Kázání ze 4. neděle po svaté Trojici 6.7. 2017 Nové Sedlo, Oráčov

Základ našeho dnešního kázání jsou slova z první knihy Mojžíšovy, knihy Genesis 50, 15-21

SUSPIRIUM: Bože, Ježíš nám ukázal, že jsi plný milosrdenství a lásky, Pomoz nám, abychom i my byli milosrdní, nebyli malicherní a úzkoprsí a nezraňovali druhé tvrdým soudem. Dej, abychom se naučili chápat druhé, dodávat jim odvahu a nacházet společně cesty ku pokoji. O to prosíme tebe, Otce našeho Pána Ježíše Krista, který s tebou a Duchem svatým žije a vládne navěky.

Milé sestry, milí bratři!

 Dnešní neděle má velmi životné téma „společenství hříšníků“. Ano, dovedu si představit, že se nám toto označení moc nelíbí, ale je zcela jistě pravdivé. I v případě, že se snažíme následovat Boží vůli. Jen bychom si mohli s tím slůvkem „hříšníci“ spojit i to, že víme kdo nám hříchy je schopen odpustit, a že známe někoho, kdo nás v nich nenechává.

 Opravdu je dobré si to uvědomit, každý sám za sebe, každý sám u sebe. Pomáhá to ve vícero ohledech, nemůžeme propadnout pýše, která nám zabraňuje tuto naši porušenost vidět a vede nás k soudům a posuzováním druhých, které nám opravdu nenáleží. To protože soudcem může být jedině náš nebeský Otec, který zná každé lidské srdce, každého životní cestu a ne jen střípky z jeho života.

 Právě proto je dobré, že jsme v našem prvním čtení slyšeli o tom, že není dobré druhé posuzovat, naopak je potřeba usilovat o odpuštění. To může přinášet dobré do lidských vztahů, pro atmosféru větší skupiny lidí jako takové. Na základě odpuštění vzniká pokoj, láska, přívětivost a všechny dobré vlastnosti člověka, které odpovídají Božím představám a Boží vůli.

 Začít totiž bychom vždy museli u sebe a tu bychom v skutečném zrcadle, které by nám nastavil Bůh viděli tolik svých vad, že bychom automaticky přestali hledat a pídit se po nedobrotách druhých. Měli bychom předkládat i tyto naše uvažování Bohu, aby je on proměnil a vždy nás vedl ke snaze pomáhat k odpuštění druhým. K tomu jsme přece posláni, to je součástí radostné zprávy, být osvobozen od pýchy, a na druhé straně dát se otevřít Boží lásce, jeho milosti.

 Náš vlastní dnešní oddíl nás přivádí do závěru první knihy Mojžíšovy, ve které jsou nám otevírány jednak příběhy, které stojí obrazně mimo dějiny na úplném počátku, tak i příběhy jednotlivých praotců. V závěru této knihy jsme pak vtaženi do příběhů, které jsou spojeny s praotcem Josefem. A v něm jsou zajímavě vykresleny zákruty jeho rodiny. Vlastně jsou zde popsány mnohé komplikace, které smíme i my sledovat v našich rodinách dnes, byť kulisy tehdejšího a dnešního světa jsou jiné.

 Otec Josefa i jeho bratrů – Jákob, ten který musel tak mohutně usilovat o požehnání, někdy s ne zcela čistými prostředky, nepůsobil na své syny stejně. Podle svědectví Písem šlo o to, z jaké jeho ženy byli tyto děti – přece však je potřeba zvážit, zda i třeba zdánlivě oblíbenější dítě, nezaseje pocity nelásky mezi ostatní jeho sourozence. Pocit nelásky myslím lidé velmi dobře vnímají tehdy i dnes – a po pravdě k dobrému to nemůže nikdy vést, nýbrž k přetrhání vzájemných vztahů, když ne k vyvolání přímo nevraživosti.

 A tu jsme právě u toho samého příběhu, kdy ho chtěli pro protěžování otcem – záminkou se stalo nové oblečení, se zbavit. Nejprve ho chtěli zlikvidovat v plném obsahu tohoto slova. Pak na konec po vzájemné poradě, se ho rozhodli jenom prodat do otroctví, když svému otci budou tvrdit, že se stal obětí divé šelmy. A přitom šelma nenávisti, zlosti se dostala do jejich srdce – našla v něm rodnou půdu, právě pro nákazu z pocitu frustrace, nelásky…

 Jak nám to Písmo dobře podává, víme, že Josef musel prožít sám na sobě mnohé ohrožení, až se dostal do vězení a pak po zdařilém výkladu snů faraa byl konečně povýšen na druhé místo po faraonovi. Takže se ukázalo, že Bůh je skutečně tím, tou bytostí, která umí ponížit do prachu, a stejně i povýšit k nebesům. Je to jeho schopnost, jeho dílo, zda-li je člověk na tom a tom místě, či přechází na jiné. Jen je potřeba si vyprosit od něj jeho požehnání a jeho přítomnost. A prostě vsadit všechno na něj, na tuto Boží kartu – v tom se člověk nemůže nikdy zklamat.

 A tak se vlastně touto zkušeností Josef proměnil, rozhodně by po těchto svých proměnách nesouhlasil s jednáním otce. Ten i v rodinných vztazích se měl ptát Hospodina, zda-li je jeho přistupování v souladu s přistupováním Božím. A měl je tomuto pohledu přizpůsobit …

 Nakonec si Hospodin použil k záchraně vyvoleného lidu právě Josefa, když nastal hlad – pak se dostali jeho příslušníci do Egypta, do jeho okrajových území, kde mohli žít dále svým způsobem. Konečně také došlo k jejich usmíření, když Josef, stejně jako Bůh prokazuje, že má mnohem větší moc odpuštění, láska nad nenávistí a neláskou.

 Tu však došlo k změně, že zemřel otec Josefa i jeho bratří.  A oni dostali strach Jen, aby na nás Josef nezanevřel a neoplatil nám všechno zlo, kterého jsme se na něm dopustili. Dostali strach z Josefa, či ze svých špatných činů, kterých se vůči němu dopustili? Ukazují nám, že je více jak těžké žít s uvědomělou vinou, kdyby člověk neznal někoho, kdo umí odpustit a vede nás všechny k vzájemnému odpouštění.

 Pro následující se domnívám, že Josefovým bratřím skutečně došlo, že jejich počínání bylo nesprávné, bez lásky a v podstatě nelidské. Do srdcí se jim dostala zlost v podobě např. závisti vůči němu a ta byla schopna vyplodit další rozvíjející se zlo, které více a více vykvétalo. A tak se z něj stala celá rozvíjející se spirála zla a kdyby do ní nevstoupilo Boží odpuštění, nikdy by se nezastavila a měla by velmi zlé následky.

 Myslím, že jsme podobný pocit prožili i my, třebas s různou intenzitou. Cítili jsme svou vinu a věděli jsme, že si s ní sami neporadíme a něco bychom s ní udělat měli. Nést pocit viny lze jenom určitou dobu, hlavně však s tím, že vidíme její uzavření, tedy odpuštění. Proto není náhoda, že se právě prosba o toto dostala i do vzorové modlitby. Nebo ještě jinak, modlit se za odpuštění hříchů je potřeba stále, nikdy není dost takových proseb.

 I prosto podnikají Josefovi bratři ještě jednu záležitost. Pošlou k Josefovi vzkaz, který spojují s jejich zemřelým otcem, že to byla právě jeho vůle a jeho přání – Ach, odpusť prosím svým bratrům přestoupení a hřích, neboť se na tobě dopustili zlého činu. Odpusť prosím služebníkům Boha tvého otce to přestoupení.

 Nic není v tomto vzkazu, poslední vůli jeho otce přikrášleno. Nemluví se nic o spravedlnosti, je zde pochopení pro nepochopení toho, který je nějakým způsobem poškozen. Právě tou neláskou, závistí a kdovíčím. Jen je zřetelné pochopení, že pouhou cestou lidské spravedlnosti – do budoucnosti cesta nevede. I kdyby to říkal někdo tisícktrát. Je potřeba toto všechno odpustit a odhodit pryč …

 Ano reakce na toto přání Otce je zřetelná a jasná. Jak odpovídá, reaguje na tuto žádost Josef? Josef se nad jejich vzkazem rozplakal. Sám si uvědomil, prožil, co oni na druhé straně prožívají. A to je to cenné milé sestry, milí bratři být schopen (s pomocí Boží) nahlédnout situaci ze strany druhého, prožít a nahlédnout ji z úhlu našeho bližního. Pak totiž porozumíme i jednání druhých, a smíme jim i pomoci. Zajisté předtím si k tomu musíme vyprosit od Boha „moudrost“ a schopnost k rozlišení, toho co je lidská vůle, představa o ideálu a Boží, a té pak máme dát přednost, k ní ukazovat.

 A ten vzkaz nebyla jenom úlitba slabších před silnějším, před někým, kdo má v moci jejich život. Ne oni opravdu šli do sebe a uvědomili si, že i oni přispěli k nedobrým vzájemným vztahům. Jedině v takovém přistupování je možnost a rodná půda k dalšímu obratu, vyřešení vzájemných neporozumění i nelásek.

 Proto když k Josefovi přijdou tak před ním padají na tvář. Prokazují mu největší úctu, která náleží Bohu a jeho služebníkům, jako jsou i třebas králové, panovníci. Jde o obraz, který je velmi zřetelný, však v tom obraze dotyčný, před kterým padáme má náš život v moci, může nám „šlápnout na krk“, také nás však může pozvednout a posunout nás na naší životní cestě dál, dodat nám novou posilu a impuls pro naše životní putování.

 K tomuto postoji, který se nazývá proskynéze, přidávají i to vyznání, které obvykle nejde jen tak z lidských úst Tu jsme, měj nás za otroky! Tak bychom měli vlastně všichni vyznávat před Boží tváří. Protože jedině Bůh nám dává to podstatné pro život, a my bychom si naši absolutní vázanost na Boha měli více připomínat.

 Zde je smícháno jejich „živé svědomí“ s tím, že poznali v Josefovi svého zachránce a také někoho, kdo je obdařen z Boží strany. Dobře rozuměli jeho moudrosti jako daru shůry, protože takovou moudrost nemá člověk jen tak sám od sebe, musí jí být naplněn z nebes naším nebeským Otcem. Už prostě věděli s kým mají tu čest, už to dávno nebyl jenom nějaký příbuzný, který jim tak vadil, že by se ho zbavili za každou cenu.

 A Josef otevře celou situaci, která skutečně byla zralá pro rozřešení slovy – Což jsem Bůh? To znamená, že je schopen jim odpustit, porozumět jejich jednání (ne že by je schvaloval) a prostě jít s nimi cestou života dále. A i když to neříká přímo, přiznává i svůj podíl na této situaci.

 Vyznává toho, kdo celý jeho život i náš má v rukou – Vy jste proti mně zamýšleli zlo, Bůh však zamýšlel dobro; tím co se stalo – zachoval četný lid. Takže opravdu Bůh mění děje příběhů – osobních i národních, společenských. Však to brzy prožijí příslušníci vyvoleného lidu brzy na sobě, když je vyvede ze země, která se ze země pohostinství promění v zemi otroctví a nesvobody.

 Ale ještě jedna věc je zde zřetelná, i zlou událost umí Bůh proměnit na dobrou.  A tak se je potřeba o to více uchýlit do stínu Božích křídel, zůstat věrným Boží vůli – tak jak to podnikal ve svém životě právě Mistr Jan Hus, kterého jsme si mohli tento týden připomenout. Zůstal věrným poznané pravdě a ta jej osvobodila, byť z pohledu světa prohrál, před Bohem obstál a pro věčnost zvítězil.

A tak jim nejen předestřel Josef proměňujícího Boha, který řídí každou událost – nýbrž i sám vyjadřuje, že je připraven k pomoci, projevům lásky. Takže se nemusí již více bát a žít ve věčném strachu z odplaty pro své dřívější hříchy. Nebojte se už tedy; postarám se o vás i o vaše děti.

 V Boží blízkosti, stejně jako v blízkosti Božího Syna nemá mít strach hlavní slovo. Kdo se Bohu otevře, ten prohlédne a spatří krajiny, které označujeme jako Boží království, kde budeme v plnosti prožívat radost obecenství s Bohem a těmi, kterým Bůh sám otevírá. Žádné lidské skutky nám příslušnost na tomto místě nezaslouží, vždy budeme dlužníky  a zároveň příjemci Boží milosti.

 Kdo toto pochopí a prožije, ten nemůže jinak, než podobně sloužit všem kolem sebe, přát jim vše dobré, toužit po pokoji, lásce a kde se vyskytnou nedobroty, kterých se třebas účastníme, tam bude usilovat o vzájemné odpuštění. Bude se to zkoušet podnikat stále i když nebude vždy náležitá reakce, protože Bůh nepostupuje jinak.

 Smíme se nadít, že právě i k nám Bůh působí stejně jako Josef ke svým příbuzným – Nebojte se už tedy; postarám se o vás. Co potřebujeme slyšet, vědět více?

MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za dnešní slova, i téma dnešní neděle, které nám pomáhá se správným přistupováním k Tobě i našim bližním. Kéž usilujeme o odpuštění tebou a podnikáme vše proto, abychom prožívali i vzájemné odpuštění právě ve společenství hříšníků, kterými jsme my všichni. AMEN

Kázání z třetí neděle po svaté Trojici 2.7. 2017

Nové Sedlo, Ostrov

Základ našeho dnešního kázání jsou slova z evangelia Lukášova 15, 1-7 (8-10)

SUSPIRIUM: Bože, ty nesneseš, aby se ti ztratilo jediné z tvých lidských dětí. Hledáš nás, když jsme se od tebe vzdálili. Hledáš nás více, než my hledáme tebe. Držíme se tvého zaslíbení, a důvěřujeme tvé vynalézavé lásce. Skrze našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna, který s tebou a Duchem svatým žije a život tvoří odvěků navěky.

Milé sestry, milí bratři!

 Velkou moc má smíření i slova, či činy, které k němu vedou. Prostě všechno, co se pro ně vykoná. Je to vlastně forma léčby, která strhuje další k podobnému přístupu, i k tomu, aby vytvářeli prostřední pro podobné kroky. Zásadním je i zde, aby nám nebylo jedno – kdo v jaké atmosféře žije a zda-li my dobrou atmosféru k životu vytváříme.

 Otázkou viny a neviny, kterak se protíná s lidským životem, se zabývalo mnoho lidí – kdysi i dnes je to otázka, před kterou nelze lehce uhnout, je potřeba se k ní vyjádřit, odpovědět. A třeba také, kterak zatěžuje další potomky, těch kteří se provinili.

 V našem prvním čtení se to týká příslušníků vyvoleného lidu Izraelského. V našem prostřední Karlovarského kraje, bývalých Sudet – smíme myslet na souvislosti s německým i českým obyvatelstvem a uvažovat nad tím, zda něco z této viny jako kletba nad námi nevisí. I když po pravdě je to pro mnohé tak historicky vzdálené, že nemá cenu se k tomu vracet a prý je lepší utíkat do budoucnosti.

 Jak jsem naznačil prorok Ezechiel naznačoval, že to byla pro ně velmi přítomná a nelehká otázka. Protože příslušníci vyvoleného lidu si alespoň v některých okamžicích uvědomovali svá mnohá selhání a neschopnosti věrnosti tomu, k čemu se zavázali ve smlouvě, kterou uzavřeli s Hospodinem a kterou při slavnostních příležitostech se snažili obnovovat.

 Zásadním vyznáním je, že každý ponese odpovědnost především za své činy, za svá rozhodnutí. Což jistě neznamená, že bychom neměli v krvi touhu i na staré otázky, které souviseli s našimi předky, odpovědět, či vyřešit, protože nám přežívají v našich nitrech …

 Náš dnešní text začíná uvedením, díky kterému máme rozumět rámci našich dvou podobenstvím. Faktem je, že do blízkosti Ježíše, Božího Syna přicházeli samí celníci a hříšníci. Nebylo to proto, že by se mu líbili, či že by je Ježíš vyhledával, zval – ne, oni přicházeli právě proto, aby jej slyšeli. Dokázali rozpoznat, že jeho Slova mají hlavu a patu ve vztahu k budoucnosti, k tomu rozměru života,  o který se každý člověk, který je Bohu otevřený zajímá.

 Jenže to se samozřejmě nelíbilo „farizeům a zákoníkům“, kteří se pasovali na nejlepší znalce toho, co by měl Ježíš, potažmo ten, který chtěl být učitelem a mistrem vyvoleného lidu. Mysleli si, že by se měl zejména zaměřit na „smetánku, elitu“ národa a je přesvědčovat v disputacích. Jenže on přišel přinést dobrou zprávu o možné záchraně každého a byl ochotný ji sdělit těm, kteří byli jí otevřeni, kteří už neměli všechny odpovědi hotové. Proto byli právě jeho působení otevření ti, které by dobrá společnost hned ocejchovala a na druhé straně, ti kteří ji měli být přístupní ji vůbec nebyli.

 Zajisté, že ten náš oddíl souvisí i s tím, co jsme slyšeli minulou neděli v tom překvapivém podobenství o svatební hostině, na kterou nedorazili ti pozvaní z dobré společnosti a museli být shromážděni všichni, kteří se nachomýtli, ber kde ber, jenom, aby se mohla svatba v co největší míře uskutečnit, odehrát.

 Právě pro přiblížení toho, o co Božímu Synu jde, přidává dvě podobenství, díky kterým by snad mohli, ti, kteří se jemu otevřou přijít na to, proč ta slova vedoucí k záchraně přijímají jiní, než bychom čekali. Zase jsme přivedeni k tomu, že to není naše dílo, nýbrž Boží, kdo bude a kdo nebude Bohu otevřený.

 V prvním podobenství je představený někdo, kdo má sto ovcí a jedna se mu prostě ztratí. Dovedeme si to živě představit, zejména pro ty podmínky, které ve svaté zemi jsou. Ale mohlo by se to stát i v našem prostředí, když by pásl někdo stádo sto ovcí např. v Krušných horách, také by se mohlo mnohé stát.

 Jisté je, že majitel tohoto stáda pro nalezení ztracené ovečky udělá všechno, dokonce jak to je zde vyjádřeno, pustí se i do tak velkého risku – že nechá zbylé stádo o samotě, tedy v ohrožení, jenom aby šel a hledal tu ztracenou. Právě, když obvyklý lidský rozum by nás vedl k tomu, že bychom se od zbylého stáda neměli vzdalovat.

 A když ji nalezne vezme ji z radosti na ramena a svou velkou radost projevuje i na dále – svolá své přátele, celou rodinu, prostě všechny a sdělí jim tuto radost. Protože nalezl ztracenou ovečku, kterou by měl podle lidského uvažování odepsat. Existují přece provozní ztráty, nebo ne, by si pomyslel obvykle člověk i dnes. Jenže zde by tou ztrátou byla živá bytost, ke které má pastýř odpovědnost.

 Mnohokráte se naznačuje v Písmu, že to není jednoduché jenom tak obětovat i zvíře k oběti. Proto ve starozákonním lidu se předem dotyčný ovečka než byla obětována stala součástí rodiny, aby si uvědomily vážnost situace. Ta oběť dotyčné ovečky je za nás, za naše pochybení – a to si právě i skrze vztah k ní velmi dobře uvědomujeme. Nebo jinak řečeno, oběť není nedůležitá, nýbrž velmi důležitá a vážná záležitost.

 Na závěr se dozvíme vlastně hlavní myšlenku a cíl tohoto podobenství – stejně jako se raduje pastýř nad nalezenou ovečkou – tak je v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.

 Snad bychom se mohli zeptat, zda je možné rozumět té ztracené ovečce jako hříšníku. Ale toto přirovnání není mimo, protože hříšník je ten, který překračuje a nerespektuje Boží vůli, čímž se ztrácí z dosahu Boží lásky, jeho péče. A tím také směřuje k tomu, že se ztratí z cesty, která vede ke skutečnému životu.

 Mohli bychom si i pokládat otázku, jak to, že se dotyčný ztratil. Důvody mohou a jsou různé, starosti, závislosti a mnohé jiné. Boží nepřítel těchto skulin a našich nevěrností umí dobře využít. Podstatné je nezůstat v těchto situacích sami, protože bychom z nich neuměli najít cestu k návratu. A o tu jde především, ne o nic jiného (jako je třeba škodolibá radost z toho, že dotyčný tak nedobře dopadl). Někdy totiž může být u toho ztracení i naše vina, či spoluvina, že jsme dotyčnému nesdělili, nedosvědčili, že prostě nejde dobrou cestou, že ten směr neodpovídá Boží vůli a nemá budoucnost, naopak ji bere.

 Vedle toho je zde zajímavě ještě další porozumění – totiž o těch devadesáti devíti spravedlivých, kteří pokání nepotřebují. Za prvé je otázka, zda-li oni se domnívají, že jsou spravedlivými (tak mohutné mají sebevědomí), či jsou Bohem za tyto spravedlivé prohlášeni. Toto označení totiž bylo tou nejvyšší metou, kterou bylo možné dosáhnout.

 Za druhé je otázka, zda dotyční (a vůbec člověk jako takový - ve zdejším světě) pokání nepotřebují. Myslím, že jde jenom o takovou ironickou poznámku pro všechny, kteří jsou příliš sebejistí a nespoléhají, jak by měli na pomoc s druhé strany. A přitom člověku právě tento přístup dává mnohé protilátky, schopnost nahlížet i na svou maličkost pravdivě. Bez pokory není totiž v pořádku vztah k Bohu, k bližním, a ani sami k sobě ho nebudeme mít.

 Podobným směrem směřuje i to druhé dnešní podobenství, které v sobě také předává radost. Pro změnu nejde o ovečky, nýbrž o stříbrnou minci, když jednu z deseti nějaká žena ztratila, někam se jí zakutálela. Co dotyčná podnikne? A každý spolu s ní, když by se ocitl v její situaci?

 No přece rozsvítí lampu, aby získala co nejvíce světla, aby mohla při hledání získat co nejvíce šance pro její nalezení. Vedle tohoto světla začne uklízet ve všech koutech, kam by mohla tato mince přijít, prohledá všechny části tohoto místa, aby nezůstalo žádné zapomenuté místo. Snad i tuto aktivitu musí vícekráte opakovat, protože člověk, když je nervózní, tak není schopen rozumně uvažovat.

 Nakonec se však dočká toho zásadního nalezení – a to velmi dobře známe, když nalezneme dlouho ztracenou, či zdánlivě ztracenou věc. A i když jde o záležitost nevelkou, pak zajisté máme důvod k radosti, své ale chceme do ní vtáhnout i ostatní, protože sdílená, společně prožívaná radost je větší a má větší dosah.

A tak podniká i naše zmíněná žena z našeho podobenství, sezve všechny své přítelkyně, sousedky. A společně se radují, protože „našla právě ten ztracený stříbrný peníz“. Ano, našli by se zajisté zase lidé, kteří by si řekli – takové radosti pro takovou záležitost, či druzí dobráci, nemuselo by se to stát, když by ji dotyčná neztratila. Jenže to je celé špatný způsob uvažování – přece bychom měli hledat za všech situací pozitivní porozumění a pomoc. To je alespoň Boží přístup v každé naší životní situaci – a my se z něj smíme učit i pro naše přistupování k druhým lidem. Pokud na nás je, je potřeba je slovy, či činy povzbudit, protože i nás Bůh každého dne vytahuje z našich šlamastyk, často bychom nenašli bez něj cestu k budoucnosti ….

 A k tomuto závěru je dodán také klíč k pochopení: „Pravím vám, právě tak je radost před anděly Božími nad jedním hříšníkem, který činí pokání.“ Radost spočívá právě v tom, že to tomu „hříšníku“ došlo, že už konečně zahlédl toho, kdo to s ním myslí dobře a že se mu zcela otevřel, aby v něm mohl jeho Duch přebývat a působit.

A z druhé strany, aby se i tento mohl o něj při své cestě víry mohl opřít. Protože bude mnoho situací, ve víře, v životě, že si bez něj neporadí, a ztratil by cestu do Božího království. Naproti tomu on mu poslouží, aby vždy našel cestu domů, aby nezapomněl na adresu domova, kdo ho tam pozval a proč má zvát i další.

 Snad by se mohli najít i tací, kteří by se ptali na to, jak to vypadá, když se činí pokání. Nemusí to vždy znamenat ležet v popelu a trhat si vlasy – mělo by to však znamenat touhu po proměně, otevření všech našich třináctých komnat, aby je mohl Duch svatý vyčistit a my v takové čistotě mohli vyjít na cestu následování. Samozřejmě, že to není jednorázová záležitost, vždy nás to bude táhnout ke starému způsobu života. Jenže na druhou stranu se již nikdy nebudeme moci zbavit té zkušenosti s tím, kdo pro nás tolik obětoval. Budeme mít povědomou chuť po stavu věcí, které budou odpovídat Boží vůli a to je více jak zázrak.

 Podobně však jako ty andělé, bychom měli mít radost i my, když se někdo pod mocí Boží lásky promění. Když pozná, že existuje cesta, po které má smysl jít. Že prostě neplatí to dnes často citované, že nic nemá cenu. Ne naopak má všechno cenu, co souvisí a je spojené s Bohem, jeho dílem. Bůh může proměnit každého – jedinou podmínkou je, že se mu musíme otevřít, nechat jej vstoupit do našich srdcí a také mít schopnost vyznat kým ve skutečnosti zatím jsme a po čem toužíme, abychom byli.

 Prostě cesta následování je cestou obrácení, otočení svého životního kormidla, jednak i s vyznáním své pokřivenosti i hříšnosti, na druhé straně je to cesta naděje, takové která se pomalu, krok za krokem uskutečňuje…

MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za dnešní slova, která nám ukazují tvé působení, že nás všechny chceš zachránit a vedeš i nás do risku. Riskovat se pro druhého s tvou pomocí – kéž si právě pro toto vyprošujeme požehnání. Ať i druhým umíme dosvědčit, že s tebou to má vždycky cenu. AMEN