílo,
zda-li je člověk na tom a tom místě, či přechází na jiné. Jen je potřeba si
vyprosit od něj jeho požehnání a jeho přítomnost. A prostě vsadit všechno na
něj, na tuto Boží kartu – v tom se člověk nemůže nikdy zklamat.
A tak se vlastně touto zkušeností Josef
proměnil, rozhodně by po těchto svých proměnách nesouhlasil s jednáním
otce. Ten i v rodinných vztazích se měl ptát Hospodina, zda-li je jeho
přistupování v souladu s přistupováním Božím. A měl je tomuto pohledu
přizpůsobit …
Nakonec si Hospodin použil k záchraně
vyvoleného lidu právě Josefa, když nastal hlad – pak se dostali jeho
příslušníci do Egypta, do jeho okrajových území, kde mohli žít dále svým
způsobem. Konečně také došlo k jejich usmíření, když Josef, stejně jako
Bůh prokazuje, že má mnohem větší moc odpuštění, láska nad nenávistí a
neláskou.
Tu však došlo k změně, že zemřel otec
Josefa i jeho bratří. A oni dostali
strach Jen, aby na nás Josef nezanevřel a
neoplatil nám všechno zlo, kterého jsme se na něm dopustili. Dostali strach
z Josefa, či ze svých špatných činů, kterých se vůči němu dopustili?
Ukazují nám, že je více jak těžké žít s uvědomělou vinou, kdyby člověk
neznal někoho, kdo umí odpustit a vede nás všechny k vzájemnému
odpouštění.
Pro následující se domnívám, že Josefovým
bratřím skutečně došlo, že jejich počínání bylo nesprávné, bez lásky a
v podstatě nelidské. Do srdcí se jim dostala zlost v podobě např.
závisti vůči němu a ta byla schopna vyplodit další rozvíjející se zlo, které
více a více vykvétalo. A tak se z něj stala celá rozvíjející se spirála
zla a kdyby do ní nevstoupilo Boží odpuštění, nikdy by se nezastavila a měla by
velmi zlé následky.
Myslím, že jsme podobný pocit prožili i my,
třebas s různou intenzitou. Cítili jsme svou vinu a věděli jsme, že si
s ní sami neporadíme a něco bychom s ní udělat měli. Nést pocit viny
lze jenom určitou dobu, hlavně však s tím, že vidíme její uzavření, tedy
odpuštění. Proto není náhoda, že se právě prosba o toto dostala i do vzorové
modlitby. Nebo ještě jinak, modlit se za odpuštění hříchů je potřeba stále,
nikdy není dost takových proseb.
I prosto podnikají Josefovi bratři ještě jednu
záležitost. Pošlou k Josefovi vzkaz, který spojují s jejich zemřelým
otcem, že to byla právě jeho vůle a jeho přání – Ach, odpusť prosím svým bratrům přestoupení a hřích, neboť se na tobě
dopustili zlého činu. Odpusť prosím služebníkům Boha tvého otce to přestoupení.
Nic není v tomto vzkazu, poslední vůli
jeho otce přikrášleno. Nemluví se nic o spravedlnosti, je zde pochopení pro
nepochopení toho, který je nějakým způsobem poškozen. Právě tou neláskou,
závistí a kdovíčím. Jen je zřetelné pochopení, že pouhou cestou lidské
spravedlnosti – do budoucnosti cesta nevede. I kdyby to říkal někdo tisícktrát.
Je potřeba toto všechno odpustit a odhodit pryč …
Ano reakce na toto přání Otce je zřetelná a
jasná. Jak odpovídá, reaguje na tuto žádost Josef? Josef se nad jejich vzkazem rozplakal. Sám si uvědomil, prožil, co
oni na druhé straně prožívají. A to je to cenné milé sestry, milí bratři být
schopen (s pomocí Boží) nahlédnout situaci ze strany druhého, prožít a
nahlédnout ji z úhlu našeho bližního. Pak totiž porozumíme i jednání
druhých, a smíme jim i pomoci. Zajisté předtím si k tomu musíme vyprosit
od Boha „moudrost“ a schopnost k rozlišení, toho co je lidská vůle,
představa o ideálu a Boží, a té pak máme dát přednost, k ní ukazovat.
A ten vzkaz nebyla jenom úlitba slabších před
silnějším, před někým, kdo má v moci jejich život. Ne oni opravdu šli do
sebe a uvědomili si, že i oni přispěli k nedobrým vzájemným vztahům.
Jedině v takovém přistupování je možnost a rodná půda k dalšímu
obratu, vyřešení vzájemných neporozumění i nelásek.
Proto když k Josefovi přijdou tak před
ním padají na tvář. Prokazují mu
největší úctu, která náleží Bohu a jeho služebníkům, jako jsou i třebas
králové, panovníci. Jde o obraz, který je velmi zřetelný, však v tom
obraze dotyčný, před kterým padáme má náš život v moci, může nám „šlápnout
na krk“, také nás však může pozvednout a posunout nás na naší životní cestě
dál, dodat nám novou posilu a impuls pro naše životní putování.
K tomuto postoji, který se nazývá
proskynéze, přidávají i to vyznání, které obvykle nejde jen tak z lidských
úst Tu jsme, měj nás za otroky! Tak
bychom měli vlastně všichni vyznávat před Boží tváří. Protože jedině Bůh nám
dává to podstatné pro život, a my bychom si naši absolutní vázanost na Boha
měli více připomínat.
Zde je smícháno jejich „živé svědomí“
s tím, že poznali v Josefovi svého zachránce a také někoho, kdo je
obdařen z Boží strany. Dobře rozuměli jeho moudrosti jako daru shůry,
protože takovou moudrost nemá člověk jen tak sám od sebe, musí jí být naplněn
z nebes naším nebeským Otcem. Už prostě věděli s kým mají tu čest, už
to dávno nebyl jenom nějaký příbuzný, který jim tak vadil, že by se ho zbavili
za každou cenu.
A Josef otevře celou situaci, která skutečně
byla zralá pro rozřešení slovy – Což jsem Bůh? To znamená, že je schopen jim
odpustit, porozumět jejich jednání (ne že by je schvaloval) a prostě jít
s nimi cestou života dále. A i když to neříká přímo, přiznává i svůj podíl
na této situaci.
Vyznává toho, kdo celý jeho život i náš má
v rukou – Vy jste proti mně
zamýšleli zlo, Bůh však zamýšlel dobro; tím co se stalo – zachoval četný lid. Takže
opravdu Bůh mění děje příběhů – osobních i národních, společenských. Však to
brzy prožijí příslušníci vyvoleného lidu brzy na sobě, když je vyvede ze země,
která se ze země pohostinství promění v zemi otroctví a nesvobody.
Ale ještě jedna věc je zde zřetelná, i zlou
událost umí Bůh proměnit na dobrou. A
tak se je potřeba o to více uchýlit do stínu Božích křídel, zůstat věrným Boží
vůli – tak jak to podnikal ve svém životě právě Mistr Jan Hus, kterého jsme si
mohli tento týden připomenout. Zůstal věrným poznané pravdě a ta jej osvobodila,
byť z pohledu světa prohrál, před Bohem obstál a pro věčnost zvítězil.
A tak jim nejen
předestřel Josef proměňujícího Boha, který řídí každou událost – nýbrž i sám
vyjadřuje, že je připraven k pomoci, projevům lásky. Takže se nemusí již
více bát a žít ve věčném strachu z odplaty pro své dřívější hříchy. Nebojte se už tedy; postarám se o vás i o
vaše děti.
V Boží blízkosti, stejně jako
v blízkosti Božího Syna nemá mít strach hlavní slovo. Kdo se Bohu otevře,
ten prohlédne a spatří krajiny, které označujeme jako Boží království, kde
budeme v plnosti prožívat radost obecenství s Bohem a těmi, kterým
Bůh sám otevírá. Žádné lidské skutky nám příslušnost na tomto místě nezaslouží,
vždy budeme dlužníky a zároveň příjemci
Boží milosti.
Kdo toto pochopí a prožije, ten nemůže jinak,
než podobně sloužit všem kolem sebe, přát jim vše dobré, toužit po pokoji,
lásce a kde se vyskytnou nedobroty, kterých se třebas účastníme, tam bude
usilovat o vzájemné odpuštění. Bude se to zkoušet podnikat stále i když nebude
vždy náležitá reakce, protože Bůh nepostupuje jinak.
Smíme se nadít, že právě i k nám Bůh působí
stejně jako Josef ke svým příbuzným – Nebojte
se už tedy; postarám se o vás. Co potřebujeme slyšet, vědět více?
MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme
ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za dnešní slova, i téma dnešní neděle, které
nám pomáhá se správným přistupováním k Tobě i našim bližním. Kéž usilujeme
o odpuštění tebou a podnikáme vše proto, abychom prožívali i vzájemné odpuštění
právě ve společenství hříšníků, kterými jsme my všichni. AMEN
Žádné komentáře:
Okomentovat